Information for libraries

  • na webu

Visual

Nacházíte se zde: Úvod Archiv 2019 / 01 Recenze PAŠIN, Aleksej Ivanovič. Metodika segodnja: nauka i servis: posobie specialisty na každyj den'. Moskva: Izdatel’stvo "Liber-dom", 2017. 191 stran. Bibliotekar' i vremja. XXI vek; vyp. 161. ISBN 978-5-990-5989-8-0.

PAŠIN, Aleksej Ivanovič. Metodika segodnja: nauka i servis: posobie specialisty na každyj den'. Moskva: Izdatel’stvo "Liber-dom", 2017. 191 stran. Bibliotekar' i vremja. XXI vek; vyp. 161. ISBN 978-5-990-5989-8-0.

pasin.jpgV České republice jsme byli v uplynulých 30 letech, především v devadesátých letech minulého století, svědky až dramatického vývoje vztahu k metodické funkci knihoven. „Metodika“ byla po roce 1989 terčem mnohdy nevybíravých útoků, pracovníci v metodice označování za „hlídače“ ideologie KSČ, jejich úloha byla snižována, mnozí neuznávali jejich podíl na rozvoji odborné stránky knihovnictví. Sama knihovnická praxe však brzy ukázala potřebnost tohoto speciálního oboru knihovnické činnosti. Od nesmělé obrany spojené s nutnou „kamufláží“ (změny názvů tradičních metodických útvarů knihoven) přece jen došlo k uznání potřebnosti práce, která koordinuje, vzdělává, shromažďuje statistická data, zajišťuje koloběh informací, kontakty knihovníků mezi sebou… K určitému narovnání situace došlo s přijetím knihovního zákona v roce 2001, který metodiku kodifikoval jako podpůrné funkce knihoven určité úrovně vykonávané směrem ke knihovnám regionu – stručně tedy regionální funkce. V roce 2014, v návaznosti na knihovní zákon, vydalo Ministerstvo kultury ČR metodický pokyn k zajištění výkonu regionálních funkcí knihoven a jejich koordinaci na území České republiky. Vzhledem k tomu, že naše knihovnická metodika měla od 50. let 20. století, stejně jako mnohé oblasti života v našem státě, těsné vazby na to, co se dělo v tehdejším SSSR, dovolím si stručně informovat o obsahu publikace, která rekapituluje vývoj metodické práce knihoven od jejích počátků v carském Rusku až po současnost, přináší zajímavé postřehy k perspektivám jejího dalšího vývoje v dnešní Ruské federaci.

Počátek dějin knihovnické metodiky v Rusku autor klade do roku 1908, kdy v Petrohradě vznikla Společnost pro knihovnickou nauku (Obščestvo bibliotekovedenija), jejímž cílem bylo zlepšovat knihovnickou praxi cestou podpory vzájemné výměny zkušeností, rozvíjet průběžné sledování a hodnocení stavu ruských knihoven, zpracovávat instruktivní materiály pro knihovny, organizovat šíření odborných tiskovin (zprávy, přehledy, katalogy…), studovat činnost zahraničních knihoven, zavádět do praxe progresivní formy a metody práce. Společnost začala v roce 1910 vydávat vůbec první odborný knihovnický časopis – Knihovník (Bibliotekar´). Periodikum přinášelo informace o tuzemských i zahraničních knihovnách, o nových pracovních postupech a zkušenostech a stalo se brzy dobrým pomocníkem knihovníků. Společnost organizovala porady, semináře, konference, v roce 1911 byla spoluorganizátorem Prvního Všeruského sjezdu knihovníků. Sjezd ve svých závěrech vyzval k demokratické reformě zemských a městských knihoven, k vytváření městských a újezdních knihovních sítí, otevření knihovnických kurzů.

Bohužel ne všechno z těchto záměrů se podařilo uskutečnit. Státem organizovaná metodická pomoc knihovnám se objevuje až v roce 1917, kdy v rámci nové vlády vznikl Lidový komisariát osvěty (Narkompros) a Rada pro mimoškolní vzdělávání s oddělením knihoven. V tomto období byly zpracovány první programové dokumenty o službách knihoven v Rusku. Na počátku 20. let byly po celé zemi vytvářeny ústřední knihovny autonomních republik, krajů a oblastí, které se staly metodickými centry těchto regionů. V roce 1922 byl přijat dokument o centrálních gubernských a újezdních knihovnách (podle tehdejšího administrativního dělení), jimž se také ukládala povinnost metodického vedení příslušné sítě. Se vznikem SSSR v roce 1922 došlo v metodické práci ke změnám, metodika se zaměřila i na rozvoj vztahů knihoven republik, které vešly do svazku SSSR, na rozvoj odbornosti knihovníků a na využívání zkušeností nejlepších knihoven. Vytvářely se národní republikové knihovny, přičemž metodická pomoc knihovnám se stala také jednou z jejich funkcí. Dalšího knihovnického sjezdu (1924) se již účastnili zástupci knihoven všech svazových republik. Ze závěrů sjezdu vyplynul úkol přeměny knihoven ve střediska vzdělávání, propagace a výuky čtení (reakce na potřebu všeobecné alfabetizace, v této souvislosti se pak např. široce rozvinula doporučující bibliografie). Již tehdy zazněl požadavek zabývat se vědeckou organizací práce a vytvářením systému knihovních služeb pro všechny kategorie čtenářů. Národním centrem knihoven, tedy i centrálním článkem metodiky, se stala nově ustavená (1924) Státní knihovna SSSR, která v 50. letech získala status všesvazového metodického centra. S touto událostí je spojen vznik Vědeckometodického kabinetu knihovnictví.1

