Information for libraries

  • na webu

Visual

Nacházíte se zde: Úvod Archiv 2017 / 01 Novinky zahraniční knihovnické literatury Novinky zahraniční knihovnické literatury

Novinky zahraniční knihovnické literatury


Zpracovaly Mgr. Lenka Bejlková, PhDr. Linda Jansová, PhD. a PhDr. Anna Machová

ANDRADE, Julietti de a Marilda Lopes Ginez de LARA. Interoperability and Mapping Between Knowledge Organization Systems: Metathesaurus – Unified Medical Language System of the National Library of Medicine [Interoperabilita a mapování mezi systémy organizace znalostí: metatezaurus, jednotný slovník lékařské terminologie americké Národní lékařské knihovny]. Knowledge Organization. 2016, vol. 43, Nº 2, s. 107–112. ISSN 0943-7444.

Příspěvek zkoumá možnosti vzájemné spolupráce a propojení různých systémů organizace znalostí (knowledge organization systems, KOS). Autorky podrobily zkoumání vyhledávací nástroj pro oblast zdraví a biomedicíny, jmenovitě metatezaurus americké Národní lékařské knihovny (U. S. National Library of Medicine Metathesaurus), který sdružuje až 151 systémů organizace znalostí. Tyto systémy (zvláště pak tezaury a předmětová hesla) bývají v databázích používány obvykle dvojím způsobem: systém organizace znalostí není přímo součástí databáze, takže dokument je indexován pomocí zadávání hesel do speciálních polí. Jako typický příklad můžeme uvést katalogizaci ve formátu MARC 21, kdy katalogizátor zadá věcný termín do pole 650. Problémy mohou nastat zejména, pokud jsou tyto termíny zadávány „ručně“, tedy ne přímo z řízeného slovníku (překlepy, nejednotně určené preferované a nepreferované termíny atd.). Při budování takovéto vyhledávací strategie je nutno použít všechny ekvivalentní termíny (z hlediska sémantického, syntaktického, morfologického a typografického), jedině tak může být dosaženo odpovídajících výsledků. Druhý případ je „hierarchické vyhledávání“, při kterém některé databáze umožňují omezení jen na žádané termíny, ale už nikoli například na termíny podřízené (např. PubMed nebo Embase). Ukazuje se jako žádoucí, aby vyhledávací nástroje umožňovaly simultánní vyhledávání v několika systémech organizace znalostí. Aby toto bylo možné, musí být jednotlivé systémy budovány jednotně, v souladu se standardem ISO 25964-2:2011 (Thesauri and interoperability with other vocabularies). Mezi systémy pak může docházet k mapování na několika úrovních, na základě přesné, nepřesné a částečné ekvivalence termínů. Národní lékařská knihovna (NLM) vytvořila nástroj, který pracuje se slovníky z oblasti zdraví a biomedicíny a nazvala ho Unified Medical Language System (UMLS), tedy volně přeloženo sjednocený systém lékařského jazyka. Ten obsahuje kromě samotných termínů právě i softwarové nástroje, které umožňují požadovanou interoperabilitu. Hlavní součástí UMLS je tedy zmíněný metatezaurus vytvořený již v roce 1986 a od té doby dále rozvíjený s využitím nejrůznějších elektronických tezaurů, klasifikací, slovníků používaných v oblasti lékařské péče atd. Kromě metatezauru tvoří systém UMLS další dva nástroje: Semantic Network (sémantická síť) a SPECIALIST Lexicon (lexikon odborníků). První z nástrojů umožňuje kategorizaci pojmů a určení vztahů mezi nimi, druhý pak především „překlad“ z přirozeného jazyka užívaného uživateli do odborného jazyka používaného v oblasti biomedicíny. V metatezauru lze vyhledávat pomocí zadání termínu, podle identifikátorů přiřazených jednotlivým pojmům (concept unique identifier, CUI). Systém odkazuje na podobné pojmy do dalších propojených slovníků. Se zadaným termínem (dotazem) lze různě pracovat, např. zvolit, zda zadáváme přesný nebo přibližný termín, lze použít levostranné či pravostranné krácení atd. Je také možno zvolit si různé typy výstupů. Autorky příspěvku se snaží na příkladu konkrétního pojmu (zde artroplastika kolene) ilustrovat, jakým způsobem je metatezaurus vytvářen. K uvedenému pojmu na počátku existovalo 146 synonym, ta byla rozdělena na přesná, nepřesná a částečná, následně byly zvoleny preferované a nepreferované (vyloučené) termíny, tyto dále propojeny na základě příbuznosti atd. Celý proces je přehledně znázorněn v tabulce.

