Knihovny a informační etika v kontextu etických problémů 21. století

Klíčová slova: slova: informační etika, citační etika, etické problémy, knihovny, morální kodexy, creative commons,

Summary: Article “Libraries and information ethics in context of 21th century ethics problems” is based on author’s thesis. First of all it deals with definition of information ethics and introducing it’s current problems and challenges. Following these introductions, article defines and describes ethic problems in libraries. One of the problems is non-compliance with citation rules, not only within professional public but also in schools, which is in conflict with citation ethics. This ethics has its own defined transgressions, which are described below. Of course authors have multiple tools how to publish and ensure their rights, one of them is Creative commons license, which popularity is constantly growing worldwide.

Keywords: information ethics, citation ethics, ethical issues, libraries, moral codes, creative commons,

Mgr. Jan Sadílek / Ústav informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), U Kříže 8, 158 00 Praha 5 – Jinonice, Česká republika

Úvod

V knihovnách se můžeme setkat s několika druhy etiky, nicméně jedna z nejdůležitějších, pokud ne vůbec nejdůležitější, je v současnosti etika informační. Pryč jsou doby, kdy byl knihovník někým, kdo chránil knihy a zpřístupňoval je čtenářům k půjčení, aby později jako bedlivý dozor dbal na klid a pořádek knihovny jako chrámu vědění. Dnes je knihovník multifunkčním pracovníkem, který se chtě nechtě musí seznámit alespoň se základy informační etiky.

1 Informační etika

Informační etika se zabývá informacemi nebo prací s nimi. Informace je pojem, který má mnoho významů, a proto je těžko uchopitelná. Pravděpodobně nejrozšířenější definice informace u nás ji rozděluje do čtyř vrstev, nebo lépe řečeno přiřazuje jí čtyři významy. Podle této definice je informace početní míra odstranění neuspořádanosti neboli entropie nebo míra organizace v systému. Druhým významem je psychologický jev a proces v lidském vědomí. Třetím spíše technickým významem jsou signály a impulzy a obrazy cirkulující v technických zařízeních. Naopak čtvrtý význam je výrazem různorodosti v objektech a procesech živé, popřípadě i neživé přírody.ⁱⁱ Rozšířenější definici nabízejí G. Wersig a U. Neveling.ⁱⁱⁱ

Samotná informační etika se dá definovat jako oblast morálky uplatňované při vzniku, šíření, transformaci, ukládání, vyhledávání, využívání a organizaci informací.^iv

Online slovník pro knihovníky a informační specialisty^v (Online Dictionary for Library and Information Science) definuje informační etiku jako odvětví etiky, které se zaměřuje na vztah mezi tvorbou, organizací, šířením a používáním informací a etickými standardy a morálními kodexy upravujícími lidské chování ve společnosti.

Luciano Floridi informační etiku definuje ve své knize Etika informace (Ethics of Information) jako:

• etiku informačních zdrojů;

• etiku informačních produktů;

• etiku informačního prostředí;

• makroetiku.

V úvodu ke kapitole popisující informační etiku z několika hledisek rovněž říká, že v průběhu let informační etika prochází vývojem a pro každého výzkumníka může znamenat něco jiného v závislosti na tom, zdali se věnuje studiu ICT, filozofii informace nebo knihovní a informační vědě.^vi

Informační etiku pomáhají ve většině případů doplňovat jednotlivé etické kodexy dotčených oborů. Společně s nimi jsou to také mezinárodní úmluvy jako například právo na informace, ale i ochranu soukromí nebo svoboda projevu tisku. S informacemi se pracuje i v knihovnách a informačních centrech, které mají své vlastní kodexy a postupy.

1.1 Problémy informační etiky

Informační etika se nezabývá pouze prací s informacemi z praktického hlediska, ale zajímá se také o globální vývoj a vlivy, které působí na informační společnost. Etické problémy se mohou dle Johna Ladda dělit na mikroetické a makroetické problémy.^vii

Mikroetické problémy jsou spojeny hlavně s chováním jednotlivců nebo lépe řečeno uživatelů počítačů, internetu a kybersvěta celkově. Konkrétněji jde většinou o nesprávné způsoby zacházení a práce s informacemi.^viii American Society for Information Science v roce 1984 identifikovala tyto problémy konkrétněji^ix. Jako příklad uveďme tyto:

• stahování;

• soukromí (úmyslné či nechtěné zveřejnění dat);

• copyright (duševní vlastnictví, sdílení software atp.);

• makroetické problémy.

