Novinky zahraniční knihovnické literatury 2026/2
b.i.t. online. Bibliothek, Information, Technologie (Německo)
HERMES-WLADARSCH, Maria. Digitalisate ohne Metadaten sind blind: Nachlasserschließung mit Studierenden in der SuUB Bremen [Digitalizované dokumenty bez metadat jsou „slepé“: Katalogizace pozůstalostí se studenty ve Státní a univerzitní knihovně v Brémách]. Online. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2026 č. 3. ISSN online 2193-4193. Dostupné z: https://b-i-t-online.de/heft/2026-03-fachbeitrag-hermes-wladarsch.pdf. [cit. 2026-09-10].
V archivech a knihovnách „spí“ řada dosud nezpracovaných pozůstalostí s vysokou vědeckou hodnotou. Jejich zpracování je obrovský úkol, který vyžaduje vysoce kvalitní metadata – samotná digitalizace nestačí (v duchu Immanuela Kanta: digitalizované materiály bez metadat jsou slepé). Vzhledem k omezeným personálním zdrojům je smysluplným řešením zapojení studentů. Státní a univerzitní knihovna v Brémách (Staats- und Universitätsbibliothek Bremen, SuUB, https://www.suub.uni-bremen.de/) ve spolupráci se studijním oborem historie na Univerzitě v Brémách pořádá od roku 2018 kurzy (projektové semináře), v nichž studenti katalogizují historické pozůstalosti na úrovni jednotlivých dokumentů. Současně jsou fondy fyzicky uspořádány, katalogizovány a také zaznamenány do databáze pozůstalostí Kalliope (https://kalliope-verbund.info/). Cílem projektů SuUB je uvést archivní fondy do stavu, který umožní jak jejich prohledávání, tak i konzervačně vhodné uložení. Jde o pozůstalosti, které lze časově zařadit do novější a nejnovější historie a které mají většinou regionálně historický kontext.
Kurzy fungují jako prosemináře studijního oboru historických věd (novější a nejnovější dějiny), navštěvují je také studenti oboru General Studies. Jsou koncipovány a realizovány autorkou příspěvku, vedoucí oddělení historických sbírek, rukopisů a rarit SuUB, která je zde odpovědnou lektorkou. Semináře zprostředkovávají paleografické znalosti, znalosti práce se standardizovanými daty a výzkumnými metodami. Studenti těchto kurzů získávají kreditní body. Účastní se 10–15 studentů bakalářského studia, zpracování a uložení předem stanoveného počtu dokumentů se hodnotí jako studijní výkon. Kromě toho se studenti mohou intenzivněji zabývat pozůstalostmi formou seminární práce na jimi zvolené téma a tímto způsobem splnit zkouškový výkon. Autorka uvádí dva příklady témat, na nichž studenti pracovali. V letním semestru 2025 se konal seminář s názvem „První bremenská pilotka: Hanna Hübner-Kunath (1909–1994) a její pozůstalost v SuUB v Brémách“. Hanna Hübner-Kunath byla první bremenkou, která se stala pilotkou motorových letadel. Pozůstalost Hanny Hübner-Kunathové se dostala do SuUB v roce 2016. V té době byla zcela neuspořádaná a jen volně uložená v krabicích. Během týdenního semináře studenti nejprve fyzicky uspořádali pozůstalost podle čtyř tematických skupin katalogizace zdrojů v archivech a knihovnách (RNAB – Ressourcenerschließung mit Normdaten in Archiven und Bibliotheken, https://d-nb.info/1271740966/34): 1. rukopisy děl, 2. korespondence; 3. osobní dokumenty; 4. sbírky. Pozůstalost obsahovala přibližně 300 dokumentů (osobní dokumenty – průkazy z doby, kdy Hübner-Kunath byla pilotkou, úřední listiny, další osobní dokumenty, sbírka novinových výstřižků týkajících se její vlastní biografie a biografií jiných pilotů, korespondence). Následovalo přidělování signatur podle schématu signatur Historických sbírek SuUB, katalogizace a evidence v databázi Kalliope. Tu provedli studenti sami po zaškolení do systému. Zpřístupnění pozůstalosti bylo zveřejněno, tématem se zabýval regionální tisk a regionální televize, do vysílání byli zapojeni i studenti, což zvýšilo jejich motivaci.
Druhým příkladem je katalogizace autografů Johanna Georga Kohla v letním semestru 2024. Johann Georg Kohl (1808–1878) byl cestopisec, esejista, geograf a městský knihovník. Vyrůstal v Brémách a studoval právo v Göttingenu. Následovala vědecká kariéra v Kurlandu, Drážďanech, Berlíně, Paříži, Londýně a Oxfordu. Později cestoval do Petrohradu, Moskvy a na jih Ruska. V letech 1854–1858 procestoval Kohl Severní Ameriku. Díky svým tamějším studiím a mapám se pak v německy mluvícím prostoru proslavil jako odborník na Severní Ameriku, v USA se stal celebritou. Od roku 1863 byl prvním profesionálním knihovníkem Městské knihovny v Brémách, předchůdkyně dnešní Státní a univerzitní knihovny. Svému bývalému působišti zanechal pozůstalost, která však nebyla zpracována jako ucelený fond. Úkolem studentů bylo provést katalogizaci dokumentů (především korespondence), zaznamenat je do databáze Kalliope a vyhotovit několik přepisů dopisů sepsaných výhradně kurzívou (kurentem); proto byla zařazena praktická cvičení v čtení a psaní kurentem.
Tyto projektové semináře jsou pro organizující instituci spojeny s velkým úsilím. Závěr autorky po osmi letech těchto seminářů je ale pozitivní. Pozůstalosti v knihovnách je třeba katalogizovat, samotná digitalizace nenahrazuje vědeckou katalogizaci na úrovni jednotlivých dokumentů. Katalogizace umožňuje přesnou kontextualizaci, určení provenience a obsahové zařazení materiálů, které jsou pro historický výzkum nepostradatelné; jen digitální reprodukce se strukturovanými metadaty a podrobnými popisy umožní intelektuální přístup k fondu, odhalení souvislostí vzniku, tvůrčí procesy a sítě, které v agregovaných nebo paušálně digitalizovaných fondech zůstávají skryté.
Velkým přínosem je rozvoj kompetencí a vzdělávání mladých vědců. Podstatnou součástí studia historie je práce s historickými prameny, schopnost je číst, znalosti paleografie. Zatímco v oblasti středověkých dějin je výuka paleografických znalostí samozřejmostí, v oblasti novějších a nejnovějších dějin tomu tak není. Cílem kurzů na SuUB v Brémách je zprostředkovat dovednosti potřebné pro čtení kurzívních písem, předávání paleografických znalostí, proto jsou v úvodním kurzu zařazena praktická cvičení v čtení (všechny pracovní pokyny jsou psány kurzívou) i v psaní písem, která jsou pro studenty zpočátku neznámá.
