Information for libraries

  • na webu

Visual

Nacházíte se zde: Úvod Archiv 2023/2 Novinky zahraniční knihovnické literatury Novinky zahraniční knihovnické literatury 2023/2

Novinky zahraniční knihovnické literatury 2023/2

Arbido

 

BARTOLINI, Lionel. Le faux document, une source historique de première importace [Falešný dokument, historický zdroj prvořadého významu]. Arbido, 2021-4. ISSN 2504-5245 (online). Dostupné z: https://arbido.ch/fr/edition-article/2021/das-dokument/le-faux-document-une-source-historique-de-premiere-importance.

Zatímco standardy správy dokumentů trvají na autenticitě a důkazní hodnotě jako na charakteristikách archivních dokumentů, je dobré vědět, že historie se nepíše pouze originálními dokumenty a autentické padělky mohou významně dokreslovat dobu. Autor článku, státní archivář švýcarského kantonu Neuchâtel (frankofonní část Švýcarska), to ilustruje na dvou příkladech.

Historie Neuchâtelu zná – s odstupem několika staletí – dva obzvláště důmyslné a odhodlané padělatele. Jimi vyrobené falešné dokumenty hluboce poznamenaly regionální historiografii. V době „fake news“ a masových dezinformací možná není zbytečné se u těchto dvou postav zastavit a zamyslet se nad tím, jaká je hodnota falešných archivních dokumentů.

Vauthier (Vauthier de Rochefort, bâtard Vauthier), nemanželský syn hraběte Louise z Neuchâtelu, byl odsouzen k smrti a sťat v roce 1413 za to, že vyráběl falešné dokumenty. Jeho padělatelská činnost trvala mnoho let a jeho motivace byly různé: získat zpět zabavené zboží, zvýšit franšízy neuchâtelské buržoazie nebo dokonce zpochybnit autoritu Konráda z Fribourgu, hraběte z Neuchâtelu, po dynastické změně (od roku 1395). Vauthierovy falešné listiny byly zabaveny a jejich platnost zrušena soudními orgány, posléze vráceny hraběti z Neuchâtelu. Pak se jejich stopa ztrácí, ale je velmi pravděpodobné, že je Konrád okamžitě zničil, jak bylo v té době často zvykem. Naštěstí soudobé právní akty, dochované ve Státním archivu Neuchâtel, nás informují nejen o Vauthierových motivacích, ale také o obsahu některých chybějících falešných dokumentů a způsobu jejich výroby: Vauthier ukradl staré autentické listiny, pokusil se napodobit starověké spisy a jazyky (ale s množstvím falešných archaismů na lexikální úrovni a falešných výpůjček z místních nářečí), pergameny naolejoval a vystavil je kouři, aby jim dodal letitý vzhled, zfalšoval pečeti atd.

Dalším slavným padělatelem z Neuchâtelu byl plukovník Abram de Pury (1724–1807), státní rada v letech 1765–1767, mj. přítel Jeana-Jacquese Rousseaua. Neměl tak tragický konec jako Vauthier, protože nebyl za svého života odhalen. Jeho politická angažovanost ho přivedla k psaní anonymních brožur a apokryfních textů. Nejznámějším z jeho textů je „Kronika kanovníků“ (Chronique des Chanoines), která se snaží dokázat starobylost a blízkost vazeb mezi Neuchâtelem a Švýcarskem (Neuchâtel byl v té době knížectvím spjatým personální unií s Pruskem, pozn. red.). Další text, „Paměti kancléře z Montmollinu“ (Mémoires du chancelier de Montmollin) lokalizují na základě smyšlených latinských nápisů na místo Neuchâtelu bájné helvetské město Noidenolex. Tyto „historické“ doklady zjevně posloužily zastáncům úplného připojení Neuchâtelu ke Švýcarsku. Dovednost padělatele byla tak velká, že podvod byl odhalen až sto let po jeho smrti.

Pravost Kroniky kanovníků byla zpochybněna roku 1895 na základě lexikografických a chronologických nesrovnalostí. O několik let později byl prokázán vztah mezi Kronikou a Pamětmi kancléře de Montmollin a byl identifikován jejich autor. Zmiňované texty se však během 19. století v Neuchâtelu i mimo něj těšily takovému rozšíření a takové slávě, že je využilo mnoho historiků (včetně Julese Micheleta, který je vychválil ve svém díle Histoire de France). Materiální potvrzení, že padělané dokumenty skutečně zfalšoval Abram de Pury, však bylo získáno teprve nedávno, a to díky pečlivému studiu archivu rodiny de Pury, uloženému ve Státním archivu Neuchâtel. Archiv obsahuje osobní dokumenty plukovníka de Pury, z nichž mnohé jsou přípravnými dokumenty pro apokryfní texty.

Tato stručná připomínka neuchâtelských padělatelů ukazuje, do jaké míry falešné dokumenty ve všech jejich podobách, včetně doprovodné dokumentace, mohou pro historika být historickými prameny prvořadého významu. Takové zdroje často svůj plný informační potenciál odhalí až za mnoho let. Je tedy dobré si připomenout, že k výzkumu dějin nemusí patřit pouze dokumenty originální.