Makroetika se na druhou stranu zabývá vlivem informačních médií na společnost. Obecnější definici nabízí Ladd, jenž říká, že jde o morální posuzování norem, praktik, institucí a zákonů, které jsou budovány na bázi mikroetiky. ^x

Základními tématy, tedy problémy, které lidstvo trápí díky vlivu informačních médií, jsou:

• „soukromí jednotlivce“ – např. stalking nebo zneužití dat o jednotlivcích;

• „přesnost informací“ – problematika hodnověrnosti jednotlivých článků wikipedie;

• „vlastnictví informací“ – sdílení softwaru nebo jiných dat;

• „přístupnost informací“ ^xi – např. omezení určitých informací režimem státu.

Každý z výše uvedených problémů je dosti závažný a možností jejich řešení mnoho není nebo nejsou snadná. Těžko například můžeme nařizovat cizí mocnosti, aby přestala ve své zemi blokovat internet a nechala obyvatele nahlédnout za hranice jejich země. Můžeme však naučit lidi, jak technologie využívat, a zvýšením gramotnosti zúžit digitální propast. Stejně obtížné je kontrolovat pravdivost různých informací v době, kdy jsme jimi každý den zahlceni. Na druhé straně pro vlastnictví informací máme různé nástroje a pomůcky, stejně jako legislativu. Rovněž soukromí jednotlivce může být chráněno různými fyzickými i softwarovými prostředky v rámci IT, pokud má instituce dostatečné finanční prostředky.

2 Knihovny a etika

Jedním z úkolů knihoven je poskytování služeb čtenářům. Pokud pomineme služby ryze sociální, jako jsou prohlídky, přednášky a akce pro veřejnost, fenomén knihovny se z pohledu etiky zúží na etiku převážně informační.

Problémem je nejednotnost v názorech na etiku. Ve výsledku má každá země svůj vlastní knihovnický kodex. Český kodex je pod patronátem Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky (SKIP). Tento kodex je volně dostupný na stránkách SKIP.^xii

Pokud bychom měli hledat nějaký společný kodex pro knihovníky, nalezli bychom ho na stránkách IFLA. Mezinárodní federace knihovnických asociací a institucí je vůdčí organizací knihovníků na světě a předkládá svůj etický kodex o šesti bodech s názvem IFLA Code of Ethics for Librarians and other Information Workers, kterým se řídí několik různých zemí (bez ČR).^xiii IFLA zároveň předkládá i etické kodexy všech zemí, jež sdružuje, pro porovnání.

Dle Burgetové je etickým problémům ze strany IFLA věnována velká pozornost, přičemž jako největší etické problémy uvádí:

• „Respektování duševního vlastnictví (copyright) versus svobodný a rovnoprávný přístup k informacím pro všechny;

• Respektování soukromí uživatelů dat a informací versus potřeby státu a různých agentur získat osobní data občanů;

• Princip srozumitelné, přesné a pravdivé reprezentace dat;

• Princip nepoškozování, nezneužívání a nefalzifikování dat a informací.“ ^xiv

Tyto problémy korespondují s výše uvedenými problémy, jak je definoval LADD. I přesto, že tato definice je z roku 1984, jsou tyto problémy stále aktuální.

Pokusíme se posoudit jednotlivé problémy samostatně. První z nich se týká například zveřejňování digitalizovaných publikací, v našem případě v systému Kramerius. Pokud čtenář přijde do knihovny a knihu si zapůjčí, je to součástí jeho práv, na což má nárok díky zaplacení ročního poplatku, ze kterého se může autorovi odvést určitá daň. Pokud je tato kniha uložena v systému Kramerius, tak nesmí být volně zveřejněna dříve než 80 let po autorově smrti, pokud on sám třeba nestanoví jinak (autorský zákon). Tím se snižuje efektivita celého projektu, a proto jsou v něm převážně staré noviny.

