Humor v literatuře a jeho využití v našich současných knihovnách

Klíčová slova: humor, literární věda, knihovny, biblioterapie, bibliopedagika, smích, česká literatura

Summary: The paper focuses on the topic of humor in literature, its development, its theoretical concept, as well as library applications. It defines this phenomenon, follows its historical development, but primarily focuses on its current perception and place in the Czech literature. Presents a basic overview of the representation of literature associated with humor in the library collections of selected institutions and subject him to the topic of bibliotherapy and bibliopedagogy as manifestations of social and educationally oriented contemporary librarianship.

Keywords: Humor, Literary Science, Libraries, Bibliotheraphy, Bibliopedagogy, Laughter, Czech Literature

Doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc ; RNDr. Michal Černý / Kabinet informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Arna Nováka 1, 602 00 Brno

Literatura vzbuzující smích nebo úsměv patří mezi nejčastěji půjčovanou a čtenářsky vděčnou část fondu knihoven. A to i přesto, že samotnému fenoménu humoru byla až do nedávné minulosti věnována poměrně malá a nesystematická pozornost. V článku se proto zaměříme na vymezení fenoménu humoru a jeho základní teoretické a literární uchopení, na moderní impulzy k jeho vnímání a také na jeho pozici v české literatuře, která je – z pohledu knihoven a jejich fondu – zcela zásadní. V neposlední řadě se soustředíme na aktivní práci s literaturou humor obsahující a v souvislosti s tím na bibliopedagogiku jako na disciplínu záměrné a cílené edukace, a také na biblioterapii jako na metodu sociálně pedagogické (primárně) individuální intervence.

Humor v literatuře, jeho význam a vymezení

Humor je oblíbený fenomén, soustavně vyhledávaný čtenáři a vůbec kulturním publikem. Následující stať chce přispět k uvažování o tom, jaké jsou nynější možnosti využití literárního humoru při práci v našem knihovnictví.

Humor v nejobecnějším pojetí, jako synonymum dobré nálady, prolíná veškerou literaturou a kulturou, je její nedílnou součástí. Pojem odvozený od latinského označení tělesných šťáv, charakterizujících čtyři základní osobnostní typy podle starořeckého lékaře Hippokrata, znamenal povahu, letoru, náladu; v moderní době se pak identifikuje zejména se svou pozitivní podobou, tedy ve významu dobré nálady.

V evropském kontextu se zaznamenané počátky humoru vztahují k antice. Antické vnímání humoru však v tehdejší teoretické reflexi nemá podobnou oporu jako antické pojetí tragiky. Příslušný Aristotelův spis se nedochoval a podobně prestižní pojednání, jaké Aristoteles věnoval tragédii, nevzniklo.^[1]

Třebaže humor a komika byly nedílnou součástí této civilizace, dlouho a houževnatě se udržovalo jejich vnímání jako jakéhosi doplňku nebo alternativy vůči důležitějšímu pojetí vážnému. Když však některá období a některé směry ve vývoji kultury vynášely humor do popředí (např. renesance, romantismus), vznikala často velmi životná díla a zájem o ně samotná a o jejich inspirativnost podstatně přetrvaly dobu jejich vzniku.

Některé z těchto případů z přechodu středověku a renesance představil a svou velmi úspěšnou knihou povzbudil ruský medievalista Michail Bachtin v jedné z nejvlivnějších moderních literárněhistorických monografií François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (česky poprvé 1975). (Bachtin 1975)

Další výmluvné příklady přinášejí interpretace Shakespeara a dalších tehdejších anglických dramatiků, jako v třídílné antologii textů a studií Alžbětinské divadlo (Bejblík – Hornát – Lukeš 1978, 1980, 1985) a v dalších pracích mezinárodně uznávaných českých badatelů o Shakespearovi, jako jsou Zdeněk Stříbrný, Milan Lukeš a Martin Hilský.

Konečně třetím příkladem spolehlivého a obsažného poučení v tomto ohledu může být inspirativní a čtivá monografie o jednom z určujících směrů moderní literatury a kultury Romantismus a romantismy, kterou společně napsali význační komparatisté a bohemisté Zdeněk Hrbata a Martin Procházka (Hrbata – Procházka 2005).

Do okruhu úvah o humoru náleží spolu s tímto titulním pojmem i řada pojmů příbuzných, které mají svá vlastní vymezení, jako jsou komika, komično, satira, parodie, perzifláž, sarkasmus, groteska a jiné. V běžné konverzaci se někdy zaměňují, směšují nebo kumulují, a není to jen uvolněností mluvního projevu: mnohé humorné texty mají bohatou strukturu a jejich charakteristika vyžaduje jistou obšírnost a tedy i použití širšího spektra pojmů.

Věnujme se nejprve možné orientaci čtenáře a knihovníka v tomto obsáhlém tématu.