 

BAUMBERGER, Julie. L’impact environnemental du numérique: la dématérialisation est-elle vraiment écologique? [Dopad digitálních technologií na životní prostředí: je dematerializace skutečně ekologická?]. Arbido, 2020-3. ISSN 2504-5245 (online). Dostupný z: https://arbido.ch/fr/edition-article/2020/vague-verte/limpact-environnemental-du-num%C3%A9rique-la-d%C3%A9mat%C3%A9rialisation-est-elle-vraiment-%C3%A9cologique.

Knihovny a archivy již dávno zahájily přechod k digitalizaci; skenování dokumentů, poskytování digitalizovaného obsahu na online platformách, které jsou snadno dostupné a použitelné, stejně jako dlouhodobá digitální archivace patří mezi současné zájmy informačních profesí. I když má elektronizace mnoho výhod, má také své nevýhody, včetně významného dopadu na životní prostředí. Koncept nulového papíru je skutečně mnohými považován za ekologický přístup, existují však závažné dopadové efekty, které jsou jen velmi málo zdůrazňovány v debatách týkajících se nových technologií a dematerializace.

V roce 2019 bylo na celém světě přibližně 9 miliard připojených zařízení: 5 až 7 miliard připojených objektů, 2 miliardy chytrých telefonů, 1 miliarda počítačů a 45 milionů serverů. Ekologický dopad digitálního přechodu na planetu je vzhledem k miniaturizaci zařízení a neviditelnosti infrastruktury velmi často podceňován. Studie nazvaná Lean ICT: pour une sobriété numérique (2018, https://theshiftproject.org/wp-content/uploads/2018/11/Rapport-final-v8-WEB.pdf), kterou provedla francouzská asociace The Shift Project, však zjistila, že spotřeba energie digitálních technologií ve světě od roku 2015 roste přibližně o 9 % ročně a že tento růst je exponenciální. Výsledkem je tedy značný nárůst skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry: o 2,5 % v roce 2013, 2,7 % v roce 2017 a pravděpodobně o 4 % do roku 2020 celkových globálních emisí.

Vliv digitální technologie na životní prostředí je třeba vnímat ve třech hlavních fázích životního cyklu elektronických zařízení: jejich výroba („ztělesněná“ energie), jejich použití a konec jejich životnosti (recyklace, elektronický odpad). Výroba digitálních objektů (počítače, smartphony, připojené objekty) a infrastruktur nezbytných pro jejich použití (servery, datová centra, routery) je energeticky nejnáročnější a nejvíce znečišťující fáze. Výroba 2 kg počítače vyžaduje 800 kg surovin (včetně vzácných kovů) a také 124 kg vyprodukovaného CO2. Těžba suroviny, chemická úprava kovů pro výrobu součástek, jejich doprava (často letadlem), poté montáž a distribuce jsou kroky, které velice zatěžují ekologickou rovnováhu digitální technologie. Spotřeba energie vyvolaná fází používání připojeného zařízení je pak 30 % pro přímou spotřebu elektřiny, 30 % pro datová centra a 40 % pro sítě. Datová centra jsou často velmi energeticky náročná a jejich ekologická stopa bude záviset na několika faktorech, jako je použitá energie (80 % světové energie je fosilních) a indikátor energetické účinnosti (Power Usage Effectiveness). Navíc nejnovější trendy v IT, jako je cloud computing nebo blockchain, a zvýšené používání streamovaných videí (4K, Ultra HD) jsou také energeticky velmi náročné.

Pokud jde o nakládání s elektronickým odpadem a recyklaci surovin, stále existuje málo spolehlivých údajů, protože pouze 41 zemí shromažďuje údaje pro mezinárodní statistiky na toto téma. I tak zpráva výzkumníků z Univerzity OSN (UNU) z roku 2017 uvádí, že v roce 2016 „svět vyprodukoval 44,7 milionů tun elektronického odpadu, z nichž pouze 20 % bylo recyklováno vhodnými kanály“.

Ve světě knihoven a archivů se o ekologickém dopadu digitalizace stále velmi málo diskutuje. Autorka do budoucna považuje za klíčové uvažovat o zmenšení úložného prostoru, spíše než o jeho dalším přidávání. To by mohlo zahrnovat odstranění zastaralých elektronických dokumentů a duplikátů (optimální správa informací), přemýšlení o velikosti používaných formátů (soubory TIFF jsou velmi těžké), a také optimalizaci ekologických standardů v datových centrech. S digitálními dokumenty se musí zacházet stejně jako s analogovými a více než kdy jindy musí informační specialisté bojovat proti infoobezitě tím, že co nejlépe vyhodnocují, třídí, inventarizují, eliminují a zpřístupňují znalosti.

