Novinky zahraniční knihovnické literatury 2020/1

HADDOW Gaby and Björn HAMMARFELT. Quality, Impact, and Quantification: Indicators and Metrics Use by Social Scientists [Kvalita, impakt a kvantifikace: ukazatele a metriky používané ve společenskovědních oborech]. Journal of the Association for Information Science and Technology. 2019, 70(1), 16–26.

Příspěvek prezentuje výsledky studie, které se zúčastnilo 581 vědců z oblasti společenských věd ze Švédska a Austrálie. Cílem této studie bylo zjistit, jaké metody hodnocení výzkumu tito vědci používají. Běžné bibliometrické nástroje jako je databáze Web of Science (WoS) nebo Scopus se pro poměrně specifickou oblast společenských věd ukazují jako nedostačující (pokrývají jen velmi malou část oborů, výjimku tvoří snad jen psychologie a ekonomie). Pokud už jsou existující vědeckovýzkumné práce ve WoS k dispozici, jsou převážně v anglickém jazyce – ukazuje se, že publikovat v méně rozšířených národních jazycích znamená riskovat, že práce bude „přehlížena“ (publikovat v angličtině se považuje za jakési nepsané pravidlo). V Austrálii byl v roce 2010 zaveden národní systém hodnocení výzkumu s názvem The Excellence in Research for Australia (ERA, https://www.arc.gov.au/excellence-research-australia). V jeho rámci mají vědci k dispozici například seznam nejvýznamnějších vědeckých časopisů. Švédský systém zavedený v roce 2009 (a od té doby stále revidovaný) využívá systém citací a počtu publikací.

Pro potřeby studie byl vytvořený krátký dotazník pro vědce složený jak z uzavřených, tak otevřených otázek. Protože samotná definice pojmu společenské vědy, resp. určení toho, které obory sem patří, není zcela jednoznačná, sepsali autoři studie konkrétní výčet oborů, které byly do studie zahrnuty (v závorce je uveden počet respondentů, kteří se k působení v daném oboru přihlásili): ekonomie (139), pedagogika (79), právo (72), média a komunikace (41), politologie (53), psychologie (43), sociální a ekonomická geografie (30) a sociologie (65). Poměr účastníků ze Švédska byl o něco vyšší než z Austrálie (57,1 % ku 42,9 % osob). Studie přilákala více účastníků s vyšší vědecko-akademickou hodností. Nejvíce účastníků (25,3 %) působilo v akademické sféře po dobu 5–10 let, další početná skupina (23,4 %) pak více než 20 let. Poměr žen a mužů byl v zásadě vyrovnaný (50,1 % ku 47,7 %, přičemž zbytek tvoří ti, kteří v dotazníku nespecifikovali pohlaví). Metriky jsou výrazně více využívány australskými vědci než jejich švédskými protějšky. Nejčastěji používanými metrikami jsou citace, Hirschův index, impakt faktor a seznamy vědeckých časopisů. Pokud jde o jednotlivé obory, citace jsou nejvíce využívány v psychologii, nejméně v oblasti sociální a ekonomické geografie, h-index také vede v psychologii, nejméně je využíván v právních vědách; v sociální a ekonomické geografii je naopak nejvíce využíván impakt faktor, který je zase nejméně užitečný v oblasti médií a komunikace, seznamy časopisů jsou využívány nejvíce v oblasti práva a nejméně opět v médiích a komunikaci. V další části dotazníku mohli účastníci výzkumu specifikovat, pro jaké účely jednotlivé metriky využívají. Výzkumem bylo také zjištěno, že by vědci některé metriky rádi využívali méně, ale jsou k nim víceméně nuceni (např. institucionální politikou apod.).

HUVILA, Isto. Authoring social reality with documents: from authorship of documents and documentary boundary objects to practical authorship [Vytváření společenské reality prostřednictvím dokumentů: od autorství dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí ke skutečnému autorství]. Journal of Documentation [online]. 2019, 75(1), 44–61 [cit. 2020-02-28]. ISSN 0022-0418. Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-04-2018-0063.

Cílem příspěvku je navrhnout možné vysvětlení interakce mezi vznikem dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí, vznikem sociálních situací a identit a ukázat, jak bližší zkoumání procesu tvorby dokumentů a hraničních objektů s dokumentační rolí může přispět k poznání vzniku společenského prostředí.

