Za Ludvíkem Armbrusterem, ředitelem centrální knihovny university Sofia v Tokiu

RNDr. Michal Černý / Masarykova universita v Brně

Životopisný náčrt

Ludvík Armbruster se narodil 16. května 1928 v Praze, v dubnu 1950 byl během akce K zatčen a vyhoštěn z Československa. V letech 1961–1990 žil a působil v Japonsku, kde byl mezi léty 1975 a 1983 ředitelem centrální knihovny univerzity Sophia, kterou vybudoval jako první knihovnu s volným výběrem v Asii. Zemřel 18. prosince 2021 (Profesor Ludwig Armbruster 2021). Takto by bylo možné stručně charakterizovat jednu z nejvýznamnějších osobností českého knihovnictví, o které se ale v odborné komunitě ví jen velice málo.

zdroj: Wikipedie

Ludvík Armbruster vstoupil do jezuitského řádu v roce 1947 hned po maturitě. Po dvouletém noviciátu zahájil studia filosofie v Děčíně na místním jezuitské koleji. V roce 1950 byl během akce K zatčen a spolu s ostatními jezuity internován (Profesor Ludwig Armbruster 2021). Vzhledem k tomu, že měl rakouské státní občanství, nemohl být déle zadržován a byl vyhoštěn z republiky (jak získal právě rakouské státní občanství, popisuje knize rozhovorů Tokijské květy (Armbruster a Palán 2011)). Studoval na prestižní Gregoriánské univerzitě v Římě, kde získal licenciát z filosofie, který ho předurčoval k akademické nebo diplomatické kariéře. Následovalo studium japonštiny a teologie ve Frankfurtu nad Mohanem. Licenciát z teologie získává v roce 1960 (Gabriel 1998).

Celý svůj život se profiluje jako filosof se zaměřením na moderní filosofii 20. století (přesněji na filosofii první poloviny 20. století). Soustředil se především na Schellinga, svého oblíbeného filosofa, ale protože musel učit méně specializované kurzy evropské moderní filosofie, dostali se do centra jeho zájmu také Husserl, Nietzsche či Jaspers a Kant (Armbruster a Palán 2011). Během svého univerzitního působení vydal velké množství studií především v němčině a japonštině, které se věnují právě modernímu evropskému filosofickému myšlení. Možná by mohl být pohled na jeho studie publikované v japonštině zajímavou perspektivou toho, co jsou to a jak lze chápat křesťanské či evropské hodnoty (Armbruster 2004), o kterých se dnes ve veřejném prostoru často hovoří.

Jak jsme již uvedli výše, po deseti letech od rozhodnutí věnovat se práci jezuitů v Japonsku se Armbruster do této východní země trvale dostává. V letech 1961–1990 působil v Japonsku na tokijské jezuitské univerzitě Sofia (Gabriel 1998). Jeho evropská studia směřovala k tomu, že se bude věnovat filosofii, což se skutečně také stalo. Působil také jako rektor kněžského semináře a v letech 1975 až 1983 byl jako řádný profesor univerzity jmenován současně ředitelem centrální knihovny. Takový souběh funkcí není zcela běžný ani dnes, je otázkou, zda si ho vůbec v našich podmínkách dokážeme představit, ale v tomto případě jednoznačně vedl k zásadní proměně celého knihovnictví (především univerzitního) v Japonsku, a dokonce v celé východní Asii.

V roce 1990 je prof. Armbruster povolán na rok až dva do Prahy, aby se podílel na obnovené činnosti jezuitského řádu po pádu komunistického režimu. Jeho pobyt se ale prodloužil v podstatě až do konce jeho života, byť Japonsko samozřejmě nadále navštěvoval, byl členem Japonské komunity Tovaryšstva Ježíšova a sám Japonsko považoval za svůj domov. V letech 2003–2010 se stal děkanem Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, která se nacházela v hluboké personální i identitní krizi a byla v nucené správě. Vtiskl jí podobu otevřené multikulturní instituce vedoucí dialog s vnějším světem. Je to také období velkého důrazu na rozvoj knihovny této fakulty jako intelektuálního středu celé instituce (Armbruster a Palán, 2011).

Ředitel a stavitel knihovny univerzity Sofia v Tokiu

Rádi bychom Ludvíka Armbrustera české knihovnické obci stručně charakterizovali jako informačního specialistu. Vnímáme totiž jako závažné, že pravidelně vydávané kalendáře a ročenky se soustřeďují jen na osobnosti lokálního charakteru a přehlížejí české osobnosti, které jsou mimořádné v mezinárodním kontextu. Toto zahledění se do místních dějin a osobnosti, je třeba rozšiřovat, dát mu širší perspektivu. Osobnost Ludvíka Armbrustera je pro takový počin více než vhodná.