Měla by být zpracována úvaha o elektronických knihách a online časopisech. Frédéric Bordage, tvůrce webu GreenIT.fr ve své knize Sobriété numérique: Les clés pour agir („Digitální střízlivost, klíče k akci“, 2019) dochází k závěru, že: „environmentální rovnováha bajtů je jen zřídka lepší než v případě papíru. Většinou se liší a zcela závisí na scénáři použití. Je lepší si například půjčit knihu v knihovně než číst na čtečce“. Bylo by žádoucí, aby na toto téma bylo provedeno více studií a výzkumů, které by vedly k technicky ověřeným údajům přístupným všem. Jisté je, že dematerializace má podstatnou ekologickou stopu a je proto povinností specialistů na dokumentové informace a archivářů zohlednit tento faktor – při řízení digitálních datových toků své instituce nebo společnosti a při digitalizaci archivních nebo knihovních fondů. Myšlenka, že virtuální dokumenty nezabírají místo, již není aktuální.

Kromě výše uvedených odborných prací na dané téma autorka upozorňuje na zprávu francouzského vědeckého centra CNRS (https://lejournal.cnrs.fr/articles/numerique-le-grand-gachis-energetique), na knihu Válka o vzácné kovy (PITRON Guillaume, La guerre des métaux rares: la face cachée de la transition énergétique et numérique, Paris, Les liens qui libèrent (Éd.), 2018), na zprávu Globální monitor elektronického odpadu 2017 (The Global E-waste Monitor 2017: Quantities, Flows, and Resources, dostupná z https://www.researchgate.net/publication/321797215_The_Global_E-waste_Monitor_2017_Quantities_Flows_and_Resources; pozn. red.: poslední vydaná zpráva je z roku 2022, https://ewastemonitor.info/gtf-2022/) a další.

 

FRANK, Aline a Philipp CASULA Die Arbeitsgruppe „Nachhaltige Entwicklung“ an der Universitätsbibliothek Bern: Zwischenbilanz und Herausforderungen [Pracovní skupina „Udržitelný rozvoj“ v Univerzitní knihovně v Bernu: průběžné výsledky a výzvy]. Arbido. 2021-3. ISSN 2504-5245. Dostupné z: https://arbido.ch/de/ausgaben-artikel/2021/nachhaltigkeit/arbeitsgruppe-nachhaltige-entwicklung-universitaetsbibliothek-bern.

Jak lze přistoupit k udržitelnosti v univerzitní knihovně?

Iniciativa za zřízení pracovní skupiny pro udržitelný rozvoj v Bernské univerzitní knihovně (UB) vznikla z podnětu programu IFLA – IAP (IFLA International Advocacy Program). Tento program přiblížil problematiku udržitelného rozvoje a Agendu OSN 2030 knihovnám na mezinárodní i národní úrovni. Ve Švýcarsku v této souvislosti vznikla v roce 2017 příslušná komise a kampaň švýcarské organizace Bibliosuisse – Commission Biblio2030 (https://www.bibliosuisse.ch/aktivitaten/kampagnebiblio2030), v níž byla UB Bern od počátku zastoupena jako vědecká knihovna.

Největší výzvou se ukázala být práce na tématu „udržitelnosti“ ve složitém institucionálním prostředí s malým počtem zaměstnanců. Pracovní skupinu v současnosti tvoří pět zaměstnanců z různých knihovnických oblastí, s různou kvalifikací a dovednostmi. Cílem je podpořit implementaci Agendy OSN 2030 v Bernské univerzitní knihovně. Pracovní skupina je iniciátorem, kontaktním místem a ústředím na rozhraní mezi výukou a výzkumem, veřejností a byznysem. Počáteční aktivismus byl nahrazen systematickým hledáním kooperačních partnerů a oblastí působnosti. Členové pracovní skupiny se dohodli na oddělení informačních a infrastrukturních opatření a své práce na rozdělení „uvnitř“ a „vně“, přičemž externí aktivita je zaměřena na cílové publikum, tj. studenty, výzkumníky a širokou veřejnost. Pracovní skupina vytvořila síť, mimo jiné spolu s Centrem pro rozvoj a životní prostředí (CDE, Centre for Development and Environment) a jeho knihovnou a Koordinačním úřadem pro udržitelný rozvoj na univerzitě v Bernu, který se zabývá celouniverzitním monitorováním udržitelnosti. Vytvořila různé komunikační nástroje, včetně interního newsletteru s informacemi o udržitelnosti, webové stránky a zajistila zpětnou vazbu. Pracovní skupině se také podařilo oživit „UB Bazaar“, intranetovou stránku, kde zaměstnanci mohou prodávat nebo rozdávat staré předměty denní potřeby. Byla také vyslyšena, když došlo na aktualizaci strategie UB. Rovněž byl zpochybněn rozšířený předpoklad, že státní podnik již splňuje všechna kritéria udržitelnosti.