Dokumenty hrají důležitou roli jako hraniční objekty, které umožňují překonávat bariéry mezi různými skupinami odborníků, tj. dokáží tyto skupiny propojovat. Hraniční objekty mají abstraktní nebo hmotnou povahu, vyskytují se na rozhraní mezi organizacemi a skupinami osob a jsou považovány za východiska pro vzájemnou komunikaci, spolupráci a formulování a dosahování společných cílů.

Teorie o dokumentech vychází ze zásady, že dokument je výsledkem procesu přeměny abstraktního nebo hmotného objektu do podoby určité reprezentace. Přímo samotnému procesu tvorby dokumentu je však v odborné literatuře kupodivu věnována poměrně malá pozornost. Nepanuje ani shoda na tom, co vše v sobě může zahrnovat autorství vědeckého článku, zda může jít např. přípravu dat, experimentů a návrhů, zda se autorství vztahuje i k myšlenkám a jejich využití. Uvedený autor tak v praxi může být pouze určitým zástupcem (reprezentantem) většího počtu osob, kteří svým dílem přispěli k přípravě výsledného dokumentu. Autorství je pak vnímáno spíše jako přisouzení jistých privilegií a závazků konkrétní osobě, ne jako jednoznačné intelektuální vlastnictví.

Jako aplikační oblast autor zvolil archeologii. V té je základním hraničním objektem nálezová zpráva. Slouží jako hlavní zdroj poznatků získaných v průběhu terénních prací. Obsah zprávy je téměř vždy výsledkem skupinového úsilí – i v případě, že vlastní autorská práce je dílem vedoucího archeologického výzkumu, na němž zároveň leží i břímě odpovědnosti. Byť nálezovým zprávám bývá vytýkána obtížná dostupnost a rovněž nízká využitelnost pro laiky, zachovávají si tyto zprávy svůj význam a jsou stále hlavními zdroji archeologických informací.

V letech 2013–2014 autor provedl kvalitativní výzkum práce 16 švédských archeologů zajímajících se o archivaci a uchovávání archeologických informací. Výzkum měl podobu polostrukturovaných rozhovorů. Protože se jedná o poměrně malý vzorek respondentů (navíc z jediné země), je kladen důraz na postoje vyjádřené větším počtem respondentů.

Pro tvorbu sociálních situací hraje v archeologii klíčovou roli nálezová zpráva; o něco méně důležité jsou samotné nálezy a prvotní data. Autorské role se v archeologii výrazně změnily v čase. Soudobý proces zpracování archeologických informací je natolik komplexní, že (na rozdíl od minulosti) nemůže být zajišťován jednou osobou. Důležité je také to, že sami archeologové vystupují ve více úlohách – táž osoba je někdy autorem nálezové zprávy, jindy má roli výzkumného pracovníka a uživatele dat. Autor zprávy je také tím, kdo může být v budoucnu kontaktován a dotazován. Kvalitativní výzkum přinesl také zjištění, že v archivech panuje odlišný přístup k dokumentaci a nálezům než přímo u archeologů – archiváři předanou dokumentaci a nálezy umístí do své instituce a již se nezabývají kritickým zhodnocením těchto objektů.

KIM, Jinseok. Author-Based Analysis of Conference Versus Journal Publication in Computer Science [Konferenční příspěvky versus články v časopisech v počítačové vědě – studie založená na autorech]. Journal of the Association for Information Science and Technology. 2019, 70(1), 71–82.

Cílem studie bylo zmapovat publikační trendy a vzorce v oblasti počítačové vědy. Zatímco ve většině ostatních oborů dominují časopisecké články, v oblasti počítačové vědy jsou hlavním nástrojem vědecké komunikace konferenční příspěvky. Také většina začínajících vědců raději prezentuje své vědeckovýzkumné poznatky prostřednictvím konferenčního příspěvku než publikováním článku v časopise. Tento trend začal již v 80. letech a stále sílí. Autoři studie analyzovali práce 517 763 vědců, jejichž publikace jsou uloženy v databázi DBLP (bibliografická báze počítačové vědy, https://dblp.uni-trier.de/). Cílem bylo zjistit, zda a v jaké míře autoři konferenčních příspěvků publikují také v časopisech, zda mají stejný tým spoluautorů, který typ výsledku lze považovat za kvalitnější a je například více citován atd.