BARNISKIS, Shannon Crawford. Access and Express: Professional Perspectives on Public Library Makerspaces and Intellectual Freedom [Přístup a vyjádření: pohledy knihovníků na tvůrčí prostory ve veřejných knihovnách a na svobodu přesvědčení a projevu]. Public Library Quarterly. 2016, vol. 35, Nº 2, s. 103–125. ISSN 0161-6846. Pro oprávněné uživatele dostupné též z: http://dx.doi.org/10.1080/01616846.2016.1198644

Tvůrčí prostory (makerspaces) slouží ke spolupráci a sdílení nástrojů a znalostí potřebných pro tvoření. Za jejich teoretický základ může být považována svoboda přesvědčení a projevu, jež spočívá v zajištění přístupu k informacím, ale také k nástrojům, prostorům a sociálním sítím, které usnadňují vlastní tvorbu uživatelů. Vznik tvůrčích prostorů je vnímán jako odpověď knihoven na jev nazývaný digitální propast (digitální rozdělení).

Předložená studie přináší pohled devíti knihovníků na problematiku přístupu (dostupnosti) a tzv. tvůrčích prostorů v knihovnách (library makerspaces). Klade si za cíl nalézt odpověď na to, jak knihovníci, kteří nabízejí tvůrčí prostory (nebo mají v plánu je nabízet), vnímají jejich vztah ke svobodě přesvědčení a projevu a k ostatním službám knihovny. Bylo rovněž zjišťováno, zda existují faktory (od financování až po věk či vzdělání vedoucího knihovny nebo knihovníka odpovědného za tvůrčí prostor), které mají na zavedení těchto služeb vliv.

Odpovědi byly hledány prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, které proběhly tváří v tvář, telefonicky nebo prostřednictvím Skype a trvaly od 35 do 60 minut. Údaje získané z nahrávek rozhovorů byly převedeny do kódů, analyzovány a rozřazeny do tematických skupin. Byly také zpracovány údaje z dokumentů o knihovnách (mj. z výročních zpráv a rozpočtů).

Sedm účastníků studie popsalo propojení mezi tradičním poskytováním informací a nově zaváděným poskytováním nástrojů a prostorů pro tvůrčí práci. Nejvíce toto propojení zdůrazňovali účastníci z knihoven, které takové prostory již nabízely nebo se na jejich zavedení chystaly.

Účastníci s knihovnickým vzděláním se – když byli dotázáni, co přesně znamená svoboda přesvědčení a projevu – přikláněli k tomu, že to znamená necenzurovaný přístup k informacím.

Sedm účastníků vnímalo tvůrčí prostor nejenom jako prostor, v němž knihovna připravuje akce pro své uživatele, ale kde je připravují i uživatelé sami pro sebe. Tím také dochází k posunu v roli knihovníků, kteří již nejsou pouze odborníky na informace či pořádání dokumentů, ale také učiteli či těmi, kteří usnadňují sociální kontakty či propagují změny.

Všichni účastníci zmiňovali roli knihoven jako prostorů pro setkávání občanů. Ačkoliv ani největší územní celky nenabízejí jiná místa, kde se mohou lidé scházet a tvořit, aniž by za to museli něco zaplatit, ti, kdo financují provoz knihoven, často tuto roli knihoven vůbec nevnímají. Knihovny tak mohou na pořádané akce vynakládat obvykle pouze částku odpovídající 3 až 4 % rozpočtu na akvizici.

Účastníci také často vnímali myšlenku tvůrčích prostorů jako prostředku pro přeměnu knihoven tak, aby obstály v nejisté budoucnosti. Většině osob rozhodujících o knihovnách se sice myšlenka tvůrčích prostorů líbí, ale nechápou, co má s knihovnou společného. Knihovníci jim tak musí lépe „přeložit“ přání svých uživatelů.

Tvůrčí prostory mohou plnit různé úlohy – v malých vesnických knihovnách může jít o místo setkávání. Navzdory obecným představám se totiž lidé v malých obcích cítí osamoceně.

Někteří účastníci studie vnímali tvůrčí prostory jako příležitost, jak se v dnešní přetechnizované době více zaměřit na ruční práce. Jinde jsou součástí tvůrčích prostorů i např. 3D tiskárny. Jak ovšem podotkl jeden z účastníků, pokud jde o trojrozměrný tisk, uživatelé většinou nic nového netvoří – tisknou si pouze modely, které si najdou na internetu. Objevily se také úvahy o tom, jak řešit problémy, které by mohly vzniknout v případě, že by si některá (např. věková) skupina uživatelů zabrala tvůrčí prostor pro sebe a ostatní od jeho využívání odrazovala. Jiný účastník zmínil akce určené pro různé generace, např. pro děti i jejich rodiče.