Ekonomická udržitelnost znamená brát v úvahu potřeby budoucích generací. V každodenní práci v UB to předpokládá efektivní využití ekonomických zdrojů. Ekologická udržitelnost znamená především zachování přírodních zdrojů a zachování odolnosti ekosystémů. V neposlední řadě to představuje zavedení postupů šetrných k životnímu prostředí v každodenní práci. Sociální udržitelnost se týká spravedlnosti – v přístupu ke službám, k různým generacím, pohlavím, ale také ve smyslu politické účasti a sociální spravedlnosti a začlenění. Pracovní skupina proto plánuje zahájit projekt, který s externí podporou vyhodnotí, jaká kritéria udržitelnosti jsou pro UB jako akademickou knihovnu relevantní a do jaké míry je naplňuje. Objevují se otázky, kde začít, co přesně řešit, jak motivovat kolegy dlouhodobě? Zejména rozpor mezi hlavní výzvou Agendy 2030 a malým prostorem pro „akci“ a činnost v každodenním životě vyvolává další otázky. Je třeba rozpoznat a podporovat malá opatření i strategické úvahy – a vypořádat se s nejistotou, která opatření jsou ve skutečnosti účinnější. Výsledky plánované studie o hodnocení udržitelného rozvoje v UB Bern naznačí další směřování činnost pracovní skupiny v knihovně. Zde bude důležité, aby vedení UB podpořilo výsledky analýzy a také s nimi seznámilo univerzitu a její výbory.

Více o úsilí univerzity v Bernu o udržitelný rozvoj a konkrétních aktivitách Univerzitní knihovny prosazovat cíle v jejich třech dimenzích ekologie, ekonomiky a sociálních věcí na webu UB Bern: www.unibe.ch /ub/nachhaltigkeit, resp. https://www.ub.unibe.ch/unibe/portal/unibiblio/content/e6382/e6386/e1025993/Strategie2021_2024_ger.pdf.

 

MARTY, Sara. Am Ende des privaten Weges: Doku-Zug in die Bibliothek Zug integriert [Na konci soukromé cesty: dokumentační středisko Doku-Zug včleněno do knihovny města Zug]. Arbido 2001-1. ISSN 2504-5245 (online). Dostupné z: https://arbido.ch/fr/edition-article/2021/private-archive-und-bibliotheken-luxus-oder-notwendigkeit/am-ende-des-privaten-weges-doku-zug-in-die-bibliothek-zug-integriert.

Asi 30 let existující dokumentační středisko Doku-Zug, založené a spravované soukromou osobou, se z důvodů finančního tlaku od ledna 2021 stalo součástí veřejné (městské a kantonální) knihovny švýcarského města Zug (Zug leží v německojazyčné části Švýcarska, má asi 31 tisíc obyvatel, je hlavním městem stejnojmenného kantonu – pozn. red.).

Dokumenty různé povahy a z různých zdrojů (články z denního tisku, odborné články z časopisů, letáky, oznámení nevládních organizací, studie odborů, podněty a interpelace místních zastupitelstev, statistiky shromážděné úřady) jsou sdruženy do tematických celků (složek), např. „Volby do městské rady v Zugu“, „Obchod s komoditami v Kantonu Zug“ nebo „Příbuzní z bývalé Jugoslávie ve Švýcarsku“.Ve středisku Doku-Zug bylo takto vedeno kolem 4600 témat, která odrážela společenský diskurz. Sbírka se neomezovala pouze na Zug, pokrývala jak celošvýcarská, tak i mezinárodní témata. Zakladatel sbírky získal značné jmění po prodeji rodinné firmy v roce 1987. Jako člen velké městské rady města Zug shromažďoval informace pro svoji politickou práci v 80. letech, měl ale touhu a vůli šířeji zpřístupnit tyto dokumenty. Majetkové poměry mu umožnily na začátku 90. let najmout zaměstnance, aby dále vedli dokumentaci, vytvořili klasifikaci a rozsáhlou pomůcku pro vyhledávání v Excelu. Kromě toho si mohl pronajmout příslušné prostory, později je koupit, s cílem udržet neustále rostoucí předmětové složky a poskytnout dostatek pracovních prostor. O sběr a obsluhu zákazníků, kteří mohli sbírku využívat zdarma, se staralo 11–12 zaměstnanců. Sběr materiálu a účast na seminářích, prohlídkách a akcích pro ně byly vždy bezplatné. Majitel ručil svým soukromým majetkem za případné dluhy a správné vyplácení mezd zaměstnanců a příspěvků na sociální zabezpečení.

Problematičtější ale bylo sledovat technologický vývoj. První online katalog tematických složek se objevil až v roce 2011 a v roce 2017 byla sbírka ještě v analogovém, papírovém stavu, bez integrace do institucionálních sítí, bez napojení na další dokumentační centra a na vzdělávací instituce v kantonu a regionu, přestože jejich studenti a žáci představovali nejvýznamnější uživatelskou skupinu.

V roce 2013 dlouholetý mecenáš oznámil, že ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nebude moci pokračovat v soukromém financování. Po diskusi příslušných orgánů byla v červenci 2017 založena nezisková nadace s politicky dobře složenou správní radou. Zatím nebylo zastoupeno archivní, knihovnické ani dokumentační know-how. Tento nedostatek se však projevil až později, protože prvním úkolem nadační rady bylo vybírat peníze. Byl zvolen model PPP – polovina prostředků z veřejného sektoru a polovina ze soukromých zdrojů. Hledání peněz se ukázalo jako obtížné, roční provozní náklady přesahující jeden milion švýcarských franků byly odrazující. Soukromí donátoři chtěli vidět veřejný závazek, než přislíbí peníze. Kanton a město Zug se však – ačkoli uznávaly hodnotu dokumentačního centra – nechtěly a/nebo nemohly k financování zavázat, protože požadovaná částka se zdála příliš vysoká. Pak se zrodila vize ABDZug: tři související instituce, archiv, knihovna a dokumentační útvar budou nabízet své služby z jednoho zdroje. Uživateli nezáleží na tom, zda výsledek vyhledávání pochází ze složky dokumentace, knihovního regálu nebo archivní krabice. Musí být relevantní a spolehlivý. Tento koncept předpokládal, že celý fond tematických složek plus výběr médií, vyhledávací pomůcky a vzdělávací nabídka Doku-Zug budou integrovány do organizačních struktur knihovny, paralelní struktury nevzniknou. Zastupitelstvo města Zug k tomuto řešení dalo souhlas.