Univerzita Sophia https://www.sophia.ac.jp byla založena jezuity v roce 1913 v blízkosti centra Tokia. Jejím cílem nebyla jen náboženská formace katolických intelektuálů, ale především vybudování mezinárodního interkulturního prostředí v Japonsku. Japonská kultura byla v první polovině 20. století mimořádně uzavřená. Jezuité byli prvními, kdo se pokoušel toto změnit. K zásadní proměně došlo po druhé světové válce v tom, že si státní aparát uvědomil nebezpečí plynoucí z izolace a vytvořil prostor pro širší růst interkulturních vlivů. Japonsko poptávalo studenty a odborníky ze zahraničí, protože věřilo, že mu přinesou ekonomický a kulturní růst, existovala shoda na velké celospolečenské transformaci. Vlastní jazyková vybavenost Japonců byla ale velice nízká.

Jezuitská univerzita měla v tomto ohledu značně usnadněnou pozici, neboť navazovala na určitou tradici a současně se mohla opřít o jezuity jako o mezinárodní různorodé společenství, schopné do Japonska „dodávat“ odborníky vybavené znalostí japonštiny, což je pro tamní prostředí zcela zásadní (Sakuama 1971).

Ludvík Armbruster již v padesátých letech na univerzitě Sofia studoval, měl dobré znalosti jazyka a obhájil zde doktorát z filosofie. Od roku 1961 žil trvale v Japonsku a celý svůj pobyt zde má spojený právě s akademickým působením na jezuitské univerzitě, na níž roku 1969 dosáhl profesury.

Vedení univerzity Sofia si brzy začalo uvědomovat, že bude potřebovat novou knihovnu, která by dokázala reagovat na několik významných změn, jimiž akademické prostředí v Japonsku procházelo. Právě to byl jeho hlavní úkol jako ředitele knihovny. Pohledem Armbrustera nešlo ve vedení knihovny o čistě manažerskou, ale především o myšlenkově transformativní funkci.

První změnou byla reálná interkulturalita (Taylor a Osland 2012), kterou nová knihovna měla podpořit – Sofia měla programy pouze v angličtině (jako první v Japonsku) a pro stále větší množství zahraničních studentů bylo třeba vytvořit vhodné studijní prostředí (Takai 2017; Zhang 2006). Dnešní výzkumy ukazují, že knihovny hrají v procesu edukace studentů z jiných kulturních prostředí zásadní roli a tohoto aspektu si byl vědom také Ludvík Armbruster.

Druhým bodem změny byl trend, který se od 70. let objevuje ve Spojených státech, totiž volný výběr v knihovnách. Armbruster tento trend identifikoval během rešerší odborné literatury a rozhodl se, že pokud má být vybudována nová knihovna, musí on sám navštívit úspěšné moderní knihovny v USA, hovořit s jejich řediteli, ale také vidět konkrétní uživatele v těchto nových knihovnách (Armbruster a Palán 2011). Dnešním pohledem se může zdát požadavek volného výběru banální, ale v Japonsku tomu v polovině 70. let to samozřejmé nebylo. Ředitel knihovny později opakovaně zdůrazňoval, že knihovna není stavbou na několik málo let, ale že trvale mění tvář celé univerzity, způsob jejího zaměření, práce, interakce studentů (Armbruster1986).

Třetí změna, který bychom rádi zmínili, je kulturní kotvení – knihovna není cílem sama o sobě, ani nejkvalitnější architektura není nic platná, pokud knihovna nedokáže reflektovat potřeby stávajících i budoucích studentů a akademiků. Armbruster v této době už měl s Japonskem velkou zkušenost a dokázal celkové nastavení struktury, architektury i procesů v knihovně přizpůsobit místním kulturním podmínkám.

Nejvlastnějším způsobem se zde uplatnily hodnoty, které jsou spojovány s jezuitským řádem a které byly a dodnes jsou v této univerzitě pevně vtištěny. Totiž princip inkulturace – až tehdy, když pochopíme určitou kulturu, můžeme do ní něco přinášet. Jezuité nikdy neprovozovali misie bez znalosti kultury, jazyka, nikdy si nemysleli, že jejich evropská kultura je hodnotnější než ta, do které vstupují (Beckett 1996; Starkloff 1994). Současně ale vždy chtěli mezi kulturami přenášet to cenné a kvalitní. Tyto hodnoty jsou dodnes na koncepci a uspořádání stavby, ale i na jejich vnitřních knihovních, jasně patrné. Nejde o import konceptů, ale o kvalitu vnořenou do kultury.

Jezuité byli vždy mezinárodně zakotvení a knihovna musí této kulturní pestrosti odpovídat – knihovna je místem v Tokiu, ale současně prostředím pro formování dialogu mezi kulturami a obory (Wayman 1984; Virkus a Uukkivi 2017), bez ostrých hranic, uzavřenosti v parciálních katedrových knihovnách, s důrazem na otevřenost. V neposlední řadě je zde rozměr trvalosti – jezuitský řád si je dobře vědom toho, že perspektivou jeho aktivit není funkční období jednoho ředitele knihovny, dokonce ani jeho celý život. Dílo musí překračovat desetiletí a současně sledovat perspektivu věčnosti. Celkový popis koncepce knihovny je možné nalézt v článku v časopise Library and Information Science, jehož autorem je právě L. Armbruster (1986).