Na základě předem stanovených kritérií bylo pro účely studie vybráno 3 404 499 článků a konferenčních materiálů. Jedná se o práce publikované až od roku 1959 (v tomto roce se objevují první konferenční příspěvky, zatímco časopisecké články jsou datovány už od roku 1936). Vyloučeny byly také výsledky z roku 2017, kdy byla studie prováděna, protože jednak nešlo o konečný počet, jednak již vložené publikace se nacházely v různých fázích indexace. Ve výsledku byl vytvořen seznam 7 652 228 položek autor–dílo (tzn., pokud autor publikoval např. 12 konferenčních příspěvků a 8 článků v časopise, patří mu v tomto seznamu 20 položek). Dále byl u jednotlivých autorů stanoven rok debutu/získání akademického titulu, zjištěn počet publikací, spoluautoři a slova z názvu příspěvků a článků, která později posloužila k sémantické analýze. Bylo zjištěno, že 64,2 % všech zkoumaných autorů (332 394) publikovalo jako debut konferenční příspěvek, 25,44 % (131 707) článek v časopise a 10,36 % (53 663) publikovalo v témže roce obojí. Doba mezi publikováním prvního a posledního článku ve sledované množině je průměrně 10,08 roku. Řada autorů ovšem publikovala pouze jednou. Většina autorů dává dlouhodobě přednost jednomu nebo druhému typu výstupu. Sledovaní autoři vyprodukovali průměrně 14,58 článku (9,12 příspěvku na konferenci a 5,65 článku v časopise). Konferenční příspěvky jsou tedy oblíbenější, a to zejména u mladších vědců. Zajímavým zjištěním bylo, že pokud autor publikuje poprvé konferenční příspěvek, má sklon později publikovat spíše konferenční příspěvky, zatímco autor, který poprvé publikoval článek v časopise, se později přiklání také ke konferenčním příspěvkům. Pouze 0,55 % (2 849) autorů z celkového počtu publikovalo všechny své publikace samostatně, tedy bez spoluautorů. Běžný autor má průměrně 20,08 spoluautorů (13,93 u konferenčních příspěvků a 10,56 u článků v časopisech). 281 855 (54,44 %) z celkového počtu má větší počet spoluautorů u příspěvků z konference (20,33) než u článků v časopise (9,70), 31,86 % (64 966 autorů) má více spoluautorů u článků v časopisech (14,89) než u konferenčních příspěvků (7,33). Zbylých 13,7 % má stejný počet spoluautorů u obojího (3,88). Porovnáním slov z názvu konferenčních příspěvků a článků v časopisech u jednotlivých autorů bylo zjištěno, že se příliš nepřekrývají, to znamená, že autoři většinou nepublikují konferenční příspěvek i jako článek a naopak.

KLITZING, Nikolai, Rink HOEKSTRA a Jan-Willem STRIJBOS. Literature practices: processes leading up to a citation [Práce s literaturou: procesy vedoucí k citování]. Journal of Documentation [online]. 2019, 75(1), 62–77 [cit. 2020-02-28]. ISSN 0022-0418. Pro oprávněné uživatele dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-03-2018-0047.

Jako práce s literaturou je označován proces, který se skládá ze tří hlavních kroků, jimiž jsou výběr, čtení a citování zdrojů. Ačkoliv se v sociálních vědách hovoří o tzv. replikační krizi, která spočívá v tom, že není snadné reprodukovat výsledky publikovaných studií, nebyla v nich dosud věnována bližší pozornost procesům vztahujícím se k citování. Přitom každý ze zmíněných tří kroků práce s literaturou je náchylný k lidské chybě.