Nezanedbatelným pozitivním aspektem katalogizace pozůstalostí za účasti studentů je ochrana kulturního dědictví. Nejen ve Výmaru jsme byli svědky toho, co se stane, když požár během několika hodin zničí celé historické sbírky. Kromě válek, přírodních katastrof a krádeží mohou materiály poškodit také nadměrné používání, klimatické změny během přepravy a neopatrnost. I v tomto případě je rozhodující znalost původních materiálů a správného zacházení s nimi. Díky popsaným kurzům se studenti často poprvé setkávají s originálními prameny, odhalují jejich význam, vzniká tak cit pro důkladné porozumění písemným kulturním statkům jako zásadní předpoklad pro jejich účinnou ochranu (viz oficiální stránky Kulturgurschutz Deutschland – https://www.kulturgutschutz-deutschland.de/DE/AllesZumKulturgutschutz/WozuKulturgutschutz/WozuKulturgutschutz_node.html).
Přednášky na SuUB v Brémách se vyznačují silným praktickým zaměřením, což studenti vyzdvihují jako pozitivum. Pracují s originálními dokumenty a heterogenními materiály, přinášejí své vlastní zkušenosti, rozvíjejí své první knihovnické a vědecké kompetence, získávají vhled do kritiky pramenů, vnitřní motivaci k pečlivému hodnocení zdrojů, k dokumentaci a vědecké argumentaci, rozvíjejí hlubší porozumění pro provenienci, materialitu a kontextualizaci historických dokumentů.
KORDEL, Jacek. Kalisz als Grab der Bücher: Zur systematischen Zerstörung von Bibliotheken im Wartheland im Zweiten Weltkrieg [Kalisz jako hrobka knih: O systematickém ničení knihoven v Povartí během druhé světové války]. Online. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2026, č. 2. ISSN online 2193-4193. Dostupné také z: https://b-i-t-online.de/heft/2026-02-fachbeitrag-kordel.pdf. [cit. 2026-09-10].
Druhá světová válka přinesla polským knihovnám zničující škody. I když jejich přesný rozsah již dnes nelze spolehlivě určit – jelikož spolu s knihami a rukopisy byly zničeny také katalogy a inventáře –, odhadují se ztráty na několik desítek milionů svazků. Knihovní fondy byly zničeny nejen v důsledku vojenských bojů, bombardování nebo dělostřeleckého ostřelování a tím vyvolaných požárů, ale také v důsledku systematické akce cíleného ničení kulturních statků, která byla prováděna vojenskými, policejními a civilními institucemi Třetí říše a pokračovala až do posledních dnů okupace. Zvláště závažným způsobem byly dotčeny ty oblasti, které byly přímo připojeny k Říši: Velkopolsko, Pomořansko a Slezsko, jež měly být podrobeny rychlé germanizaci. Příspěvek rekonstruuje okolnosti těchto událostí a zasazuje je do kontextu nacistické knihovní a kulturní politiky v anektované říšské župě Wartheland (pozn. red.: polsky Kraj Warty, česky Povartí nebo Varta – podle řeky Varty). Příkladem válečných osudů polských knihoven jsou fondy knihoven města Kalisz, ležícího ve východní části Velkopolského kraje, které se tradičně ztotožňuje s Calisií zmíněnou již v geografii (resp. kosmografii) Klaudia Ptolemaia. Kalisz hrál již v pozdním středověku i v raném novověku významnou roli jako městské centrum. Po druhém rozdělení polské šlechtické epubliky v roce 1793 se město dostalo pod pruskou nadvládu; po Vídeňském kongresu v roce 1815 bylo začleněno do ruské části rozděleného území a vyvinulo se v důležité správní centrum na západním okraji Ruské říše. V roce 1792 postihl Kalisz rozsáhlý požár, jehož obětí se staly i knihovny. Tehdy se však město zotavilo poměrně rychle. S Kaliszem byly spojeny osobnosti, které tam zahájily svou životní dráhu nebo vyrostly v jeho duchovním prostředí a jejichž díla se trvale zapsala do kánonu polské literatury – za všechny jmenujme spisovatelku Marii Konopnickou (1842–1910) a Marii Dąbrowskou (1889–1965), spisovatelku, autorku románu „Noci a dny“, která byla pětkrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu). Během první světové války bylo město v důsledku cíleného ostřelování téměř zničeno; při tom přišlo nazmar mnoho soukromých knižních sbírek. Značná část fondů veřejných, klášterních a církevních knihoven však byla tehdy zachráněna.
Po skončení bojů byl Kalisz znovu vybudován a stal se jedním ze symbolů polského státu, který se v meziválečném období obnovoval. Město sice tehdy ztratilo svou funkci sídla vojvodských úřadů, ale nastal zde trvalý nárůst počtu obyvatel. V roce 1939 měl Kalisz přibližně 70 000 obyvatel, z nichž téměř 30 procent vyznávalo židovskou víru. Ožil intelektuální život, přičemž knihovny se staly jedním z jeho nejdůležitějších nositelů.
V meziválečném období existovala ve městě hustá síť veřejných, soukromých, školních, církevních a klášterních knihoven. Vlastní knižní fondy spravovaly také kulturní spolky, sociální a profesní organizace i politické strany, stejně jako soukromé osoby. Zvláště rozvinutou infrastrukturu knihoven vytvořila židovská komunita. Menší sbírky knih vlastnily kromě toho také německé a ukrajinské komunity. Mezi nejvýznamnější knižní sbírky města patřila Veřejná knihovna a čítárna pojmenovaná po Adamu Mickiewiczovi. Do poloviny 30. let 20. století se její fond rozrostl na přibližně 20 000 exemplářů. Druhou veřejnou knihovnou v Kaliszi byla městská knihovna, založená v roce 1907 jako pobočka Společnosti pro lidové kurzy, zahrnující knižní fond vynikajícího právníka a bibliofila Alfonse Parczewského, bývalého rektora Univerzity Stephana Báthoryho ve Vilniusu. Sbírka s přibližně 7000 svazky obsahovala díla z historie, práva, ekonomie, politiky, jazykovědy, etnografie a literatury, jakož i rozsáhlou sbírku polských a zahraničních vědeckých časopisů. Zvláštní hodnotu měla mimořádně bohatá kolekce knih o Lužici (a stovky tisků v horní a dolní lužické sorbštině) a o národnostních menšinách střední a západní Evropy.
