Vom ABC zur Petition

Signori, Gabriela. Vom ABC zur Petition: Mädchen- und Frauenbildung im Spätmittelalter. Freiburg im Breisgau: WBG Academic, [2024], ©2024. 254 stran. Frauen im europäischen Mittelalter: Quellen und Kontexte; Band 1. ISBN 978-3-534-64055-3.

Dějinám vzdělávání se historikové věnují už dlouho, často s cílem odhalit vzorce minulosti, které vedly k nespravedlivostem či nerovnoprávnostem. Přitom ale moderní společnost dlouho přehlížela, že svět našich předků byl silně polarizovaný – jiného vzdělání se dostávalo chlapcům, jiného dívkám, a významnou roli hrálo i společenské postavení. V každém případě dívkám zůstávaly nejvyšší úrovně vzdělání prakticky nedostupné, bez ohledu na to, do jak bohaté či urozené rodiny se narodily. Po komplexních studiích univerzitního vzdělávání či farních, městských a klášterních škol určených pro chlapce se v posledních desetiletích zájem historiků začal více obracet právě k vzdělávání žen. K tomuto tématu přispívá i recenzovaná kniha.

Autorka Gabriela Signori¹ se dlouhodobě ve svém výzkumu věnuje pozdně středověké kultuře². Zaměřuje se zejména na německé oblasti, ale velice často si ve svých pracích všímá okolních slovanských zemí, tj. Čech či Polska. Tak je tomu i v této knize.

Už v úvodu si autorka klade řadu otázek: Jakého vzdělání mohly dosáhnout tak významné ženy, jako byla mystička, lékařka a autorka Hildegarda z Bingenu, básnířka Hrotsvita či spisovatelka Kateřina Sienská? Kdo je vzdělával, s jakými prostředky a knihami pracovaly? Na tyto i další otázky se snaží kniha odpovědět, i když některá témata zůstávají pouze načrtnutá a čekají na hlubší zpracování. Autorka se soustřeďuje především na pozdní středověk, raný středověk je pro ni spíše okrajový.

V první kapitole se podrobně věnuje učebním plánům, textům určeným pro vzdělávání a obsahu dívčího vzdělávání. Jako příklad uvádí Jeronýmův biblický sylabus pro malou Pavlu, dále žalmy a Jeronýmovy dopisy – tedy materiály dobře známé i z českých klášterních knihoven. Od 14. století zdůrazňuje nástup národních jazyků do vzdělávací praxe, což souviselo s šířením vernakulární kultury³. Zajímavé je, že mezi žánry zakázané pro čtení mladých dívek patřily kromě milostných románů také válečné příběhy a dobrodružná literatura. Vyšší vrstvy žen však často disponovaly značnými jazykovými znalostmi – mnohé ovládaly latinu, některé dokonce řečtinu či hebrejštinu. Zejména v raném středověku se objevují ženy s medicínským vzděláním, například proslulá Trotula⁴. Klíčovou roli při vzdělávání dívek hrály matky, které rozhodovaly, jaké znalosti svým dcerám předají nebo jakou vzdělávací instituci pro ně vyberou. Ve dvorském prostředí se dívky učily spíše od starších žen, přičemž čtení zde zpočátku nemělo pevnou pozici. Dívky se seznamovaly s texty převážně poslechem a znalost psaní již zřejmě zůstávala vzdálená. To se začalo měnit zejména v pozdním středověku a v raném novověku, kdy urozené ženy – jako třeba dcera českého krále Jiřího z Poděbrad a míšeňská markraběnka Zdeňka z Poděbrad – už vedly čilou osobní korespondenci.

Své vzdělávání dívky začínaly učením se číst, a to ze žalmů, modliteb, knih hodinek, deseti přikázání nebo z Donáta. Jako ideál dívčí zbožnosti se často objevovala svatá Anna učící malou Marii, což se promítlo i do četných vyobrazení Zvěstování, kde Panna Maria bývá zachycena s knihou v ruce nebo u čtenářského pultu. Ženám však bylo doporučováno číst především zbožné knihy, nikoli dvorské romány. Autorka na konkrétních příkladech (např. Ippolita Maria Sforza, Ursula Canter, Juliana Peutinger) dokládá, že v některých případech se na vzdělávání dívek výjimečně podíleli i otcové.

Kniha je plná jmen žen, které svou inteligencí a vzděláním často předčily své mužské současníky a vzbuzovaly jejich respekt i údiv. Příběhy těchto žen značně přesahují možnosti recenze – vřele proto doporučuji knihu k přečtení. Je fascinující sledovat osudy žen, které se dokázaly prosadit i v intelektuálně náročném, dominantně mužském prostředí.

Hlavními centry vzdělávání dívek byly ženské kláštery. Klášterní knihovny uchovaly řadu dokladů o vzdělávací praxi, například Učební sešit z Ebstorfu. Výuka zpravidla začínala učením latiny. Autorka připomíná, že v českých zemích byl pozorovatelný rychlý nástup národních jazyků do klášterního prostředí, protože ne všechny ženy zvládaly složitosti latiny a čtení ve vlastním jazyce bylo snazší. Důkazem jsou četné překlady i slovníky.