Závěrem

Ludvík Armbruster je zcela mimořádnou osobností české filosofie i knihovnictví. Jako filosof se musel vypořádat s problémem evropského myšlení ve vztahu k japonské kultuře. Nemohl řešit velké koncepční otázky filosofie, ale spíše musel hledat, co ve filosofii je kulturně determinováno a co má možnost překračovat hranice kultur. Přestože se musel soustředit na německý idealismus a jeho pokračovatele, což původně nebylo jeho oblíbené téma, díky mimořádně bohaté multikulturní zkušenosti (Česko, Itálie, Německo, Japonsko, časté cesty po USA) vytvořil unikátní koncept nového myšlení kotveného v křesťansky podstatných hodnotách a tématech – pravdy, důstojnosti, solidarity, individuality a další. Jak uvádí Slovník českých filozofů: „Okolnost, že Japonci ochotně identifikují křesťanství s evropskou kulturou, vedla Armbrustera k zamyšlením nad spletitými vztahy mezi evropskou kulturou a křesťanskou vírou a nad problémy inkulturace této víry v globální společnosti, která se stále více vyprošťuje z hegemonie evropské civilizace.“ (Gabriel 1998).

Z pozice knihovníka dokázal jako jeden z prvních rozpoznat výhody volného výběru v akademických knihovnách i mimo západní kulturní okruh a adaptovat ho na podmínky asijské kultury (Armbruster 2004). Jeho přístup k designu knihovny jako služby se stal inspirativní pro řadu dalších knihoven v celé oblasti. Patří také mezi osobnosti, které se významně zasadily o rozvoj knihovny pro mezinárodní studenty, což je aspekt, který české univerzitní knihovny zatím reflektují jen zcela okrajově a vytvářejí tak jednu z významných bariér otevírání českých univerzit zahraničním odborníkům v pozici studentů i akademiků. V tomto ohledu je Armbrusterův přínos zatím nedoceněný.

Ludvík Armbruster může být inspirativní ještě v jednom ohledu – když se jako odborník na filosofii a teologii stal ředitelem knihovny, neřídil ji intuitivně, ale byl si dobře vědom její oborové hloubky. Byl mimořádný v tom, jak rychle se dokázal v tématech orientovat a hledat cesty k osobním vztahům, sdílní zkušeností mezi lidmi, vzájemným diskusím. Knihovnictví chápal jako vědu v mnoha ohledech podobnou filosofii – jako vědu interpretativní, jejichž vlastní metodou je dialog, skrze nějž je postupně reflektovaná zkušenost člověka.

Věříme, že jde o osobnost, která by si zasloužila větší prostor než nerecenzovaný nekrolog v časopisu. Skutečnost, že jméno Ludvíka Armbrustera nenalezneme v kalendářích nebo že o jeho práci vyšel jen jeden (teologicko-vzpomínkový) sborník, je možné vnímat jako příležitost. Ludvíka Armbrustera jsem měl možnost potkávat jen krátce. Poznal jsem ho jako člověka, který dávno překročil hranici osmdesáti let, který se neustále vzdělával, učil, účastnil se diskusí. Nikdy sám sebe neprosazoval, dokázal trpělivě naslouchat, shrnovat, vytvářet mosty spojující lidi i ideje. Myslím, že takových osobností má české knihovnictví málo. V prosinci roku 2021 jednu takovou ztratilo.

Bibliografie

ARMBRUSTER, Ludvík, 2004. Křesťanská filosofie v asijské perspektivě. Teologické texty. 2004(2).

ARMBRUSTER, Ludvík. Sophia University Central Library. Library and Information Science. 1986(23), 207–217.

ARMBRUSTER, Ludvík a Aleš PALÁN. Tokijské květy: Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem. Karmelitánské nakl., 2011.

BECKETT, Edward F. Listening to Our History Inculturation and Jesuit Slaveholding. Studies in the Spirituality of Jesuits, 1996, 28.5.

GABRIEL, Jiří, ed., 1998. Ludvík Armbruster. Slovník českých filosofů [online]. Masarykova univerzita [cit. 2021-12-31]. Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/armbrs.html.

SAKUMA, H. Future of Mission in Japan ed. by Sophia University. Theological Studies in Japan, 1971, 1971.10: 166-171.

STARKLOFF, Carl F. Inculturation and Cultural Systems: Part 1. Theological studies, 1994, 55.1: 66–81.

TAKAI, Jiro. Intercultural communication study in Japan. The International Encyclopedia of Intercultural Communication, 2017, 1–10.

TAYLOR, Sully a Joyce S. OSLAND. The impact of intercultural communication on global organizational learning. Handbook of organizational learning and knowledge management, 2012, 579–604.

VIRKUS, Sirje a Anne UUKKIVI. Students Perceptions and Experiences of Intercultural Communication in Library and Information Science Education Programmes. Qualitative and Quantitative Methods in Libraries, 2017, 4.1: 21–31.

WAYMAN, Sally G. The International Student in the Academic Library. Journal of Academic Librarianship, 1984, 9.6: 336–341.

ZHANG, Li. Communication in academic libraries: an East Asian perspective. Reference services review, 2006.

Profesor Ludwig Armbruster, 2021. Paměť národa [online]. [cit. 2021-12-31]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/armbruster-ludwig-1928.