Ku poctě profesora Jana Peiskera

Ing. Miroslav Pavlák, Ph.D. / Fakulta ekonomická Západočeské univerzity v Plzni

Slavná kdys knihovna klementinská, poklad národa nejvzácnější, dědictví po velkém Šafaříku, byla nám svatyní, kde jsme sloužili s fanatismem středověkých mnichů.

Jan Peisker, Mein Martyrium

V letošním roce uplynulo 90 let od smrti Jana Peiskera, iniciátora a podporovatele Čtenářské besedy v Českém Krumlově (1883), zakladatele vědecké knihovny v Plzni (1890), prvního docenta hospodářských dějin se zvláštním zřetelem k dějinám sídelním a agrárním v Rakousku-Uhersku (1901), ředitele univerzitní knihovny ve Štýrském Hradci (1910–1919), dopisujícího člena České akademie (1918) a profesora Karlovy univerzity v Praze (1919).

V druhé polovině 19. století probíhal v Rakousku-Uhersku ostrý národnostní boj, jehož nezůstal ušetřen ani Jan Peisker. Zdálo by se, že se postaví na stranu Němců, neboť jeho matka pocházela ze smíšené česko - německé rodiny, avšak s převažujícím živlem německým. Byl to však právě matčin otec, který v Peiskerovi probudil zájem o všechno slovanské. Děd byl vášnivým herderiánem a Herder, ač Němec, vystupoval jako obdivovatel Slovanů, jejichž historické poslání viděl v uskutečňování ideálů humanity a osvícenosti.

Poprvé vyjádřil Jan Peisker své slovanské přesvědčení roku 1885 ve spise „Jak se odnárodnilo horní Povltaví“, publikovaném pod pseudonymem V. O. Pořanský (čtěme: Vopořanský, neboť autor si zvolil pseudonym dle místa svého narození, Opařany se tehdy jmenovaly Wopořany). Celý čistý výnos z této publikace byl věnován vlasteneckému úmyslu Peiskerovu, jímž bylo vystavění Národního domu v Českém Krumlově. Již v prvních větách je patrná láska k vlasti a k českému národu: „V nynější době, myslím, že více než kdykoliv před tím cítí národ náš tu velikou těsnost, do níž nepříznivé poměry předešlých století vtlačily oblasť českého jazyka. Jest ovšem tomu již dávno, že tvořily hranice mezi Slovanstvem a Germánstvem Taurské Alpy a Labe po dolním toku svém. Od Slovincův oddělili nás divocí kočovníci, učinivše ze sídel Slovanů dolnorakouských liduprázdnou poušť, a Polabané splatili odnárodněním odvěkou svou nesvornosť. Z nás Čechů stal se poloostrov v moři německém, poloostrov, jenž ještě přede dvěma stoletími byl aspoň o sto čtverečních mil rozsáhlejší, než-li jest nyní. Pohlédneme-li na nynější mapu národnostní střední Evropy, jeví se nám oblasť českého jazyka jako klín - soudě dle sténání milých našich sousedů - velmi bolestný, vražený do těla hrdé matky Germánie, která hodlá jej všemi vhodnými i nevhodnými prostředky rozvrátiti a rozdrtiti.“

Jan Peisker ve svém spise poukazuje na základě způsobu osídlení, že celé horní Povltaví bylo ještě v polovině třináctého století ryze českým a dokládá, že k úplnému poněmčení této oblasti došlo až v důsledku třicetileté války. Kritizuje zejména vládu německých liberálů a zakládání německých škol za podpory Schulvereinu ve smíšených jazykových oblastech, a tedy postupné poněmčování českých dětí. Důraz klade na činnost české Ústřední matice školské, ovšem uvědomuje si, že k obraně češství tato instituce nestačí. Proto byla zřízena Národní jednota pošumavská, která „bude o to pečovati, aby povznešením kleslého hmotného blahobytu na Pošumaví snahám našim národním dal se trvalejší, odboje schopnější základ: odolávať těžko nástrahám lid zmírající hladem.“ K otázce germanizace se vyjadřuje následovně: „ ... náš národ český zvolal tomu jejich Drang nach Osten rázně: Stůj, ni o krok dále! Dosavadní dvousetletý recept jich byl zcela jednoduchý: Všude tam, kde styky obchodními počínal se jeviti utrakvismus jazykový, proměněna škola česká ve dvoujazyčnou a když půda takto pro německé osetí dosti zkypřela, vyskytla se ve škole němčina výhradně a osada stala se v málo desetiletích německou. Jakmile se stala osada dosud dvoujazyčná ryze německou, musila se již proto z uvedených příčin státi sousední ves česká dvoujazyčnou. Takto jsme ztratili, jak již pověděno, za 200 let, více než sto čtvercových mil.“ Spis pak uzavírá slovy: „Národní jednota pošumavská pečovati bude o český jih a český západ ve všech uvedených směrech a myslím, že jsem jasně dokázal povinnost každého Čecha, dbalého neporušené budoucnosti našeho národa, jednotu pošumavskou ze všech sil svých podporovati.“