Druhý problém se týká jednotlivých států, ovšem přesahuje do celosvětového měřítka. Jak bylo již zmíněno: problémy informační etiky jsou například soukromí (úmyslné či nechtěné zveřejnění dat), počítačová kriminalita nebo zabezpečení (ochrana hesel atd.). Všechny tyto tři problémy mohou ohrozit jak čtenáře, tak i knihovníky samotné, neboť při registraci předává čtenář zároveň knihovně množství osobních údajů, které je potřeba řádně zabezpečit. V případě neoprávněného proniknutí do databáze knihovny hrozí stažení, případně i zneužití pro osobní obohacení. Zároveň by „narušitel“ získal přístupová hesla všech čtenářů k jejich kontům. V případě knihovny by snad ukradení hesel tolik nevadilo, protože pachatel by mohl objednat maximálně tisíce knih a způsobit tak chaos v systému, v jiné instituci by však takové jednání mohlo mít katastrofální následky.

Třetí a čtvrtý problém se navzájem doplňují, neboť zfalšováním dat a informací dojde logicky k předkládání nepřesných a nepravdivých informací.

Knihovny ovšem musí počítat i s porušováním etiky ze strany uživatelů. Základním předpokladem v knihovně je ochrana zapůjčovaných předmětů proti krádeži. To se dnes řeší čárovými kódy nebo čipy v knihách a speciálních rámech. V případě digitálního materiálu je věc složitější. Vezměme si jako příklad službu knihovny, kdy má čtenář přístup k PC a internetu. Tyto PC je třeba zabezpečit omezeným pohybem a pravomocemi uživatelů. Jedním z problémů informační etiky je i stahování. Je tedy i starostí knihovny, aby k němu nedocházelo prostřednictvím jejího majetku. Omezením přístupu na určité warez stránky nebo úložiště, jako je třeba české Uložto, se tomuto konání snadno zabrání. Druhým podstatným faktorem pro blokování stránek je také dohled nad morálkou mládeže, která by mohla v pubertálním věku zkoušet dostávat se na stránky například s pornografií.

O jinou problematiku jde u nosičů dat, dalo by se říci hybridních, jako jsou elektronické knihy. Nosič je čistě hmotné podstaty, nicméně data v něm uložená je třeba ochránit před zneužitím. Knihovny tedy musí omezit funkce čtečky nebo nějakým softwarovým řešením zamezit tomu, aby čtenář nemohl například v domácím prostředí stahovat data na čtečce uložená. Vezmeme-li v úvahu, že na čtečce mohou být i stovky knih, může se čtenář dopustit nejen pirátského jednání, kdyby tyto knihy šířil dále, ale zároveň by porušoval také zákon o ochranně duševního vlastnictví.

3. Citační etika

Citační etika, jak název napovídá, je obor týkající se citací. Citace je definována Cambridžským slovníkem^xv (Cambridge Dictionary) jako slovo nebo část textu převzaté z psané práce.^xvi

E. Bratková v jedné z metodických příruček uvádí, že „Citace je krátká forma bibliografického záznamu umístěná buď v závorkách uvnitř textu citujícího dokumentu, nebo připojená jako poznámka na straně textu pod čarou, na konci textu kapitoly nebo na konci celého textu dokumentu. Citace slouží jednak k rychlé identifikaci dokumentu, ze kterého autor vybral a použil citát, parafrázovanou myšlenku apod., jednak k přesnému určení umístění citátu, parafrázované myšlenky apod. v rámci zdrojového (citovaného) dokumentu.“^xvii

Citace dělíme na přímé a nepřímé. Při vytváření citací můžeme využít různé generátory citací. V České republice je nejvíce propagovaný generátor na webových stránkách Citace.com.