V rámci studie nebyl zjištěn žádný faktor (údaje o financích, o výpůjčkách nebo o účasti na akcích, rozhovory s knihovníky), který by měl významný vliv na to, zda knihovna poskytuje nebo neposkytuje tvůrčí prostory. Ukázalo se také, že účastníci se více zajímali o roli knihovníka jako podporovatele tvůrčí činnosti než jako strážce necenzurovaného přístupu k informacím.

DEXTRE CLARKE, Stella G. Origins and Trajectory of the Long Thesaurus Debate [Původ a směr dlouhé debaty o tezaurech]. Knowledge Organization. 2016, vol. 43, Nº 3, s. 138–144. ISSN 0943-7444.

V roce 2015 započala Mezinárodní společnost pro pořádání informací a znalostí (International Society for Knowledge Organization, ISKO) debatu na téma tezaury a jejich (ne)využitelnost v současných vyhledávacích systémech. Tato debata není nová, v podstatě trvá již od 50. let 20. století, kdy tezaury vznikly. Od té doby byla jejich využitelnost a efektivnost (včetně ekonomické) podrobena mnohým studiím. V 60. a 70. letech vrcholí snahy především o standardizaci tvorby a využívání tezaurů. S příchodem a rychlým rozvojem internetu v 90. letech se objevily pokusy o využití tezaurů či taxonomií jako vyhledávacího nástroje (např. vyhledávač YAHOO nabízel jako alternativu k vyhledávání podle klíčových slov též prohledávání řízeného slovníku). Řada softwarových společností se následně snažila vytvářet různé systémy kategorizace zdrojů atd.

V roce 2001 přišel Tim Berners-Lee s průkopnickou myšlenkou sémantického webu. Rázem bylo jasné, že přístup k problematice vyhledávání informací se bude v budoucnu muset radikálně změnit. Ke slovu se dostaly ontologie s přísně definovanými vztahy mezi entitami. Tyto možnosti přinesly nový a svěží pohled na systémy pořádání znalostí jako jsou právě tezaury.

V roce 2008 byla ve spolupráci s organizací ISKO provedena důkladná studie stavu vyhledávání na internetu, která přinesla několik závěrů: nejúspěšnější a nejpoužívanější je vyhledávání založené na statistických algoritmech, které využívá především Google. Tyto metody vyhledávání však nemusejí být dostačující například v úžeji specializovaných korporátních databázích, bibliografických databázích, multimediálních zdrojích atd. Zde je nová příležitost pro tezaury, které mohou posloužit jako základ systému propojených (otevřených) dat. Na této bázi pracuje již celá řada úspěšných vyhledávacích nástrojů jako např. Getty’s Art & Architecture Thesaurus (AAT), Getty Union List of Artist Names (ULAN), Getty Thesaurus of Geographic Names (TGN), které jsou dlouhodobě velmi efektivně využívány paměťovými a jinými institucemi po celém světě. Je třeba zdůraznit nezbytnost zapojení informačních a jiných oborových specialistů, kteří se na budování těchto systémů pořádání znalostí podílejí. Novodobé úzce specializované systémy vyhledávání (a do budoucna nejen ony) by rovněž měly být schopny nabídnout vytvoření nejrůznějších typů vazeb, tedy propojit nejen nadřazené, podřazené, příbuzné či obecně související termíny, ale vytvořit přímo vazbu zahrnující konkrétní informaci, jako je tomu třeba v případě tezauru AGROVOC. Ten obsahuje např. propojení termínů typu: rostlina – má nemoc (odkaz na heslo pro nemoc) nebo rostlina – má škůdce (odkaz na heslo pro škůdce) atd.

Rostoucí význam sémantického webu a neustálý rozvoj vyhledávacích technologií vyvolávají nové otázky o tezaurech. Tyto otázky však už nezní zda tezaury mají své místo v oblasti moderního vyhledávání informací, nýbrž jaké a kde toto místo je, jakým směrem a způsobem by se tezaury měly vyvíjet, aby pokryly potřeby moderního vyhledávání informací, jak nejlépe včlenit tezaurus a další nástroje a technologie do vyhledávacích aplikací (včetně zajištění interaktivního a uživatelsky přívětivého rozhraní s možností rozšíření nebo zpřesnění dotazu), jaký software a další nástroje budou potřeba k obsluze a údržbě těchto nově se rozvíjejících tezaurů, je-li zde prostor pro nový typ systémů organizace informací, které sdružují vlastnosti tezaurů a zároveň jiných typů těchto systémů, a konečně – jak můžeme vyzkoušet a prokázat ekonomickou efektivnost (budování) tezaurů a příbuzných systémů. Snaha o zodpovězení těchto otázek dává velký prostor pro další výzkum na tomto poli.