Nyní knihovna v dokumentaci aktivně pokračuje, již ne v takové šíři jako dříve, ale s jasným zaměřením na Zug a nově v elektronické podobě. Do října 2020 byl materiál shromažďován v papírové podobě, od listopadu 2020 se ve stejné dokumentaci pokračuje elektronicky. Hierarchická klasifikace tematických celků byla zachována. S využitím synergií lze v dokumentaci pokračovat s výrazně menším počtem zaměstnanců. Po vyřešení technických otázek nastaly příprava a export metadat, import do nového katalogu, kontrola duplicit, vybavení médii, přenos know-how, školení zaměstnanců, informování zákazníků.

„Svalová síla“ přišla na řadu v listopadu 2020: 675 běžných metrů dokumentů bylo za necelé tři týdny zabaleno, kolem 20 tun materiálu bylo přepraveno přes ulici a uloženo do knihovny.

Uživatel nepotřebuje žádné předchozí znalosti o organizační formě producentů informací ani o administrativní historii, aby rychle našel to, co hledá. Výběr provedený profesionálními dokumentátory zaručuje vysoce kvalitní podklady pro historický výzkum. Sbírka má vysokou hodnotu i z důvodu vložené práce a personální náročnosti.

Další informace: doku-zug.ch, https://mobile.cmistar.ch/webclients/zgstadtarchiv/#/content/5bc8067d92f74a04aed567be4b674051; na stránkách knihovny: https://www.bibliothekzug.ch/welcome#/, https://www.bibliothekzug.ch/zuger-sammlung#/, https://www.bibliothekzug.ch/-/zuger-dokumentati-1?p_p_id=com_liferay_journal_web_portlet_JournalPortlet.

 

VALLOTON PREISIG, Amélie. Bibliothèques et développement durable [Knihovny a udržitelný rozvoj]. Arbido. 2021-3. ISSN 2504-5245 (online). Dostupné z: https://arbido.ch/fr/ausgaben-artikel/2021/nachhaltigkeit/bibliotheques-et-developpement-durable.

Autorka, předsedkyně švýcarské organizace Bibliosuisse a spolupředsedkyně komise Biblio2030, prezentuje svoje úvahy o úloze a odpovědnosti knihoven v udržitelném rozvoji. Ve snaze stručně zhodnotit problematiku knihoven a udržitelného rozvoje navrhuje rozdělit téma do čtyř kapitol, z nichž každá představuje roli či odpovědnost knihoven. Nejedná se o analýzu akademické hodnoty, ale spíše o sdílení řady jejích úvah:

Knihovny hrají zásadní roli jako garanti přístupu k informacím pro všechny a odpovědnosti vůči společnosti a jejímu udržitelnému rozvoji; knihovny jako instituce, podobně jako všichni aktéři ve společnosti, mají odpovědnost za životní prostředí.

Zdůrazňuje ještě dvě „závazné“ mise, které dnes knihovny začínají přebírat stále viditelnějším způsobem (v kontextu mnohorozměrné krize, kterou zažíváme: ekonomické, sociální, environmentální i zdravotní a politické krize) a které jsou naprosto nezbytné, pokud knihovny skutečně hodlají své specifické dovednosti a zdroje vložit do služeb obecného dobra: musí podporovat a převzít poslání předkládat vybrané, kritické, multiperspektivní a kvalitní informace o udržitelném rozvoji – ve velmi širokém slova smyslu, tj. jako oblasti výzkumu, znalostí, ale také diskuse o názorech; důležitá úloha knihoven spočívá také v tom, že nabízejí veřejnosti prostor pro mediaci a svobodnou a občanskou debatu o těchto otázkách.

Lyonská deklarace (IFLA, 2014), poté Agenda 2030 potvrzují, že přístup k informacím – tedy společný přístup k adekvátní infrastruktuře, přístup k obsahu a přístup k dovednostem informační gramotnosti – je pilířem globálního udržitelného rozvoje ve všech souvislostech.

Kromě své sociální role jako zaměstnavatele, kterou je samozřejmě nutné vzít v úvahu při přemýšlení o knihovně a udržitelném rozvoji, přebírají knihovny zvláštní sociální roli spojenou se specifickým posláním vůči komunitě: umožnit přístup k informacím všem, pomoci v překlenutí digitální propasti, zejména v případě neškolního a neprofesionálního publika, tím, že nabízejí bezplatný přístup k infrastruktuře a obsahu a také podporu lidem (prostřednictvím služeb uživatelům, pořádáním kurzů, akcí nebo workshopů).