Na stránkách dosud nepublikovaných dopisů, které jsou pečlivě uchovány v Archivu Národního muzea, můžeme krok za krokem zřetelně sledovat Peiskerovo úsilí o vybudování knihoven v národnostně ohroženém Českém Krumlově a rovněž v Plzni. Je z nich zřejmé, že správně pochopil význam psaného slova, a tedy i knihy, pro udržení národní svébytnosti.

KORESPONDENCE S NÁRODNÍ JEDNOTOU POŠUMAVSKOU V ČESKÉM KRUMLOVĚ
(Pozn. aut.: publikováno bez jazykových úprav)

V Archivu Národního muzea je uložena korespondence (dvanáct dopisů z let 1883–1931), z niž vybírám dopis ze 7. dubna 1883.

Přepis textu dopisu ze 7. 4. 1883

Velectěný pane!

Během měsíce minulého došla nás zásilka různých knih, jež jste, velectěný pane, ve Své šlechetné obětavosti, utěšeně zkvétající škole matičné č. Krumlova nejlaskavěji věnovati ráčil.

Tato vzácná v pravdě šlechetná a překvapující obětavosť, která povždy skvíti se bude v dějinách mladistvé školy naší, káže nám, bychom Vám, velectěný pane, jakož i všem, kdož k četné sbírce šlechetného onoho daru přispěli, vzdali díky ty nejvřelejší.

To bohaté símě, jež Jste v úrodnou zemi školy naší vsadil, ponese též bohdá zdarného ovoce a tato krásná naděje zastupuje milou odměnu šlechetného činu Vašeho.

Prose, byste i na dále vzácnou přízeň škole zdejší zachovati ráčil, poroučí se Vám, velectěný pane,

V nejhlubší úctě

Místní výbor české matičné školy

v č: Krumlově, 7. dubna 1883

Theod. Mokrý          Arnošt Novák

t.č. jednatel          t.č. předseda

JAN PEISKER ZAKLÁDÁ VEŘEJNOU STUDIJNÍ KNIHOVNU V PLZNI

Archiv Národního muzea v Praze uchovává čtyři dopisy z let 1890 -1900 včetně Peiskerova návrhu stanov vědecké knihovny v Plzni.

Pro účely tohoto článku vybírám dva dopisy a Návrh listiny základní pro zřízení obecné vědecké knihovny v Plzni. Přepisy dopisů jsou publikovány bez jazykových úprav.

Přepis textu dopisu z 24. 5. 1890

Čís: 5940

Velectěný pane!

Městská rada král. města Plzně vzala s upřímným povděkem na vědomí zprávu o šlechetném i vlasteneckém úmyslu Vašem zříditi veřejnou studijní knihovnu v Plzni a usnesla se v zásadě všemožně vzácnou snahu Vaši podporovati. Po zralém uvážení nabídky Vaší sepsán byl návrh poměrům zdejším vyhovující, který v příloze Vám zasíláme se slušnou žádostí, abyste laskavě prohlásiti ráčil, souhlasíte-li s návrhem tím aneb přejete-li sobě nějaké a jaké změny, načež pak celá tato záležitost předloží se obecnímu výboru k pří-slušnému konečnému rozhodnutí.