DEXTRE CLARKE, Stella G. a Judi VERNAU. Questions and Answers on Current Developments Inspired by the Thesaurus Tradition [O současném vývoji inspirovaném tradicí tezaurů – otázky a odpovědi]. Knowledge Organization. 2016, vol. 43, Nº 3, s. 203–209. ISSN 0943-7444.

Příspěvek zachycuje rozhovor dvou informačních specialistek na téma budoucnosti tezaurů a obdobných nástrojů v současném světě. Stávající standard ISO 25964 pro tvorbu tezaurů podle nich již není dostačující, samotný pojem tezaurus je již chápán v jiném kontextu než dříve (tzn., než je ve zmíněném standardu uvedeno), přidávají se také relativně nové pojmy, jako např. taxonomie či ontologie. Vlastně není striktně stanoveno, co přesně se těmito pojmy myslí, resp. je informační specialisté i uživatelé mohou chápat odlišně, takže použití těchto termínů může být někdy matoucí. Obsah často tagují oboroví specialisté, kteří ale neznají dostatečně zevrubně principy budování systémů organizace znalostí (zejména s důrazem na jednotnost, volbu preferovaných a nepreferovaných termínů atd.). Z tohoto důvodu je vhodné (či dokonce nutné) na budování tezaurů či ontologií spolupracovat s informačními profesionály. Na konkrétním příkladu systému organizace znalostí budovaného na novozélandském ministerstvu ochrany přírody (New Zealand Department of Conservation, DOC), na jehož tvorbě se jedna z účastnic rozhovoru přímo podílela, je ukázáno, jakým způsobem mohou být v současnosti ontologie budovány, jak jsou jednotlivé pojmy definovány, jak jsou řazeny do tříd, jakým způsobem jsou vyjadřovány vztahy mezi nimi tak, aby bylo jejich použití co možná nejsrozumitelnější širokému spektru uživatelů. Tyto systémy pořádání znalostí je vhodné již od počátku budovat s ohledem na to, jakým způsobem s nimi chce uživatel pracovat, resp. jaký typ informací z nich chce získat, a k jakým jiným účelům kromě vyhledávání by měly ještě sloužit. Autorky článku se věnují také dalším otázkám, například, zda je vhodné přebírat (kupovat) již vytvořené taxonomie/ontologie nebo vytvářet zcela nové (protože potřeby jednotlivých, byť příbuzných oborů, se často liší), nakolik jsou uživatelé/majitelé těchto profesionálně vytvořených systémů schopni je samostatně dále udržovat a rozvíjet, jaká jsou pro a proti ručního a automatického indexování, jaké typy výzkumů z poslední doby přinesly nejužitečnější podněty pro budování těchto systémů a jaké trendy lze při jejich tvorbě očekávat v blízké budoucnosti. Tuto budoucnost podle autorek příspěvku představují jakési hybridní systémy organizace informací, které spojují výhody ontologií, tezaurů a dalších klasifikačních schémat. Zdůrazňují také důležitost vzdělávacího procesu, během něhož by budoucí informační profesionálové měli průběžně získávat dovednosti potřebné k budování těchto systémů. To znamená nejen znalost standardů, na základě kterých se systémy budují, ale také například schopnost úzké spolupráce s IT specialisty a manažery.

HAYCOCK, Ken a Joseph R. MATTHEWS. Persuasive Advocacy [Přesvědčivé prosazování zájmů]. Public Library Quarterly. 2016, vol. 35, Nº 2, s. 126–135. ISSN 0161-6846. Pro oprávněné uživatele dostupné též z: http://dx.doi.org/10.1080/01616846.2016.1200362

Praxe ukazuje, že politická reprezentace je obvykle „imunní“ vůči snahám knihovníků o zvyšování rozpočtů knihoven. Je tomu tak i v případě, kdy jsou argumenty knihovníků podloženy studiemi o návratnosti investic. Knihovníci se nejčastěji odvolávají na rozpočet přepočtený na jednoho obyvatele a jako argument používají částky uplatňované v obdobných knihovnách. Ovšem ty, kteří rozhodují o přidělování finančních prostředků, spíše zajímá, kolik procent z celkového rozpočtu přidělují knihovnám v okolních obcích (správních celcích). Z toho plyne, že podstatnější roli hrají knihovny nacházející se v blízkém okolí, nikoli podobné knihovny ve vzdálenějších oblastech. Ani aktivity typu provozování webu I Love Libraries (http://www.ilovelibraries.org/) se nesetkávají s velkým ohlasem (web má minimální návštěvnost).

Nefungují-li tradiční způsoby přesvědčování odpovědných činitelů o významu knihoven, navrhují autoři článku vyjít ze šesti principů lidského chování, které popsal význačný sociální psycholog Robert Cialdini. Těmito šesti principy jsou přátelství, vzájemnost, společenská platnost, autorita, důslednost a vzácnost. Umíme-li s těmito principy pracovat, druhou stranu se snáze podaří přesvědčit o oprávněnosti našeho požadavku.