I když jde o základní poslání našich institucí, není ani samozřejmé, ani bezvýznamné a musí být prezentováno v celé své komplexnosti, abychom pochopili jedinečnost úlohy knihoven. Je to poslání, které je dnes na průsečíku několika „linií napětí“: v prvé řadě zajistit absolutní právo na informace při zaručení přísného respektování extrémně restriktivního právního rámce a spíše vtištěného obchodního ducha než ducha „commons“; pak reagovat na všechny typy publika se stejným úsilím – od akademika v popředí svého oboru, přes člověka v nejisté, zranitelné nebo nouzové situaci, až po všechny ty, kteří se snaží o kultivaci nebo mají nejeklektičtější choutky nebo se dokonce jednoduše chtějí bavit tím, že požadují přístup ke všemu, neustále a zdarma; konečně umožnit přístup ke všem informacím, bez cenzury, ale dávat pozor, aby se nešířily nepravdivé informace. Na druhou stranu, jako každý společenský aktér, i knihovny mají vliv na životní prostředí, který je třeba specifickým způsobem zohlednit. Jak naše pobočka ovlivňuje životní prostředí? Jak lze tento dopad minimalizovat (budovy, energie, veřejná doprava atd.)? Na mezinárodní úrovni se snažíme vytvořit seznamy příkladů, cesty pro analýzu a řešení, rádi bychom se shodli na kritériích hodnocení…

Knihovny nejen že přebírají poslání zpřístupňovat informace všem, ale stále více se odvažují viditelně prezentovat témata udržitelného rozvoje, přestože to může vyvolávat určité složité otázky, zejména z hlediska profesních hodnot. Odborná literatura totiž v této souvislosti poměrně pravidelně pojednává o neutralitě. Před několika lety tato otázka skutečně mohla vyvstat, protože pouhá zmínka o tématech „klima“, „životní prostředí“ a „udržitelnost“ v širokém slova smyslu okamžitě odkazovala na určité politické křídlo. Dnes spíše to, že se o tom nemluví, hned odkazuje na (jiné) politické křídlo! Knihovníci by se měli od tohoto osvobodit, aby mohli jednat bez „zadních myšlenek“.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že skutečnost, že knihovny vyvíjejí specifické úsilí k poskytování informací o tématech udržitelného rozvoje, je ve Švýcarsku, v jeho kontextu přímé demokracie, obzvláště opodstatněná. Když mluvíme o konkrétní implementaci udržitelného rozvoje, mluvíme o zákonných opatřeních, která umožní dosáhnout skutečné změny; jsou to témata, která se týkají každého občana jako subjektu hlasování, jenž také může vyvolat určitou iniciativu nebo referendum; proto ale také občan potřebuje kritickou informaci, která třeba i způsobí pochybnosti o již ustálených názorech.

Zprávy jsou nejisté, fakta jsou zpochybňována a pravidelně využívána pro nejrůznější „partyzánské“ účely, je zjevně složité věci oddělovat, držet si odstup, ale není to přesně to, co máme přinést? Kdy lépe, než nyní budeme moci přispět ke společnému úsilí mobilizací našeho odborného know-how v oblasti řízení informačních toků? Právě ve vztahu k této nezbytnosti se musíme zaměřit na rozvoj kritérií kvality a relevance. Opět platí, že žádná jiná instituce neplní tuto roli vůči komunitě tak, jako knihovny (bezplatně; veřejná služba; profesionální dovednosti, etika). Tato role je klíčová pro zajištění účasti všech ve veřejné diskusi, která je dnes zásadní. Sociální sítě, které mají tendenci všechny uzavírat do své informační bubliny, takovou možnost nenabízejí. Nenabízejí ji ani klasická média, kde jsou občané postaveni do spíše pasivní role konzumentů informací a diváků debat mezi odborníky. Tato příležitost pravděpodobně neexistuje nikde jinde než na tzv. „třetích místech“ (knihovny, muzea, divadla, bary, restaurace, koncertní sály atd.).

 

Bibliotheksdienst

 

SCHELER, Luisa. Das Bibliothekswesen im höchstgelegenen Staat der Welt – ein Überblick über Nepals Bibliothekslandschaft [Knihovnictví v nejvýše položené zemi světa – o nepálské knihovnické krajině]. Bibliotheksdienst. 2022-3/4. ISSN (print) 0006-1972, ISSN (online) 21949646. Dostupné z: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/bd-2022-0033/html.

Obecně je o nepálském knihovním systému známo velmi málo a získat informace je obtížné Proto i publikovaný text nelze považovat za úplný přehled. Jako nejvýše položená země světa ležící mezi Tibetem na severu a Indií na jihu je Nepál jednou z 20 nejchudších zemí světa. Více než 40 % populace neumí číst ani psát, infrastruktura je špatně rozvinutá, v energetické síti musí být téměř 16 hodin denně přijímána opatření k odbourávání zátěže, stále jsou citelné následky katastrofálního zemětřesení v roce 2015. Knihovny jsou považovány za luxus. Na téměř 30 milionů obyvatel Nepálu existuje v celé zemi necelých 9000 knihoven. Přestože se uvažuje o zřízení nových knihoven, chybí implementace i zákony a nařízení ze strany vlády.