Podle České terminologické databáze knihovnictví a informační vědy se citační etikou rozumí „Etické normy týkající se citování ve vědecké komunikaci. Všeobecně uznávaným principem citační etiky je morální povinnost autora publikované vědecké práce uvést v této práci ty výsledky svých myšlenkových předchůdců, na které ve své práci bezprostředně a vědomě navázal, a odlišit zřetelně své vlastní výsledky od výsledků jiných autorů. Za tímto účelem má autor práce těchto svých předchůdců citovat, zejména pak ty práce, jejichž výsledků využil (konstruktivní citace). Na druhé straně není správné spekulativně zatěžovat vědecké práce prestižními citacemi, jako jsou některé nekonstruktivní autoritativní citace a nekonstruktivní autocitace.“^xviii

Do citační etiky můžeme rovněž zařadit tvorbu samotných citací, neboť ta často bývá spojena s problémy. Nejčastějšími uživateli citací jsou přitom jednotlivci z řad odborné veřejnosti nebo studenti v rámci školní výuky a závěrečných prací.

S nárůstem dat je logické předpokládat, že se zvýšila i potřeba tyto informace sdílet, a to nejen prostřednictvím médií a internetu, ale právě také prostřednictvím různých odborných prací a publikací. V důsledku toho by měla vzrůst i potřeba využívání citací, ať už přímých, nebo nepřímých.

Citování je etickou otázkou každého jednotlivce a je na svědomí každého, jakým způsobem a v jaké míře cituje. Obecně je ovšem stanoveno, že je žádoucí citovat jakoukoliv cizí myšlenku nebo práci, která nemá všeobecně známou podstatu.

Jedním z nejzávažnějších prohřešků proti citační etice je plagiátorství. R. Zbíral definuje plagiátorství jako „Každý případ, kdy se osoba vědomě, ať už přímo či nepřímo, za jakýmkoliv účelem, uchýlí k publikované či nepublikované práci někoho jiného s cílem prohlašovat ji za svoji vlastní.“^xix

Kolektiv autorů Šedinová, Nedomová a Křivánek ve své metodické příručce uvádějí další nejčastější provinění vůči citační etice:^xx

• citování díla, které v práci není použito;

• necitování;

• citování vlastních děl, která nemají souvislost s novým dílem;

• nepřesné citování.

Kromě posledního problému je možné všechny prohřešky proti etice označit za úmyslné. Jen těžko si lze představit, že někdo vloží do práce citaci díla kapacity v oboru, které „nečetl omylem“, nebo odkazuje na svoje vlastní práce, aniž by si toho byl vědom. V případě necitování se o neúmyslném prohřešku nedá mluvit vůbec.

Z těchto provinění se dá nejsnadněji vyřešit nepřesné citování. Existují různé kurzy, ve kterých je možné se naučit správně citovat nebo si tuto dovednost osvěžit. Druhým řešením je využití zmíněných generátorů citací, které po doplnění polí vyřeší za uživatele složení celé citace.

U autocitací není téměř možné pokoušet se o napravení, neboť se jedná hlavně o morální prohřešek každého jedince, a záleží pouze na něm, jak se k tomuto postaví. Pokud je někdo toho názoru, že jeho knihy jsou tím nejlepším, co může v daném oboru nalézt, těžko ho někdo přesvědčí o opaku. V případě, že bude citovat svoje knihy, které nemají s tématem nic společného, může být dotyčnému maximálně kolegy nebo oponentem naznačeno, že je to neprofesionální chování.

U problému citování kapacit je problém komplikovanější – pokud práci nečte odborník, který si bude vědom, že i přes citaci text neodpovídá citovanému originálu, nemá běžný čtenář šanci tento podvod odhalit. Stejně jako v případě autocitací je tak pouze na svědomí dotyčného, jak se zachová, a jen velmi těžko mu může být uložen trest.

