Novinky zahraniční knihovnické literatury 2021/2
V první části rubriky Novinky zahraniční knihovnické literatury přinášíme výběr článků ze známého Bulletinu francouzských knihovníků (Bulletin des bibliothèques de France, BBF) a nově z periodika Cahiers de la documentation – časopisu belgického sdružení dokumentalistů (v našem prostředí – informačních pracovníků) ABD – BVD (Association Belge de Documentation – Belgische Vereniging voor Documentatie, https://www.abd-bvd.be/). V textech těchto referátů se přidržujeme výrazu dokumentalista. V druhé části rubriky jsou abstrakty několika článků z „žurnálu“ IFLA (IFLA Journal).
-------------------------------------------
ANANIAN, Hovig. Table ronde „Les bibliothèques en temps de crise, retour sur un an de Covid“: congrès de l’Association des bibliothécaires de France, samedi 19 juin 2021 [Kulatý stůl „Knihovny v době krize, shrnutí roku s covidem“: sjezd Asociace francouzských knihovníků v sobotu 19. června 2021]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 12. července 2021. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/tour-d-horizon/table-ronde-les-bibliotheques-en-temps-de-crise-retour-sur-un-an-de-covid_70040.
Autor shrnuje hlavní zkušenosti a reflexe účastníků kulatého stolu – besedy, která zakončila pravidelný sjezd Asociace francouzských knihovníků. Diskuze se pojily ke třem hlavním tématům: způsob, jakým knihovní týmy reagovaly na zdravotní krizi, dopady krize na služby pro veřejnost a hledání nového smyslu, otázky, kterou těžké období knihovnám přineslo. Ukázalo se, že zkušenosti byly různé.
Nemalá část pracovníků přiznala, že období uzavírání a velmi omezeného otevírání knihoven byla pro jejich práci demotivující. Zároveň knihovny vyvíjely mnoho aktivit, které svědčily o pružnosti, schopnosti umět reagovat v krizi a být užitečnými.
Ukázalo se, že existuje nesoulad mezi vertikálním, hierarchickým vedením institucí prostřednictvím nařízení a četnými pokusnými iniciativami, které vznikaly odspodu. Do budoucna by bylo dobré, aby se tyto vertikální i horizontální osy více protínaly.
Také na skutečnost, jak byli knihovníci vnímáni v místě svého působení veřejností a místní samosprávou, se sešly rozdílné pohledy. Mnoho z nich pocítilo nedostatek uznání až neporozumění. Jiní, zejména v menších městech, naopak zažili posílení vztahů se zvolenými zástupci a pozitivnější vnímání své role.
Zdá se, že v určitých aspektech vyšly knihovny z krize posíleny. Veřejnost si díky empatii a adaptabilitě pracovníků pravděpodobně lépe uvědomila, že služby knihoven jsou pro ni snadno dosažitelné, navíc založené na osobním vztahu s knihovníkem. Francouzské knihovny nebyly během pandemického roku zcela uzavřeny (jako např. knihovny v České republice, pozn. překl.) a veřejnost měla možnost je využívat jako místa úniku z tísnivé každodenní skutečnosti i ze samoty.
Výjimečná situace umožnila vznik nových, dynamičtějších přístupů ke službám knihoven. Účastníci debaty chtějí v tomto směru pokračovat a dále rozvíjet experimentální způsoby práce. Čerpat budou ze získaných zkušeností. Krize ukazuje nové cesty, větší pozornost k druhému. To je role knihovníka – stále hledat nové způsoby, přizpůsobovat projekty. Pokud má být knihovna učící se organizací, má mít právo zkoušet neznámé i právo neuspět. Vedení instituce má nechat pracovníkům dostatek volnosti a zároveň být jistotou v neznámých vodách.
Zatím je příliš brzy na celkové zhodnocení situace. Jsme v přechodném období a knihovní týmy budou mít ještě dost příležitostí experimentovat.
DEWIND, Dominique a Vincent RADERMECKER. Archiver le théâtre ou comment garder les traces d'un art éphémère [Archivace divadelních představení aneb Jak zachovat stopy pomíjivého umění]. Cahiers de la documentation. 2019, 3, 23–25. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-3-Dewind-Radermecker.pdf.
Bruselský Archiv a muzeum literatury (Archives et musée de la littérature,
https://www.aml-cfwb.be/, dále také AML) je výzkumným a dokumentačním centrem pro frankofonní belgickou literaturu a divadlo. Archivovat „živá umění“ znamená vědět si rady se specifiky každého představení: jak jej divák vnímá a prožívá, co si z něj bude pamatovat. Nejedná se o klasickou archivaci, ale spíše o zachycení toho, co se kolem představení děje, formou fotografií, programů, plakátů, brožur s anotacemi, nahrávek. Archiv je využíván mnoha zavedenými i nově vznikajícími divadelními společnostmi, pro něž by byla vlastní archivace příliš nákladná. Proto je třeba si položit otázky: Je lepší nechat dokumenty, které by ještě mohly být tvůrcům užitečné, „žít“ nebo je archivovat? Je třeba uchovávat vše, nebo dokumenty k archivaci vědomě vybírat?
Archiv a muzeum literatury a divadla uchovává fondy dramaturgů, divadelních společností, režisérů, herců a od nedávna i archivy scénografické ‒ scénografie se zabývá výtvarnými projevy v divadle a jejich působením na diváka. Na začátku AML byly dary od divadelních osobností nebo jiných institucí, přesto ve fondu chybějí díla některých národních velikánů. AML se postupně snaží získat osobní sbírky dokumentů, s nimiž se však majitelé ne vždy rádi loučí. Jednání je založeno zejména na důvěře.