Autor stručně připomíná programové dokumenty, které byly přijaty v letech 1959, 1974 a 1984 – podle tehdejšího obyčeje šlo o usnesení komunistické strany (KSSS).

V 70. a 80. letech 20. století byl kladen důraz na rozvoj sítě dětských knihoven a knihoven pro mládež, na vybudování oblastních knihoven, které byly také pověřeny výkonem metodických funkcí, na rozvoj systému depozitního uchovávání fondů, na další zefektivnění práce centralizovaných systémů knihoven. V Ruské federaci v tomto období vznikly jako specializovaná metodická centra unikátní Ústřední republiková dětská knihovna a obdobná ústřední knihovna pro mládež.

Formování systému metodického vedení (resp. řízení) bylo v 80. letech 20. století prakticky završeno, jeho součástí bylo několik subsystémů, vybudovaných s ohledem na úrovně státní správy.

Fungování systému metodiky bylo založeno na principu centralizovaného řízení. V důsledku toho byla metodická práce definována jako forma státního řízení knihoven, která se uskutečňovala direktivně orgány státní správy prostřednictvím metodických center. Metodická centra na nižších úrovních byla povinna plnit příkazy a doporučení vyšších článků řetězce (normativní dokumenty, kontrola, vzdělávání, výměna zkušeností…). Cílem bylo dosáhnout vyšší kvality práce knihoven prostřednictvím metodického působení. Podle autora tento systém metodického řízení v podmínkách centralizovaného řízení státu bezpochyby přispěl k dosažení vyšší úrovně rozvoje knihovnictví jako celku: došlo k uspořádání sítí a systému knihoven, tím i ke zlepšení obsluhy obyvatelstva, zavedly se jednotné normy a standardy. Současně však direktivní způsob, kterým se stanovovala unifikovaná pravidla a postupy i pro řešení dílčích, specifických otázek, svazoval pracovníky metodiky v jejich aktivitě; jednotně se zaváděly metody práce, z nichž některé neodpovídaly reálným možnostem knihoven, „zabetonovala“ se určitá jednotvárnost, namísto aktivního uvažování o zavádění nových postupů se objevila pasivita.

Metodická práce prodělala zásadní změnu v 90. letech 20. století. S koncem existence SSSR se všechny doposud svazové republiky staly nezávislými státy. V roce 1993 byla přijata nová Ústava Ruské federace (RF). Podle tohoto dokumentu jsou otázky výchovy a vzdělávání, vědy, kultury, tělovýchovy a sportu obecně předmětem řízení Ruské federace a jejích subjektů (oblastí, krajů, autonomních republik a autonomních okruhů a oblastí). Knihovnictví jako součást kultury, informační, kulturně výchovné a vzdělávací činnosti je také předmětem tohoto řízení. Zároveň je stanoveno, že knihovny, měst, obcí a okresů jsou zřizovány příslušnými orgány samosprávy, které je financují a řídí jejich činnost v souladu s federálními a regionálními zákony.