Knihovna Krajského muzea patřila mezi knihovny s nejbohatším fondem regionálních tisků ve městě. Ve městě dále existovaly knihovny a čítárny pro soudní úředníky, pro notáře a advokáty, jakož i vězeňská knihovna, vlastní knihovny provozovaly vojenské jednotky, sdružení veteránů a svazy záložníků. Knihovní fondy obou gymnázií čítaly několik tisíc svazků, zatímco fondy knihoven přibližně tuctu základních škol většinou jen několik set svazků. Významnou roli ale hrály sbírky vzdělávacích, společenských a kulturních spolků (Společnosti dělnické univerzity Józefa Piłsudského, spolku křesťanských dělníků „Ognisko“, Sdružení křesťanských řemeslníků sv. Josefa, Společenství přátel knihy, Lékařského spolku, Hudebního spolku, Právnického spolku, Kaliského esperantského spolku aj.).
Mezi církevními knihovnami zaujímala výjimečné postavení kapitulní knihovna existující již od 14. století, knihovna kláštera kanovníků lateránských, kteří od poloviny 14. století sídlili u kostela sv. Mikuláše. Vlastní fondy měla mimo jiné stará synagoga i synagoga progresivní židovské obce. Židovská knihovna „Šalom Alejchem“, založená ve 30. letech 20. století, disponovala fondem čítajícím přibližně osm tisíc svazků.
Dne 8. a 12. října 1939 bylo na základě dvou dekretů Adolfa Hitlera připojeno k Německé říši přibližně 93 000 km2 území bývalého polského státu. Toto území obývalo téměř deset milionů lidí, z toho asi 600 000 Němců. V anektovaných regionech byly vytvořeny nové správní jednotky: říšský kraj Posen (podle města Poznaň), který byl v lednu 1940 přejmenován na Wartheland (Warthegau), a říšský kraj Danzig–Západní Prusko. Tyto oblasti měly být zcela podrobeny procesu germanizace, který měl být uskutečněn fyzickou likvidací polského obyvatelstva a zničením jeho kulturního, společenského a náboženského života.
Na základě „Zvláštního seznamu pro Polsko“ – seznamu obsahujícího přes 61 000 jmen – bylo již v září 1939 zahájeno systematické vyvražďování osobností, které se zasloužily o polský stát a společnost. Při 760 hromadných popravách bylo zabito přibližně 20 000 Poláků (operace „Tannenberg“). Dalších cca 40 000 lidí přišlo o život při tzv. „akci proti inteligenci“, která byla cíleně namířena proti politickým, společenským, náboženským a kulturním elitám Polska. Obzvláště těžké ztráty utrpěla katolická církev: v diecézích Włocławek a Kulm byla zavražděna téměř polovina duchovenstva, více než 1700 kněží bylo deportováno do koncentračního tábora Dachau. Zároveň byly zabaveny zemědělské statky, průmyslové podniky a řemeslné dílny. Ze Slezska, Velkopolska a Pomořanska byl asi jeden milion lidí vysídlen do oblasti mezi Vislou a Bugem; na jejich místo byli dosídleni Němci, mimo jiné i z pobaltských států. Vysoké a základní školy byly uzavřeny, kulturní instituce a sdružení rozpuštěny, polské kulturní dědictví, to jak ve veřejných, tak v soukromých sbírkách, drancováno a ničeno.
Dne 13. prosince 1939 vydal říšský guvernér říšské župy Poznaň, Arthur Greiser, nařízení o povinném hlášení všech veřejných i soukromých knižních fondů „za účelem jejich zajištění“.Opatření prováděná německými úřady probíhala ve třech fázích: nejprve se jednalo o soupis rukopisů a knih v knihovnách, knihkupectvích a antikvariátech; následně o jejich zabavení a převoz do centrálních sběrných míst; nakonec o třídění shromážděných fondů. Záměrem bylo zachovat výhradně ty publikace, které byly považovány za užitečné pro německou vědu, včetně knihovny nově založené Říšské univerzity v Poznani; stáhnout z oběhu polskou literaturu jako zásadního nositele kulturní kontinuity. Proti polským knihám byl mobilizován státní aparát (koordinovaná spolupráce správních úřadů, policie a bezpečnostních služeb při identifikaci a zabavování tiskovin, aby mohl být zaznamenán i materiál nacházející se v bývalých polských bytech; míněny jsou byty, z nichž byly ve Warthelandu násilně vysídleny stovky tisíc Poláků). Bytové úřady dostaly pokyn nahlásit všechny knižní fondy, o nichž se dozvěděly nebo se dozví. Gestapo, SD a policejní orgány dostaly pokyn, aby tuto akci podporovaly.
Při tomto německém „sčítání“ bylo zaregistrováno přibližně 6,5 milionu knih, z nichž asi 4,5 milionu pocházelo z veřejných knihoven a knižních fondů. Nejméně pět milionů svazků bylo zničeno. Nejedná se však o úplná čísla. Díla, která byla klasifikována jako bezcenná – zejména beletrie v polském jazyce –, v mnoha případech nebyla vůbec zařazena do inventáře, ale byla rovnou odeslána do papíren nebo se tyto knihy spalovaly přímo na místě.
Podle nařízení z 13. prosince 1939 byly německými úřady zabaveny také knihovní fondy v Kaliszi. Nejstarší a nejcennější písemné památky, mimo jiné z kapitulní knihovny a z knižního fondu farnosti sv. Mikuláše, byly zabaveny a odvezeny do skladů v Poznani. Většina z nich tam byla zničena. Zbývající knižní materiály, které byly převzaty z různých institucí nebo nalezeny v soukromých bytech, byly vhozeny do tzv. Babinského kanálu, vedlejšího ramene řeky Prosny, jenž byl součástí bývalého opevnění. Knihy byly přímo z nákladních automobilů a povozů házeny do koryta kanálu, pak zasypány stavební sutí, zeminou a odpadem a terén vyrovnán. K provedení těchto prací byli nuceni rolníci z okolních obcí i Židé z Kalisze.
Druhou světovou válku přežilo jen málo knižních fondů. Mezi nejvýznamnější patřila knihovna františkánského kláštera, která díky prozíravému rozhodnutí umístit část fondů mimo areál kláštera utrpěla pouze malé ztráty. Tímto způsobem se podařilo ukrýt přibližně 1500 svazků, které byly po roce 1945 všechny získány zpět. Podobným způsobem se podařilo zachránit i knihovnu Polského učitelského svazu (v říjnu 1939 jeden z členů svazu knihy zazdil ve svém soukromém bytě a zachránil je tak před konfiskací). Zhruba tisíc svazků z kapitulní knihovny, mezi nimiž bylo mnoho raných tisků, přečkalo válku za dosud nejasných okolností. Zachovalo se jen přibližně deset procent knih ze soukromých sbírek několika osobností. Obyvatelé Kalisze zachránili část svazků vhozených do do kanálu. O několik desetiletí později předali jejich potomci knihy, uchovávané v soukromých domácnostech, městským knihovnám, které po roce 1945 musely své fondy budovat zcela od základů.