Co by vlastně scénografické archivní fondy měly obsahovat? Fotografie, programy, makety, články. Nic z toho ale neodráží kreativní proces. Chybí poznámky, náčrtky, vysvětlující nebo reflexivní texty. Vždyť scénografové jsou umělci, jejichž vyjadřovacím nástrojem je obraz spíše než text. Fotografie o rozměrech 9 x 13 cm nevypoví mnoho o tom, co mohla scéna vyvolat v divákovi. Proto, stejně jako v případě literatury, se pracovníci AML rozhodli, že budou usilovat o podchycení a uchování procesu vzniku scénografických děl. Na základě vstřícného přístupu jednoho z donátorů sbírek byla zvolena metoda rozhovoru: dotazovaný má v uvolněné atmosféře spontánně hovořit o svém povolání, pracovním procesu, projektech… jako kdyby hovořil s příští generací scénografů. Tímto způsobem bude vytvořen korpus pro budoucí badatele.
V době publikování článku byl projekt ještě v plenkách, bylo zaznamenáno asi deset svědectví. I když má každý scénograf jiné metody, spolu nabízejí vhled do prakticky neznámého povolání. Jedná se o specifický a jedinečný pohled na představení, kolektivní dílo mnoha dalších profesí.
DIALLO, Malik. Limédia, prix de l’innovation numérique 2019 [Portál Limédia, držitel ceny digitální inovace roku 2019]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 16. leden 2020. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/limedia-prix-de-l-innovation-numerique-2019_69757.
Při příležitosti 5. bienále digitalizace, které se v roce 2019 uskutečnilo na francouzské Národní vysoké škole informačních věd a knihovnictví (https://www.enssib.fr/), ocenila porota projekt Limédia (https://limedia.fr/). Vznikl v knihovnách oblasti zvané Sillon Lorrain (metropolitní čtyřměstí na severovýchodě Francie zahrnující města Thionville, Metz, Nancy a Épinal, plným názvem Pôle métropolitain européen du Sillon Lorrain). Zajímavá meziměstská spolupráce funguje od roku 2005. Jejími plody jsou různé teritoriální služby, mezi nimi i tento projekt digitální referenční knihovny, podpořený i francouzským Ministerstvem kultury.
Několikaletý kulturní projekt byl schválen v roce 2013. Je tvořen dvěma částmi: v lokální složce je řešen vlastní digitální rozvoj každé z veřejných knihoven; druhá, kolektivní složka je zaměřena na vytváření internetových stránek s kulturním obsahem. Obě osy spolu tvoří jeden projekt, zaměřený na transformaci knihoven v digitální době.
Webová část projektu je tvořena třemi webovými stránkami s různým kulturním obsahem: kulturní dědictví (Limédia galeries), digitalizované staré tisky (Limédia kiosque), třetí je online knihovna děl, která stále podléhají autorskoprávní ochraně: tisk, knihy, hudba, jazykové kurzy, doučování (Limédia mosaïque).
Knihovny mají ve zvyku své webové stránky plnit mnoha informacemi, až se mohou pro uživatele stát nepřehlednými. Nový portál byl proto koncipován jinak. Tři zmíněné stránky byly vytvořeny mimo knihovní katalogy a necílí a priori na uživatele zapojených knihoven. Cílem je vytvořit stránky s vlastním „online životem“ (jako např. Netflix, Deezer, MyCanal) a se snadno viditelným a čitelným obsahem. Posléze z nich budou profitovat i samotné knihovny.
Projekt je výjimečný i svým víceúrovňovým dosahem: spolupracuje na něm osm územněsprávních celků, které zahrnují čtyři knihovní sítě. Pracovat společně v tomto případě neznamená všechno dělat společně. U některých témat je pragmatičtější přístup účinnější než teorie. Místo jediného, příliš ambiciózního plánu, při kterém by instituce ustrnuly, jsou pořádány společné vzdělávací kurzy a rozvíjena společná digitální knihovna.
Projekt se vyvíjí metodou experimentu v čase tak, jak je potřeba. Ostatně při tak širokém pojetí ho nebylo možné předem celý naplánovat a zafixovat.
Vedení a realizace projektu jsou v podstatě prováděny v knihovnách, administrativní a právní koordinaci zajišťuje čtyřměstí. Rada pro vědu a kulturu má na starosti kulturní stránku (akvizice, digitalizace a ediční politiky), digitální knihovny jsou spravovány knihovníky. Ti byli na začátku projektu důkladně proškoleni, získali nové kompetence a nyní zajišťují chod podstatné části projektu. Dodávají kvalitu, kulturní a vědeckou expertizu.
Při tvorbě webových stránek bylo doporučeno nekopírovat existující digitální knihovny, ale pracovat s obecněji zaměřenými poskytovateli webových služeb, aby mohlo vzniknout něco nového, lépe na míru uživateli. Výsledek odpovídá standardům a běžné funkčnosti digitálních knihoven, zároveň je maximálně jednoduchý, aby uživatelé nebyli zatěžováni příliš „hutným“ rozhraním.
Jaké jsou plány do budoucna? Rozvíjet weby po technické stránce, pokračovat ve spolupráci s oblastními muzei a archivy a zapojit do projektu další sousedící samosprávné celky městské, předměstské i venkovské. Uživatelé tamějších knihoven získají například přístup do webu Limédia mosaïque.
Portál Limédia se nechce stát masovou digitální knihovnou, jako je národní Gallica. V jeho koncepci je založen princip vytváření zdroje kulturního obsahu mimo knihovny. Upřednostňuje lokální přístup – zahrnutý územní celek může vložit své digitalizované dokumenty na společný portál Limédia a postoupit je k edičnímu zpracování pro weby Limédia galeries a Limédia kiosque – a místní komunity to ocení.
EYMARD, Daniel. Les bibliothèques universitaires en mutation: épilogue d’un épisode anthropologique de la médiation des savoirs? [Proměna univerzitních knihoven: epilog jedné antropologické epizody o zprostředkovávání znalostí?]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 15. dubna 2019. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-bibliotheques-universitaires-en-mutation_69685.