Zákon Ruské federace o knihovnictví byl přijat v roce 1994. Jeho základem je nový přístup ke knihovnictví jako odvětví. V důsledku decentralizace a demokratizace zůstalo ve zřizovatelské působnosti ministerstva kultury (MK) RF devět knihoven federálního významu. Všechny oblastní, krajové, okružní a republikové knihovny (autonomních republik) jsou nyní zřizovány orgány správy těchto subjektů a knihovny měst, okresů a obcí místními orgány samosprávy. Změnil se i systém metodické práce. Zatímco dříve mělo MK RF povinnost vykonávat obecné metodické řízení knihoven a koordinovat jejich práci bez ohledu na resortní příslušnost, nyní je definován systém metodické pomoci. Podle federálního zákona o knihovnictví mají federální orgány státní moci zabezpečovat podporu vědeckému výzkumu a metodickému vedení v oblasti knihovnictví, a také materiálně zajišťovat tyto činnosti. Národní knihovny jsou podle zákona vědeckovýzkumnými organizacemi pro knihovnictví, bibliografickou vědu a knihovědu, metodickými, vědecko informačními a kulturními centry federálního významu. Knihovny na nižších úrovních státu (republiky RF, autonomní okruhy a oblasti, samosprávy) mohou pověřovat příslušné knihovny funkcí ústředních knihoven. Tyto ústřední knihovny pak mají povinnost poskytovat knihovnám metodickou pomoc. Hierarchický model postavený na subordinaci tak byl vystřídán modelem metodické obsluhy založeným na paritě, rovnoprávnosti ve vztazích knihoven a metodických center různých úrovní. To způsobilo velké změny jak v obsahu, tak v organizaci metodické práce. Ta pružněji reaguje na aktuální otázky a potřeby knihoven Významně vzrostl počet zaměstnanců zapojených do metodiky, všeobecně již bylo přijato pojetí, že nejen speciální metodická oddělení, ale všechny odborné útvary knihovny, která plní funkci metodického centra, se zapojují do metodické práce. Rozšířil se okruh otázek, jež metodické služby zpracovávají. Změnil se i název – používá se sousloví „inovačně-metodická činnost“ – o tomto tématu ještě později.

Dříve v této oblasti hrály hlavní úlohu ministerstvo kultury a federální knihovny, které zpracovávaly normativní a instruktivní dokumenty. Nyní je proces metodické práce soustředěn v zásadě do dvou úrovní: 1) ústřední knihovny republik, oblastí a krajů a 2) ústřední knihovny měst a okresů. Změnily se pravomoci a funkce MK RF, které nyní v oblasti metodické práce značně zúžilo svoje aktivity; zabývá se realizací porad, vědecko praktických konferencí vedoucích pracovníků oblastních, krajových a republikových knihoven, vydává odbornou literaturu a normativní dokumenty, zpracovává koncepční materiály.

Jedním z hlavních směrů práce na federální úrovni se stal výzkum, příprava specialistů pro administrativní článek řízení a bezprostředně metodiků, vzrostla orientace na přípravu distančních elektronických forem (přednášky, konzultace…), a také analytická práce. Regionální střediska začala aktivněji rozvíjet „horizontální vztahy“ – se sousedními regiony a knihovnami dalších resortů, což se mj. projevuje zapojením do přípravy komplexních cílových územních programů rozvoje knihoven. Na municipální úrovni se metodická pracoviště stávají generátory nových idejí, iniciátory zavádění novinek. Jejich hlavním zájmem jsou potřeby uživatelů, kvalita uspokojování těchto potřeb, efektivita knihoven v tomto směru. Metodika se zbavila nadměrné reglementace, dosáhla vyšší pružnosti ve smyslu reagování na konkrétní podmínky, je schopna rozpoznat a efektivně zavádět inovativní postupy a strategie, zvládla metody a postupy výzkumu, celkově se zvýšila kultura metodické práce. Na druhé straně bylo oslabeno vertikální propojení, chybí normativní dokumenty, které by vedly k uspořádání vzájemných vztahů mezi federálními, regionálními, městskými a okresními metodickými centry a knihovnami, jejich povinností a odpovědností. Autor zdůrazňuje, že není třeba odmítat pozitivní výsledky předchozích desetiletí. Doby, kdy metodik nařizoval a knihovník nařízení plnil, je pryč. Ale reglementace činnosti knihoven existuje, je dána státními normami a dalšími dokumenty, které mají zavazující charakter. Úkolem metodiků je pomoci realizovat to, k čemu se knihovna rozhodne, avšak v souladu s obecnými normami.

V nových podmínkách vznikají i nové struktury metodické pomoci knihovnám. Všeobecné uznání už získal moskevský Innocentr vybudovaný na bázi Knihovny I. S. Turgeněva (je ústřední knihovnou Centrálního administrativního okruhu Moskvy). Jiným příkladem jsou meziregionální koordinační sdružení pro poskytování metodické pomoci: tak Zonální vědeckometodické sdružení knihoven Uralu propojuje metodická střediska pěti regionů a zapojuje i knihovnickou vysokou školu v Čeljabinsku a oblastní vědeckou knihovnu jako centrum shromažďování statistických a výzkumných dat. V řadě regionů vznikají teritoriální meziresortní metodické služby, jejichž cílem je zvýšení úrovně knihovnictví bez ohledu na resortní příslušnost knihoven.

Významnou úlohu hraje také Ruská knihovnická asociace (RBA), především její sekce „Knihovnická profese, kádry, celoživotní vzdělávání“. Rozsáhlou metodickou práci vykonávají Ruská asociace školních knihoven, Asociace elektronických knihoven, Meziregionální sdružení knihoven v oblasti podnikání.