První dva principy mohou být využity k zahájení, budování a nápravě vztahu, další dva principy k žádoucímu nasměrování druhé strany a poslední dva principy mohou usnadnit budoucí spolupráci.

Přátelství, tj. kladný vztah k někomu dalšímu, vychází ze sdílení určitých hodnot. Je např. pravděpodobné, že daná osoba naváže přátelství s člověkem, který pochází z podobného prostředí. V našem případě není důležité, zda příslušný odpovědný činitel má kladný vztah ke knihovníkovi, ale zda má onen činitel pocit, že knihovník má kladný vztah k němu. Je nezbytné, aby knihovníci budovali vztahy s těmi, kdo činí důležitá rozhodnutí – měli by se např. účastnit důležitých událostí v obci a tím ukázat, že mají zájem o to, co se v obci děje.

Vzájemnost vychází ze společenského očekávání, kdy se od nás – pokud něco dostaneme – očekává, že danou věc oplatíme. Vhodným dárkem pro klíčovou osobu může být pozvánka na zahájení významné akce v knihovně, která je pro onu osobu zároveň vítanou příležitostí k pořízení fotografií. Je pak pravděpodobnější, že ona osoba bude mít motivaci tuto laskavost oplatit.

Společenská platnost vychází z přesvědčení, že pokud něco dělají ostatní, musí to být v pořádku. Jinými slovy, lidé jsou zvyklí následovat ostatní. Nevědí-li si lidé s určitou situací rady, pravděpodobně se přikloní k tomu, co činí ostatní. Je také pravděpodobnější, že lidé budou následovat ostatní, pokud je budou pokládat za společensky sobě rovné. Je užitečné zpracovat seznam klíčových osob, které knihovnu podporují, a jejich jména pak sdílet s ostatními klíčovými osobami. Je také doporučována přítomnost na sociálních sítích, především na profesní síti LinkedIn.

Knihovníci by se měli snažit, aby působili jako autority v oblasti knihovnictví. Mohou si například ve své kanceláři pověsit diplom z knihovnické školy, používat vizitky či nosit odpovídající oblečení. Ti, kdo rozhodují o přidělování financí, se nechtějí stát odborníky ve všech oblastech, jimiž se zabývají. Naopak uvítají pomoc skutečných odborníků.

Významnou motivací je také snaha vypadat důsledně. Pokud se někdo k něčemu veřejně zaváže (může se jednat i o maličkost), bude sám motivován svůj slib dodržet. Největší dopad mají sliby, které jsou učiněny veřejně a lidé je činí o vlastní vůli a dobrovolně. Knihovník může klíčovou osobu požádat o zaslání e-mailu se shrnutím veřejně učiněných závazků, případně naformulovat zprávu, v níž napíše své vlastní shrnutí a požádá o potvrzení, zda vše pochopil správně. Knihovníci by se také měli snažit, aby jejich cíle byly v souladu s cíli celé obce či vyššího správního celku.

Je-li nějaká služba či věc vzácná či jedinečná, lidé o ní mají větší zájem než o to, co je běžně dostupné. Je nutné se smířit s tím, že služby knihovny mají v dnešní době řadu konkurentů. Např. v restauracích McDonald's a na webu této společnosti jsou rozdávány tištěné a elektronické knihy. Získat elektronickou knihu z webu McDonald's je výrazně snazší, než získat elektronickou knihu z knihovny, a lidé upřednostňují to, co je dostupné pohodlně. Knihovny by tedy možná neměly tolik zdůrazňovat, že jejich služby jsou zdarma, ale naopak by měly více propagovat, že jsou otevřené a dostupné pro každého, a neúnavně prokazovat svou hodnotu.

Bude-li všech šest principů (mělo by být) uplatňováno současně, budou vztahy knihovníků s klíčovými osobami založeny na pevných základech.

Závěrem autoři zmiňují dobře fungující model pro rozvíjení vztahů s klíčovými osobami. Knihovníci mohou tyto osoby pozvat do místní knihovny, aby se mohli přímo na místě přesvědčit o tom, jaké hodnoty knihovna přináší. Jsou-li navíc pozváni činitelé z různých úrovní veřejné správy, může tím být podpořena jejich vzájemná spolupráce ve prospěch knihoven.