Ze všech problémů se největší pozornost věnuje případům, kdy autor necitoval řádně v rámci svojí práce a pokoušel se cizí práci vydávat za vlastní, čímž se dopouštěl plagiátorství, které je trestné. Existují proto systémy, které jsou schopny odhalit převzaté úryvky z cizích děl, načež se zjišťuje, zda byly tyto pasáže citovány nebo nikoli. Nejčastěji se tento proces využívá v rámci závěrečných prací studentů vysokoškolských škol. Pokud se podvod objeví, řeší ho komise konkrétní školy na základě svých vnitřních stanov. Prokáže-li se, že šlo o neúmyslné opomenutí, může viník zůstat i bez trestu nebo s napomenutím. V případě prokázání úmyslného plagiátorství hrozí až vyloučení ze studií.

4 Creative Commons

Ke knihovnám neodmyslitelně patří dodržování autorského práva. Autorský zákon tak či tak není jedinou možností autorů, jak chránit své dílo a dávat ho dále k dispozici svým čtenářům. Mluvíme zde o řadě licencí známých pod anglickým pojmem Creative Commons. Název Creative Commons se přitom používá jak pro licence samotné, tak pro instituci, která je vymyslela. Tato organizace byla založena roku 2001. V prosinci 2002 byla vydána první sada autorských licencí zdarma pro veřejnost; do roku 2009 bylo zaregistrováno přibližně 350 milionů prací a děl^xxi.

V České republice máme vlastní web, který se licencím Creative Commons (CC) věnuje, s názvem Creative Commons Česká republika.^xxii Autory tohoto projektu jsou organizace Iuridicum Remedium, Ústav práva a technologií Masarykovy univerzity a Národní technická knihovna.

Licence Creative Commons používají dva základní prvky pro nakládání s dílem, jež určují, jestli dojde u díla ke změně, nebo ne:

• „Právo dílo šířit (z angl. share). Tento symbol je společný pro všechny typy CC licencí. Vyjadřuje, že licencovaného dílo je možné šířit, tzn. kopírovat, distribuovat a sdělovat veřejnosti. Zároveň lze dílo zařadit do souborného díla (např. časopis, sborník) a jako jeho součást jej v nezměněné podobě šířit dál.“

• „Právo dílo upravovat (z angl. remix). Licence s tímto symbolem opravňuje uživatele k pozměňování či doplňování díla. Umožňuje také celé licencované dílo nebo jeho část zpracovat s jiným dílem. Příkladem úprav může být např. dramatizace, překlad, úprava digitálních fotek, zhudebnění nebo remixování hudebních skladeb.“

Ačkoliv licence jsou různé, mají několik společných charakteristik:

• umožňují dílo šířit dále;

• v případě jejich užití je autor, který dílo užije, povinen uvést údaje o původním díle, jako např. autora, název atd.;

• pokud je dílo dále šířeno, musí být připojen URL odkaz na licenci Creative Commons;

• licence se nedají odvolat. Autor nemusí své dílo s licencí nadále zveřejňovat, ale tato skutečnost se nevztahuje na dříve získané kopie a modifikace jeho díla;

• licence zaniknou, pokud dojde k porušení licenčních podmínek ze strany nabyvatele. Jestliže příčina porušení licence zanikne nebo je odstraněna do 30 dnů, licence se automaticky obnoví^xxiii

Licence Creative Commons vznikají kombinací čtyř základních prvků, jež popisují, která práva budou nadále patřit autorovi díla a jakých se vzdá ve prospěch svých potenciálních čtenářů.

• Creative Commons – Attribution (přisouzení, zkratka BY): Touto licencí umožňuje majitel autorských práv potenciálním zájemcům své dílo dál rozmnožovat, rozšiřovat a vystavovat dílo samotné a z něj odvozená díla. Vždy ale musí být uveden autor původního díla.

• Creative Commons – Noncommercial (nekomerční, zkratka NC): Touto licencí umožňuje majitel autorských práv potenciálním zájemcům své dílo dál rozmnožovat, rozšiřovat a vystavovat dílo samotné a z něj odvozená díla. Musí tak být ovšem činěno pouze pro nevýdělečné účely.

• Creative Commons – No Derivative Works (ND): Touto licencí umožňuje majitel autorských práv potenciálním zájemcům své dílo dál rozmnožovat, rozšiřovat a vystavovat dílo samotné a v původní podobě. Nesmí býti sdílena díla jakkoliv z něj odvozená.