Purkmistrovský úřad v Plzni dne 24. května 1890

za Purkmistr:

Dr. Peták

Přepis textu dopisu z 13. 6. 1891

Čís: 12524
ai 1890

Velectěnému panu Janu Peiskerovi,
amanuensis c. k. universitní knihovny v Praze!

Obecní zastupitelstvo kr. města Plzně usnesením ze dne 10. dubna br. přijalo a schválilo v celém znění návrh listiny základní pro zřízení veřejné studijní knihovny pro země koruny České v Plzni, jak jej sub. v opise přikládáme a uznávajíc Váš šlechetný a vlastenecký úmysl vyslovuje Vám tímto své nejvřelejší díky za přízeň, kterou jste návrhem svým kr. městu Plzni prokázal. Jak seznáte, přijatá jsou do návrhu základní listiny veškerá ustanovení, která jste ctěným přípisem svým ze dne 8. června 1890 projevil a může se dle návrhu toho sepsání a podpis listiny základní ihned provésti, jakmile se zařízením knihovny samé se započne.

Purkmistrovský úřad v Plzni

dne 13. června 1891

Purkmistr: *

* Pozn. aut.- podpis nečitelný

PŘEPIS TEXTU NÁVRHU LISTINY ZÁKLADNÍ PRO ZŘÍZENÍ OBECNÉ VĚDECKÉ KNIHOVNY V PLZNI

1. Účelem knihovny budiž, aby byla zdrojem nejširším vrstvám intelligence v zemích koruny České, mimo král. Hlavní město Prahu knihovnami hojně opatřenou, z něhož by tyto vrstvy těžiti mohly ve všech odvětvích bádání a vědění k intensivnímu studiu odbornému a k zdatnému spolupůsobení ve vědách vůbec a ve vlastivědě zvláště.

2. Knihovna budiž zřízena v král. městě Plzni a měj jméno: Veřejná studijní knihovna pro země koruny České v Plzni.

3. Základnou bude sbírka kněh, kterou za účelem zřízení „studijní knihovny“ mezi štědrými příznivci podniku tohoto sebral a odevzdává pan Jan Peisker amanuensis c.k. universitní knihovny v Praze. Rozmnožována bude knihovna knihami darovanými, vyměněnými, neb zakoupenými. K účelům knihovny zřízen bude z příspěvků dobrovolných, za něž požádána bude veřejnost, zvláštní fond peněžný, z něhož předem uhrazován bude náklad na vazbu kněh a na jiné správní potřeby. Kupování kněh z tohoto fondu počne teprv, až vzroste tak, aby dával úroků nejméně tisíc zl. r.m. Jedině kdyby vyskytla se nějaká obzvláště výhodná koupě spisů vzácných, bude lze před tímto časem k tomu užíti fondu peněžního.

4. Obec Plzeňská převezme knihovnu a peněžný její fond do svého opatrování a do své správy, poskytne pro ni zdarma potřebné, k tomu spůsobilé místnosti se vším zařízením, topením a světlem, a ustanoví, kdo z jejich zřízenců úředních má vésti tuto správu, tím pak zaručuje se za správné a neztenčené vedení knihovny. Dokud nebude tři tisíce svazků pohromadě, bude náležeti městské radě, aby ustanovila, mají-li knihy býti půjčovány a za jakých podmínek. Až dospěje knihovna k tomu počtu, stane se ústavem samostatným podle pravidel výše položených, zřízena bude pro ni trvalá správa, opatřen tištěný seznam knih, jenž každoročně bude doplňován a vydány budou řády knihovní. Knihy půjčovány budou podle těchto řádů zdarma každému, kdo bydlí mimo Prahu, knihovnami bohatě opatřenou, v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku - aneb i jinde, povolí-li mu rada města Plzně - a složí k rukám správy knihovní zvláštní záruku v cenné hodnotě snadno směnitelné, aneb právoplatné ručení jednoho z úřadů neb korporací, které v řádech knihovních budou zejména uvedeny. Přespolní mohou si vypůjčovati knihy prostřednictvím pošty, zaplatíce porto a náhradu za obal. Řádem knihovním ustanovena bude také výše záruky, cenné hodnoty, ve kterých záruka bude přijímána, a poplatek za zásilky poštovní.