Uchovávání písemných materiálů má v Nepálu tradici, která sahá až do starověku. Jako místa vzdělávání byly hinduistické chrámy také úložištěm tam vytvořených rukopisů. Se sjednocením četných nepálských knížectví do podoby státu Nepál v 18. století se v paláci Hanumandhoka začaly centrálně shromažďovat cenné rukopisy a dokumenty o sjednocení Nepálu. V roce 1812 byla v tomto paláci založena první nepálská knihovna: Pustak Chitahi Tahabil. Na památku se v Nepálu od roku 2008 slaví 31. srpna každoročně „Den knihoven“.

Se zakládáním škol a univerzit v 19. a 20. století vznikaly další knihovny a I. školská komise doporučila plošné zřizování školních a veřejných knihoven na vesnicích. Pro podporu školních knihoven byl také zaveden koncept „učícího knihovníka“. K dnešnímu dni je však v Nepálu jen několik veřejných knihoven. Navzdory programu nepálské vlády („Jedna škola jedna knihovna“ ad.) se knihovny potýkají s problémem nedostatku odborníků, kteří by je spravovali. Proto, zejména ve venkovských oblastech Nepálu, jsou komunitní knihovny (obdoba německých center vzdělávání dospělých) důležitými vzdělávacími centry. Ve strukturálně slabých regionech jsou považovány za důležitá kompetenční centra pro lidové vzdělávání se svými nabídkami v oblastech jako gramotnost, živobytí, zdraví a práva žen.

Centrální knihovna Tribhuvanovy univerzity v Kirtipuru je největší veřejnou knihovnou v Nepálu. Byla vytvořena v roce 1962 sloučením Centrální knihovny Lal Durbar a knihovny Tribhuvanovy univerzity. Dnes je v knihovně uloženo kolem 410 000 knih včetně cenných, vzácných děl.

Kromě veřejného sektoru působí jako sponzoři nepálských veřejných knihoven různé organizace a instituce. Příkladem je „Nepal Community Library Association (NCLA)“. Je to nevládní organizace založená v roce 2005 s cílem propagovat a posilovat komunitní knihovny rozptýlené po celé republice. NCLA poskytuje 50 přidruženým knihovnám společnou platformu pro propagaci a obhajobu (advocacy). Chce posílit spolupráci a koordinaci jak mezi jednotlivými komunitními knihovnami, tak mezi knihovnami a dalšími organizacemi.

Nepálská národní knihovna podle našeho chápání knihoven patří spíše mezi akademické knihovny, zde je zodpovědná i za jednotlivé komunitní knihovny. Jedním z jejích hlavních poslání je poskytovat knihovnické služby široké veřejnosti po celé zemi. Aby to zajistila, zřídila pobočky ve všech správních obvodech Nepálu, kde má obyvatelstvo kromě fyzických fondů k dispozici také počítače, televize a kopírky, služby jako např. literární četbu, popř. mobilní knihovnu.

Od roku 1995 existuje také dětská knihovna v knihovně Sarbajanik Vidyabhawan ve východním guvernorátu Nepálu. Její fond činí kolem 4100 knih v angličtině, nepálštině a dalších jazycích. Nabídku doplňují čtenářská odpoledne, promítání filmů, hodiny origami nebo bádání.

V Nepálu je 36 akademických knihoven. Jednou z nejvýznamnějších – a zároveň největší knihovnou v zemi – je zmíněná ústřední knihovna Tribhuvanovy univerzity v Kirtipuru, založená v roce 1959. Kromě poskytování informací jak členům univerzity, tak široké veřejnosti a uchovávání fondu byla pověřena řadou národních speciálních úkolů. Je sídlem Národní agentury ISBN Nepálu, vytváří záznamy CIP a je jedinou knihovnou v Nepálu, která má povinnost archivovat publikace OSN a jejích organizací, jako např. UNESCO a UNICEF.

Úkoly na poli knihovnictví se zabývá Nepálská knihovnická asociace, která pořádá semináře a výcvikové kurzy (přeložila původně anglické výcvikové kurzy do nepálštiny). Na konci projektu by měly být knihovny vnímány jako základní potřeba komunity. Jsou financované vládou a mají být centrálními vzdělávacími institucemi pokrývajícími základní informační potřeby, vybavené nejmodernější technologií, a také jedním z hlavních aktérů Nepálské federace nevládních organizací.

 

Schleiwiese, Gerald. 400 Jahre Bibliothek der Hansestadt Lübeck – Ausblick auf die Zukunft mit der Herausforderung eines historisches Erbes [400letá knihovna hanzovního města Lübeck – výhled do budoucnosti]. Bibliotheksdienst. 2022-6. ISSN (print) 0006-1972, ISSN (online) 21949646. Dostupné z: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/bd-2022-0054/html.