LYONS, Ray. Quetelet and Parachuting Cats: Data Lessons for Libraries [Quetelet a seskakující kočky: lekce práce s daty pro knihovny]. Public Library Quarterly. 2016, vol. 35, Nº 2, s. 90–102. ISSN 0161-6846. Pro oprávněné uživatele dostupné též z: http://dx.doi.org/10.1080/01616846.2016.1198642

Belgický astronom a statistik Lambert Adolphe Jacques Quetelet může být považován za průkopníka v oblasti informační gramotnosti, neboť již v 19. století se snažil o stanovení určitých norem pro zveřejňování statistických údajů. Zdůrazňoval, že u zveřejněných statistických údajů má vždy být uveden jejich zdroj a má také být vysvětlen způsob jejich získání. Údaje nemají svádět k chybným interpretacím, naopak mají být přesné, konzistentní a důvěryhodné.

Skutečností však je, že bohužel i instituce reprezentující knihovny či knihovnické výzkumné projekty při propagaci pracují s nepřesnými či nedostatečně podloženými údaji. Pokud se knihovníci nebudou zajímat o výzkumné postupy a metody, může se stát, že argumentace založená na chatrných datech nebude mít očekávaný úspěch.

Jako příklad dokumentu, v němž jsou uvedeny nedostatečné podložené údaje, autor uvádí zprávu Sdružení amerických knihoven (American Library Association) o stavu amerických knihoven v roce 2015 (http://www.ala.org/news/state-americas-libraries-report-2015). Součástí zprávy jsou mj. tvrzení, že knihovny v mnohém ovlivňují životy jednotlivců a slouží jako ochranné prvky demokracie a že v místě svého působení přispívají k odstraňování výrazných hospodářských, vzdělávacích a zdravotních rozdílů. Konkrétní údaje o tom, do jaké míry a jak účinně služby knihoven ovlivňují životy jednotlivců, jak napomáhají ochraně demokratických principů nebo jak přispívají k odstraňování výše zmíněných rozdílů, však chybí.

V téže zprávě je obsaženo i tvrzení, že vliv vysokoškolských knihovníků na výsledky studentů je názorně doložen údaji z národního průzkumu studentů z roku 2014. 33 % studentů v průzkumu vyjádřilo souhlas s tím, že během jejich dosavadního studia se velmi výrazně vylepšily jejich znalosti a dovednosti vztahující se k využívání informací. V národním průzkumu studentů ovšem nebyla zařazena žádná otázka, která by umožňovala zjistit, jakými znalostmi a dovednostmi z této oblasti studenti disponovali před zahájením studia, natož jaká byla jejich úroveň. Studenti s nevelkými vstupními znalostmi a dovednostmi tak mohli uvést, že na vysoké škole došlo k jejich výraznému zlepšení; naopak studenti, kteří se již na začátku studia mohli pochlubit rozsáhlými znalostmi a dovednostmi, mohli uvést, že v rámci studia se tyto dovednosti zásadně nezlepšily. Navíc ve zprávě z průzkumu je uvedeno, že pouze 35 až 50 % studentů vykazuje dobré informační návyky. Tento procentuální podíl je ve zprávě z průzkumu pokládán za nedostatečný. Zpráva o stavu amerických knihoven naopak tento podíl pokládá za příznivý, což je způsobeno tím, že ve zprávě jsou brány v úvahu pouze vybrané údaje z průzkumu studentů. Zásadním problémem je též skutečnost, že otázka z průzkumu není nijak navázána na knihovní služby.

Jiným příkladem je projekt Výsledek (Project Outcome, http://www.ala.org/pla/initiatives/performancemeasurement), který byl zahájen v roce 2015 a realizuje jej Sdružení veřejných knihoven (Public Library Association). V červnu a říjnu 2015 byly uspořádány elektronické konference věnované problematice zjišťování skutečného dopadu knihovních služeb a akcí.

Druhá z těchto konferencí autorovi článku připomněla příklad nesprávného závěru, k němuž dospěli newyorští veterináři poté, co zjistili, že 10 % koček, které spadly z osmého nebo nižšího patra, pád nepřežilo, ale u koček, které spadly z devátého nebo vyššího patra, se jednalo pouze o 5% úmrtnost. Veterináři si tento poměr vysvětlili tak, že kočky padající z vyšších pater během pádu stihly roztáhnout nohy a jejich tělo tak fungovalo podobně jako padák. Ve skutečnosti ovšem nebyly do počtu koček, které pád nepřežily, započítány kočky, které zemřely bezprostředně po pádu, a také kočky, jejichž majitelé z nějakého důvodu nevyhledali veterináře. Nejsou-li započítány všechny kočky, nelze se přiklonit k jinak svůdně působícímu vysvětlení.