Pro základní odbornou orientaci čtenáře a knihovníka je v dnešních českých knihovnách k dispozici několik vhodných encyklopedických děl, mezi nimiž zaujímá čelné místo Lexikon teorie literatury a kultury (Nünning – Trávníček – Holý, eds., 2006), z němčiny přeložená a pro české publikum doplněná autoritativní publikace, která v němčině vyšla opakovaně a v aktualizovaných vydáních, jak to bývá u takových děl majících původ ve „velkých jazycích“ zvykem. Původní podobná kniha českých autorů nyní nevznikla. Za normalizace, před 40 lety, byl vydán Slovník literární teorie (1977 a doplněné vyd. 1984), který napsali členové širokého autorského týmu Akademie věd (redigoval Štěpán Vlašín); někdejší užitečná součást školních a veřejných knihoven je nyní chvályhodně k dispozici také online, díky autorskoprávním možnostem Akademie věd, http://www.ucl.cas.cz/edicee/prirucky/slovnikove/142-slovnik-literarni-teorie; zároveň je spíše laickým uživatelům nutno připomenout, že doba vzniku je patrná jak z některých pasáží a formulací v textech hesel, tak z výběru sekundární literatury. Případné zahrnutí této knihy do rešerší by mělo být doplněno i touto informací, respektive doporučením, aby práce s tímto Slovníkem byla doprovázena, srovnávána a případně korigována prací s novějšími díly tohoto typu. V jednotlivých případech našeho tématu to může být Slovník novější literární teorie. Glosář pojmů (Müller – Šidák, eds., 2012) (např. heslo Karnevalismus). Často to může být reprezentativní třísvazkové kompendium Poetika literárního díla 20. století (Hodrová a kol. 2001, Kubínová – Vojtková, eds., 2002, Hodrová – Hrabata – Vojtková, eds., 2005), které je opatřeno rejstříky a může sloužit též jako slovník. V mnoha případech může takto posloužit Encyklopedie literárních žánrů (Mocná, Peterka a kol. 2004) a týž, tedy žánrový přístup reprezentující Úvod do studia genologie Pavla Šidáka (Šidák 2013). Počet užitečných hesel ve zmíněné rozsáhlé Encyklopedii je vskutku značný, odpovídá četnosti humoru v dějinách literatury. Užitečná svými přehlednými jasnými výklady je vícekrát reeditovaná, osvědčená učebnice Josefa Peterky Teorie literatury pro učitele (Peterka 2007) a opět některými svými částmi je adekvátní Průvodce po světové literární teorii 20. století (Macura – Jedličková, eds., 2012): soubor pojednání o rozhodující stovce knih, které spoluvytvořily a ovlivnily aktuální myšlení o literatuře; v původním vydání redigoval Vladimír Macura – předčasně zesnulý literární vědec, který výrazně přispěl mimo jiné k identifikaci českého smyslu pro humor, jeho hravosti a smyslu pro mystifikaci –, novější rozšířené vydání redigovala Alice Jedličková. Jsou zde obsažena např. pojednání o knihách Johana Huizingy Homo ludens. O původu kultury ve hře nebo Bedy Allemanna Ironie a básnictví. Čtenář v knihovně ani knihovník by pak neměli podlehnout pokušení použít hesla z Wikipedie jinak než jako rozcestníku; dobrá vůle autorů příslušných hesel bývá doprovázena nekritičností.

Spolehlivé, byť stručné výklady pojmů však poskytují akademické jazykové slovníky, které jsou již výhodně k dispozici také online. Jsou založeny na excerptech, při jejich doporučení v knihovně bychom proto měli zdůraznit jejich akademický původ a právě z toho vyplývající přesnost. Úvodní vstup do této oblasti snadno umožní akademická Internetová jazyková příručka http://prirucka.ujc.cas.cz/, do níž jsou pojaty dříve knižně publikované Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého a Akademický slovník cizích slov; zatím separátně je dnes přístupná široká zásobárna excerpt pro nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého https://bara.ujc.cas.cz/psjc/search.php.

Novější české bádání o humoru, některé zahraniční impulzy

Jak bylo uvedeno výše, humoru v literatuře nebyla dlouho věnována soustavná odborná pozornost, to platí i pro literárněvědnou produkci českou. Některá užitečná hesla nacházíme v nejlepších naučných slovnících, tak např. v Ottově slovníku naučném byli autory následujících hesel o humoru a humoristech filozof Gustav Zába (Zába 1897) a literární kritik F. X. Šalda (Šalda 1897).

Sledujeme-li pak ve starších, např. pozitivistických rozsáhlých literárněhistorických kompendiích výklady o dnes uznávaných humorných textech, je v nich dlouho zřejmý nedostatek účinné odborné metody, který badatelům neumožnil docenit a objasnit literární umění v humoristické či satirické tvorbě jinak než zvýrazněním jejího tematického a ideového přínosu (viz výklady básnické tvorby Karla Havlíčka).

Nové podněty pro výklad humoru v literatuře přinesli již kolem přelomu 19. a 20. století filozof Henri Bergson a psycholog Sigmund Freud, jejichž práce k tomuto tématu (Bergson 2012, Freud 2005) patří dosud mezi nejvlivnější. Zejména Bergsonův esej Smích je patrně nejcitovanější knihou na toto téma a nechybí snad v žádné rozsáhlejší odborné práci o humoru; je založena na filozofickém zkoumání i na využití rozsáhlých znalostí z literárních dějin. Česky z ní vyšla nejprve stručná Komika charakteru (56 stran, 1916), pak chybějící nový překlad dlouho suplovalo jednu dobu zakázané vydání překladu slovenského s komentářem Václava Černého (1966), po roce 1989 pak už vyšla dvě další vydání nového překladu (1993 a 2012).

Další výrazný krok ve výkladu humoru učinil zakladatel surrealismu André Breton svou Antologií černého humoru (1939); interpretoval, docenil a usouvztažnil historicky známé, avšak leckdy provokativní či šokující jevy a inspiroval nejprve příslušníky avantgardy, než jeho podněty postupně pronikly do hlavního proudu; ač je černý humor součástí českého smyslu pro humor a ač přináleží k osobitosti některých autorů (Ladislav Klíma, Vítězslav Nezval, Egon Bondy), české vydání vyšlo – také z politických důvodů – téměř až po 70 letech (Breton 2006).

Přestože období první republiky, pozitivní a sebevědomé, lze vnímat jako zlatou dobu českého humoristického románu (viz Encyklopedii literárních žánrů) a přestože podstatnou součástí tehdejšího divadelního repertoáru byly četné komedie a v poezii se uplatňovaly humorné prvky z aktuálních směrů jako poetismu nebo surrealismu, původní odborné publikace na toto téma vznikaly teprve postupně. Dokládá to práce předních prvorepublikových literárních vědců, nejprve malé pramínky leckdy jako součásti tematicky rozlehlejších prací, některé časopisecké stati, často reakce na konkrétní publikovaná beletristická díla. K soustavnému rozvoji bádání o humoru docházelo až v následujících desetiletích, a to v souvislosti s širším spektrem umělecké tvorby: s literaturou, divadlem a výtvarným uměním, a také s rozšířením zorného úhlu uměnověd směrem k populární kultuře a vůbec k jevům, které byly dříve vnímány spíš jako okrajové. Vznikla poměrně bohatá produkce, zahrnující již řadu knižních publikací, které lze čtenářům a knihovníkům i dnes doporučit k rešerším. Povzbudivě působily nové tendence ve vývoji literatury a kultury, přesuny některých jevů z periferie do centra, které přiváděly humor a jeho reflexi do popředí zájmu autorů i badatelů. Ve vývoji literatury a kultury sehrály podnětnou roli rozvoj absurdního dramatu, vliv postavantgardy, obnovený tvůrčí zájem o populární literaturu a kulturu, nonsensová poezie, často zaměřená na dětského čtenáře, a souhrnně zejména nástup a etablování postmoderny. Literární věda a další příbuzné vědy byly inspirovány psychologií a také příklady exaktních věd.