Autoři předložené studie hledali odpovědi na tři hlavní výzkumné otázky – zjišťovali, které faktory mohou mít vliv na citační praxi vědeckých pracovníků v sociálních vědách, zda a jak si tito vědci ulehčují práci (např. používáním sekundárních citací) a zda má na uplatňované postupy vliv délka jejich praxe. Z faktorů majících vliv na citační praxi autoři zmiňují především normy vztahující se k citování, motivaci k citování, obeznámenost s články, proces přípravy /vlastního/ článku a dostupnost článků. Každý z faktorů přitom může přispívat k tomu, že si vědci svou práci ulehčí, např. tím, že se příliš spoléhají na zmíněné sekundární citace (a s původním zdrojem se neseznámí). To může vést k dezinterpretaci původních výsledků, ale také k tomu, že jsou-li citace měřítkem kvality vědecké práce, autorům původních článků nejsou připsány příslušné zásluhy. Čte-li vědecký pracovník pouze část článku, může vytržení příslušné pasáže z kontextu zapříčinit mylné pochopení sdělení. Poměrně častý výskyt citačních chyb již potvrdily výzkumy zaměřené na citování v medicíně.

Jako výzkumná metoda bylo zvoleno dotazníkové šetření, které však následovalo až po pilotním ověření navržených otázek prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů. Těch se zúčastnilo celkem deset vědeckých pracovníků působících na univerzitě v nizozemském Groningenu (domovské univerzitě autorů studie) a zaměřených na oblast behaviorálních a sociálních věd. Na základě získaných zkušeností a zpětné vazby byly některé otázky vyřazeny a jiné přidány nebo přeformulovány.

Výsledné dotazníkové šetření bylo určeno pro vědce ze sociálních věd (konkrétně z oblasti edukačních věd a sociální a experimentální psychologie), kteří byli hlavními autory časopiseckých článků publikovaných v roce 2016 v jednom z pěti vybraných vědeckých časopisů. Celkem bylo identifikováno 438 hlavních autorů, kteří splňovali uvedená kritéria. Samotný dotazník (nebo alespoň část z něj) vyplnilo 112 (27 %) oslovených. Dotazník tvořilo 21 otázek týkajících se práce s literaturou v průběhu nedávné přípravy vědeckého článku a 21 otázek vztahujících se k práci s literaturou obecně.

Výsledky dotazníkového šetření ukázaly, že citování určitých zdrojů vychází z osobních pohnutek. Respondenti např. častěji uváděli, že citují kvůli tomu, aby doložili svou odbornost, když hovořili o sobě, než když se vyjadřovali k důvodům citování obecně. Obdobně tomu bylo u citování z pragmatických příčin, mj. kvůli tomu, aby se zavděčili recenzentům článku nebo redaktorům časopisu, do kterého zaslali svůj rukopis. Téměř všichni respondenti také naznačili, že pokud je redaktor časopisu požádá o zařazení některých zdrojů, vždy tak učiní.

Pokud se vědci věnují určitému tématu nebo oblasti dlouhodobě, pociťují nižší potřebu vyhledávání nových zdrojů o tématu. Opětovné citování zdrojů bez přímého ověřování s sebou však nese riziko zanášení chyb.

Ačkoliv dotazníkové šetření ukázalo, že pracovní zatížení vědců se v průběhu jejich kariéry zvyšuje (dokonce přibližně polovina respondentů vnímá pracovní zátěž jako mírně vyšší, než by si sami přáli), nezdá se, že by rozdíl v délce praxe měl výrazný vliv na ulehčování si práce např. prostřednictvím sekundárních citací.

Méně než polovina respondentů uvedla, že neprošli žádným školením, na kterém by se dozvědeli, kdy a jak by měli citovat. Většina respondentů naznačila, že použila sekundární citace nebo četla jenom část zdroje, který citovali. Přibližně polovina respondentů také uvedla, že někdy měli pocit, že jejich práci někdo jiný citoval nesprávně.

Za nejdůležitější části vědeckých článků respondenti pokládali metody a výsledky; naopak nejméně podstatná je podle nich část zvaná diskuse. Určitou roli hraje i dostupnost zdrojů – přibližně třicet procent respondentů narazilo na potíže při získávání vědeckých článků, ale většina z nich nakonec tyto články získala díky knihovně, kolegovi nebo kontaktováním autora.

Určitou slabinou předložených výsledků mohou být terminologické nejasnosti (především rozlišování parafrází a přímých citátů), skutečnost, že vědci se hodnotili sami a že se vyjadřovali k přípravě vědeckého článku, na kterém pracovali před delší dobou (někdy i více než dva roky před dobou realizace dotazníkového šetření), a také fakt, že vzorek respondentů byl poměrně malý.