Autor v článku shrnuje svou doktorskou práci, ve které si klade otázku, jaká je budoucnost univerzitních knihoven. Jsou kvůli rozmachu digitálních technologií odsouzeny k postupnému zániku nebo bude naopak jejich potřeba stoupat? V posledních letech se knihovníci snažili přizpůsobit a zachovat své poslání: uchovávat a zprostředkovávat znalosti. Začali používat nové metody ve školení, zprostředkovávání znalostí i organizaci kulturních akcí po vzoru Learning Centres a komunitních center. Díky bezprecedentnímu přísunu financí z veřejných zdrojů bylo možné ve Francii postavit nebo opravit mnoho knihovních budov.
Aby mohl předpovědět budoucnost, vrací se autor do minulosti. Zkoumá vztah mezi komunikačními prostředky (nosiči) a způsoby zprostředkování znalostí. Konstatuje, kdy došlo k vývoji, kdy zůstal stav neměnný a co z toho můžeme vyvodit pro knihovny. Vrací se k důsledkům přechodu od mluveného k písemnému zaznamenávání znalostí, ke vzniku prvních knihoven a přechodu k digitálním nosičům. Tyto dějiny dělí do tří „věků“: mluveného, písemného (rukopisů a tištěných knih) a unimediálního (multimediálního). Ve druhé části předkládá hypotézy o vztahu mezi nosiči, zprostředkováním znalostí a knihovnami a načrtává možnou budoucnost univerzitních knihoven.
Současné univerzitní knihovny jsou knihovnami hybridními – aby uspokojily rozličné potřeby, nabízejí mnoho služeb. Knihovníci se přizpůsobili digitální době, od informatizace katalogů po otevřenou vědu. Mnoho knihoven bylo postaveno nebo rekonstruováno. Knihovník zůstává důležitým zprostředkovatelem, nadstavbou nad nezměrným tokem informací. Tradičně bdí nad kvalitou vědeckých výstupů a nově pomáhá odhalovat fake news. Digitalizace přinesla rovnost v přístupu k informacím, nesmíme však zapomenout na vzdělávání, jak nová média používat. Univerzitní knihovny nemohou nechat procházet mladou generaci svými branami, aniž by jí nabídly školení k ověřování pravdivosti informací.
Připočtěme prodlouženou otevírací dobu, příjemné a pohodlné prostředí. V nových knihovnách vznikly velmi populární skupinové studovny, učebny inovativní pedagogiky, kavárny a relaxační prostory. Univerzitní knihovny prošly úspěšnou transformací, reagují na vyvíjející se potřeby a stále nabízejí lidský přístup. Dokonce by knihovníci mohli být vzorem jiným profesím, které se cítí digitalizací ohroženy. Fakt, že své služby nabízejí (téměř) zdarma, může být rozhodujícím faktorem v konkurenčním informačním prostředí.
Je možné, že za několik desetiletí budou studenti pracovat v budovách stále zvaných knihovnami, aniž by znali původní význam „míst, kde jsou knihy“. Stejně jako často nevíme, že „akademie“ pochází z místa, kde vyučoval Platón, blízko hrobu Academa, který podle legendy zachránil Atény před zkázou.
GRANGER, Sabrina. Les oubliettes de la recherche ou „l’effet tiroir“ (file drawer effect). Faire passer les résultats négatifs de l’ombre à la lumière [Zapomenuté výsledky ve vědě neboli Efekt šuplíku (file drawer effect): jak dostat negativní výsledky z temnoty na světlo]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 25. května 2021. ISSN 1292-8399.
Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-oubliettes-de-la-recherche-ou-l-effet-tiroir-file-drawer-effect-faire-passer-les-resultats-negatifs-de-l-ombre-a-la-lumiere_70065.
„Efekt šuplíku“ je fenomén publikování ve vědě, jenž má významný dopad na vznik a šíření znalostí. Anglický výraz „file drawer effect“ je připisován Robertu Rosenthalovi, který jím v roce 1979 popsal malou touhu vědeckých kruhů po tzv. negativních nebo nulových výsledcích. Nejsou to výsledky chybné, ale jednoduše ty, které nepotvrzují výchozí hypotézu. Nejedná se ani o metodologický omyl, je to prostě opak výsledku pozitivního, jenž by formulovanou hypotézu potvrzoval.
Negativní výsledky jsou stále ve vědě nechtěné, zdá se, že místo publikování zůstávají „v šuplících“. V odborné literatuře jsou tak málo zmiňovány, až to vypadá, že se stávají ohroženým druhem. Přitom je to paradox. Proč se negativním výsledkům dostává tak málo uznání, když všichni volají po tom, aby byly publikovány? Pro vědce by to znamenalo dva velké přínosy: nepouštěli by se do výzkumů, které již byly provedeny a jejichž výsledky jsou již etablovány, a hlavně by nedocházelo k pokřivování stavu znalostí v určitém oboru tím, že by byly publikovány převážně pozitivní výsledky.
Proč jsou negativní výsledky tak neoblíbené? Nejprve si přiznejme, že nové objevy jsou ve vědě vnímány velmi pozitivně. Negativní výsledky nové objevy nepřinášejí, proto jsou podceňovány. S tím související systém hodnocení vědy a vědců nás přivádí do bludného kruhu: vědecká kariéra silně závisí na schopnosti publikovat v prestižních časopisech. Tyto časopisy upřednostňují pozitivní, ba přímo pozoruhodné výsledky. Publikace přinášející výsledky negativní jsou méně citovány. V nejhorším případě může honba za pozitivními výsledky vést k pochybným praktikám, které by ke kýženým závěrům vedly. Zde mohou být kořeny falešně pozitivních výsledků. Proto se již několik let objevují vědecké i nakladatelské iniciativy: existuje ocenění pro negativní výsledky, vznikly specializované časopisy a zdá se, že i tradiční vydavatelé jsou více otevřeni alternativám.
Co na to knihovníci? Měli by se zabývat tímto čistě akademickým problémem, když pracují s převážně laickou veřejností? Kvůli systému hodnocení vědy je to citlivé téma i pro kolegy z akademických knihoven. V první řadě mohou vědcům pomoci najít zdroje, které se negativním výsledkům věnují, a představit je jako každý jiný zdroj informací. Mohou jim také pomoci negativní výsledky oznámit a otevírat pomyslné šuplíky vědy a výzkumu.