Po jistou dobu byla nejprve zakázaným ovocem kniha psychoanalyticky zaměřeného estetika Bohuslava Brouka, poúnorového emigranta, Jazyková komika (Brouk 1941).

Zejména v souvislosti s tvorbou Jaroslava Haška a také s různými součástmi populární literatury a kultury se humoru soustavně věnuje Radko Pytlík, autor četných prací o Jaroslavu Haškovi a kontextu jeho tvorby; ze šířeji zaměřených prací našeho tématu jsou to například Fenomenologie humoru aneb Jak filozofovat smíchem (Pytlík 2000) nebo dřívější antologie výkladů a ukázek Malá encyklopedie českého humoru (Pytlík 1982).

Mimořádným odborníkem v oblasti humoru byl Zdeněk Hořínek, dlouholetý dramaturg Studia Ypsilon, autor bohaté, v české literatuře tématem i hodnotou ojedinělé Knihy o komedii (1992, rozšířené vydání 2003) (Hořínek 2003), která je zřejmě nejzávažnější českou prací věnovanou humoru ve slovesném umění; Zdeněk Hořínek se kromě divadelní literatury věnoval též humoru v mnoha dalších literárních žánrech, humoru v různých dobách a podobách, včetně historického výkladu postmoderny a vztahu absurdity a humoru.

V současnosti je široce publikujícím uznávaným odborníkem v oblasti humoru divadelního i dalšího Vladimír Just; opětovně se věnuje divadlům malých forem (Just 1989) či kritice kýčovitého vyjadřování. Podobně záslužná je jeho nová interpretace humoru Vlasty Buriana, viz zejména Vlasta Burian–- mystérium smíchu (Just 1993).

Filmový humor je základem obsáhlé historicko-teoretické monografie o jednom z nejproduktivnějších žánrů v literatuře a zejména ve filmu. Napsal ji Petr Král, filmový vědec a surrealistický spisovatel, a vydal pod názvem Groteska čili Morálka šlehačkového dortu (vyd. nejprve francouzsky a potom v rozšířené verzi česky 1998) (Král 1998). Král je také autorem průkopnické monografie emancipující poetiku humoru Vlasty Buriana (1969).

Široce uznávaným původním teoretikem humoru ve vztahu k psychologii, výtvarnému umění i literatuře byl Vladimír Borecký. Autor řady vzájemně souvisejících prací věnovaných také konkrétním osobnostem, autorům leckdy mystifikačních psaných i žitých koncepcí. Jeho syntetická kniha Teorie komiky (Borecký 2000) je předcházena a doprovázena zpracováním řady speciálních témat.

Je příznačné, že až v obnovených demokratických poměrech se čeští čtenáři a knihovníci dočkali souhrnné populární monografie Dějiny světového humoru, kterou napsal Ervín Hrych (Hrych 1994), jedna z osobností účastných kulturního oživení v 60. letech; též autor proslulé, dlouho ctiteli nadšeně vyhledávané mystifikační Krhútské kroniky (1967).

S pojmem mystifikace, který se ve výkladu o humoru v české literatuře a kultuře vrací, je v poslední době spjat fenomén Jára Cimrman, oblíbené a známé téma, kulturní jev, který v době nových médií popularitou zastínil Švejka. Připomeneme jej ještě níže v pasáži o českém humoru.

Uveďme ještě, že je třeba, aby se čtenáři a knihovníci seznámili s tím, jak se s tematikou humoru vyrovnali autoři uznávaných literárněhistorických publikací ve vztahu k dílům konkrétních autorů a tendencí; rešerše bývají obtížnější, avšak výsledky podávají validní obraz přítomnosti a působení humoru v konkrétních, často odborně ceněných textech. Nyní poskytují tuto možnost zejména čtyřdílné Dějiny české literatury 1945–1989 (2007–2008) nebo interpretační kompendia V souřadnicích volnosti (2008) a V souřadnicích mnohosti (2014).

Téma humoru v současnosti ve vědě a kultuře zřetelně rezonuje, a tak se objevují i rozsáhlé publikace mimo obvyklé nakladatelské domy; ty mohou získávat čtenáře pro atraktivní téma a přinášet netradiční podněty (Orlický 2003, Vráblík 2015). Přítomnost takovýchto publikací v knihovním fondu je inspirativní pro srovnání se známými mainstreamovými publikacemi.

Český humor

Výše jsme uvedli odkazy na některé odborné práce, v nichž je věnována pozornost typickým žánrům humoristické literatury, např. různým komediím. Je však zároveň namístě zdůraznit, že humor prostupuje prakticky všemi literárními žánry (své místo mívá humor i v tragédii, zejména Shakespearově), a jeho zkoumání je tedy podstatným příspěvkem k interpretaci literárních děl. Častá přítomnost humoru je charakteristická i pro českou literaturu. Jaký je tedy český humor?

Humor má své místo také v rámci úvah o české národní povaze. Nebudeme se nyní připojovat k celé pozoruhodné a velmi rozsáhlé diskusi o české otázce a českých národních mýtech, kterou na sklonku 19. století podnítil T. G. Masaryk svou knihou Česká otázka (1895).^[2]

Věnujme se specifičnosti českého smyslu pro humor, českému humoru, jak jej vyjadřuje literatura. Zdůrazníme několik charakteristických součástí, které se na jeho rozvoji podstatně podílejí.

Ústředním objektem uvažování o českém humoru nadále zůstává především Švejk z Haškova životního románu o hlouposti, absurditě a válečném šílenství, ale i Švejk od jiných autorů, z četných různých pokračování, včetně divadelních a filmových verzí. Nedlouho před Švejkem byli proslulými reprezentanty českého humoru dva komicky a satiricky pojatí středostavovští pánové, nehrdinští protagonisté několikadílných knižních seriálů, Matěj Brouček od Svatopluka Čecha a otec Kondelík od Ignáta Herrmanna (Mocná 2002); tato zdařilá, velmi známá a čtená díla navázala na nedlouhou tradici populárního a zároveň odborně respektovaného moderního českého humoru národním obrozením počínaje, představovanou zejména stěží dostižitelným žurnalistou a beletristou Janem Nerudou a před ním ještě satirickým, alegorickým, osvícensky jízlivým i lidově sdělným Karlem Havlíčkem Borovským.