Neustala ani spolupráce knihoven Ruské federace s knihovnami bývalých svazových republik. V roce 1992 bylo vytvořeno Knihovnické shromáždění Euroasie, které propojuje knihovny zemí zapojených ve svazku Společenství nezávislých států. Cílem této platformy je výměna zkušeností, organizace kulatých stolů, konferencí, a tím také uchování kontaktů, celistvosti informačního prostoru, který za léta fungování SSSR vznikl a zahrnuje také určitou společnou intelektuální rovinu, způsob a úroveň odborného myšlení.

V uvažování o dalším zdokonalování metodických služeb se objevují myšlenky o posílení funkcí v oblasti výzkumu, o intenzifikaci inovativních aktivit knihoven, návrhy vytvářet profesionální konzultantské organizace mimo dosavadní knihovnické struktury, tak jak fungují v řadě západních zemí. I v RF začaly vznikat nezávislé konzultantské instituce, které poskytují placené odborné služby (právo, ekonomika, marketing, reklama, psychologie, personální management). Bohužel mnohé knihovny si tyto placené služby nemohou dovolit.

Autor věnuje značnou pozornost koncepci „inovatiky“ v knihovnách a zkoumá význam, který se inovacím přičítá i v knihovnické metodice. Existuje zde řada přístupů a zatím se nepodařilo je sjednotit. Někteří autoři uvádějí, že hlavním smyslem metodické práce je „řízení změn“, jiní, že podstatou všech funkcí metodického centra je „řízení rozvoje“. „Řízení změn“ se jeví jako rozpor s ohledem na kritiku, která ještě nedávno zaznívala na adresu „silového“ sovětského systému metodického řízení knihoven. Manažerská činnost přece zahrnuje organizování, plánování, práci s financemi, koordinaci, kontrolu atd. Samotná metodická centra tyto funkce plnit nemohou, jsou navázána na konkrétní knihovny a o nich a jejich směřování rozhodují zřizovatelé, kteří mají rozhodovací a kontrolní pravomoci. Budeme-li zužovat metodickou práci na řízení změn, budeme značně ochuzovat její obsah. Autor se ztotožňuje s názorem, že metodická práce také představuje mechanismus uchování a obnovování profesních norem a hodnot, že zavádění inovací je jen jednou ze součástí bohaté škály činností a funkcí metodiky zaměřené na celkový rozvoj knihoven včetně zvyšování odbornosti jejich pracovníků.

Publikace je doplněna přílohami: v prvním souboru příloh jsou publikovány aktuálními normativní dokumenty (Základy státní kulturní politiky, Modelový standard činnosti veřejně přístupné knihovny, Metodická doporučení k organizaci knihovních služeb obyvatelstvu, vzorový dokument o vědecko-metodické práci ústřední knihovny subjektu Ruské federace ad.), druhá část příloh přináší výběr článků z dobového knihovnického tisku, které dokreslují vývoj metodické práce knihoven v letech 1910–2010.

1 Připomeňme si vznik našeho Ústředního vědecko-metodického kabinetu, ÚVMKK – dnešního Knihovnického institutu – v téže době! Další paralelu můžeme vysledovat v souvislosti s formulací požadavku, aby vědecké knihovny pomáhaly všeobecně dostupným (lidovým či masovým) knihovnám. Tak i v České republice byla postupně vytvořena síť krajských metodických center převážně ve velkých všeobecně zaměřených nebo vědeckých knihovnách, které se staly Státními vědeckými knihovnami (jako takové získaly i právo povinného výtisku a další funkce) a jejichž úkolem bylo zabývat se obecně rozvojem knihovnictví v příslušném kraji, přičemž se zaměřením na koordinaci činnosti knihoven různých resortů a oborového zaměření.

PhDr. Anna Machová

14.03.2019




Vyhledávání

Terminologický seminář
Datum: 4. dubna 2019
Místo: Národní knihovna ČR


ILIDE INTERNTIONAL CONFERENCE
22nd Innovative Library in Digital Era
When: 8th to 10th April 2019
Where: in Jasna, Slovakia.


5. konference ELEKTRONICKÉ SLUŽBY KNIHOVEN
Termín: 14. - 15. května 2019
Místo: 14|15 BAŤŮV INSTITUT, Zlín
Zájemci o přednesení odborných příspěvků mohou své příspěvky (název příspěvku, stručná anotace) nabídnout do 28. února 2019 prostřednictvím online formuláře na adrese
https://goo.gl/forms/h8rU6wwLgvInSSz93


Konference: Má mozek ještě šanci?
Kdy: 14. května 2019
Místo: Hotel Don Giovanni, Praha
https://mamozekjestesanci.cz/cs.html
https://www.linkedin.com/groups/12184966/


Bookstart - logo

Bookstart


Hana Friedlaenderová o průzkumu dětského čtenářství