JACOBS, Alexandre. Reading books „by the numbers“? Studying literature with big data instead of the canon [Je možné číst knihy „statistickou metodou“? Studium literatury dolováním velkých dat namísto kvalitativního posouzení děl]. Cahiers de la documentation. 2019, 2, 12–18. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-2-Jacobs.pdf.
V článku jsou obsaženy některé z důležitých bodů diplomové práce, za kterou autor získal v roce 2017 cenu Belgické asociace dokumentalistů.
Velká data (big data) mají bezpochyby potenciál způsobit v blízké době revoluční změny v technologiích, obchodě i způsobu hledání partnera. Obecně se má za to, že určité obory, jako např. výtvarné umění nebo literatura, jsou ve své podstatě založeny na estetickém a subjektivním vjemu. Avšak použití velkých dat je tak široké, že z nich mohou mít i tato odvětví užitek. V literatuře existuje tradice tzv. kánonu – výběru děl považovaných za reprezentativní či nejdůležitější pro určitou dobu nebo žánr. Jelikož je takový výběr založen na kvalitativním posouzení, očekávali bychom, že bude v rozporu s použitím metody velkých dat. Ale nemusí tomu tak být.
Jako příklad autor uvádí Nortonovu Antologii americké literatury mezi roky 1820‒1865. Obsahuje díla 45 autorů, z nichž 28 je mužů, 17 žen, 3 autoři indiánského původu a například i dílo Abrahama Lincolna. Výběr ilustruje jasnou převahu bílých Američanů nad indiánskými autory, což by mohlo být odrazem tehdejšího pojetí americké kultury a vlastně i odrazem politické situace. Kánon nemůže být spravedlivý ke všem autorům, ale jelikož se vkus a zájmy mění s dobou, minoritní žánry nemusí vždy zůstávat stranou ‒ každý vyučující vytvoří v rámci sylabu vyučovaného předmětu/kurzu jiný druh kánonu.
Z pohledu knihovníka je možné autorovi díla s pomocí indexace přiřadit vícero původů. Praxe je to ovšem diskutabilní, jelikož takové charakteristiky jsou nedostatečné a nepřesné a mohou být nespravedlivé k autorovi i jeho dílu.
Kvantitativní přístup, pracující s velkými daty a omezující texty na posloupnosti slov pro strojové zpracování, není lepší volbou – nemůže zachytit všechny aspekty díla, a tudíž nedává dostatečný prostor pro diskuzi o literatuře. V případě historických textů by na základě přemíry informací mohla vzniknout velmi detailní, ale nekompletní představa o historické události, vytržená z kontextu. Literární kritika považuje kvantitativní přístup za škodlivý z mnoha důvodů. Afroamerická literatura by se například v literární produkci Ameriky 19. století téměř neobjevila, přitom v kánonu by své místo najít mohla a mohla by se stát předmětem diskuse. Při zpracování velkých dat v literatuře výsledné grafy ukáží jasná schémata, ale stále jsou to jen čísla bez interpretace. Můžeme se dozvědět, kolikrát se v textu nachází dané slovo, ale chybí nám informace o tom, jakým tématem se text vlastně zabývá. Přesto je možné, že se pomocí velkých dat budou příští generace studentů literatury zabývat aspekty, které zatím nikoho nenapadlo zkoumat.
Jak bylo naznačeno, kvalitativní i kvantitativní přístup mají své limity, ale nabízejí zajímavé možnosti studia. Kánon nabídne spíše kvalitativní přístup, vhodný při omezeném počtu děl – jde do hloubky. Při zpracování velkých dat je pozornost věnována přítomnosti statistických schémat v neomezené literární produkci – má široký rozsah. Jak by bylo možné oba přístupy nakombinovat? Bylo by to možné například při univerzitní výuce literatury, kdy by se předměty (kurzy) věnovaly určitému žánru (literární směr, etnikum, téma). Bohužel pojem „žánr“ jako kompromis obou přístupů je problematický z pohledu obou stran. Není možné vytvořit takový výběr děl, který by šel dostatečně do hloubky i do šířky.
Nicméně pokud bychom se první semestr věnovali studiu do šířky a další semestr studiu hloubkovému, posunuli bychom výuku do 21. století. Navíc by takový experiment umožnil vytvořit zajímavou případovou studii k další analýze problematiky. A i když jsou tyto metody nedokonalé, jejich neúplnost nechává prostor pro rozličné interpretace a nekonečné debaty. Každá z metod vede k odlišným postřehům, obě dobře obstojí.
LAMOUREUX, Françoise. Traces et mémoires des pratiques théâtrales et dramaturgiques: travail de documentation au sein de la Bellone – maison du spectacle [Stopy a paměť divadelní a dramaturgické praxe: dokumentace v organizaci Bellone – domě divadla]. Cahiers de la documentation. 2019, 3, 7–9. ISSN 0007-9804. Dostupný také z: https://www.abd-bvd.be/wp-content/uploads/2019-3-Lamoureux.pdf.
Autorka příspěvku je dokumentalistkou v neziskové organizaci zabývající se divadlem – Maison du spectacle-la Bellone (https://www.bellone.be/f/index.asp). Představuje ji jako místo výzkumu a reflexe ve sféře muzických umění a nástroj dramaturgie pro sektor scénických umění. K těmto účelům jsou zde pořádány přednášky, umělecké dílny, studijní pobyty, četná setkání s umělci, odborníky a mysliteli.
Tamní divadelní dokumentační centrum vytváří, spravuje a zpřístupňuje profily osobností ze světa divadla, uskutečněných představení, festivalů, organizací apod.; vybírá oborové články z belgického a francouzského denního tisku, příspěvky z hlavních oborových časopisů a indexuje je do vlastní databáze, ukládá audiozáznamy pořádaných akcí. Vyhledávat je možné podle jména osobnosti, názvu představení, místa, festivalu, organizace, společnosti nebo podle klíčových slov.