V meziválečném období pak český humor obohatila jednak opět zkušenost špičkové žurnalistiky, což svým dílem představovali autoři jako bratři Čapkové nebo Karel Poláček, jednak zrod a působnost nových literárních a uměleckých směrů, jako byly poetismus nebo surrealismus. Dále tehdy v českém humoru, též jako součásti humoru středoevropského, posílil podíl humoru černého a také humoru kabaretního; význačnou roli sehrál špičkový kabaret Červená sedma (1909–1922), ale i využití kabaretní tradice v divadelní tvorbě Voskovce a Wericha nebo Vlasty Buriana; v této době a v souvislosti s tímto trendem se tehdy rozvíjel též smysl pro parodii.

Experimenty s budováním komunistické společnosti od konce 40. let přinášely často humor jednoduchý, prvoplánový. S rozvíjením a vznikem předpokladů a počátků postmoderny a také s nuceným rozdělením literatury na část publikovanou oficiálně, část publikovanou v zahraničí nebo v samizdatu a případně na část nepublikovanou, se posílil expresívní ráz tvorby, jejíž součástí opět bývá černý humor.

Podíl humoru se zvětšoval v době emancipace literatury a relativní společenské liberalizace, v tvorbě nových reprezentativních autorů jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Václav Havel, Ludvík Vaculík. Různé odstíny humoru byly přítomny v unikátní nové vlně československého filmu od 60. let, úzce spjaté s vývojem literatury a divadla (Škvorecký 1991).^[3]

Rozhodným pohybem ve směru svobodného rozvoje literatury a kultury byla humorná složka ve tvorbě malých divadel z šedesátých a následujících let, která vedle množství soudobých podnětů využila též kabaretní humor (a také tradici humoresek, kterou rozvinuli již výše zmínění Neruda, Herrmann, Svatopluk Čech, Jaroslav Hašek) (Janáčková 1983).

Z divadelní obrody na malých scénách v 60. letech vznikla postava zneuznaného českého génia z doby konce rakousko-uherské monarchie, Járy Cimrmana, jejíž povaha a kontext aktuálně dokreslují úvahy o českém humoru a také české národní povaze. Fenomén Cimrman nebývalou měrou pronikl do kulturního povědomí, oslovil publikum v celé široké škále, nezávisle na věku a vzdělání (Smoljak – Svěrák 2004, 2006).

K úvaze o českém humoru a jeho významu pro český kulturní vývoj patří též četnost vydavatelského zájmu. Byly zde vydávány knižnice věnované humoru a antologie humoristických děl, a to již od národního obrození (a také četná humoristická periodika – toto téma by si zasloužilo samostatnou stať).

Rozvoj pokračoval po druhé světové válce. Tak v reprezentativním nakladatelství Československý spisovatel vycházela edice původní tvorby (v prvním desetiletí také s několika překlady) Edice humoru a satiry (v letech 1956–1966 tak vyšlo 33 svazků), pak se zkratkovitým názvem Hu-Sa (1966–1992, 84 sv.). Byli zde nezřídka edičně přínosně vydáni klasici, jako Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Karel Poláček, Emil Vachek, vyšly též objevné reedice některých méně známých autorů z 19. a raného 20. století, četná byla původní hodnotná tvorba současníků jako Zdeněk Jirotka, Jiří Suchý, Jiří Brdečka, Václav Lacina, Josef Kainar, Milan Uhde, Miroslav Horníček, Bohumil Hrabal, Ilja Hurník, Jiří Žáček, ale vyskytly se také některé zapomenutí hodné práce ideologické.

V nedávné době byly velmi rozšířenou součástí povědomí o humoru dvě edice převážně kratších textů či anekdot, obě započaté v době nadějných příslibů v reformním období na konci 60. let, a to Humor do kapsy v nakladatelství Melantrich (36 svazků v letech 1969–1991, edice zahájená legendárními Úsměvy Jana Masaryka od Vladimítra Thieleho ), a Anekdoty v Lidovém nakladatelství (50 svazků v letech 1969–1981; zahrnuly autorské osobnosti jako Jiří Štuchal, Neprakta, Jiří Šlitr, Miki Ryvola, přinesly anekdoty mj. doktorské, židovské, o lordech, trampské či z různých zemí).

Jak již bylo uvedeno, velmi známou součástí českého humoru je nyní Jára Cimrman, právě díky jeho obecné známosti jej mohou knihovníci využít při svých aktivitách jako samostatné téma či jako součást srovnání. Cimrman dokresluje kontext, jenž tvoří mystifikace, nostalgie a mýty (Hrdina – Piorecká, eds., 2014, Pořízková 2014), pramenící ponejvíce v 19. století, v období prvního století formování moderního národa, v „dlouhém 19. století“ s přesahem dekád před rok 1800 a po roce 1900. Oblíbený fenomén Cimrman potvrdil skutečnosti, které představili a interpretovali ve formativních knihách na toto téma historik Jiří Rak (v knize Bývali Čechové, 1994) a literární historik Vladimír Macura (v knize Český sen, 1998).

Cimrmanův humor je nejen organickou součástí tradice českého humoru, ale i jevem příznivě odpovídajícím poetice postmoderny. Humor spjatý s mystifikací i absurditou, dekonstrukce mýtů a ironické vytváření mýtů nových jsou v postmoderně časté. Je např. charakteristické, že jedna z ceněných knih české postmoderny je Poslední tečka za Rukopisy (2003) od Miloše Urbana, fabulující fiktivní řešení otázky pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského.

Pro význam humoru v české kultuře a pro českou povahu připomeňme ještě výsledky nedávné velké čtenářské ankety: Když byla v roce 2009 uspořádána v České televizi rozsáhlá zábavná anketa Kniha mého srdce (v této „celonárodní anketě“ hlasovalo 322 881 čtenářů), zvítězil humoristický román. Byla to kniha Zdeňka Jirotky Saturnin (1942) (Kniha mého srdce 2018), reprezentující vstřícnou i parodující inspiraci anglickým humorem J. K. Jeroma a P. G. Wodehouse, domácí tradicí Vančurova Rozmarného léta, poetistického okouzlení životem a jeho krásami, i dědictví vtipné optimistické žurnalistiky z tradice autorů Lidových novin a Jana Nerudy.