Podle autorů studie je žádoucí, aby byl zejména u vysokoškolských studentů kladen větší důraz na vzdělávání v oblasti práce s literaturou. Důležitými tématy jsou především možné negativní důsledky sekundárních citací a zjišťování případů, kdy je třeba přistoupit k citování.

LEE, Danielle H. a Peter BRUSILOVSKY. The First Impression of Conference Papers: Does It Matter in Predicting Future Citations? [První dojem z konferenčních příspěvků: ovlivní budoucí citovanost?]. Journal of the Association for Information Science and Technology. 2019, 70(1), 83–95.

Článek zkoumá faktory ovlivňující budoucí citovanost příspěvků z konference. Ve většině oborů, převažuje tendence považovat články v časopisech za významnější než konferenční příspěvky, v oboru počítačové vědy (a také informační vědy) je tomu spíše naopak. Dřívější studie zkoumaly pouze faktory budoucí citovanosti u článků v časopisech, konferenční příspěvky nebyly v tomto smyslu dosud příliš zmapovány.

Podkladem pro danou studii se stala data z šesti vybraných konferencí. K získání bližších informací o konferencích bylo využito nástrojů CN3 (Conference Navigators3) a Citeulike (www.citeulike.org, online služba, která se specializuje na „záložkování“ zdrojů pro akademickou sféru).

Bylo definováno celkem 13 hlavních faktorů, které potenciálně ovlivňují budoucí citovanost konferenčního příspěvku. Můžeme je rozdělit do čtyř skupin: 1) faktory vztahující se k autorovi, 2) faktory vztahující se k příspěvku, 3) faktory vztahující se ke konferenci a 4) faktory vztahující se k online využití (čtení) příspěvků. Do první skupiny patří počet autorů příspěvku, průměrná doba, po kterou autor působí (=publikuje) v akademické sféře, průměrný počet publikací všech autorů ke dni vydání příspěvku a průměrný počet citací těchto autorů. Druhá skupina zahrnuje typ příspěvku (kompletní příspěvek nebo např. jen poster) a jeho délku (počet stran). Do třetí skupiny patří název konference, celkový počet prezentovaných příspěvků, počet účastníků konference, z kolika a jakých zemí pocházejí a nakonec záznamy ocenění nejlepších příspěvků. V poslední skupině je zohledněn počet záložek vztahujících se k článku v CN3 a Citeulike. Velmi důležitým sledovaným faktorem byla míra tzv. „časné sledovanosti“ příspěvku, tedy jakýsi monitoring míry zájmu o příspěvek od chvíle, kdy byl publikován prostřednictvím příslušných online nástrojů. Citovanost příspěvků autoři studie sledovali v databázích Scopus a Google Scholar. Ukázalo se, že pořízení záložky v CN3 nebo Citeulike během 4–12 měsíců od konference je poměrně spolehlivým ukazatelem budoucí citovanosti (tato aktivita je chápána jako ocenění ze strany uživatelů), nejlépe oceněný příspěvek byl samozřejmě citován také (zde jde naopak o ocenění ze strany odborníků). Celkově se nejdůležitějšími faktory budoucí citovanosti ukázaly být typ příspěvku, celkový počet příspěvků na konferenci, co největší mezinárodní účast a počet záložek v CN3 a Citeulike. Z první skupiny sledovaných faktorů se jako signifikantní ukázal pouze počet autorů. Kompletní příspěvky byly dle očekávání citovány častěji než např. postery.

V některých dřívějších studiích byl jako spolehlivý ukazatel budoucí citovanosti zjištěn počet stažení článku, pořadatelé konference však tato data často nezveřejňují, takže v této studii nemohla být použita. Studie byla také provedena na poměrně malém vzorku konferenčních materiálů, autoři do budoucna plánují její rozšíření, stejně jako zvýšení počtu sledovaných faktorů (např. h-index u jednotlivých autorů).

Zpracovaly: Mgr. Lenka Čížková, PhDr. Linda Jansová, Ph.D.

K vydání připravila: PhDr. Anna Machová