Veřejná knihovna, akademická knihovna, historická knihovna a bývalá státní knihovna bývalého Svobodného císařského a hanzovního města Lübeck oslavila v roce 2022 svoje 400. výročí. Je součástí místa světového dědictví UNESCO na starém městském ostrově v centru Lübecku.

V roce 1622 byl provoz této Bibliothecae Publicae doložen prvním uživatelským řádem. Přesné datum vzniku však neexistuje, ale regály a katalog existovaly již od roku 1616, první užívací řád, psaný v latině, je dodnes v historické místnosti, ve které byla knihovna založena – v tzv Zakladatelském sálu (Scharbausaal). Ten je dodnes využíván a je součástí ústřední knihovny na Hundestrasse, v bývalé koleji františkánských mnichů. Knihovně navíc stále patří část kostela svaté Kateřiny – knihovna však nikdy nebyla církevní institucí. Téměř tři sta let knihovnu spravovali podrektoři na Katharineu, prvním gymnáziu v hanzovním městě Lübeck. Existovalo od roku 1531 a ústřední knihovna je s ním spojena dodnes.

Při hledání srovnatelně starých zařízení v Německu v jeho současných hranicích existuje jen několik starších knihoven, které dodnes fungují: 1370 Norimberk, 1440 Hannover, 1516 Ulm, 1525 Magdeburg, 1555 Lüneburg, 1622 Lübeck a 1652 Reutlingen.

Knihovna zůstala věrná svému umístění po více než čtyři století. Stavba byla do značné míry ušetřena všech válek. Část se nachází v Hundestraße v prostorách, které tam existují od roku 1293.

Jen málo se píše o prvních desetiletích provozu, za což může i třicetiletá válka. Historie knihovny po 30leté válce je již dobře zdokumentována a několikrát popsána (v roce 1929 vyšla „Bibliografie k dějinám městské knihovny Lübeck“, v tomtéž období byl vydán 42stránkový seznam hudebních knih, publikace o hudební sbírce aj.). Právo povinného výtisku bylo uděleno roku 1756 a je platné dodnes (je doloženo v knihovním právu Šlesvicka-Holštýnska). Zákonem z roku 2016 je knihovna hanzovního města Lübeck právně zakotvena také jako akademická knihovna (vědecká městská knihovna). Má funkci regionální knihovny a je sponzorována městem Lübeck. Je organizačně propojena s veřejnými knihovnami téhož poskytovatele.

Až do roku 1937 byla knihovna také státní knihovnou Svobodného a císařského města Lübeck – to se odráží ve sbírce více než 600 000 svazků. Ty byly v roce 2021 přemístěny do nových klimatizovaných prostor.

Knihovna měla během staletí několik dalších funkcí. Byla strážkyní mnoha dokumentů až do založení městského archivu a shromažďovala i předměty muzejního charakteru – věci, které se tam dnes již nenacházejí.

Knihovna města Lübeck nyní patří do sekce 2 Svazu knihoven (sekce veřejných knihoven ve velkých městech se 100 000–400 000 obyvateli) a zastupuje vědecké knihovny v témže svazu. Je začleněna do pracovní skupiny Regionální knihovny a je partnerem dlouhodobé spolupráce v projektu DFG Knihovny Herzoga Augusta ve Wolfenbüttelu.

Svým uživatelům knihovna nabízí služby na více než 4000 metrech čtverečních podlahové plochy. Restaurované prostory, Scharbausaal a další historický sál (Mantelssaal), se staly prostory pro časopisy a akce; čítárna Willyho Pietha z 20. let 20. století nabízí absolutní klid a pohodu v originální atmosféře. Mixem starého a nového jsou i pomůcky pro vyhledávání, např. ručně psaný katalog podle pruské instrukce, ale i mikrofiše pro hledání ve 400 000 ročníků časopisů. Mnoho pokladů ještě čeká na to, aby byly znovu zpřístupněny prostřednictvím elektronické technologie.

Poslední budova z poloviny 70. let 20. století byla založena na myšlence americké veřejné knihovny – spousta kancelářských prostor v patrech, kde by měl být rychle vyřízen čtenářův dotaz. Zapomnělo se však na kulturní rozdíl mezi uživateli a zaměstnanci v USA a hanzovním městě v severním Německu. Nyní se tedy uvažuje o jiném využití, přemýšlí se o knihovně pro mládež a hudební knihovně, pro něž by nejmladší objekt lübecké knihovny měl být uzpůsoben. Článek je ilustrován několika barevnými fotografiemi, více je na stránkách knihovny: https://digital-stadtbibliothek.luebeck.de/viewer/index/.

Zpracovala: PhDr. Anna Machová

01.09.2023




Vyhledávání
Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2023

Termín: 29. a 30. 11. 2023

Místo: konferenční sál Národního archivu v Praze, Archivní 4, Praha 4 - Chodovec

Zájemci o přednesení příspěvku mohou své příspěvky zasílat do 30. 9. 2023 na adresu vit.richter@nkp.cz

více informací

archivy_knihovny_muzea_v_digitalnim_svete_2023_logo.png

Týden knihoven 2023

Termín: 2. 10. – 8. 10. 2023

Výročí 70 let Knihovnického institutu

wordcloud_v4.png