Zvažování humoru v českém literárním kontextu by mohlo být velmi rozsáhlé, byla by nasnadě řada významných dílčích témat. Upozorníme ještě jen na jedno, které může být pro knihovny a čtenáře nosné a atraktivní, a sice na podíl humoru v české literatuře pro děti:

Spojení humoru s literaturou pro děti bylo vždy šťastné. De facto přispěl k její umělecké emancipaci, byl součástí cesty k překonání didaktičnosti, ať už v říkadlech a jiných básnických textech, nebo v próze. Skutečný vpád humoru do české literatury pro děti a mládež zaznamenáváme od začátku 20. století, a to zřetelně s pracemi spisovatelů a výtvarníků – též autorů humoristických kreseb či karikatur –, Josefa Lady a Ondřeje Sekory (Stehlíková – Vařejková – Sekora 2003). Následoval sdělný humor v pracích pro děti a mládež od významných beletristů a zároveň žurnalistů – spolupracovníků Lidových novin, jakými byli bratři Karel a Josef Čapkové, Karel Poláček, Jiří Mahen, Eduard Bass nebo Rudolf Těsnohlídek (Čeňková 2006). Významný podíl humoru obsahovala fantaskní literatura inspirovaná tradicí knih reprezentovanou Alenkou Lewise Carrolla, a posléze velmi příznivě se rozvíjející nonsensová poezie (Urbanová 2003). Jedním z charakteristických rysů české literatury pro děti a mládež je právě humor.

Humor jako předmět zájmu knihoven

Jak již bylo výše uvedeno, systematická reflexe humoru je v českém prostředí poměrně nedávného data. Dnes jde o téma, které je svým způsobem prvořadé a do jisté míry také exponované. Je proto vhodné hledat prostředky, jak podněty literární vědy přenést do prostředí knihoven, které mají na rozvoj čtenářství, ale také na celkové vnímání literatury stále – dle našeho soudu – velký vliv.

V následujících příkladech spojení humorné literatury s knihovnou a čtenářstvím se proto nebudeme pokoušet o nějaký systematický, rigorózně pojatý, výčet všech možností, ale zaměříme se na témata, která mají k humoru v literatuře svojí podstatou blízko (bibliopedagogika a biblioterapie).

Nelze přitom všeobecně říci, že by se humoru v literatuře knihovny jako takové nevěnovaly, byť systematické pojetí tohoto fenoménu není dostatečné, což souvisí s relativně nedávným objevem humoru jako tématu literární vědy. Příkladem může být Knihovna Jiřího Mahena v Brně, která sice nedisponuje žádným uceleným humoristickým (například dále strukturovaným) specifickým fondem, avšak ve vyhledávači Carmen (2018) lze pomocí klíčových slov zanesených do systému během věcné katalogizace zjistit, že knihovna disponuje (k 19. lednu 2018 – k tomuto datu uvádíme také další statistiky) přibližně dvěma tisíci položek s tímto příznakem. Zajímavé je, že jen 1107 dokumentů z tohoto počtu jsou knihy (beletrie pro dospělé tvoří 636 kusů a pro děti 299; naučná pro dospělé 92 a pro děti 80). Humor je zde často spojený s písněmi a při pohled na věcnou kategorizaci do jisté míry není zřejmé jeho jasné obsahové vymezení. Klíčové slovo „humor“ obsahující jednotky v knihovním katalogu jsou tak do velké míry spojené s dalšími médii, což vede k logickému požadavku na nové hlubší promýšlení integrace různých obsahových forem.

Jinými příklady mohou být knihovny Masarykovy univerzity (2018), které obsahují 183 položek s předmětovým heslem „humor“, primárně (byť zdaleka ne jen) v oblasti odborné literatury. Moravská zemská knihovna (2018) disponuje 1160 knihami s tématem humoru, 122 zvukovými nahrávkami, 23 tituly novin a časopisů, ale také například jednou mapou a dvěma grafikami. Celkem je v položce humor zařazeno 1311 položek, z nichž 1202 má český obsah. Pochopitelně nejširším fondem disponuje Národní knihovna s 2504 položkami, z nichž 1786 je knižních.

Jakkoli předmětové heslo humor neobsahuje typicky samostatnou část knihovního fondu (například ve formě regálu), na úrovni předmětových hesel je možné ho poměrně snadno identifikovat, byť třeba ne zcela metodologicky přesně ohraničeně. Tato skutečnost implikuje možnost s touto částí fondu systematicky pracovat bez nutnosti významné rekatalogizace. Současně je třeba zdůraznit, že práce s humoristickou literaturou probíhá také v rovině autorských čtení nebo besed s autory, což je zřejmě nejčastější forma cílené práce s tímto typem literatury v knihovnách.

Biblioterapie

Biblioterapie je metodou či formou psychoterapie, která využívá léčebné a podpůrné účinky četby. Slouží jak pro rozvoj lidské osobnosti a vyrovnávání se s různými životními situacemi, tak také k řešení konkrétních sociálních či psychologických problémů. Nejde však ani o podporu čtenářství, ani o rozvoj informační gramotnosti, jakkoli je s četbou spojená.

Jde o téma, na němž se v zahraničí intenzivně pracuje, takže lze namátkou zmínit aktivity Nevadské univerzity (University of Nevada) směřující k podpoře individuální svépomocné biblioterapie (Expresivní terapie 2018) (v této oblasti mají knihovny také u nás ještě velký potenciál; rozvinutí metody svépomocné biblioterapie přitom osvobozuje knihovnu o povinnost starat se o biblioterapeuta, jeho vzdělávání, supervize atd.), Daily Dose of Reading je online projekt zaměřený na společné čtení rodičů s dětmi během řešení konkrétních životních situací, Best Children´s Book má samostatnou sekci věnovanou biblioterapii atp. Mezi nejdůležitějíš základní práce v biblioterapii je možné zařadit především Three-year follow-up of bibliotherapy for depression (Smith, Floyd, Scogin & Jamison1997), tradiční monografie Using bibliotherapy: a guide to theory and practice (Burd 1980) a Reading therapy (Clarke & Bostle 1988) nebo přehledový teoreticky koncipované texty Bibliotherapy: Historical and research perspectives (Mccullis 2012) a Bibliotherapy for mental health service users Part 1: a systematic review(Fanner & Urquhard 2008).

Z hlediska terapeuta je diskutovanou otázkou kvalifikace. Někteří autoři nahlížejí na biblioterapii jako na psychoterapii v užším slova smyslu, což má za následek skutečnost, že pro takovou činnost by bylo třeba disponovat psychologickým vzděláním a případným psychologickým výcvikem. V tomto kontextu lze hovořit také o biblioterapii klinické, kdy četba knih je součástí klinické psychoterapie, ať již jako primární prostředek nebo jako forma podpory.