Dokumentační centrum kromě toho vytváří a spravuje záznamy pobytových programů, setkání s osobnostmi a seminářů. Během každé stáže vytváří referenční seznam článků souvisejících s tématy, na která umělec během pobytu poukázal; profil daného umělce; rozhovor na konci jeho pobytu; bibliografii zdrojů, které zmínil (články, fotografie, videa, nahrávky); odkazy na audiosoubory spojené s pobytem.
Pro organizaci a šíření informací uživatelům provozuje centrum webové stránky s vyhledávacím rozhraním, přehledem tisku, výběrem z audionahrávek, užitečnými odkazy a seznamy (https://www.bellone.be/f/centre.asp); profil na Facebooku (https://www.facebook.com/laBellone.be/) a profil na streamovací službě Mixcloud, kde jsou rovněž k dispozici nahrávky pořádaných akcí v tematických playlistech.
Dokumentalisté organizace sledují vývoj a použití nových nástrojů, které by mohly být použity pro šíření informací k uživatelům. Chtějí dále rozšiřovat fondy o publikace a práce současných dramaturgů působících ve frankofonní oblasti.
POISSENOT, Claude. L’usage des ressources en ligne en temps de confinement: vers une meilleure connaissance des publics de Limédia [Užívání online zdrojů v době celostátní karantény: pro lepší znalost uživatelů portálu Limédia]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 23. listopadu 2020. ISSN 1292-8399. Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/l-usage-des-ressources-en-ligne-en-temps-de-confinement_69761.
Zatímco se během první vlny pandemie coronaviru na jaře 2020 dveře knihoven ze dne na den zavřely, zvídavost, chuť pustit se do čtení, poučit se nebo pobavit nezmizely. Knihovny, které již dříve zpřístupnily své digitální informační zdroje, viděly, jak počet jejich uživatelů stoupá. Do jaké míry se odrazila celostátní karanténa v užívání digitálních informačních zdrojů? Změnil se profil uživatelů? Ve spolupráci knihoven spadajících do čtyřměstí Sillon Lorrain na severovýchodě Francie a Univerzitním technologickým institutem v Nancy-Charlemagne byla v lednu 2020 zveřejněna anketa, která si kladla za cíl lépe poznat uživatele portálu Limédia (více o něm viz příspěvek Malika Diallo v této rubrice, pozn. red.). Do dne náhlého uzavření knihoven dotazník vyplnilo 266 osob, během lockdownu přibylo dalších 190 odpovědí.
Ukázalo se, že čtvrtina z uživatelů, kteří začali portál využívat během celostátní karantény, se s ním seznámila při některé z předchozích fyzických návštěv kamenné knihovny. Pandemie je přiměla využít službu, kterou již dříve znali. Více než polovina „karanténních“ uživatelů jsou uživateli novými. Na otázku, zda před využíváním služeb portálu navštěvovali kamenné knihovny, odpověděla čtvrtina pandemických a šestina předpandemických uživatelů záporně. Mezi „novými“ uživateli portálu je 39 % těch, kteří zajdou do knihovny alespoň jednou měsíčně, mezi „starými“ uživateli to je 51 %. Pokud skoro jedna třetina uživatelů před karanténou přiznala, že pro ně není snadné portál používat, v době karantény to byla již jen pětina z nich.
Portál Limédia nabízí různé zdroje informací: starý denní tisk, staré ilustrace, nové knihy, současný denní tisk, hudbu. Důvody, proč využít tyto online zdroje, se s příchodem karantény nezměnily, stejná zůstala i frekvence využívání.
V období celostátní karantény byl portál navštěvován větším podílem osob nad 50 let než před ní (72 %, resp. 56 %). Počet uživatelů mladších 40 let klesl z 25 % na 13 %. Lockdown pravděpodobně urychlil vstup nejstarší generace do digitálního světa. U obou skupin uživatelů starších 60 let je významný podíl vysokoškoláků (více než 40 %), naopak podíl vyučených uživatelů se držel na 15 %. Co se týká sociálního statusu, podíl zaměstnaných klesl z 21 % na 12 %, podíl starobních důchodců naopak stoupl z 31 % na 41 %. Podíl zaměstnanců v soukromé sféře vrostl z 25 % na 35 %, státních zaměstnanců naopak ubylo – z poloviny na třetinu uživatelů.
Od konce 90. let minulého století se do knihoven zapisují spíše ženy a i zde měly ženy převahu: tvořily 58 %, resp. 56 % uživatelů. Pro ženy jako by digitální knihovna byla pokračováním knihovny kamenné, muži je vnímají spíše odděleně.
Portál Limédia je regionální projekt oblasti Sillon Lorrain. Dokumenty kulturního dědictví jsou na portálu přístupné zdarma a bez nutnosti registrace v některé z tamějších knihoven, proto 84 % čtenářů pochází z regionu – logicky se nejvíce zajímají o svůj kraj, i když v období karantény jejich podíl o několik procentních bodů poklesl.
Celostátní karanténa nepřinesla ve Francii do využívání elektronických zdrojů revoluci. V každém případě se jedná o změnu pojetí knihoven, a to nejen co se týká nabídky, ale i toho, jak jsou knihovny zvyklé fungovat.
SERENO, Stefano. Les documents spoliés conservés à la bibliothèque de l’INHA: les résultats d’une enquête et de nouvelles perspectives de recherche [Uloupené dokumenty uložené ve sbírkách knihovny Národního institutu dějin umění: výsledky pátrání a nové perspektivy]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF), 16. listopadu 2020. ISSN 1292-8399.
Dostupné z: https://bbf.enssib.fr/matieres-a-penser/les-documents-spolies-conserves-a-la-bibliotheque-de-l-inha_69735.
Teprve v polovině 90. let minulého století se ve Francii začala řešit otázka, kam se podělo kulturní bohatství uloupené nacisty mezi roky 1933 a 1945. Veřejné instituce se však nedaly do pátrání, které by pomohlo v jejich sbírkách tato díla identifikovat. Nový impuls přišel až v roce 2018, kdy začalo být téma řešeno na mezinárodní úrovni. Šlo o dvacáté výročí Washingtonské deklarace a na konferenci v Berlíně bylo rozhodnuto zahájit hlubší mezinárodní spolupráci a celý rešeršní proces zjednodušit.