• Creative Commons – Share Alike (zachování licence, zkratka SA): Touto licencí umožňuje majitel autorských práv potenciálním zájemcům své dílo dál rozmnožovat, rozšiřovat a vystavovat díla pouze za podmínek identické licence. Pokud uživatel použije například obrázek, který bude mít licenci požadující jeho sdílení v nezměněné formě, musí uživatel tento obrázek sdílet se stejnou licencí.^xxiv

Každý prvek má zároveň svou vlastní značku. Pro zajímavost uveďme, že neexistuje žádný ucelený seznam všech děl pod záštitou Creative Commons.

Využitím licencí Creative Commons se rovněž zabýval výzkum Zdeňky Kokošové, která se zaměřila na povědomí knihoven v České republice o těchto licencích a jejich využití a propagaci.^xxv Autorka studie oslovila za tímto účelem 252 knihoven (s návratností 64 knihoven), kterým položila celkem 17 otázek zaměřených na licence Creative Commons a jejich využití v knihovnách. Sama autorka v závěru své práce uvádí, že „Průzkum ukázal, že znalost o CC licencích je většinou povrchní, jen malá část oslovených knihoven zná Creative Commons tak dobře, aby je používala.“

Mohli bychom tedy říci, že povědomí o licencích Creative Commons v českých knihovnách není velké a jejich využití je minimální. Z průzkumu na druhé straně vyplynul zájem knihoven o tyto licence a jejich možné využití do budoucna.

Dobrá vůle autorů děl umožnit jejich sdílení může být však lehce zneužitelná. Jelikož neexistuje seznam děl spravovaných pod těmito licencemi, neexistuje ani seznam jejich citací. Publikovaná díla tak mohou být například zneužívána komerčně, ačkoliv si to majitel licence nepřeje. Jedním z příkladů porušení licencí je soudní kauza v Německu, v níž uživatel internetu převzal fotografii, aniž by uvedl autora a odkaz na licenci, která fotografii chrání. Autorka fotografie žalovala uživatele u soudu, který potvrdil práva autorky a nařídil uživateli zaplatit výlohy na soudní řízení a zakázal další užívání fotografie.^xxvi Rozsudek soudu se tak stal jistým mezníkem v historii těchto licencí, který dokazuje, že se nejedná pouze o jakési nástroje autorů pro zachování svých práv, ale jde o plnohodnotné normy, jež je třeba akceptovat a v případě nutnosti i právně vymáhat.

Použité zdroje

ⁱ Knihovny, informační centra a jejich služby v kontextu etických problémů 21. století - dostupná zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/140527/

ⁱⁱ CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, s. 12. ISBN 80-7184-767-4

ⁱⁱⁱ WERSIG, Gernot - NEVELING, Ulrich. The phenomena of interest to Information Science. The information sciencist. 1975, 9(4), 127–140. ISSN 0020-0263.

^iv JANOŠ, Karel, 1993. Informační etika. Praha: Univerzita Karlova v Praze.

^v Joan, Reitz M. "Information Ethics." Online Dictionary For Library And Information Science. N.p., 2010. Web. <http://www.abc-clio.com/ODLIS/odlis_i.aspx>.

^vi FLORIDI, Luciano. The ethics of information. Oxford University: Oxford University Press, 2013, s. 19–29. ISBN 978-0-19-964132-1.

^vii CAPURRO, R., 1985. Moral issues in information science. Journal of Information Science. B.m.: BOWKER-SAUR LTD, MAYPOLE HOUSE, MAYPOLE RD, E GRINSTEAD, W SUSSEX, ENGLAND RH19 1HH, 1.1., roč. 11, č. 3, s. 113–123 [vid. 15. červen 2014]. ISSN 0165-5515. – dostupné z: http://www.capurro.de/moral.htm.

^viii WIKIPEDIA CONTRIBUTORS, 2014. Information ethics. Wikipedia, The Free Encyclopedia [online] [vid. 12. červen 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Information_ethics&oldid=592993932.