5. Jakmile stane se knihovna ústavem samostatným, vydá zastupitelstvo král. města Plzně, šetříc základních ustanovení zde vyslovených, pro ni statut, v němž vznese správu její buď na sbor, jenž tu jest pro účel účelu knihovny příbuzný, nebo na zvláštní výbor. V tom i onom případě budiž ve správě knihovny zastoupen spolek přátel vědy a literatury české v Plzni. Kdyby stát, země aneb některý sbor veřejný poskytovaly k účelům knihovny vydatnější podpory, budiž i jim pojištěno zvláštní zastoupení ve správě, až budou-li si toho přáti. V případě, že by správa knihovny nebyla přikázána zvláštnímu k tomu účelu zřízenímu sboru, budiž pravidlem, že knihovnu i její peněžný fond dlužno chovati v příkladu zvláštním a spravovati nezávisle na jiných úkolech sboru, jemuž správa ta jest svěřena.

6. Zakladateli této knihovny panu Janu Peiskerovi vyhrazen jest ve správě knihovny úřad pořadatelský, veskrze bezplatný. Mocí úřadu toho bude konati na místě samém, v Plzni, občasnou revisi knihovny, říditi po čas, pokud nebude míti knihovna vlastního statutu, její organizaci v mezích těchto pravidel, opatřovati sbírání, vazbu a katalogisování kněh, vůbec v přehledu vésti jejich stav. Pokud bude zde peněžního fondu, může k účelům, k nimž tento fond těmito pravidly jest určen, činiti výdaje až do výše padesáti zl. r. m. Za to náleží mu závazně, předkládati každého roku městské radě zprávu o své činnosti a klásti účet z peněz z fondu peněžního městskou radou jemu vyplacených. V statutu vyhrazeno bude zakladateli právo zasedati ve sboru, jenž knihovnu bude spravovati, to pak má přirozený účinek, že z působnosti posavádního jeho úřadu vyloučeny budou záležitosti čistě správní, jež optařovati bude dotčený sbor. Úřad pořadatelský zůstane při zakladateli doživotně, anebo pokud se ho sám nevzdá.

7. Obec Plzeňská má právo, zřící se kdykoliv opatrování a správy knihovny, najde-li jinou korporaci k tomu spůsobilou, jež by se zásadnými podmínkami zde vyslovenými úkol ten převzala. V tomto případě odevzdá nové opatrovnictví knihovnu a peněžný fond její v tom stavu, jak se té chvíle bude jeviti, majíc na vůli ponechati si z knihovny a jejího fondu peněžního, co sama byla pořídila, neb čím byla k rozmnožení jejich přispěla. Zastupitelstvu král. Města Plzně náleží, aby se o všem tom usneslo a ustanovilo, komu knihovna a její peněžný fond mají býti odevzdány. Kdyby sněm buď království Českého neb markarbstrví Moravského nebo cís. král. vláda chtěla převzíti sama knihovnu, aby opatřovala potřebu širokých vrstev mimo pražské intelligence, pro kterou byla tato knihovna zřízena, může ji obec Plzeňská k tomu cíli odevzdati, jinak budiž učiněno veřejné vyzvání, aby se zvědělo, kdo by knihovnu chtěl převzíti.

Tento vzpomínkový medailonek si dovolím zakončit slovy profesora J. V. Šimáka: „Jan Peisker svou vědeckou pozůstalost odkázal Národnímu muzeu, tělo ohni, a popel, žádal, aby položen byl u nohou velikého vzoru jeho, Pavla Josefa Šafaříka. Věřme, že povolal jej bílý bůh do svého světla a záře...“

Autor tohoto článku je pravnukem Adolfa Antona Josefa Peiskera (1861-1926), mladšího bratra Jana Josefa Antona Peiskera (1851-1933), o němž je tento medailonek.

Více o Janu Peiskerovi se dozvíte např. ve Slovníku českých knihovníků pod odkazem https://sdruk.cz/projekty/slovnik-ceskych-knihovniku/, v Ottově slovníku naučném (1902), Masarykově slovníku naučném (1931), či Ottově slovníku naučném nové doby (1937).

Foto: archiv NK ČR