Pokud jde o osoby, které se podílely na vzdělávání dívek, v městských školách si žactvo často dělila učitelská rodina: mistr učil chlapce, mistrová dívky. V klášterech se výuce dívek věnovaly novicmistryně⁵, zatímco na dvorech předávaly znalosti starší ženy. Ve šlechtických rodinách se uplatňovali domácí učitelé, kteří vzdělávali jak chlapce, tak dívky. Jediným prostředím, kam ženy neměly přístup až hluboko do 20. století, zůstávala univerzita.

Existovaly tedy vzdělané ženy a ženy, které se dokonce živily intelektuální činností? Odpověď je jednoznačná: ano, a bylo jich víc, než bychom čekali. Urozené ženy zvládaly vlastní korespondenci, v měšťanském a klášterním prostředí působily písařky či iluminátorky. Dokonce známe i případy ženských notářek. Mnohé ženy vedly účetnictví svých manželů nebo synů. Od vrcholného středověku narůstá počet básnířek, překladatelek i spisovatelek.

Pro řadu žen bylo psaní nejen duchovní službou, ale i povoláním. Jeptišky chápaly psaní jako službu Bohu. Ve světském prostředí znamenalo psaní využití volného času nebo zdroj obživy. Ženy však nebyly pouze pasivními opisovačkami: v klášterech sepsaly řádové kroniky, anály nebo mystická vidění svých spolusester.

Poněkud méně propracovanou částí knihy je kapitola o ženských knihovnách. Autorka zde spíše vybírá několik zajímavých příkladů z různých prostředí. Každá zmíněná knihovna by přitom vydala na vlastní publikaci. Nejčastěji jsou zmiňovány knihovny manželek vladařů, například Mechtildy z Falce. Zajímavým poznatkem je, že v měšťanském prostředí ženy častěji, než muži odkazovaly knihy ve svých závětích. Speciálním tématem jsou pak knihovny ženských klášterů, které autorka v této knize zmiňuje jen stručně – především ve vztahu k výpůjčkám knih mezi jednotlivými kláštery.

V závěru knihy autorka shrnuje význam psaného slova pro různé společenské vrstvy a hledá společné znaky. Dějiny čtení se u žen vyvíjely odlišně než dějiny psaní – zjednodušeně řečeno: více žen umělo číst než psát. Ženy v duchovním společenství měly přístup pouze ke zbožné literatuře, zatímco ve dvorském prostředí byl výběr knih pestřejší a knihy se často půjčovaly, darovaly či dědily (např. knihy hodinek, modlitební knihy). Ženské kláštery byly samostatným kulturním světem, v němž se ve středověku pěstovala vzdělanost i knižní kultura. Shrnuto: Mnohé ženy a dívky pozdního středověku četly – a mnohé z nich i psaly!

Poznámky

1 Gabriela Signori je švýcarská historička, která působila dlouhodobě na univerzitě v Münsteru. V současnosti je profesorkou Kostnické univerzity. Je velice milá, s neutuchající energií, příjemným vystupováním a vztahem k českým zemím.

2 Hamburger, Jeffrey F., ed. a Signori, Gabriela, ed. Catherine of Siena: the creation of a cult. Turnhout: Brepols, ©2013. ix, 338 s. Medieval women: texts and contexts; vol. 13. ISBN 978-2-503-54415-1; Signori, Gabriela, ed. a Studt, Birgit, ed. Das Konstanzer Konzil als europäisches Ereignis: Begegnungen, Medien und Rituale. Ostfildern: Jan Thorbecke, ©2014. 416 s., [20] s. obr. příl. Vorträge und Forschungen; Bd. 79. ISBN 978-3-7995-6879-1; Signori, Gabriela, ed. Die lesende Frau. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2009. 475 s. Wolfenbütteler Forschungen, Bd. 121. ISBN 978-3-447-06007-3; Diekjobst, Anne, ed. et al. Nonnen: starke Frauen im Mittelalter. Berlin: Hatje Cantz, [2020]. 156 stran. ISBN 978-3-7757-4619-9;

3 Pod pojmem vernakulární literatura se rozumí literatura psaná v národních jazycích, v českých zemích tedy v němčině a češtině.

4 Trottula (také Trota) ze Salerna byla lékařka a autorka žijící ve 12. století. Pod názvem trotula rozumíme latinský text zachycující některé z jejích terapií a týkal se zejména ženského lékařství.

5 Novicmistryně měla v klášteře na starosti novicky a jejich přípravu na duchovní život. Obvykle byly do této pozice voleny intelektuálně zdatné a v rámci možností vzdělané ženy. Úzce spolupracovaly nejen s abatyší a převorkou, ale také s hlavní zpěvačkou a knihovnicí, blíže MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy z knihoven zrušených českých ženských klášterů: Vzdělávací zdroje pro dívky a mladé ženy ve středověku a na prahu novověku. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 34–61. ISSN 1801-3252. Dostupné také z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2024-2/recenzovane-prispevky/stredoveke-rukopisy-z-knihoven-zrusenych-ceskych-zenskych-klasteru.

PhDr. Renáta Modráková