Zničení knižních fondů v Kaliszi připomíná památník postavený v roce 1978 na bývalých hradbách v místě zasypaného kanálu Babinka a označuje symbolický hrob knih. Tento tvarově jednoduchý pomník představuje otevřenou knihu odlitou z bronzu, na jejíchž stránkách je vyryt nápis: „Zde, v zasypaném korytě řeky Prosny, zničili hitlerovci desítky tisíc knih z fondů veřejných knihoven v Kaliszi.“ Je to jediný památník svého druhu v Polsku a jeden z mála v Evropě.
FüHLES-UBACH, Simone a POLL, Roswitha. The „hidden user“ – die unbekannte Bibliotheksnutzung. Wissen die Bibliotheken eigentlich, wer sie benutzt? [„Skrytý uživatel“ – neznámé využívání knihoven. Vědí knihovny vlastně, kdo je využívá?]. Online. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2025, č. 6. ISSN online 2193-4193. Dostupné z: https://b-i-t-online.de/heft/2025-06-fachbeitrag-fuehles-ubach.pdf. [cit. 2026-09-10].
Článek se zabývá fenoménem „skrytých uživatelů“ v knihovnách: jde o osoby, které využívají prostory nebo služby knihovny, ale nejsou registrovány ani přímo evidovány, a také o nepřímé využívání prostřednictvím třetích stran („nepřímí uživatelé“). Příklady nepřímého využívání knihoven prostřednictvím třetích stran ukazují, že značná část cílových skupin, které byly započítány jako neuživatelé, patří ve skutečnosti mezi uživatele.
Dokud se využívání knihoven omezovalo převážně na výpůjčky a do knihovny bylo možné vejít pouze s průkazem, dalo se „proniknutí na trh“ (tržní penetrace, penetrace trhu – marketingová metrika) knihovny, tj. oslovení skutečné cílové skupiny, relativně snadno určit na základě registrací. Dařilo se vypočítat poměrně spolehlivé procentuální podíly podle toho, kolik procent obyvatelstva (cílové skupiny) má průkazku do knihovny. Jelikož registrace většinou zahrnovala i údaje o věku, postavení, pohlaví atd., bylo možné odvodit i podrobnosti o struktuře uživatelů.
Dnes je oproti dřívějšku podstatně obtížnější zjistit, jaký podíl obyvatelstva knihovnu využívá. Většina knihoven dnes umožňuje volný přístup bez kontroly. Knihovna se stává místem setkávání, kde se lidé scházejí k rozhovorům a společné práci, a výpůjčka je již jen jednou z mnoha forem využití. K tomu přistupuje využívání služeb online, které zůstává z velké části anonymní a vyžaduje registraci pouze u určitých licencovaných zdrojů. Jelikož je obtížné identifikovat všechny uživatele, ať už fyzické nebo virtuální, obvykle se počítají pouze návštěvy knihovny a na jejich základě se pak vypočítává počet návštěv na obyvatele nebo na člena cílové skupiny. Kdo však knihovnu skutečně využil, ať už jen jednou, nebo stokrát za rok, a jaké jsou struktura a profil zájmů jejích uživatelů, lze dnes ve většině případů zjistit pouze kombinací kvantitativních a kvalitativních metod. Systémy měření se však i nadále zaměřují převážně na tradiční ukazatele: statistiky výpůjček, účast na programech a počet registrovaných uživatelů; nejčastěji se počítají fyzické návštěvy. Značná část skutečného využívání knihovny zůstává neobjevena a neměřena.
V roce 2024 se Městská knihovna v Duisburgu mimo jiné pokusila zjistit počet těchto dosud nezaznamenaných případů Provedla studii, jejíž návrh zahrnoval dvě metody:
• Kvantitativní dotazování na místě (osobní rozhovorys využitím standardizovaného dotazníku) prováděné studenty Technické univerzity v Kolíně nad Rýnem v ústřední knihovně a ve třech pobočkách, které bylo současně nabízeno i jako online průzkum na webových stránkách knihovny.
• Kvalitativní metody UX (UX – „User Experience“, uživatelský zážitek; „metodou UX“ se rozumí postupy výzkumu uživatelů) ve formě analýzy pohybových tras a skrytého pozorování v prostorách ústřední knihovny. Kombinací dotazování respondentů a metod UX byly shromážděny údaje, které objasňují chování návštěvníků knihovny. Celkem se vyjádřilo 814 účastníků. Z průzkumu vyplynulo, že v průměru 17,6 % dotázaných byli čtenáři bez průkazu a 12,6 % navštívilo knihovnu poprvé. V době průzkumu tedy téměř každý třetí (30,2 %) neměl knihovní průkaz, a tedy nebyl registrován. Ve srovnání s předchozí studií z roku 2018 – kdy byla položena stejná otázka – se tento počet výrazně zvýšil. Tehdy bylo zjištěno, že 12,9 % respondentů nemělo průkaz a 5,9 % tvořili noví návštěvníci, což odpovídalo celkovému počtu 18,8 % respondentů bez průkazu a registrace. To představuje nárůst o 62 % v období od roku 2018 do roku 2024.
Návštěvy „skrytých uživatelů“ v Duisburgu jsou sice zaznamenávány světelnou závorou, ale bez dalšího šetření by o nich nikdo nic nevěděl. Výzkumy ukazují, že knihovny díky své roli „třetích míst“ budují sociální kapitál, vytvářejí sítě a odstraňují překážky bránící účasti na společenském životě. I v tomto ohledu poskytuje duisburská studie poznatky z otevřených odpovědí ohledně motivů využívání, které se v závislosti na věkové skupině liší ve svých hlavních zaměřeních. Skupina dospívajících a mladých dospělých (do 29 let) využívá knihovnu především jako místo k práci. Skupina dospělých středního věku (30–59 let) vnímá knihovnu jako rozšířený obývací pokoj nebo hernu. Pro starší dospělé (od 60 let) je v popředí motiv místa k pobytu.
Nové metody měření: Skupinu „skrytých uživatelů“ se podařilo metodicky identifikovat pomocí kombinace uzavřených a otevřených otázek při osobním dotazování přímo na místě. Prostřednictvím online dotazníku by nebylo možné tuto skupinu zachytit. Je sice možné sledovat i online využití, ale pokud chceme zjistit, kdo za ním stojí, je nutný ústní dotazník.
Metody UX, jako jsou observační studie (návštěvnost a pohyb uživatelů), poskytují podrobnosti o tom, jak knihovny fungují jako sociální prostory, zejména v souvislosti s hrami, „programováním“ (mají se na mysli Bee-Boty a podobné aktivity) a komunitními aktivitami. Tyto metody jsou jako doplněk kvantitativních údajů snadno dostupné, avšak částečně časově a personálně náročné, a nemusí zachytit celé spektrum skrytého chování uživatelů v různých časech a ročních obdobích. Studie z Duisburgu představuje metodologický pokrok, protože kombinuje systematické pozorování s cílenými dotazníky zaměřenými na všechny uživatele prostor, nikoli pouze na registrované návštěvníky.