^ix CAPURRO, R., 1985. Moral issues in information science. Journal of Information Science. B.m.: BOWKER-SAUR LTD, MAYPOLE HOUSE, MAYPOLE RD, E GRINSTEAD, W SUSSEX, ENGLAND RH19 1HH, 1.1., roč. 11, č. 3, s. 113–123 [vid. 15. červen 2014]. ISSN 0165-5515. – dostupné z: http://www.capurro.de/moral.htm.

^xCAPURRO, R., 1985. Moral issues in information science. Journal of Information Science. B.m.: BOWKER-SAUR LTD, MAYPOLE HOUSE, MAYPOLE RD, E GRINSTEAD, W SUSSEX, ENGLAND RH19 1HH, 1.1., roč. 11, č. 3, s. 113–123 [cit. 15. 10. 2016]. ISSN 0165-5515. Dostupné z: http://www.capurro.de/moral.htm.

^xi Společenské dopady informačních technologií. Wikisofia [online]. 2014 [cit. 2015-01-27]. Dostupné z: https://wikisofia.cz/index.php/Spole%C4%8Densk%C3%A9_dopady_informa%C4%8Dn%C3%ADch_technologi%C3%ADcite_ref-2.

^xii Kodex etiky českých knihovníků. SKIP [online]. Česká republika: Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky [cit. 2016-011-03]. Dostupné z: http://www.skipcr.cz/co-je-skip/kodex-etiky/kodex-etiky-.

^xiii Professional Codes of Ethics for Librarians. IFLA [online]. 2015 [cit. 2015-01-28]. Dostupné z: http://www.ifla.org/faife/professional-codes-of-ethics-for-librarians.

^xiv BURGETOVÁ, Jarmila. Zamyšlení nad otázkami etiky knihovnické a informační profese. Národní knihovna knihovnická revue. 2004, č. 15, s. 3–6.

^xv Citation. In: Cambridge Dictionary [on-line]., [cit. 22. 3. 2017]. Dostupné z: http://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/citation.

^xvi a word or piece of writing taken from a written work

^xvii BRATKOVÁ, Eva. (zprac.). Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací [online]. Verze 2.0, aktualiz. a rozšíř. Praha: Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [2008-12-30]. 60 s. (PDF). Dostupný z: http://www.evskp.cz/SD/4c.pdf.

^xviiiŠVEJDA, Jan. Citační etika. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2017-05-03]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000364&local_base=KTD.

^xix ZBÍRAL, R. Příručka psaní seminárních a jiných vysokoškolských odborných prací, s. 13.

^xx ŠEDINOVÁ, Petra - NEDOMOVÁ, Martina - KŘIVÁNEK, Petr. Jak správně citovat [online]. 1 vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006 [cit. 2017-05-03]. Elportál. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/?id=702636. ISSN 1802-128X.

^xxi History. Creativecommons [online]. Los Angeles: Creative Commons Corporation [cit. 2017-02-05]. Dostupné z: https://creativecommons.org/about/history/.

^xxii Creative Commons Česká republika [online]. Česká Republika, 2017 [cit. 2017-02-05].

^xxiii Licenční prvky. Creative Commons Česká republika [online]. Česká republika, 2017 [cit. 2017-02-05]. Dostupné z: http://www.creativecommons.cz/licence-cc/licencni-prvky/.

^xxiv Licensing types. Creativecommons [online]. Los Angeles: Creative Commons Corporation [cit. 2017-02-05]. Dostupné z: https://creativecommons.org/share-your-work/licensing-types-examples/.

^xxv KOKOŠOVÁ, Zdeňka. Průzkum o CC licencích a jejich využití v knihovnách: výzkumná zpráva. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, 2010. Výzkumná zpráva. Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, dostupné z: http://www.creativecommons.cz/wp-content/uploads/Zdenka-Kokosova-Pruzkum-o-CC-licencich-a-jeho-vyuziti-v-knihovnach.pdf.

^xxvi Rozsudek německého soudu: CC licence je potřeba respektovat!. Creative Commons Česká republika [online]. Česká republika, 2017 [cit. 2017-02-05]. Dostupné z: http://www.creativecommons.cz/licence-cc/licencni-prvky/.