Na základě mezinárodních iniciativ se i Francouzský stát rozhodl jednat, načež byly položeny základy nové veřejné organizace pro navrácení uloupených kulturních děl. Kromě výzkumné mise, která má díla dohledávat a zvyšovat povědomí odborné i laické veřejnosti, byla ustanovena komise pro odškodnění obětí, převážně v řadách židovských spoluobčanů. Problematikou se zabývá i Národní institut dějin umění (INHA), jenž se aktivně účastní tohoto mezinárodního projektu a podporuje hlubší spolupráci francouzských a německých institucí. Podle odhadů z roku 1949 tvoří 2 miliony nalezených knih pouhých 20 % všech uloupených děl v zemi.
Na konci roku 1949 byla ustanovena tzv. Výběrová komise, která měla mezi veřejné knihovny rozdělit díla, jejichž majitele nebylo možné nalézt. Mnoho dokumentů se dostalo i do dnešní knihovny Národního institutu dějin umění. Některá z nich mají vysokou uměleckou hodnotu. V mnoha případech nebyla díla dostatečně identifikována, chybí registry. Nezbylo než přistoupit k detailnímu zkoumání dokumentů.
Zatímco díla, která Výběrová komise uložila do knihoven a muzeí, si uchovala provizorní statut objektů nepatřících státu a mohou být ze sbírek vyňata, jiná díla zabavená nacisty, která se později dostala jako dar či dědictví do veřejných institucí, momentálně není možné podle zákona o památkách ze sbírek vyjmout. Na mezinárodní úrovni začal Francouzský stát spolupracovat s komisemi ve Velké Británii, Německu, Nizozemí a Rakousku. Následně byla k problematice přijata Rezoluce Evropského parlamentu. Nicméně možnosti navrácení těchto děl jsou velmi omezeny, většina knih nemá žádné značení, jež by umožňovalo určit majitele. Na druhou stranu identifikace zabavených knih, které byly na konci války vloženy do veřejných knihoven, znovuotevře debatu o těchto důležitých zdrojích informací. Jsou pamětí oloupených osob a institucí. Po více než 75 letech jde o běh proti proudu času, ale přesto je důležité pokusit se najít oběti a držitele práv a napravit křivdy na nich napáchané.
----------------------------------------------------------------
FRASER-ARNOTT, Melissa Ann. Evolving practices and professional identity: How the new ways we work can reshape us as professionals and a profession [Rozvoj zkušeností a profesní identity: jak nové způsoby práce mění nás jako profesionály a celou profesi]. IFLA Journal, 2019, 45(2), 114–126. ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-2_2019.pdf.
Nárůst informací a rozvoj informačních technologií nezbytně vedou ke změnám v práci informačních profesionálů. Příspěvek předkládá výsledky kanadské studie, které se zúčastnilo 20 absolventů magisterského oboru knihovní a informační vědy, kteří pracují na neknihovnické pozici. Ve své práci se specializují například na informační management, vývoj informačních systémů apod. Cílem studie bylo především definovat profesní identitu účastníků studie. Respondenti byli vybráni metodou sněhové koule (snowball), výzkum byl veden především formou polostrukturovaného rozhovoru. Většina účastníků měla zkušenost s prací jak v knihovnickém, tak neknihovnickém prostředí. Panovala mezi nimi shoda v tom, že jejich profese prochází významnou transformací a v průběhu kariéry zaznamenali poměrně dynamické změny vlastní profesní identity zejména v souvislosti s nutností učit se novým věcem, sledovat trendy a hromadit profesní zkušenosti. Řada z nich se stále snažila nějakým způsobem udržet spojení s původní knihovnickou profesí. To, jak informační profesionálové sami sebe a svou profesi vnímají, je do značné míry ovlivněno jejich okolím. Existují různé pohledy na obor, na jeho náplň a v neposlední řadě i na to, kdo je ještě považován za informačního profesionála a kdo už ne. Někteří z respondentů vnímají rozpor mezi vlastním očekáváním, kam by chtěli směřovat, a tím, jak to vidí okolní profesní komunita. Aby studenti a absolventi oboru knihovní a informační věda nebyli touto situací překvapeni, lze doporučit seznamovat je již během studia s různými podobami knihovnické profese, nesoustředit se při výuce pouze na „knihovnické paradigma“, umožnit studentům komunikovat s lidmi (nejlépe absolventy), kteří se uplatnili jinde než v knihovně (např. zvát je na besedy na fakultu) apod. Je třeba zdůraznit, že výzkum byl proveden na relativně malém vzorku, a tudíž není dostatečně reprezentativní. Naznačuje však směr, kterým by se mohly ubírat budoucí výzkumy, kterých by se účastnili přímo absolventi knihovnictví pracující v jiných oborech, a nastoluje důležitá témata, která dříve nebyla dostatečně zkoumána.
KRUESI, Lisa, Kerry TANNER a Frada BURSTEIN. Advancing scholarly publishing through open access biomedical repositories: A knowledge management perspective [Propagace vědeckého publikování v otevřených biomedicínských repozitářích z pohledu managementu znalostí]. IFLA Journal, 2019, 45(3), 233–245.
ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-3_2019.pdf.
Za posledních 50 let doznala oblast vědeckého publikování značných změn. V posledních 20 letech jsou značně propagovány a rozvíjeny otevřené repozitáře. V oblasti biomedicíny je jedním z nejznámějších světových oborových repozitářů PubMed Central (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/, dále jen PMC), který funguje v USA, Evropě a do roku 2018 fungoval také v Kanadě, která od projektu nakonec ustoupila a vrátila se k budování samostatných institucionálních repozitářů. V současnosti tento otevřený repozitář umožňuje přístup k cca 29,2 milionům citací z databáze MEDLINE (volitelně s odkazem na plný text recenzovaných článků), k časopisům z oblasti přírodních věd a také k online knihám. Situace v Austrálii (resp. Australasii) byla v tomto směru poměrně neutěšená, zdroje byly velice fragmentované, a to až do roku 2008, kdy vláda v rámci programu Australian Scheme for Higher Education Repositories (ASHER) investovala 26 milionů dolarů do podpory budování digitálních repozitářů na univerzitách. Institucionální repozitáře (tedy repozitáře přístupné jen užší komunitě, obvykle jedné univerzitě) byly sice do jisté míry přístupné z jednoho místa v rámci systému TROVE (https://trove.nla.gov.au/), ale i to se ukázalo jako nedostačující. Objevily se snahy, aby vznikl jednotný repozitář pro oblast biomedicíny Australasia PubMed Central, a to jako součást stávající iniciativy PMC International (PMCI, https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/about/pmci/). Ten mimo jiné propaguje zpřístupnění výzkumných dat na principu „FAIR“, tedy se snaží, aby data byla vyhledatelná (Findable), přístupná (Accessible), interoperabilní (Interoperable) a znovuvyužitelná (Reusable) a přizpůsobuje tomu systém citování a formu výstupů z výzkumů. Byla vytvořena studie na téma, jak by měla vypadat struktura otevřeného repozitáře z hlediska managementu znalostí, tzn., jak by měl být repozitář uspořádán, aby umožnil vyhledat nejrelevantnější informaci co nejefektivnějším a nejlogičtějším způsobem. Za tímto účelem byl vytvořen pyramidový model takového repozitáře, tzv. EBHC (Evidence-Based Healthcare). Základnu pyramidy tvoří primární výzkumné studie, dále navazují expertní posudky, případové studie, kohortové studie, randomizované studie atd. Například v říjnu 2017 Europe PMC obsahoval 4,4 milionu položek, z nichž více než 430 tisíc tvořily recenze, cca 11 tisíc knihy a dokumenty a zbytek primární studie. Vznikla iniciativa OpenDOAR, což je v zásadě společný adresář všech otevřených repozitářů (https://v2.sherpa.ac.uk/opendoar/).
V oblasti „zdraví a medicína“ existuje 359 otevřených repozitářů, z toho 45 předmětových (oborově zaměřených), kam patří i PMC a Europe PMC. Většina z databází, k nimž OpenDOAR umožňuje přístup, je nadále institucionálních. V roce 2018 vznikla iniciativa Plan S (viz https://www.coalition-s.org/, pozn. red.), která doporučuje od roku 2020 publikovat v otevřených repozitářích alespoň publikace financované z veřejných grantů. Europe PMC (na rozdíl od celé řady jiných repozitářů) tuto iniciativu plně podporuje. Celkově splňuje celou řadu vysokých standardů, proto může být vzorem při budování otevřených repozitářů z oblasti biomedicíny v australasijském prostředí.
MCGOWAN, Bethany. The role of the university library in creating inclusive healthcare hackathons: A case study with design-thinking processes [Role univerzitní knihovny při pořádání inkluzivních hackathonů v oblasti zdravotní péče: případová studie využití procesů designového myšlení]. IFLA Journal, 2019, 45(3), 246–253.
ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-3_2019.pdf.
Případová studie americké autorky (Purdue University) ilustruje, jak mohou knihovníci vysokoškolských knihoven přispět k tomu, aby zvýšili informační (resp. datovou) gramotnost studentů (v tomto případě jde o práci s daty z oblasti zdravotní péče).
Termín hackathon se původně vztahoval především k oblasti IT, ale obdobné aktivity je možné provozovat v jakémkoli oboru, tedy například i v oblasti zdravotní péče. Hackathon lze definovat jako soutěž (živou nebo virtuální), která má tři cíle: urychlit inovaci lékařských řešení, zlepšit design v počátečních fázích a podpořit vzdělávání účastníků. Účastníci (hackeři) vytvoří (obvykle poměrně různorodé) týmy, které se snaží vyřešit vybraný konkrétní problém pokud možno inovativním způsobem. Účast na takových hackathonech umožní současným i budoucím pracovníkům ve zdravotnictví rozpoznat, vzít v úvahu a nabízet řešení problémů spojených s tím, jakým způsobem velká data v oblasti biomedicíny ovlivňují zdraví pacientů. Hackathony jsou obzvlášť vhodné k pochopení výzev spojených s nestandardizovanými nebo špatně dostupnými daty. Pracovníci ve zdravotnictví, kteří s těmito daty pracují, by měli být schopni na základě dat z jednotlivých zdravotnických systémů naplánovat péči pacientovi „na míru“. Aby to však mohli udělat, musí těmto (mnohdy velmi různorodým) datům nejprve porozumět. Hackathony bývají kritizovány jako akce určené pouze pro úzký okruh účastníků se specializovanými znalostmi. Údajně nepodporují diverzitu ani inkluzi.
Pokud by knihovníci chtěli přilákat uživatele na podobné akce, mohou v rámci zefektivnění a úspory času využít již ověřeného modelu s názvem BLAAM (Blended Librarians* Adapted Addie Model). BLAAM podporuje využití designového myšlení k rozvoji služeb uživatelům. Akronym ADDIE se skládá z počátečních písmen slov Analyze, Design, Develop, Implement a Evaluate, tedy analyzovat, navrhnout, vyvinout, implementovat a vyhodnotit. Samotný proces se skládá obvykle ze čtyř částí: vyhodnotit situaci (zjistit potřeby uživatelů), stanovit cíle (komu bude služba určena, jaké změny chování se očekávají od příjemců, jaké podmínky a standardy musí být splněny), vytvořit plán služby (včetně výroby výukových materiálů apod.), předat dál (využít instruktážní prostředky nebo službu) a nakonec změřit, nakolik bylo dosaženo vytyčených cílů.
V naší případové studii z USA se knihovníci pokusili navrhnout službu pro studenty zdravotnických oborů, která je má přitáhnout k práci s oborovými daty. Během studia se zejména díky omezením souvisejícím se sdílením osobních dat studenti běžně ke zdravotnickým informacím nedostanou, takže se jen těžko mohou naučit s nimi pracovat. Případová studie se zaměřila primárně na vysokoškolské studenty včetně žen a příslušníků menšin, což jsou skupiny, které se běžně hackathonů neúčastní. Na konci procesu měli být účastníci hackathonu schopni najít relevantní otevřená data v různých formátech a z různých zdrojů, co možná nejefektivněji je protřídit a vytvořit aplikaci v programovacím jazyku Java. Zadání znělo: zkuste si představit, že čtete zprávy o novém šířícím se viru. Vaším úkolem je zjistit pravděpodobnost jeho rozšíření ve vašem regionu. Účastníci hackathonu měli použít otevřená data poskytovaná Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), zmapovat ekologické a cestovní podmínky a navrhnout aplikaci, která by informovala o situaci občany cestující napříč USA. Byly dány podmínky: musí být využito zdroje Climate Data Online, použita alespoň nějaká data z Data.gov, webová stránka musí obsahovat mashup, readme soubor musí obsahovat určená metadata atd. Akce proběhla ve spolupráci knihoven a střediska RCODI (Research Center for Open Digital Innovation, https://rcodi.org/) trvala tři týdny. Předcházely jí workshopy na téma datové gramotnosti, kterou si účastníci následně mohli ověřit. Z grantu byly financovány dva projekty, jeden s názvem Black IronHacks na podzim 2016 a Libraries Health Data Hackathon na jaře 2017. V rámci IronHacks pracovali začínající hackeři jednotlivě, s tím, že mohli využít podpory spolupracujících odborníků (zejména v oblasti technologií a uživatelské přívětivosti). Soutěž měla čtyři fáze, v každé z nich musel účastník předložit alespoň jednu aplikaci (v první fázi to nemusela být plně funkční aplikace, stačil prototyp nebo obrázek), ke které dostal zpětnou vazbu z pohledu potenciálních budoucích uživatelů. Případné problémy mohly být konzultovány jen v rámci fóra, nikoli s ostatními účastníky. Samozřejmostí bylo dodržet etické zásady a být skutečným autorem kódu. Zaregistrováno bylo 89 účastníků, přičemž 43 z nich se účastnilo alespoň některého z workshopů/tréninků předcházejících soutěži. V první fázi bylo předloženo 36 projektů, ve druhé 13, ve třetí 9 a v závěrečné 6. Hackathon na Univerzitě v Purdue na jaře 2017 byl dvoudenní a na rozdíl od předchozích se pracovalo v týmech. Jak už bylo řečeno, cílem pořadatelů bylo zapojit především minoritní skupiny – na oba hackathony se registrovalo 38 % žen a 46 % příslušníků etnických menšin. Do budoucna jsou v plánu podobné akce, které ale nebudou vyžadovat znalost programování, např. různé datathony, soutěže v humanitárním mapování, myšlenkové výzvy aj.
* Pro výraz „blended librarian“ či „blended librarianship“ zatím zřejmě neexistuje uspokojivý český ekvivalent (ač se lze setkat s pojmem smíšený knihovník); jedná se o knihovníka, který při své práci kombinuje znalosti a dovednosti z oblasti instruktážního designu, technologií a knihovnictví.
TREPANIER, Cheryl, Ali SHIRI a Toni Samek. An examination of IFLA and Data Science Association ethical codes [Zkoumání etických kodexů IFLA a DSA]. IFLA Journal, 2019, 45(4), 289–301. ISSN 0340-0352 (print), 1745-2651 (web).
Dostupné také z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/files/assets/hq/publications/ifla-journal/ifla-journal-45-4_2019.pdf.
Kanadská studie porovnává etický kodex IFLA pro knihovníky a jiné informační pracovníky (International Federation of Library Associations and Institutions’ Code of Ethics for Librarians and Other Information Workers) z roku 2012 s kodexem Asociace pro datovou vědu (Data Science Association’s Data Science Code of Professional Conduct) z roku 2013. Kombinuje metody kvalitativní a kvantitativní analýzy. Nejprve pomocí excelovských tabulek porovnává termíny a témata z obou kodexů. Následnou sémantickou analýzou se zjišťují společné a odlišné vlastnosti.
V řadě případů se problémy informační a datové etiky překrývají, nicméně existuje také celá řada bílých míst a „děr“ (zejména v informační etice není celá řada otázek ošetřena, zatímco v oblasti datové etiky naopak). Například informační profesionálové propagují transparentnost napříč oborem, v oblasti datové vědy tomu tak z pochopitelných důvodů není. Etický kodex knihovníků je postaven spíše na bázi doporučení a „povzbuzuje“ k tomu, jakým způsobem některé věci dělat, kodex datové etiky funguje spíše na bázi „zákazů“, v tomto případě tedy jde spíše o doporučení, čeho se vyvarovat. Na zcela základní úrovni se liší i používaná terminologie: datová věda pracuje s daty, informační věda s informacemi, přičemž je zajímavé, že kodex DSA pracuje s pojmem „znalosti“, ale pojem „informace“ se zde prakticky neobjevuje. Informační profesionálové pracují s uživateli, datoví specialisté s klienty, knihovníci zpřístupňují převážně volně dostupné zdroje, datoví vědci často pracují s neveřejnými zdroji. Značná část kodexu DSA se věnuje problematice střetu zájmů (datoví specialisté jsou často vázáni smlouvou, která určuje míru exkluzivity dat, knihovníci se s tímto problémem obvykle nesetkávají). V oblasti datové vědy může být přístup k datům, který nikdo jiný nemá, strategickou výhodou, informační profesionálové prosazují svobodný přístup všude, kde je to jen možné. Pro datové vědce znamená překročení rámce doporučení obecně větší problém (profesní sankce nebo i finanční postih), nad informačními profesionály tento Damoklův meč nevisí. Vzhledem k některým zásadním rozdílům nelze obě profese jednoduše spojit a vytvořit společný etický rámec.
Zpracovaly: Mgr. Veronika Tichá, Mgr. Lenka Čížková
Redakčně připravila: PhDr. Anna Machová