Autorky stručně rekapitulují výsledky několika šetření provedených v různých letech mimo SRN. V Anglii zjistily knihovny Brighton & Hove v roce 2015 ve své zprávě „Library Service Review and Needs Analysis“ podíl „skrytých uživatelů“ v rozsahu 56 %. Tito uživatelé knihovny se věnovali prohlížení regálů, čtení knih, novin nebo časopisů, studiu nebo práci, hledání informací, účasti na aktivitách, akcích, kurzech nebo výstavách, setkávání s přáteli či rodinou. S podílem až 64 % „skrytých uživatelů“ v hlavní knihovně, Jubilee Library v Brightonu, je tento počet výrazně vyšší než v uvedené studii z Duisburgu. Metodika sběru dat v Brightonu však byla rozsáhlejší (opakovaně během několika let, mezi dospělými, dětmi i mládeží, mezi uživateli knihoven, mezi bývalými čtenáři (těmi, kteří knihovnu nevyužili déle než 12 měsíců), kvalitativní výzkum s využitím fokusních skupin ad.).
Městská knihovna Herne, průzkum z roku 2009: Přímé rozhovory s dotazníky a online průzkum na webových stránkách. 53,1 % respondentů uvedlo, že si půjčují knihy i pro partnera a rodinu.
Průzkum ve veřejných knihovnách v Polsku v roce 2010: Šlo o průzkum na vzorku z celkové populace. Ti, kteří knihovny nevyužívali, byli následně dotazováni na nepřímý kontakt s knihovnami: 30 % z nich uvedlo různé formy nepřímého kontaktu s knihovnami, především to, že četli knihy vypůjčené z knihovny od jiných osob. Mezi nepřímé kontakty však patřila například i návštěva webových stránek knihovny. Průzkum ukázal, že skuteční uživatelé spolu s těmi, kteří knihovny využívají nepřímo, tvoří přibližně polovinu všech respondentů.
Na konferenci LibPMC 2021 (International Conference on Performance Measurement in Libraries) bylo zařazeno téma „Dopad z první, druhé nebo třetí ruky? Zkušenosti z výzkumu neuživatelů různých typů knihoven“ („first-, second- or third hand impact? Experiences from research of non-users of libraries of various types.“ (https://libraryperformance.org/wp-content/uploads/2021/12/libpmc14_2021_proceedings.pdf). Zazněla otázka, jak se vlastně definuje „neuživatel“? Norma ISO pro mezinárodní knihovní statistiku to formuluje takto: „Osoba, která patří do cílové skupiny určité knihovny, ale nevyužívá fyzické a/nebo digitální služby této knihovny.“ Přitom se za neuživatele považují i bývalí uživatelé knihovny (ISO 2789:2022, International library statistics, 3.2.33).
V průzkumech využívání jsou zpravidla všichni dotazovaní započítáni jako neuživatelé, pokud to sami uvedou. Ale i osoby, které se považují za neuživatele, mohou být uživateli knihoven: nevstoupí do knihovny ani nevyužívají její digitální služby, ale činí tak nepřímo prostřednictvím jiných. V knihovnické literatuře se tento jev, i když zatím jen zřídka, zmiňuje, a to pod pojmy jako „indirect users“, „hidden user“ nebo „secondhand user“. Osoby, které jednají jménem skutečných uživatelů, se pak nazývají např. „proxy users“ nebo „delegate users“, případně se hovoří o „joint use“, „shared use“ či „multiple use“ – vždy s poněkud odlišným významem.
Toto nepřímé využívání se zjevně vyskytuje v nejrůznějších regionech, sociálních vrstvách a věkových skupinách: lidi ve venkovských nebo kulturně málo rozvinutých oblastech, pro které je nejbližší knihovna obtížně dostupná, osoby ze sociálních skupin, které mají jen malý vztah ke kulturním zařízením, lidi s tělesným nebo duševním postižením, jež jim brání v návštěvě knihovny, žáky a studenty, kteří pracují ve skupinách a rádi svěřují shánění knih a informací jiným, nadřízené všeho druhu, kteří šetří čas a námahu a posílají své zaměstnance, špatná dostupnost knihovny (vzdálenost, náklady), velká časová náročnost, nevhodná otevírací doba, příliš vysoké poplatky, pocit odcizení v knihovně, nejistota vůči neznámé instituci, jejím postupům a předpisům. Toto nepřímé využívání však knihovna často zaznamenává, pokud jsou členové rodiny registrováni na „rodinné kartě“. Jsou-li dotazováni nikoli potenciální, ale skuteční uživatelé, lze do šetření snadno začlenit otázky jako: „Pořídili jste si při této návštěvě také něco pro ostatní (knihy, informace)?”
V Městské knihovně Duisburg bylo v roce 2005 dotazníkovou metodou zjištěno, že 23,6 % respondentů knihovnu využívalo (také) pro jiné osoby, v roce 2024 tak odpovědělo 23,7 % respondentů. Toto procento by jistě bylo ještě vyšší, kdyby v otázce nebyly uvedeny pouze děti a rodina, ale také sousedé, kolegové, přátelé atd. Dotaz se navíc týkal pouze médií, nikoli jiného využití, jako je například poskytování informací knihovnickým personálem.
Také šetření provedená ve vědeckých/vysokoškolských knihovnách ukazují, že i zde lze část neuživatelů považovat za nepřímé uživatele. Knihovna St. Martin’s College v Londýně to zjišťovala v roce 2005, použit byl dotazník rozeslaný poštou 2189 studentům, kteří knihovnu nevyužívají nebo ji využívají jen málo; dalších 800 dotazníků bylo rozdáno v seminárních místnostech. Bylo zaznamenáno 586 odpovědí. Na otázku, jaké informační zdroje se používají k plnění úkolů, se v přibližně 200 odpovědích objevily „knihy z knihovny“ a „odborné příručky“, v přibližně 110 a 80 případech také elektronické časopisy a databáze. Značná část těch, kteří knihovnu nevyužívají, by tedy měla být zařazena mezi uživatele. Problémem je, že dotazovaní nemusí odpovídat správně, protože využívání knihovny pro jiné osoby považují podle dnešních knihovních řádů za zakázané.
Výsledky (i přes různé metody dotazování a různě formulované otázky) dokládají, že značnou část těch, kteří služby knihoven nevyužívají, lze zařadit mezi uživatele. Takové údaje mohou být nesmírně užitečné pro jakýkoli druh práce s veřejností i pro plánování. Knihovny musí vyvinout nové ukazatele a metody, které zachytí jejich celkový dopad na komunitu. Výzkumníci potřebují metodické inovace, jež budou respektovat soukromí uživatelů a zároveň umožní komplexní pochopení vzorců využívání knihoven. Díky tomu bude možné služby dané knihovny lépe přizpůsobit přáním a potřebám neregistrovaných uživatelů.
Fenomén skrytých uživatelů má dalekosáhlé důsledky pro plánování knihoven, odůvodňování financování a rozvoj služeb. Pokud je téměř třetina uživatelů pro standardní ukazatele neviditelná, knihovny mohou systematicky podceňovat svůj vliv na městskou komunitu a promarňovat příležitosti k lepšímu vymezení a obsluhování celé své uživatelské základny. Je také pádným důkazem zásadní role knihoven jako veřejné infrastruktury. V době rostoucí privatizace veřejného prostoru slouží knihovny jako důležité opěrné body v komunitě a nabízejí neutrální, přístupné prostory pro práci, studium a sociální kontakty. Jde o to naplňovat demokratické poslání knihoven, které spočívá ve službě všem členům komunity.
FINCK, Matthias. Programmierung im Dialog: Einsatz von KI-Chatbots im Hochschulstudium der Bibliotheks- und Informationswissenschaft Programování v dialogu: Využití chatbotů s umělou inteligencí ve vysokoškolském studiu knihovnictví a informační vědy]. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2026, č. 3. ISSN online 2193-4193. Dostupné z: https://b-i-t-online.de/heft/2026-03-fachbeitrag-finck.pdf. [cit. 2026-09-10].
Pro studenty oboru knihovnictví a informační vědy je dnes nezbytné osvojit si široké digitální kompetence, od automatického katalogizování obsahu digitalizovaných děl přes prototypové navrhování inovativních vyhledávacích rozhraní až po zprostředkování digitálních kompetencí v oblasti využívání nástrojů umělé inteligence. Studenti k tomu potřebují například dovednosti v práci s technickými strukturami metadat, jako je XML, a s procesy a nástroji pro zpracování těchto dat, dále základní znalosti o webových informačních službách, rozhraních a architekturách, stejně jako schopnost posoudit integraci a interoperabilitu technických systémů. Musí umět používat a hodnotit systémy založené na umělé inteligenci. Tato výzva se samozřejmě týká především, avšak již ne výlučně, oblasti vědeckých knihoven; i veřejné knihovny považují například rozvíjení digitálních kompetencí za důležitou oblast činnosti. Vysoké školy, které nabízejí studijní obory v oblasti knihovnictví a informační vědy, na tuto potřebu zpravidla reagovaly a do svých učebních plánů zařadily studijní obsahy v oblastech, jako jsou datová věda, informační systémy, umělá inteligence a programování.
Tento příspěvek se zaměřuje na výuku kompetencí v oblasti programovacích jazyků v informačně-vědeckých studijních oborech (programátorská gramotnost jako cíl vzdělávání). Aktuální studie akreditovaných online magisterských studijních programů Americké knihovnické asociace (American Library Association, ALA) ukazuje, že 60 % z nich nabízí kurzy s programátorskou složkou. Tyto kurzy jsou však častěji volitelnými (66,7 %) než povinnými předměty (33,3 %). Autor studie, Austin Stroud, proto poukazuje na možnou mezeru ve výuce základních kompetencí pro budoucí knihovníky, protože podle jeho názoru bude poptávka po programátorských znalostech v knihovnictví dále stoupat. Na druhou stranu není cílem knihovnického vzdělávání výslovně vychovávat plnohodnotné programátory a programátorky. Cílem vzdělávání by spíše měl být profil kompetencí, který lze popsat jako „code-literacy“. V návaznosti na pojem „data literacy“ (datová gramotnost), který popisuje schopnost kriticky chápat, spravovat, hodnotit, analyzovat a využívat data, zahrnuje pojem „code literacy“ schopnost kriticky chápat, hodnotit, analyzovat a využívat programový kód.
Studenti knihovnictví a informačních věd by tedy měli být schopni číst kód, komunikovat o kódu a vytvářet prototypy kódu, aby mohli komunikovat s vývojáři na rovnocenné úrovni na základě své odborné znalosti – nikoli proto, aby se sami stali softwarovými vývojáři. Dosud však byly překážky při výuce kódové gramotnosti stejně vysoké jako při výuce programovacích jazyků, protože možnosti tvorby kódu ve vyšších programovacích jazycích byly bez odpovídajících algoritmických a technických kompetencí omezené.
Empirickým základem tohoto příspěvku jsou přednášky v rámci studijního programu Knihovnictví a informační management na Vysoké škole aplikovaných věd v Hamburku (HAW), který sází i na rozvíjení kompetencí v oblasti digitálních technologií a programovacích jazyků. Obsahy související s programováním jsou zde pevně zakotveny v učebním plánu a rozprostírají se přes několik semestrů. V prvních dvou semestrech se studenti seznamují se základními znalostmi v oblasti IT a programování, zatímco v pozdějších semestrech se výuka IT zaměřuje především na aplikace v oblastech datové vědy a automatického katalogizace.
Výsledky hodnocení kurzů naznačují, že chatboty využívající umělou inteligenci zásadně mění didaktiku programování i v oborech mimo informatiku. Studenti jsou mnohem rychleji schopni psát i složitější programy a jsou tak schopni samostatně řešit odborně motivované problémy, např. v oblasti automatizovaného indexování. Zřetelná je přitom zvýšená sebedůvěra. Mnozí studenti uvádějí, že se díky podpoře umělé inteligence cítí jistěji při práci s programováním a jsou schopni zvládat úkoly samostatněji.
Díky párovému programování s chatbotem se programování neučí jako čistě technická dovednost, ale stále více se praktikuje jako forma komunikace. Důraz se přesouvá od správného používání syntaxe k formulování problémů a hodnocení řešení.Osvojení si těchto technologií během studia může přispět ke zmenšení propasti mezi odbornými a technickými rolemi v profesní praxi. Knihovníci by mohli více působit jako zprostředkovatelé mezi odbornými požadavky a technickými řešeními a tím zavádět nové formy spolupráce.
Pokud pro knihovníky již nebude problémem vytvořit v rámci dialogu s umělou inteligencí například funkční prototyp, který by vývojářům demonstroval odborné požadavky, přispěje to ke komunikaci na stejné úrovni v knihovnických vývojových projektech. Předložené výsledky samozřejmě představují pouze první empirický příspěvek k předmětu výzkumu. Jak samotná technologie, tak i způsob jejího využívání v současné době procházejí velmi rychlými změnami. Bylo by žádoucí provést další výzkumy v jiných studijních oborech a také opakovaná měření v průběhu času, aby bylo možné analyzovat dlouhodobé účinky a vypracovat spolehlivá doporučení pro vzdělávání.
