Novinky zahraniční knihovnické literatury 2020/2

BLILID, Abdelaziz a Laurence FAVIER. Du monde réel au monde numérique [Z reálného do digitálního světa]. Communication [online]. 2018, 35/2, vloženo 10. prosince 2018. DOI: 10.4000/communication.8917. ISSN électronic 1920-7344.

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/8917.

Článek popisuje nebývalý rozvoj kulturního aktivismu Amazighů (Berberů), domorodých obyvatel severní Afriky, prostřednictvím sociální sítě Facebook. V minulosti obývali rozlehlé území rozprostírající se od údolí řeky Nilu v Egyptě po Atlantský oceán a od Středozemního moře po jižní část Nigeru. Dnes jsou příslušníci tohoto národa nerovnoměrně rozptýleni v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Libyi a Egyptě, na jihu jsou zastoupeni Touaregy. I přes různorodost jazyků, kterými hovoří, se všichni hlásí ke stejným kořenům jedinečného národa rozděleného geopolitickými hranicemi, jejž jejich státy odsouvají na okraj.

Autoři vytvořili facebookový profil nazvaný „Amazigh visualisation“. Účet shromažďuje 400 veřejných stran vytvořených Amazighy. Při výběru byla posuzována jejich dynamika, počet členů a regionální a geografický dosah. Pomocí aplikace Netvizz, která je součástí portfolia Facebooku, byla data exportována ve formátech uzpůsobených k vizualizaci na nástrojích pro tvorbu digitálních map. Netvizz je automatický crawler umožňující připojení k účtům a objevení všech spojení mezi účty a stránkami. Prostřednictvím nástroje Gephi byla vytvořena mapa zobrazující všechny nashromážděné stránky a vzájemná spojení mezi nimi. Od svého založení jsou stránky rozděleny do devíti tematických kategorií.

Největší zastoupení (26,39 %) má kategorie „komunita“. Patří do ní všechny stránky, které si kladou za cíl shromáždit národ Amazighů. Mohou být charakteru lokálního, regionálního, národního, nadnárodního nebo mezinárodního. Ve většině případů vyzývají uživatele Facebooku patřící k národu Amazighů, aby se ke komunitě připojili. Tomu odpovídají i názvy jednotlivých stránek. Kategorie „kultura a intelekt“ (14,29 %) seskupuje stránky, které se zajímají o kulturní identitu Amazighů, ale také o veškeré vědění týkající se tohoto severoafrického lidu. Najdeme zde stránky věnující se studiu různých variant jazyka Amazighů, historii, ekologii, mytologii a pohanství, tradicím… „Umění Amazighů“ (13,81 %) zahrnuje hudbu, ústní lidovou slovesnost, filmy, fotografie, stránky umělců. Několik „médií“ (13,05 %), veřejných či soukromých, vytvořilo stránky pro publikování aktuálního dění u Amazighů a obecně v severní Africe. Patří mezi ně televizní stanice, rádia, weby. Další stránky se věnují „záležitostem a přesvědčením Amazighů“ (10,52 %). Obsahují debaty o ideologii a požadavcích tohoto národa. Kategorie „sport“ (6,73 %) seskupuje fanoušky týmů Amazighů. „Nevládní asociace a organizace“ (5,15 %) se ve většině případů zabývají propagací kultury Amazighů. Z „vládních organizací“ (1,29 %) jmenujme libyjské či alžírské ministerstvo školství.