Vedle této složky užšího pojetí terapie se objevuje aspekt spojený se sociální pedagogikou a prací, který upozorňuje na to, že práce s jednotlivým klientem nebo skupinou, která má intervenční charakter (usiluje o změnu), má vždy charakter terapie. V takovém případě se biblioterapeuty mohou stát také knihovníci, pedagogové, sociální pracovníci, sociální pedagogové a další příbuzné profese. Tím se nesnižují například osobnostní nároky, ale dochází k proměně zacílení celé terapie i jejího pojetí. Například na poli sociální pedagogiky mají velkou tradici divadla, která směřují k podobným cílům jako biblioterapie. Touto formou užití metod biblioterapie bychom se rádi zabývali dále, jakkoli je samozřejmě možné pěstovat spojení knihoven s psychology.

Biblioterapie může mít v knihovně charakter skupinový, ale také individuální či sebeřízený. Jejím cílem je řešení konkrétních problémů (nebo naopak podpora a rozvoj). Nejde v ní tedy obecně o pěstování vztahu ke kvalitní literatuře, ale o záměrné působení konkrétní knihou na konkrétní osobu nebo skupinu. Tato intervence může mít různé podoby, takže se lze setkat s rovinou informační (klient získá informace, které mu pomohou řešit jeho problém), výchovnou, estetickou, relaxační, očistnou atp. Mezi nimi je třeba jak řádně diferencovat, tak také s nimi vhodně pracovat.

Humor v literatuře, o který jde v našem článku, je zajímavý tím, zasahuje do velké části témat, ve kterých může probíhat samotná intervence. Například web Bibliohelp (2009), který se věnuje kategorizaci knih sloužících pro biblioterapii, uvádí 65 knih je zařazených pod klíčové slovo „humor“, které jsou rozprostřeny do všech definovaných kategorií možné intervence, tedy mezi knihy směřující k řešení psychických problémů, fyzických problémů, sociálních problémů a životních situací, průřezových témat nebo do pohádkoterapie. Humor zde tedy není vázán na jednu konkrétní životní oblast, ale prostupuje všemi oblastmi.

V oblasti humoru v literatuře lze snad (ve vztahu k tomuto tématu) rozpoznat dvě skupiny děl – ta změřená na jistý pocit štěstí (knihy lidově řečeno úsměvné) a díla, která přímo vyvolávají smích. Vztah mezi smíchem a zdravím (tedy úplným stavem duševní, tělesné i duchovní spokojenosti) pak významně rozvíjí v českém prostředí například Karel Nešpor (2002). Lze tedy hovořit o tom, že humor v literatuře může být v oblasti některých biblioterapeutických intervencí velice důležitým prvkem. V tomto ohledu mohou být pro celkový koncept terapeutického působení v jisté holistické struktuře cenné také práce z oblasti pozitivní psychologie (v češtině existuje například populární kniha Vzkvétání od Martina E. P. Seligmana (2014)), která pak akcentuje pojetí literatury spojené s humorem, jako takové, které vede k dlouhodobému pocitu štěstí, smyslu a vyrovnanosti. Taková literatura pak samozřejmě nemusí nutně implikovat smích během čtení, ale spíše jistý pocit štěstí během čtení.

Současně si dovolíme upozornit na skutečnost, že jakkoli je biblioterapie záměrnou intervencí směřující k řešení konkrétního problému, není možné nevnímat účinky četby jako komplexního psychologického procesu. Například u Křivohlavého typologie účinků (Křivohlavý 1987) lze říci, že téměř u všech knih dochází k prostupnosti jednotlivých složek účinku. Jakkoli jde tedy o intervenci záměrnou a cílenou, má humanistický charakter, což by také mělo být jednou z uvažovaných dimenzí role knihovny v také formě terapie.

Jestliže se knihovna rozhodne provádět biblioterapie, lze říci, že kvalitní, dobře strukturovaná humoristická literatura může v její činnosti sehrát významnou roli. Nelze říci, že by taková literatura představovala jediný zdroj, který lze užít ve všech uvažovaných sociálních i psychologických situacích, ale domníváme se, že by knihovna měla o tento druh fondu systematicky pečovat. Ať již vlastním uspořádáním fondu, nabízenými službami nebo akviziční politikou.

Bibliopedagogika

Jaroslav Frey (1936) ve své knize Úvod do výchovy čtenářů zavádí pojem bibliopedagogiky jako aplikované pedagogické disciplíny, která má sloužit k rozvoji čtenářství a čtenářských dovedností. Dnes se do ní řadí aktivity směřující ke kritickému a aktivnímu čtení, práci s informacemi atp. Jde o výchovu k četbě, primárně realizovanou četbou, respektive také o výchovu četbou. V tomto ohledu lze vidět jistou podobnost s biblioterapií, respektive s jejími sekundárními účinky. Zatímco bibliopedagogika může mít normativní charakter a umožňuje pracovat s běžnými pedagogickými prostředky a metodami, jako jsou vzdělávací cíle, biblioterapie má primárně intervenční charakter.

Jak již bylo ukázáno v části věnované rozvoji literárněvědného zájmu o humor, jde o téma tradiční školní výukou málo akcentované a do školních vzdělávacích plánů umísťované jen sporadicky.^[4] Je přitom třeba říci, že bibliopedagogika se v knihovnách skutečně realizuje a má do velké míry charakter běžné školní výuky, byť například se zaměřením se na konkrétní osobnost, případně na řešený problém. Ve velké části jde o programy, které jsou realizovány ve spolupráci se školou, jejíž činnost do jisté míry suplují.

V tomto kontextu by proto bylo možné, ve vztahu k humoru v literatuře, přistoupit ke třem základním možným edukačním opatřením, která se za současné situace nabízejí. Předně Frey, ale také další autoři zdůrazňují roli kritické práce s textem (Cervetti, Pardales & Damico 2001). Nové literárněvědné přístupy a možnosti, jak reflektovat humor v literatuře, mohou být součástí edukace v takovém rozsahu, který by vedl k rozvoji čtenářské a kulturní úrovně edukovaného jedince. Důraz je v tomto pojetí kladen na jednotlivé metody, práci s textem a vlastní interpretaci děl. Jde tedy o jistou formu elementarizace literární vědy, která umožní čtenáři hlubší a kritičtější přístup k literatuře a může pomoci formovat jeho čtenářský vkus či přehled.

Druhou možností, která se nabízí, je pokus o tematickou systematizaci. Jestliže se tématu humoru aktivně nevěnuje škola, může s ním pracovat právě knihovna. Může přitom jít o tvorbu specifické části zvláštním způsobem prezentovaného fondu, jeho propagaci, reflexi a hlubší zpracování. Zvláště významná může být tato složka v kontextu toho, že nemalá část fondu nemá v této oblasti charakter knih, ale různorodých audiovizuálních materiálů. Na tento přístup musí být navázány konkrétní edukační kroky – od seminářů až například po autorská čtení. Specifická role knihoven může být ve spojení s posilováním čtenářství, kde lze předpokládat, že díla obsahující humor budou podporovat čtení jako takové, které navíc není suchopárné, nýbrž má zábavný charakter. Úloha knihovny v oblasti edukace spočívá v práci s kvalitou a kultivací vkusu čtenáře, například výběrem humorných a přiměřených, ale také kvalitních děl.

Třetí oblastí, která se nabízí (a která byla nastíněna již v předchozí části textu) je práce se čtenářem jako s jedincem, o jehož všestranný rozvoj je třeba usilovat. S rozvojem konceptů sebeřízeného a sebeurčeného učení lze knihovnu vidět jako pomocníka v procesu autonomního vzdělávání se (Bound 2012, 2017; Topping 2005). To se může dít formou svépomocné biblioterapie, ale také stanovováním si vlastních vzdělávacích cílů a plánů či projektů, jež mají vést k rozvoji osobnosti jedince. Humor v literatuře zde může posloužit jako jeden z možných motivátorů, které případně knihovník zvažuje během výběru vhodné literatury pro osobní vzdělávací preferenci uživatele. Je třeba zdůraznit, že příznak humor lze nalézt také u odborné literatury (viz náš příklad z Knihovny Jiřího Mahena či knihoven Masarykovy univerzity výše) anebo může edukační cíl sledovat jistý kulturní rozhled nebo další možné pozitivní účinky čtenářství. Velký význam v této oblasti hrají také čtenářské sociální sítě, knižní weby či facebookové skupiny. Jedním z cílů bibliopedagogiky by tak mělo být to, že si čtenář sám bude schopen vhodnou literaturu sám najít, získat a aktivně reflektovat.

Jako potenciálně zajímavé pak vnímáme prostupování biblioterapie a bibliopedagogiky, jako dvou dimenzí neformální pedagogické intervence, které se mohou vzájemně doplňovat a rozvíjet. A to nejen na úrovni akviziční politiky, ale také v oblasti organizace fondu nebo vzdělávání.

Další možnosti

Možností, jak mohou knihovny s humorem v literatuře pracovat, je samozřejmě více – od literárních a tvůrčích dílen, až po autorská čtení či divadla. Zajímavým tématem, které se vynořuje, je otázka propojení multimediálního a knižního fondu, nebo obecně širší otázka digitálního informačního kurátorství a práce s ním. Tím, že se humor stává tématem aktivně reflektovaným, je zcela přirozené, že by se měl objevit také v diskurzu knihovnické práce.

Jsme přesvědčeni, že také v rovině autorské tvorby, které se v knihovnách začínají postupně objevovat, by mohl humor získávat silnější postavení. A to nejen v rovině práce s fondem nebo zařazováním vzdělávacích témat, která s humorem počítají, ale také v oblasti širšího záběru literární vědy, s pochopením toho, co humor je, jakým způsobem s ním v literatuře tvůrčím způsobem pracovat, a v neposlední řadě čím se odlišuje humor kvalitní od toho kýčového či prvoplánového. Takový přístup by mohl být zajímavý jak pro žáky středních (či základních) škol, tak také pro učitele či začínající a amatérské autory.

Literatura

BACHTIN, Michail Michajlovič. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975.

BEJBLÍK, Alois, Jaroslav HORNÁT a Milan LUKEŠ (eds.) Alžbětinské divadlo 1, 2, 3. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978, 1980, 1985.

BERGSON, Henri. Smích. Praha: Naše vojsko, 2012. ISBN 978-80-206-1249-6.

Bibliohelp [online]. KISK, 2009 [cit. 2018-01-24]. Dostupné z: http://www.bibliohelp.cz/ .

BORECKÝ, Vladimír. Teorie komiky. Vyd. 1. Praha: Hynek, 2000. ISBN 80-86202-65-8.

BOUD, David (ed.). Developing student autonomy in learning. Routledge, 2012.

BOUD, David, Ruth COHEN a Jane SAMPSON (ed.). Peer learning in higher education: Learning from and with each other. Routledge, 2014.

BRETON, André. Antologie černého humoru. Vyd. 1. Praha: Concordia, 2006. ISBN 80-85997-38-X.

BROUK, Bohuslav. Jazyková komika (Estetická studie). Praha: Václav Petr, 1941.

BURT, Lesta N. Using Bibliotherapy: A Guide to Theory and Practice. 1980.

CERVETTI, Gina, Michal J. PARDALES a James DAMICO. A tale of differences: Comparing the traditions, perspectives, and educational goals of critical reading and critical literacy. Reading online, 2001, 4.9: n9.

CLARKE, Jean M. a Eileen BOSTLE¨(ed.). Reading therapy. Library Association Publishing, 1988.

ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X.

ECO, Umberto. Jméno růže. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985.

Expresivní terapie. Bibliohelp [online]. KISK, 2009 [cit. 2018-01-24]. Dostupné z: http://www.bibliohelp.cz/expresivni-terapie .

FANNER, Deborah a Christine URQUHART. Bibliotherapy for mental health service users Part 1: a systematic review. Health Information & Libraries Journal [online]. 2008, 25(4), 237–252 [cit. 2018-01-19]. DOI: 10.1111/j.1471-1842.2008.00821.x. ISSN 14711834.

FREUD, Sigmund. Vtip a jeho vztah k nevědomí. V Psychoanalytickém nakladatelství vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2005. ISBN 80-86123-21-9.

FREY, Jaroslav. Úvod do výchovy čtenářů. Praha: Obec Pražská. 1936.

HODROVÁ, Daniela, Zdeněk HRBATA a Milena VOJTKOVÁ (eds.). Na cestě ke smyslu: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2005. ISBN 80-7215-244-0

HODROVÁ, Daniela a kol.: --na okraji chaosu-- : poetika literárního díla 20. století. 1. vyd. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215-140-1

HOŘÍNEK, Zdeněk. O divadelní komedii. V tomto souboru vyd. 1. Praha: Pražská scéna, 2003. ISBN 80-86102-31-9.

HRBATA, Zdeněk a Martin PROCHÁZKA. Romantismus a romantismy. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1060-4.

HRDINA, Martin a Kateřina PIORECKÁ (eds.). Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2344-5.

HRYCH, Ervín. Dějiny světového humoru. 1. vyd. Praha: Marsyas, 1994. ISBN 80-901275-7-6.

JANÁČKOVÁ, Jaroslava (ed.). České humoresky. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1983.

JUST, Vladimír (ed.). Z dílny malých scén. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0037-0.

JUST, Vladimír. Vlasta Burian: mystérium smíchu. Vyd. 2. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0861-6.

Katalog Alpeh [online]. Masarykova univerzita, 2018 [cit. 2018-01-24]. Dostupné z: https://aleph.muni.cz/ .

Katalog Carmen [online]. Knihovna Jiřího Mahena, 2018 [cit. 2018-01-24]. Dostupné z: https://katalog.kjm.cz:8443/Carmen/ .

Kniha mého srdce. [online]. [cit. 2018-01-20]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10214215895-kniha-meho-srdce/ .

KRÁL, Petr. Groteska čili Morálka šlehačkového dortu. V ČR 1. vyd., dopl. a rozš. Praha: Národní filmový archiv, 1998. ISBN 80-7004-092-0.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Biblioterapie. Československá psychologie. 1987, 31(5), 472–477.

KUBÍNOVÁ, Marie a Milena VOJTKOVÁ (eds.). Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2002. ISBN 80-7215-171-1.

MACURA, Vladimír a Alice JEDLIČKOVÁ (eds.). Průvodce po světové literární teorii 20. století. 1. vyd. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-848-2.

MCCULLISS, Debbie. Bibliotherapy: Historical and research perspectives. Journal of Poetry Therapy [online]. 2012, 25(1), 23-38 [cit. 2018-01-19]. DOI: 10.1080/08893675.2012.654944. ISSN 0889-3675.

MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 807185669X.

MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík. Epizoda z estetiky každodennosti. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0312-8.

MÜLLER, Richard a Pavel ŠIDÁK (eds.). Slovník novější literární teorie: glosář pojmů. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2048-2

NEŠPOR, Karel. Léčivá moc smíchu: smích a zdraví, smích a vztahy, smích a práce, smích a výchova. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-581-X.

NÜNNING , Ansgar, Jiří TRÁVNÍČEK a Jiří HOLÝ (eds.). Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy. 1. vyd. Brno: Host, 2006. ISBN 8072941704

ORLICKÝ, Jan. Záhady komična: teorie komična, vtipu, gagu a smíchu. Vyd. 1. Praha: Futura, 2003. ISBN 80-85523-93-0.

PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. 2007. Jíloviště. Mercury Music & Entertainment. 346 s. 978-80-239-9284-7.

POŘÍZKOVÁ, Lenka. Přátelský podvod: mystifikace (nejen) v české literatuře 20. století. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2398-8.

PYTLÍK, Radko. Fenomenologie humoru aneb Jak filozofovat smíchem. Praha: Emporius, 2000. ISBN 80-86346-04-8.

PYTLÍK, Radko. Malá encyklopedie českého humoru. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982.

SELIGMAN, Martin E. P. Vzkvétání: nové poznatky o podstatě štěstí a duševní pohody. Brno: Jan Melvil, 2014. Pod povrchem. ISBN 9788087270950.

SMITH, Nancy M., Mark R. FLOYD, Forrest SCOGIN a Christine S. JAMISON. Three-year follow-up of bibliotherapy for depression. Journal of Consulting and Clinical Psychology[online]. 1997, 65(2), 324-327 [cit. 2018-01-19]. DOI: 10.1037/0022-006X.65.2.324. ISSN 1939-2117. Dostupné z: http://doi.apa.org/getdoi.cfm?doi=10.1037/0022-006X.65.2.324 .

SMOLJAK, Ladislav – SVĚRÁK, Zdeněk. To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana I. Vyd. 7. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7360-195-8.

SMOLJAK, Ladislav a Zdeněk SVĚRÁK. To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana II. Vyd. 2. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-257-1.

STEHLÍKOVÁ, Blanka, Věra VAŘEJKOVÁ a Ondřej J. SEKORA. Ondřej Sekora – práce všeho druhu: osobnost a dílo. Vyd. 1. Praha: Práh, 2003. ISBN 80-7252-085-7.

ŠALDA, František Xaver. Humorista. In Ottův slovník naučný 11, s. 881–882. Praha: Jan Otto, 1897.

ŠKVORECKÝ, Josef. Všichni ti bystří mladí muži a ženy: osobní historie českého filmu. Vyd. 1. Praha: Horizont, 1991. ISBN 80-7012-055-X.

TOPPING, Keith J. Trends in peer learning. Educational psychology, 2005, 25.6: 631–645.

URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. ISBN 80-7198-548-1.

VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 2., rozš. vyd. Praha Československý spisovatel, 1984.

VRÁBLÍK, Vlastimil. Proč se smějeme: psychologie a psychoanalýza humoru, komiky a ironie. Vyd. 2. Uherský Brod: ELTISK, 2015. ISBN 978-80-904705-0-7.

Vyhledávání v katalogu [online]. Moravská zemská knihovna, 2018 [cit. 2018-01-24]. Dostupné z: https://vufind.mzk.cz/Search/Home .

ZÁBA, Gustav. Humor. In Ottův slovník naučný 11, s. 881. Praha: Jan Otto, 1897.

Při vzniku práce byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (http://clb.ucl.cas.cz).

^[1] Skutečné i možné peripetie z toho vyplývající zpracoval Umberto Eco ve známém postmoderním románu-eseji Jméno růže. (Eco 1985)

^[2] De facto posílil, protože jeho příspěvek navázal na některé tendence dřívější; publikace uvedené knihy však byla zásadní.

^[3] Smysl pro parodii v době uvolnění poměrů v 60. letech 20. století prokazuje i řada původních filmů, které patří v tomto žánru k tomu nejlepšímu: Limonádový Joe, Konec agenta W4C, Tajemný hrad v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Fantom Morrisvillu, Krvavý román.

^[4] Jistým pokusem o teoretické uchopení problematiky v širších edukačních souvislostech byla konference pořádaná Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové a její Katedrou pedagogiky a psychologie v roce 2015 s názvem Humor v edukačních souvislostech.