STRAUCH-DAVEY, Annette. „Forskningsdatahåndtering“ in Dänemark und „Da samma dabei ...“ – Forschungsdatenmanagement in der Schweiz Datengeleitete Perspektiven im Zuge der Internationalisierung des FDMs und der EOSC [„Forskningsdatahåndtering“ – správa výzkumných dat v Dánsku a „Da samma dabei ...“ – správa výzkumných dat ve Švýcarsku. Perspektivy založené na datech v kontextu internacionalizace správy výzkumných dat a EOSC]. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2026, č. 2. ISSN online 2193-4193. Dostupné z: https://b-i-t-online.de/heft/2026-02-kolumne-forschungsdaten-strauch-davey.pdf. [cit. 2026-09-10].
Článek na téma otevřené evropské vědy (správy výzkumných dat) popisuje situaci v několika evropských zemích (Dánsko, Švýcarsko, Německo).
Evropský otevřený vědecký cloud (EOSC) není jen projekt technické infrastruktury. Symbolizuje snahu o to, aby byl výzkum v Evropě propojenější, transparentnější a udržitelnější. Lze si jej představit jako velký digitální výzkumný prostor, v němž jsou data bezpečně ukládána, sdílena a dále zpracovávána pomocí výkonných nástrojů, prostor, který boří institucionální izolaci a usnadňuje vědeckou spolupráci. Jak odlišně evropské země tento prostor utvářejí, ukazuje pohled na Dánsko a Švýcarsko.
V Dánsku má správu výzkumných dat (FDM) na starosti DeiC – národní organizace pro digitální výzkumné infrastruktury, která má hlavní odpovědnost za to, aby veřejně financovaná výzkumná data splňovala zásady FAIR (Dánsko patří k prvním zemím v Evropě, které zavedly principy FAIR). Klíčovou roli zde hraje portál sdružující publikace, výzkumná data, informace o otevřeném přístupu, možnosti financování a standardy metadat (https://forskningsportal.dk/). DeiC je členem EOSC-Association na základě mandátu, institucionálním členem Research Data Alliance (RDA) a národním uzlem DataCite.
Ve Švýcarsku je správa výzkumných dat velmi úzce propojena s požadavky Švýcarského národního fondu (SNF), který u podporovaných projektů vyžaduje plán správy dat. Mnohé vysoké školy zřídily vlastní týmy pro správu výzkumných dat (FDM), které nabízejí poradenství, školení a technickou podporu. Zvláště je třeba zdůraznit vysokou profesionalizaci v oblasti správy dat (Data Stewardship). Konference rektorů swissuniversities koordinuje národní programy otevřené vědy (Open Science) a podporuje struktury pro správu dat. Zároveň Švýcarsko intenzivně pracuje na tom, aby své služby přizpůsobilo evropským standardům a začlenilo se do prostředí EOSC, výrazně investuje do kvalifikace a institucionální odbornosti. Správa výzkumných dat je dnes mezinárodní – jedná se o proces, který propojuje technické, organizační a kulturní dimenze. EOSC v tomto kontextu funguje jako společný rámec, prostor, v němž se evropský výzkum sjednocuje.
Německo má 16 spolkových zemí, z nichž každá má vlastní vědeckou politiku, vlastní zákony o vysokém školství a vlastní priority. Dánsko a Švýcarsko mají centralizovanější struktury. Rozhodnutí se tam proto přijímají rychleji a realizují se na národní úrovni. V Německu chybí závazná národní strategie pro výzkumná data (FDM), jakou v roce 2021 přijalo Dánsko. Nezisková organizace (Verein) NFDI (Nationale Forschungsdateninfrastruktur e.V., https://www.nfdi.de/) neexistuje v Německu žádná komplexní, politicky závazná národní strategie pro výzkumná data. NFDI nenahrazuje komplexní, zákonnou ani politicky závaznou celkovou strategii. Místo toho mnoho aktérů jedná decentralizovaně, což vede k roztříštěnosti, duplicitním strukturám, tedy i k plýtvání, a k nedostatečné závaznosti ve správě výzkumných dat. Zákon by vynutil interoperabilitu, zajistil kompatibilitu národních datových prostorů a posílil mezinárodní konkurenceschopnost. Existuje návrh zákona Federálního ministerstva pro výzkum, technologii a vesmír s názvem „Návrh zákona o lepším využívání dat pro výzkum“. Ve spolkových zemích již probíhají práce na správě výzkumných dat v rámci zemských iniciativ, jako například v Severním Porýní-Vestfálsku. Země jako Dánsko a Švýcarsko prošly v oblasti správy výzkumných dat vývojem, který může být pro Německo inspirativní, právě proto, že ukazuje, že stabilita a jasné struktury jsou možné. Rok 2026 je pro zákon o výzkumných datech rozhodující: návrh je k dispozici, byly předloženy některé připomínky a spolková vláda pracuje na jeho přepracování.
JACOBS, Anne. Bildung für Morgen: Medienpädagogik trifft Lernraumgestaltung Bericht vom 8. Forum Bibliothekspädagogik in der Zentralbibliothek der Stadtbüchereien Düsseldorf, 9. bis 10. Januar 2026 [Vzdělávání pro budoucnost: mediální pedagogika a úprava učebních prostor – zpráva z 8. fóra knihovní pedagogiky v Centrální knihovně městských knihoven v Düsseldorfu, 9. až 10. ledna 2026]. b.i.t.online. Bibliothek, Information, Technologie. 2026, č. 2. ISSN online 2193-4193. Dostupné z: https://b-i-t-online.de/heft/2026-02-reportage-jacobs.pdf. [cit. 2026-09-10].
Již podeváté se v Německu konalo Fórum knihovní pedagogiky (Forum Bibliothekspädagogik). Hlavním tématem byla vzájemná souvislost mezi uspořádáním učebních prostor a nabídkou v oblasti knihovní pedagogiky. Akci organizovala Technická univerzita v Kolíně nad Rýnem pod vedením prof. dr. Anke Petschenky a studentů bakalářského studijního programu „Knihovna a digitální komunikace“ ve spolupráci s městskými knihovnami v Düsseldorfu a profesním sdružením Information Bibliothek e.V. (BIB).
Fórum knihovnické pedagogiky je společným projektem čtyř vysokých škol, které nabízejí studijní obory v oblasti knihovnictví: Vysoké školy aplikovaných věd v Hamburku, Technické univerzity v Kolíně nad Rýnem, Vysoké školy techniky, ekonomiky a kultury v Lipsku a Vysoké školy médií ve Stuttgartu. Akce se koná každé dva roky a pořádá ji vždy jedna vysoká škola ve spolupráci s BIB a jednotlivými knihovnami (informace o všech ročnících jsou na https://www.bib-info.de/fortbildung/forum-bibliothekspaedagogik/, pozn. red.). Plánování obsahu a organizace konference jsou vždy předmětem studentského projektu příslušné hostitelské vysoké školy. Studenti tak získávají možnost nasbírat praktické zkušenosti a uplatnit znalosti získané během studia.