Pocit příslušnosti k identitě Amazighů se poprvé projevil na konci 19. století a plně se rozvinul během lidových povstání roku 2011, jinak také zvaných „arabské jaro“. Protože byli Amazighové státními médii prakticky přehlíženi, našli na internetu své útočiště. Až sociální síť Facebook jim umožnila mílovými kroky posunout vpřed svůj zápas o identitu, aniž by byly potlačeny aktivity uskutečňované v reálném světě. Facebook dává nové prostředky tomu, co nazýváme „kulturním aktivismem“, nabízí nový výrazový prostor. Přispívá tak k formování „vysněné identity“ jedinečného národa, který by se, navzdory jazykové a geografické různorodosti, rád opět spojil a dokázal světu, že severní Afrika není (jen) arabská. Amazighové směřují online aktivismus k oživení své kultury a jazyka a vyzývají další členy komunity, aby se více zajímali o vlastní historii. Ukazují jim společné kořeny bez ohledu na hranice států, které je rozdělily. V tomto aktivismu se potkávají a proplétají kultura a politika. Snaží se o zachování ohroženého kulturního dědictví a zároveň vyzývají k vytváření divadla, hudby, umění, poezie, literatury a dalších kulturních forem, čímž zpochybňují politické tlaky. Dodejme, že internet je jediným médiem, které mají Amazighové k dispozici v době, kdy televize a noviny jsou pod dohledem severoafrických autorit. Hlavní výhodou Facebooku pro Amazighy je možnost hromadně komunikovat. Jednoduchost a rychlost používání velmi usnadňují připojení se k militantnímu hnutí.

Při marockém sociálním hnutí z 20. února 2011 proběhly v celé zemi manifestace dovolávající se politických a sociálních reforem a uznání všech složek, které tvoří marockou identitu. Bylo zahájeno internetovou výzvou mladých lidí, ke které se brzy přidali i Amazighové. V reakci na tato povstání pronesl marocký král proslov, v němž započal ústavní revizi. V nové ústavě byli Amazighové uznáni jako součást marocké identity a jejich jazyk byl úředně potvrzen. V Tunisku začali Amazighové vytvářet angažované stránky od počátku událostí jara 2011. Na Facebooku se jejich snažení propojila a Amazighové mohli naplno vyjádřit své požadavky jako plnohodnotná tuniská populace. „Libyjské jaro“ začalo také na Facebooku vytvořením několika stránek vzývajících občany k účasti na manifestacích. I zde našli Amazighové své místo v manifestacích proti Kaddáfímu. Alžírsko nebylo zasaženo „lidovými povstáními“ tolik jako ostatní země, i když i zde se na jaře 2011 odehrály násilné nepokoje. Hnutí však nedosáhlo dostatečné síly k destabilizaci vlády. Navíc stát uznal jazyk Amazighů za národní již v roce 2002, v roce 2016 za jazyk oficiální.

Vytvoření webové vizualizace aktivismu Amazighů ukázalo, čeho všechno jsou sociální skupiny schopny dosáhnout díky digitálním sítím. Facebook se stal nástrojem zviditelnění, šíření a uchování ohroženého kulturního dědictví a platformou politické mobilizace. Současná podoba kulturního aktivismu se ukazuje v celé své komplexitě.

BOCQUET, Martine a Bruno OLLIVIER. Observer la communication [Zkoumat komunikaci]. Communication [online]. 2018, 35/2, aktualizováno 7. prosince 2018. DOI: 10.4000/communication.779. ISSN électronic 1920-7344.

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/7797.

Bruno Ollivier (https://scholar.google.com/citations?user=29_VqQEAAAAJ&hl=en) je profesorem informačních věd a komunikace na Université des Antilles et de la Guyane. Expert na gramatiku, doktor lingvistiky, poradce státní správy v oblasti pedagogiky. Přednáší na několika latinskoamerických univerzitách, bádá pod hlavičkou francouzského Národního centra pro vědu a výzkum (CNRS). V rozhovoru přináší pohled na své vlastní i oborové výzkumy a na současnou situaci. Níže vybíráme jeho myšlenky, které považujeme za zajímavé a přínosné nejen pro české prostředí.

Komunikovat ve skutečnosti znamená chtít určitým způsobem formovat svět. Je hodně naivní si myslet, že technologie mění tato antropologická fakta.

Abychom mohli do interdisciplinárního oboru informačních věd a komunikace (jak je ve frankofonním prostředí tento obor nazýván a pojat) přinášet koncepty z jiných věd, musíme znát vědecký kontext vzniku tohoto konceptu a prvotní obor, ve kterém byl použit. Odkud se vzal, proč vznikl, od koho a ze které doby pochází. Ujistit se, že se jedná o primární zdroj informací. Musíme se také ptát, jak byl koncept vynalezen, na jaké otázky se díky němu podařilo najít odpověď. Historici tento proces nazývají kritikou interpretace (la critique d’interprétation). Co chtěl autor říci prostřednictvím jazyka, který použil? V jakém kontextu hovořil? K posouzení platnosti vědeckého textu je potřeba klást otázky a uvědomit si, že není nutné znovu „vynalézat kolo“. Vědecký svět není reprezentován pouze autory, kteří vycházejí v laciných edicích nebo Wikipedií.

Obor informačních věd a komunikace je mladou disciplínou, jež se snaží upevnit své místo a formovat odborníky, kteří budou publikovat v oborem uznávaných časopisech. Nicméně asi po půl století existence disciplíny jsme už měli toto stádium opustit a naučit se přilákat mladé talenty odjinud. Stále je nevidím. Inovace, produktivní myšlení, skutečná věda se nachází na průsečíku různých disciplín. My si ale vystačíme se svými rituály a opakujeme, co je dávno známé a důležité pro přežití skupiny. Existuje pouze malý zájem o vědecký pokrok.

Mezi autory, kteří mě nejvíce ovlivnili, patří Henri Laborit, jenž vysvětluje, že veškerá inovace spočívá v nové kombinaci již existujících elementů. V dílech Umberta Eca najdeme kombinaci obrovské erudice, schopnosti psát pro širokou veřejnost a zničujícího smyslu pro humor. Tím oplýval i Roland Moreno, vynálezce čipové karty. Dnešním univerzitám chybí smysl pro humor, často jsou to smutná místa, kde se topíme v ukazatelích výkonnosti a excelových tabulkách. Jesús Martín-Barbero, velký teoretik komunikace v Latinské Americe, měl odvahu postavit se zavedeným směrům v tamějších studiích komunikace. Jím vytyčené směřování oboru bude nyní v regionu následováno.

S návratem válek a náboženství do Evropy si uvědomujeme, že procesy spojené s kolektivní identitou jsou pro fungování společnosti klíčové. Diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnika existovaly vždy. Problém nastává, pokud přistoupíme ke klasifikaci, která vede k hierarchii, dominanci, vylučování a násilí. Avšak identita mi také dovolí určit sám sebe a ostatní, přináší smysl realitě života. Komunikace zde hraje zásadní úlohu. Pak může klesat násilí uvnitř dané skupiny, kde se tvoří identita kolektivní. Zásadní politický problém vzniká tehdy, pokud dojde k násilí mezi těmi, kdo se dožadují kolektivní identity, a těmi, na koho se pohlíží jako na někoho, kdo jí nedisponuje. Všechny tyto procesy byly informačními technologiemi urychleny a znásobeny. Obor informační vědy a komunikace by tomu měl věnovat velkou pozornost.

Ve Francii se mnoho výzkumů v komunikační vědě soustředí na sebe sama. Pro témata typu „komunikace a násilí na ženách“, „komunikace a chudoba“ je třeba vypravit se na jiné kontinenty. Proto jsem se rozhodl spolupracovat s latinskoamerickými univerzitami, kde jsem se od svých kolegů mnoho naučil. Často zde vidíme větší angažovanost, jejich univerzitní práce se mi zdají méně dogmatické, více angažované v sociálních tématech a někdy více novátorské než ve Francii.

Po druhé světové válce převládal koncept kvantifikovatelné informace (Shannon, Wiener). V šedesátých letech je v Georgii udělen první univerzitní diplom v oboru informačních věd. Ve Francii jsou k němu v sedmdesátých letech připojeny vědy o komunikaci a vznikají francouzské informační a komunikační vědy. Pedagogika chce formovat. Můžeme vzdělávat k tomu, aby člověk nebyl hloupý z Facebooku, Wikipedie nebo algoritmů na Googlu, ke kritickému myšlení, k dobrému komunikování. Ve Francii se nyní málo hovoří o tom, že přístup k masovým médiím se uskutečňuje čím dál více skrze webové platformy, které nám předkládají k přečtení to, co nějaký algoritmus určil, že by se nám mohlo líbit. Internet nám vytváří virtuální svět, ze kterého je druhý vyloučen (nevidíme ho). Vidíme, co nám posílají nadnárodní korporace s čistě obchodním cílem. Je toto lepší než dezinformace? Jistě je těžší to odhalit, protože těžko zpochybňujeme něco, čemu už věříme.

Co se týká budoucnosti komunikace, směřujeme k době zániku diplomů a uberizace profesního vzdělávání. Již v devadesátých letech nacházeli studenti více aktuálních informací na internetu než v přednáškových sálech. Je možné, že zanikne velký počet pracovních míst ve prospěch sítí a informačních systémů, běžné služby budou automatizovány, přijdou nové formy medicíny a vzdělávání. Ve všem bude hrát hlavní roli komunikace. Jsme v informační a komunikační vědě schopni a ochotni tyto změny předvídat a doprovázet je? Klasická média jsou oslabena odchodem zdrojů financování z reklamy, navíc jejich role služby veřejnosti je podceňována a jejich zprostředkovatelská funkce mizí. Například v politické komunikaci, která nikdy nebyla podrobena kritériu pravdy, si místo novinářů musíme stačit s uvaděči v rádiu a televizi či s Facebookem a Twitterem. Podle mého názoru se informační a komunikační vědy těmto převratům dostatečně nevěnují. Mladá generace již tradičním médiím nedůvěřuje a k informacím přistupuje prostřednictvím sítí, z nichž většina funguje bez novinářů. Nedávno vedené studie dokázaly, že falešné zprávy, hoaxy, fámy, fake news, „alternativní pravdy“ zajímají uživatele internetu mnohem více než pravda. Důkazem toho byly volby roku 2016 ve Spojených státech a hlasování o Brexitu. O vítězství politika, který pronese lákavější projev, nad politikem, který řekne pravdu, mluvil již Platón. V dnešní době je to jen převléknuto do Facebooku.

Inovací musí projít celá věda a výzkum. Ve Francii činí průměrný věk pro získání diplomu ve společenských vědách 35 let. Mladí nejsou povzbuzováni k boji proti stávající akademické moci a za přinášení nové krve do výzkumu. Dříve mohli mladí akademikové zajišťovat rozvoj svobodných vědeckých myšlenek. Dnes jsou často nabádáni ke konformitě, k citaci povinných autorů, k politické korektnosti. Bylo by dobře, kdyby byla vyřešena materiální situace doktorandů, která by jim zajistila volnost myšlení. Poradil bych jim také, aby četli i jiná díla než z jejich vlastního oboru a než ta, která jim jsou doporučena jako vědecky korektní. V nejhorším případě je nutné tak činit potají kvůli vědecké censuře, nadřízeným, výročním zprávám, přijímacím pohovorům. Mladým vědcům bych přál, aby co nejrychleji získali statut, který jim umožní přijít s vlastními oblastmi výzkumu, i když nebude odpovídat stávající moci. Radost z výzkumu spočívá v možnosti vytvářet a hledat.

BULLICH, Vincent. Les agences de valorisation de vidéos et la structuration d’une économie des UGC [Agentury pro zhodnocení videí a vznik ekonomiky uživateli vytvořených obsahů]. Communication [online]. 2019, 36/1, vloženo 16. dubna 2019. DOI: 10.4000/communication.10107. ISSN électronic 1920-7344.

Dostupný z: http://journals.openedition.org/communication/10107.

Obsahy tvořené uživateli (anglicky UGC, user generated contents, v kontextu tohoto příspěvku zejména obsahy na kanálu YouTube, ale i blogy apod.) nabývají v internetovém světě stále větší důležitosti. Rychle získávají na profesionalitě a stávají se předmětem ekonomického zhodnocení. Ruku v ruce s tím sledujeme rozvoj specifických služeb, kdy mediální distributoři nabízejí tvůrcům smluvní záštitu v podobě zprostředkování právního a ekonomického servisu a lepší zviditelnění ve virtuálním světě. Mohli bychom tyto aktivity zařadit ke stávajícím sektorům kultury a komunikace? Autor v příspěvku obhajuje hypotézu vzniku samostatné odnože tvorby, jež zahrnuje „nízkonákladové“ obsahy tvořené mimo tradiční audiovizuální průmysl, se všemi k tomu se vážícími ekonomickými aspekty.

K získání odpovědi na otázku, kterou daná hypotéza předkládá, byla uskutečněna studie, jež si kladla za cíl ohodnotit činnost zprostředkovatelů, zde nazývaných agences de valorisation des UGC, volně přeloženo jako agentury pro zhodnocení uživateli vytvořených obsahů. (Pozn. red.: ve francouzském textu článku je užíván anglický akronym UGC, je však uveden i francouzský ekvivalent rozpisu, a sice contenus non professionnel – obsahy vzniklé neprofesionálně.)

V první části příspěvku je předmět výzkumu uveden do širšího kontextu teoretických prací amerického sociologa Jenkinse v kontrastu se třemi díly autorů informační a komunikační vědy z frankofonní oblasti (Bouquillion a Matthews; Jeanneret; Guibert, Rebillard a Rochelandet). Představená metoda výzkumu vychází z výsledků těchto prací. V první fázi byl uskutečněn sběr dat, provedena první analýza empirických prvků a bylo rozhodnuto soustředit se na čtyři velké agentury s celosvětovým vlivem: Jukin Media, Maker Studios, Storyfull a FullscreenMedia. Ve druhé fázi byly tyto informace doplněny o svědectví tvůrců obsahů, kteří s některou z agentur spolupracují.

Druhá část příspěvku je uvedena popisem charakteristických vlastností zkoumaných agentur a jsou v ní zmíněny důvody, proč se UGC staly majákem nové audiovizuální ekonomiky. Jejich krátký formát, mobilita, pluralita v časoprostoru, ale zejména autenticita a silný emoční potenciál způsobují, že dokáží upoutat pozornost diváků efektivněji než profesionálně vytvářený obsah. Dále jsou představeny některé z důvodů, které vedou amatérské tvůrce videí ke spolupráci se zprostředkovateli. Z rozhovorů, které byly v rámci studie vedeny, vyplývá, že pro tvůrce je spolupráce výhodná vzhledem ke správě reklam a autorských práv, možnosti dostat se na větší množství videokanálů nebo jednoduše disponovat jakýmsi sekretariátem, i když to znamená podřídit se určité disciplíně a dělit se o zisky z reklamy. Agentura Storyful (https://storyful.com/) se představuje jako zprostředkovatel exkluzivních obsahů pro novinářské redakce. Je filiálkou News Corp mediální skupiny Ruperta Murdocha. Kromě „ošetření“ autorských práv videí a fotografií provádí ověřování informací (fact checking), tím garantuje jejich originálnost a autenticitu. Část zaměstnanců tvoří bývalí novináři. Agentura se stala partnerem televizím, webům i tisku. Jukin Media (https://www.jukinmedia.com/) se staví do pozice velkozpracovatele amatérských obsahů, které zprostředkovává hráčům mediálního průmyslu. Vybírá produkty, které se uplatní ve všech oblastech a segmentech trhu. Spolupracuje s americkými televizními stanicemi, mezinárodním tiskem a webovými hráči. Maker Studios, dříve síť kanálů na YouTube, byla v roce 2014 odkoupena společností The Walt Disney Company a od roku 2017 je součástí Disney Digital Network. Charakterizuje se jako partner pro tvůrce videí, které sama vyhledává na YouTube. Nabízí kontrakty výměnou za záruku exkluzivity šíření a zavazuje se poskytovat umělecký i technický doprovod na míru. Soustřeďuje se na vývoj produktů prvotřídní kvality, které vysílá na svých třech YouTube kanálech. Dává si za cíl stát se laboratoří umělců s velkým potenciálem. Společnost FullscreenMedia (https://fullscreen.com/) byla založena bývalými zaměstnanci YouTube. Prezentuje dvojí aktivitu: dává k dispozici řadu nástrojů kariérního rozvoje pro tvůrce UGC nabízí zhodnocení exkluzivních obsahů prostřednictvím videoslužeb objednávaných na základě předplatného a možnost tvorby obsahů na objednávku pro zadavatele reklamy (formou native advertising). Na rozdíl od výše uvedených agentur se soustřeďuje pouze na vnitřní trh Spojených států. Na konci této části příspěvku jsou uvedeny různé strategické postoje agentur, čím se od sebe liší (zda se soustřeďují více na technickou či obsahovou stránku šíření UGC) a je charakterizována jejich spolupráce se zástupci zavedených kulturních a komunikačních průmyslů.

V závěru práce autor odpovídá na otázku, zda jsme svědky zakotvení nového odvětví v prostředí kulturních průmyslů, nebo zda se jedná pouze o uvedení nových produktů na trh. „Profesionální“ i „amatérská“ videa mají z obchodního pohledu stejné rysy. Uzavírání smluv s agenturními zprostředkovateli se jeví jako jasný indikátor profesionality. Na základě interpretace výsledků provedené studie dochází autor k závěru, že spíše než samostatné odvětví je ekonomika UGC součástí globální ekonomiky mediálních obsahů, aniž by byla nutně v rozporu se zájmy zavedených hráčů kulturních a mediálních průmyslů. Tato integrace dokazuje neustále obnovovanou schopnost těchto průmyslů zhodnocovat veškeré formy projevu.

SAMARIN, A. Ju. A I. P. Tikunova. Naučnaja rabota Rossijskoj gosudarstvennoj biblioteki: tematika i rezul´taty [Vědecká činnost Ruské státní knihovny: témata a výsledky]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2019, 8. DOI: 10.33186/1027-3689-2019-8-5–19.

ISSN 1027-3689 [Print], ISSN 2686-8601 [Online].

Dostupné také z: https://ellib.gpntb.ru/subscribe/ntb/2019/8/NTB8_2019_1.pdf.

Příspěvek podává přehled o vědeckovýzkumné práci jedné ze dvou ruských národních knihoven – moskevské Ruské státní knihovny (zkratka ruského názvu je RGB – Rossijskaja gosudarstvennaja biblioteka, https://www.rsl.ru/) v letech 2015–2018. Knihovna působí v souladu s platnými zákonnými normami jako vědeckovýzkumná instituce zaměřující se na knihovní vědu, bibliografickou vědu a knihovědu, jako metodické, vědeckoinformační a kulturní centrum federálního významu, které působí v zájmu zpracování a realizace státní kulturní politiky v oblasti knihovnictví.

Tradičními směry výzkumné práce jsou dějiny, teorie a praxe ruského i světového knihovnictví a knižní kultury, studium a popis fondů, studium památek knižní kultury (jako příklad můžeme uvést téma „Dějiny knižní kultury 16.–20. století na základě zkoumání fondů RGB“); byla obnovena práce na katalozích rukopisných knih z fondů RGB. Prioritními směry zkoumání v uvedeném období byly v tomto ohledu výzkum knihovny jako sociálního institutu, studium fondů RGB jako součásti národního kulturního dědictví, práce na národním repertoáru tištěné produkce, na normativech a standardech pro obor knihovnictví. K tématu „Výzkum knihovny jako moderní sociokulturní instituce“ byl soustředěn významný objem empirických dat pro komplexní zkoumání současných knihoven (charakteristické rysy dnešních knihoven, přístupy k jejich organizaci, inovační praxe v informační a vědecko-metodické práci, faktory omezující rozvoj knihoven) – zúčastnilo se 94 % ústředních knihoven všech subjektů Ruské federace. Byla provedena „Srovnávací analýza současných strategií a tendencí rozvoje národních knihoven“ (analýza publikací a dotazování mezi představiteli národních knihoven Svazu nezávislých států). Při výzkumu na téma „Teorie a praxe rozvoje knihovních a informačních služeb“ byl rozšířen terminologický systém, navrženy definice více než stovky termínů, které se staly součástí nového terminologického standardu služeb. V rámci tématu „Výzkum informačních potřeb specialistů kulturní sféry a definování metod jejich uspokojování“ byly mj. zkoumány i informační potřeby pracovníků knihoven.

V uvedeném období se uskutečňovaly také projekty zaměřené na výzkum působení knihoven v digitálním prostředí (formování elektronických informačních zdrojů a přístup k nim, vytváření digitálních služeb atd.), analýza stavu a tendencí vývoje elektronických informačních zdrojů (EIZ). Byl proveden monitoring EIZ rozmístěných na stránkách ústředních knihoven 85 subjektů federace, popsány vlastnosti elektronických zdrojů ovlivňující činnost knihoven atd. Pozornost byla věnována také teoretickým, metodologickým a organizačním problémům bibliografického popisu EIZ, jejich místu v bibliografické činnosti jako systému, typologii EIZ, byl zpracován nový model struktury systému informačních zdrojů současné knihovny.

V článku jsou představeny hlavní publikace pracovníků RGB o výsledcích vědeckovýzkumné práce. Jde mj. o články publikované v prestižních vědeckých časopisech, což je zdrojem autority knihovny v akademickém prostředí i vysokých scientometrických ukazatelů. Také časopis „Knihovní věda“ („Bibliotekovedenije“), který je nejstarším odborným časopisem vydávaným v resortu Ministerstva kultury (vychází od roku 1952), dosáhl v posledních letech významných zlepšení, tím také na státní finanční podporu s cílem akcelerovat jeho další rozvoj, aby mohl být zařazen do mezinárodních scientometrických databází.

Autoři také analyzují inovativní přístupy v organizaci vědecké práce a výsledky zavádění nových postupů. Ty upevňují status RGB jako vedoucí vědecké organizace oblasti knihovní vědy, bibliografické vědy a knihovědy.

TRÉDAN, Olivier, Philippe GESTIN a Joël LANGONNÉ. Quand la presse locale s’efface [Když se regionální tisk stahuje z území]. Communication [online]. 2018, 35/2, vloženo 10. prosince 2018. DOI: 10.4000/communication.8701.

ISSN électronique 1920-7311.

Dostupné z: http://journals.openedition.org/communication/8701.

S rozvojem různých forem publikování obsahů na internetu si autoři všímají činnosti poskytovatelů lokálních informací, tzv. pure players. Jedná se o jednotlivce, kteří, ač každý pracuje jinak, se řadí do mediálního prostředí své komunity, pokoušejí se produkovat dlouhotrvající zdroje informací a zároveň zachovat jistý stupeň nezávislosti. Avšak počet jejich čtenářů je limitován územím, o němž referují, a ekonomicky ze své práce příliš netěží. Na základě studie tří francouzských pure players je představen prostor pro šíření místních informací mimo tradiční regionální tisk nebo ediční činnosti místních samospráv.

Autoři vycházejí z hypotézy, že rozkvět pure players může být vázán na změny, které probíhají v tradičním řetězci vzniku informací lokálního charakteru. Sběr informací byl částečně automatizován. Inzeráty, praktické informace, fotografie s popiskami i krátké články jsou sbírány programem či do systému doplňovány automaticky pořadateli, aniž by musely projít perem dříve nepostradatelných korespondentů regionálního tisku. Jako příklad je uveden online formulář Infolocale.fr, kam pořadatelé sami vkládají typ pořádané události, datum, výši vstupného, kontakt a datum pro uveřejnění informace. Korespondenti regionálního tisku, kterým se dříve za uveřejnění těchto informací platilo, odcházejí s prázdnou a jsou motivováni vytvářet příspěvky originálnějšího charakteru. Nicméně informace, které jsou nyní k získání z Infolocale.fr, se již v regionálním tisku neobjevují.

Autoři se domnívají, že tato situace může být příznivá pro vznik nových forem oběhu informací komunálního charakteru. Svou hypotézu ilustrují třemi příklady pure players působících v Bretani, kteří mají navíc všichni zkušenost s prací v regionálních tiskovinách. Studie vznikla na základě rozhovorů s těmito blogery i dalšími představiteli veřejného života v oblasti.

Blog samosprávy bretaňské obce Pluzunet (asi 1 000 obyvatel) byl spuštěn v roce 2009 pedagogem, nyní čerstvým důchodcem, který se do obce přistěhoval za prací. Zpočátku se jednalo o osobní blog, ve kterém informoval své děti o postupu prací na renovaci domu. Jelikož přidával informace o novém bydlišti, s překvapením zjistil, že mu přibývají čtenáři. Rozhodl se proto vytvořit blog zaměřený čistě na informace lokálního charakteru (http://pluzunet.canalblog.com). Tento blog provozoval až do roku 2014 a každý den ho aktualizoval novým článkem z oblasti kultury, sportu, obchodu, činnosti místních spolků a samosprávy. Těžištěm informování se staly fotografie, texty byly velmi krátké, blog byl snadno dohledatelný přes Google. Tehdy neexistovaly oficiální webové stránky obce. V roce 2010 oslovily blogera regionální noviny s nabídkou pozice místního zpravodaje. Během následujících čtyř let bloger přispíval navíc i do regionálního tisku, aniž by se obsahy překrývaly. V roce 2014 se stěhuje do jiné obce, blog předává, ale přispívá do něj skromně již jen sekretariát obce. Autor blogu se ve své aktivitě našel, líbilo se mu vytvářet společenské vazby. Ve svém novém bydlišti pokračoval ve spolupráci s regionálními novinami a blogování se již nevěnoval.

Autorem blogu BV Online (http://www.bvonline.fr) je 63letý důchodce z nedalekých Pays de Bégard (asi 6 000 obyvatel). Do obce se přistěhoval v roce 2011, kdy regionální týdeník hledal nového místního zpravodaje. Přihlásil se a byl přijat, spolupráce však trvala pouhý rok. Autor prý neovládal novinářský způsob psaní a jeho příspěvky vyžadovaly velké ediční zásahy. V roce 2012 proto založil vlastní blog, který působí jako týdeník, autor nabízí k odběru i newslettery. Odebírají je zejména instituce, zastupitelé a starostové obcí spadajících do samosprávy. Mají zájem i o fotografie, za které blogerovi platí. Na blogu jsou publikovány programy všech místních akcí, „reportáže“ z akcí, pracně vytvářené záznamy ze schůzí zastupitelstev, přehledy rozpočtů. Blog má institucionální povahu, propaguje činnosti a aktivity samospráv, jejichž zástupci vděčně titulují autora „novinář“.

Blog Penhars Infos (http://www.penhars-infos.com) byl založen dnes 72letým učitelem ve výslužbě. V Penharsu, na periferii města Quimper, žije od prvních let své učitelské kariéry. V roce 1990 odpověděl na inzerát regionálního deníku a stal se jeho místním přispěvatelem. Spolupráce však byla konfliktní, autor si přál více informovat o dění ve svém působišti, než mu bylo redakcí schváleno. Z novin odešel a roku 2007 založil vlastní blog. Publikuje minimálně dva články denně a v době realizace studie má 10 000 čtenářů měsíčně. Zaznamenává aktuality místa, kde žije, nejraději informuje o činnostech radnice v oblasti renovace své čtvrti. Zastupitele i obyvatele upozorňuje na drobné, ale důležité nedostatky, kterých si všímá při každodenních procházkách. Radnice mu měsíčně posílá nemalou částku výměnou za možnost užití jeho článků a fotografií. Autor píše s velkou lehkostí, ale cítí se již unaven a svou práci se chystá navzdory všeobecné oblibě ukončit.

Všichni tři blogeři píší s nadšením, plně nerespektují novinářské zvyklosti, jejich projev dýchá volností. Nezřídka píší v první osobě či používají hovorové výrazy, humor. Jsou blízko svým čtenářům. S periodickým tiskem si mohou konkurovat, doplňovat se, jinde jej nahrazují. Informační poušť v těchto místech nenajdeme.

Zpracovaly Mgr. Veronika Tichá, PhDr. Anna Machová