Sami autoři projektu Výsledek si uvědomili, že získané údaje nejsou dostatečné – nakonec začali hovořit spíše o momentkách ze života knihoven. Upozornili také na případ knihovny, která obdržela pouze 86 vyplněných dotazníků, přičemž celkový počet potenciálních respondentů (účastníků akcí pořádaných knihovnou) v době realizace průzkumu přesáhl tři tisíce a celkový počet účastníků akcí za kalendářní rok pak 137 tisíc. Problémem ovšem nemusí vždy být velikost vzorku, nýbrž jeho reprezentativnost. V projektu Výsledek se ovšem o reprezentativnosti vůbec nehovoří. Navíc je nutno přihlédnout k tzv. haló efektu, kdy návštěvníci akcí do svých odpovědí v dotazníku mohou promítat svůj celkový kladný vztah ke knihovně a nemusí se tak vyjadřovat výhradně k akci, kterou mají hodnotit. Dalším problémem jsou otázky, na které většina respondentů odpovídá shodně. Z odpovědí na otázky tohoto typu totiž není možné vyvodit smysluplné závěry.

Knihovny by – mají-li působit důvěryhodně – měly odolat pokušení příliš horlivě prosazovat své zájmy. Neměly by uvádět, že některé služby mají stoprocentní účinek. Jejich tvrzení by měla bý řádně doložena.

MIRANDA GUEDES, Roger de and Maria APARECIDA MOURA. The Principle of Semantic Warrant and the Study of Language: Conceptual Reflections [Princip sémantického warrantu a zkoumání jazyka: koncepční úvahy]. Knowledge Organization. 2016, vol. 43, Nº 2, s. 102–106. ISSN 0943-7444.

Veškeré znalosti je možno vyjádřit pomocí jazyka, respektive pomocí systému znaků, díky kterým je následně možnost tyto znalosti organizovat. Pojmem sémantický warrant (termín warrant nemá v české knihovnické terminologii dosud přesný ekvivalent – pozn. překl.) lze označit pragmatický aspekt organizace informací, který má při vytváření klasifikací a ontologií přednost před teoretickými principy. V podstatě to znamená, že tvůrce má možnost vytvořit termíny a uspořádat klasifikační schéma např. na základě předpokládané užitečnosti pro uživatele (zejména s ohledem na způsob či důvod jeho využití). Základ slova warrant tvoří starofrancouzské slovo guarant, které značí garanci, záštitu, odůvodnění, ospravedlnění. Již v roce 1911 britský knihovník E. Wyndham Hulme (1859–1954) řekl, že každá klasifikace je jen prostředkem k dosažení cíle, považoval však za nezbytné, aby každé klasifikační schéma mělo dostatečnou oporu v odborné literatuře, ze které budou převzaty zejména přesné definice jednotlivých termínů atd. (tzv. literary, tedy literární warrant). Nepodporoval tedy zcela způsob uspořádání lidského vědění jako abstraktního celku, na základě „filozofických“ principů.

Kanadská specialistka v oboru knihovnictví a informační vědy Clare Beghtol (nar. 1942) dlouhodobě zkoumá problém klasifikace informací nikoli ze syntaktického, ale ze sémantického hlediska, to znamená spíše z hlediska významu slov a znaků a jejich vztahu ke skutečnosti, kterou označují. Tento přístup tedy využívá spíše pojmů než termínů. Ve svých studiích Beghtol často odkazuje na rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina (1889–1951), který hlásal, že význam slova je dán pouze způsobem jeho použití, slovo samo o sobě tedy význam v podstatě nemá. Ruský filozof Michail Bachtin (1895–1975) zase prosazoval sociologický přístup k jazyku, chápal ho jako sociální fenomén, jehož existence vychází z potřeby komunikovat. Claire Beghtol a další vědci, kteří se problematikou zabývali (např. Barbara Kwaśnik, Jens-Erik Mai aj.), rozlišují také další (pod)skupiny „warrantů“, jako je např. filozofický, pedagogický, strukturální (termín má v rámci klasifikačního schématu významnou sdružující či odkazující funkci), kulturní či fenomenologický warrant. Klasifikační schémata a ontologie vytvořené podle každého z těchto hledisek se tedy patrně budou lišit. Aplikace výše uvedených principů přináší, a lze předpokládat, že v budoucnu ještě přinese, zásadní změny v chápání a hlavně ve způsobu tvorby systémů organizace znalostí.

RIDENOUR, Laura a Wooseob JEONG. Are We There Yet? Calculating Wait Time for Popular Digital Titles [Už jsme na řadě? Výpočet doby čekání na oblíbené tituly v digitální podobě]. Public Library Quarterly. 2016, vol. 35, Nº 2, s. 136–151. ISSN 0161-6846. Pro oprávněné uživatele dostupné též z: http://dx.doi.org/10.1080/01616846.2016.1163967

Průzkum, který v roce 2014 provedl časopis Library Journal, ukázal, že v knihovnách stále převažuje poptávka po tištěných knihách nad poptávkou po knihách elektronických. V tomtéž roce nabízelo e-knihy na 95 % amerických veřejných knihoven. Nejčastěji využívanou službou (dodavatelem elektronických knih) je OverDrive. Více studií dokládá, že pokud je v knihovně daný titul k dispozici jak v tištěné, tak v elektronické podobě, častěji se půjčuje jeho elektronická podoba. Studie však neobsahují údaje o tom, jaká je „čekací doba“ na výpůjčky elektronických či zvukových knih.