Knihovnická pedagogika byla dříve spojována hlavně s veřejnými knihovnami. V posledních letech se však rozšířila i na vědecké knihovny. Vedle mediální pedagogiky nabývá na významu také design učebních prostor. Motto fóra – „Vzdělávání pro zítřek: mediální pedagogika se setkává s uspořádáním učebních prostor“ – cílilo především na vyjasnění otázek, jak lze pedagogické koncepty přizpůsobit rozmanitým potřebám uživatelů knihoven. Z výchozích otázek bylo odvozeno šest témat: 1. Digitální média jako nedílná součást vzdělávacího prostoru, 2. Prostor pro tvorbu médií a reflexi, 3. Flexibilita a rozmanitost, 4. Inkluze a bezbariérovost, 5. Participace a společná tvorba, 6. Orientace na kompetence a udržitelnost. Přibližně 30 přednášejících z devíti spolkových zemí a ze Švýcarska představilo v pěti různých blocích své projekty a nápady.
Ve zprávě je podrobněji popsáno několik příspěvků:
Městská knihovna ve Würzburgu vypracovala plán rozvoje, jehož cílem je proměnit jednotlivé obvodní knihovny v „třetí místa“ a při tom klást důraz na člověka. Projekt byl zahájen v roce 2019 v knihovně Hubland, byl koncipován jako participativní proces design thinking, do něhož byli zapojeni jak zaměstnanci Městské knihovny, tak občané. Na dobu tří měsíců byla zřízena pop-up knihovna v jené z prádných městských budov s cílem představit občanům nápady, prototypy, otestovat nabídky a získat zpětnou vazbu. K úspěšné realizaci takového procesu změn je zapotřebí tým, který má vůli ke změnám a je ochoten se do nich zapojit, politická vůle a schopnost realizace, pádné argumenty pro zainteresované strany, ale i kompromisy a odvaha zpochybnit staré postupy a rozloučit se s nimi. Důležité je řízení změn a rozvoj personálu, proto byla v městské knihovně zřízena samostatná pozice pro manažerku změn. To se vyplatilo – Městská knihovna ve Würzburgu byla oceněna Bavorskou knihovnickou cenou 2024.
Příspěvek „Získávání kompetencí na cestách – knihovna jako aktivní místo učení“ na příkladu knihoven katedry věd o zemi (geověd, GeoBibliotheken) Kolínské univerzity ukázal, že mediální pedagogiku a uspořádání vzdělávacích prostor lze uplatnit i ve specializovaných knihovnách. Přednášející představila svůj didaktický koncept a v krátkém videu ukázala uspořádání studijních prostor odborné knihovny s jednotlivými zónami pro studium a práci: tropický loft, geobar a seminární prostor, uzavřené kabiny pro vzájemné učení a individuální pracoviště. Prostorový koncept doplňují zóny pro otevřené formáty, mobilní barový vozík aj. Aby studenty hravou formou seznámila s odbornou knihovnou zaměřenou na geovědy, využívá přednášející výukovou stezku vedenou přes nástěnnou tabuli (Mural Board), na jejíchž jednotlivých stanicích je třeba splnit různé úkoly a aktivity.
Příspěvek z Bücherhallen Hamburg „Rozpoznávání radikalizace: Občanská odvaha s Hidden Codes“ představil digitální vzdělávací online hru „Hidden Codes“ zaměřenou na prevenci radikalizace. Hru vyvinulo vzdělávací centrum Anne Frank, je k dispozici zdarma a je určena mládeži od 14 let. Autorka popsala, jak hru využívá ve své pedagogické práci v knihovně, jaké s ní má zkušenosti a jaké další veřejné nabídky v oblasti prevence extremismu existují.
Městská knihovna v Rostocku předsavila téma „Makerspace jako most ke vzdělání: mediální výchova v Městské knihovně v Rostocku“ o svých zkušenostech s tvůrčí dílnou. V Rostocku funguje od roku 2023, cílovou skupinou jsou děti a mládež ve věku 10–16 let. Tento prostor byl koncipován jako „šestá městská knihovna“; jedná se o mobilní, otevřenou dílnu, která se postupně zastavuje v pěti prázdných obchodních prostorách v různých částech města, na každém místě pak zůstává přibližně šest měsíců. Program zahrnuje kromě klasických technických aktivit také herní akce a vydávání herního časopisu, školení pro učitele a pedagogické pracovníky atd. Tato snaha městské knihovny a města Rostocku byla odměněna Cenou za mediální gramotnost Meklenburska-Předního Pomořanska 2024.
Jak mohou univerzitní knihovny zvýšit viditelnost studijních prostor a nabídky pracovních míst, ukázaly účastnice ze SuUB v Brémách ve své přednášce „Mezi bílou tabulí a předsudky: Proč studijní prostory potřebují větší viditelnost a pozornost“. Knihovnice informovaly o účasti své knihovny na projektu „Out of BiB – Učení v kampusu – Nevyužívání vysokoškolských knihoven“ (2024). Prostřednictvím každodenních pozorovacích obchůzek a krátkých rozhovorů se studenty v kampusu bylo zkoumáno chování při učení a studijní prostory. Jedním ze zjištění bylo, že studijní prostory v knihovně nejsou dostatečně využívány. Pokud se však zviditelní, dochází i k jejich využívání. Na základě tohoto zjištění iniciovali zaměstnanci SuUB různá opatření s cílem zvýšit povědomí o studijních prostorech. Například byly stávající studovny přejmenovány, jsou nabízeny peciální prohlídky prostor a bylo natočeno video o studijních prostorech. Kromě toho byla zřízena rodinná místnost a místnost s pomůckami pro nevidomé a slabozraké, zrušena povinnost odkládat si věci do šatny a v knihovně je nyní částečně povoleno i jídlo a pití. První ohlasy ukazují na lepší využití studoven a větší spokojenost návštěvníků knihovny.
V příspěvku „Prostor jako pedagogický aktér – přestavba dětské a mládežnické knihovny zlb Berlin s ohledem na požadavky dětských práv“ ukázala Stephanie Uhl na příkladu Amerika Gedenkbibliothek při Ústřední a zemské knihovně v Berlíně, jak lze knihovnu navrhnout se zvláštním zřetelem na dětská práva (při koncipování dětských a mládežnických knihoven je třeba zohlednit práva na ochranu, podporu a účast, která dětem náleží podle Úmluvy OSN o právech dítěte).
Fórum opět ukázalo, jak důležitou se knihovnická pedagogika stala jako dílčí disciplína knihovnictví a jak její význam stále roste. Příští fórum knihovnické pedagogiky je plánováno na rok 2028 a bude ho pořádat Vysoká škola techniky, ekonomiky a kultury v Lipsku.