Cílem studie popisované v článku proto bylo zjistit, jak dlouho musejí uživatelé čekat, než si mohou vypůjčit populární titul v podobě elektronické či zvukové knihy. Zkoumání byl podroben také rozdíl mezi dobou čekání na elektronickou knihu a dobou čekání na knihu zvukovou a vztah mezi čekací dobou a rozsahem (počtem stran) titulů.

Studie vychází z údajů Sdružení wisconsinských veřejných knihoven (Wisconsin Public Library Consortium), které provozuje digitální knihovnu, v níž je stanovena maximální délka výpůjčky 21 dní pro elektronické knihy a 14 dní pro knihy zvukové. Interní průzkum prokázal, že většina uživatelů využívá maximální dobu výpůjčky, knihy tedy nevrací před jejím uplynutím. Pro účely studie byla po dobu 66 dní na přelomu let 2014 a 2015 každodenně sbírána data ze tří účtů ze služby OverDrive. Celkem bylo zkoumáno 43 titulů.

Autoři navrhují vzorec pro míru snížení čekací doby, který se vypočítá jako podíl průměrného počtu čekacích míst za den po dobu čekání na titul a součinu počtu dostupných exemplářů na konci čekací doby a počtu dní čekací doby.

Využitím vzorce bylo zjištěno, že u zvukových knih lze pozorovat mírně kratší čekací dobu než u knih elektronických, což ovšem může být dáno kratší výpůjční lhůtou u zvukových knih. Rozdíl však nepřekročil hranici statistické významnosti. Ani mezi hodnotou míry snížení čekací doby a rozsahem titulu nebyl zjištěn statisticky významný vztah. Ještě je třeba doplnit, že v průběhu sběru dat se u osmnácti titulů změnil (snížil nebo zvýšil) počet dostupných exemplářů, a to podle měnícího se zájmu čtenářů. Čekací doby u jednotlivých titulů se výrazně lišily. Ačkoliv lidé obvykle čtou rychlostí kolem 250 až 300 slov za minutu a u poslechu se obvykle jedná o 150 až 160 slov za minutu, nebyl prokázán statisticky významný rozdíl mezi skutečnou výpůjční dobou elektronických a zvukových knih. Naopak se tím vlastně ukázalo, že nemá význam mít jinou výpůjční dobu u elektronických knih a jinou u knih zvukových. Souvislost mezi rozsahem titulu a délkou výpůjčky se neprokázala. To může na první pohled působit zvláštně, nicméně vysvětlení je jednoduché – čtenáři necítí potřebu vracet exempláře knih, když se tyto exempláře po uplynutí výpůjční lhůty z jejich elektronických zařízení samy smažou. Výkyvy v poptávce po konkrétních titulech může způsobovat řada faktorů včetně připravovaných filmových zpracování titulů.

Autoři studie doporučují knihovnám, aby si u svých dodavatelů vyjednaly přístup ke statistickým údajům o požadavcích svých uživatelů a o využívanosti jednotlivých titulů. Existují také různé způsoby, jak zrychlit dostupnost elektronických dokumentů, např. zavedením kratší výpůjční lhůty, kombinací kratší výpůjční lhůty a omezení počtu současně vypůjčených elektronických dokumentů či omezením počtu rezervací. Neformální průzkum autorů mezi knihovnami ukázal, že většina knihoven uplatňuje limit deseti současně vypůjčených elektronických dokumentů. Z výsledků předkládané studie však plyne, že optimální počet je pět dokumentů. Většina knihoven u populárních titulů umožňuje šest rezervací na jeden exemplář, to však podle výsledků předložené studie není optimální poměr (znamená příliš dlouhou čekací dobu pro šestou osobu v pořadí).

30.06.2017




Vyhledávání


Časopisy Knihovna: knihovnická revue a Knihovna plus jsou mediálním partnerem konference: Archivy, knihovny a muzea v digitálním světě 2017
Kde: v Praze
Kdy: 29 - 30.11.2017


Časopisy Knihovna: knihovnická revue a Knihovna plus jsou mediálním partnerem konference: Konference o šedé literatuře a repozitářích
Kde: Národní technická knihovna v Praze
Kdy: 19. října 2017


Redakce časopisů Knihovna: knihovnická revue a Knihovna plus se zúčastní Konference: Periodiká v minulosti a súčasnosti
Kde: Bratislava
Kdy: 12. - 13. září 2017


Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR