Luboš Antonín. Skica neběžného typu knihovnického
Mgr. Martin Sekera,Ph.D., ředitel Knihovny Národního muzea
Kolonku „Zdravotní stav“ v osobním dotazníku pro uchazeče o práci v Národním muzeu vyplnil Luboš Antonín v únoru 1989 takto: „Nestěžuji si.“ Na zdraví si nestěžoval, ani když letos v srpnu odjel na služební cestu do zámku v Klášterci nad Ohří. Rychlý nástup zánětu slinivky břišní, k němuž se přidal zápal plic, ukončil předčasně, během několika dnů, nejen Lubošovu cestu služební, ale i pozemskou. Zemřel v chomutovské nemocnici 17. srpna 2016 večer. Šedesát čtyři let mu bylo.
Kdo byl PhDr. Luboš Antonín? Jeden z šesti knihovníků v našem státě placených za odbornou správu fondů zámeckých knihoven. Ale také intelektuálně vyhraněná osobnost, která si pečlivě vybírala, čemu a komu bude věnovat svou pozornost a čas. V dnešní době, kdy je pozornost lidí rozostřena mediálním diktátem vkusu, vzorů, pokřivených měřítek důležitosti , marketingových simuláker a všeobecným žvaněním v kotlech sociálních sítí, hodnotil bych tento příznak Lubošova solitérství jako obranu proti tlaku světa banalit a stupidit. V duchu Voltairova srovnání, že s knihami je to jako s lidmi – jen velmi malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství. Nikdy neměl mobilní telefon - pro dnešní „standardní“ knihovníky a informační pracovníky určitě neprofesionální anachronismus. Pro Luboše záruka proti rozptylování.
Jeho životní dráha nebyla přímočará, ale jsem přesvědčen, že právě tato její klikatost výrazně přispěla k Lubošově vytrvalosti a houževnatosti, s níž ve své druhé polovině života zhodnocoval dar přístupu k vzácným a u nás jedinečným knižním fondům. Jeho tatínek byl soustružník, maminka švadlena. Po skončení devítiletky v roce 1967 poslali Luboše do Nového Mesta nad Váhom na Vojenskou střední odbornou školu sdělovací techniky. Z ní v roce 1969 „dezertoval“, do svého životopisu při nástupu do Národního muzea sice napsal, že to bylo „pro nezájem o technický směr studia“, v soukromí tento krok později vysvětloval zážitkem okupace 1968. Rozhodnutí ho ovšem stálo dva roky základní vojenské služby. Po ní jako mladík bez kvalifikace vytloukal živobytí různě: jako dělník v ČKD Praha, několik let jako jeřábník v Národním podniku Prefa Praha. Při těchto zaměstnáních vystudoval dálkově gymnázium v Libni (absolvoval 1979). Stejný model dálkového (dnes „distančního“) vzdělávání následoval, když ho přijala Filozofická fakulta UK na obory filozofie – historie, které absolvoval v roce 1987. Přitom volil taková zaměstnání, která mu umožňovala studovat: krátce byl informačním referentem v Ústavu školských informací , prodával v antikvariátu, vzpomínal i na jiná zaměstnání – vazač břemen, distributor tisku, poštovní zřízenec, nejdéle však byl v osmdesátých letech topičem. Tehdy také pronikl do části pražského undergroundu.
Prvního února 1989 zakotvil konečně v Národním muzeu, a sice jako odborný kulturně výchovný pracovník (později výzkumný pracovník) Ústředního muzeologického kabinetu. Odsud se 1. 10. 1991 přesmyknul do Knihovny Národního muzea a jejího oddělení zámeckých knihoven, které tehdy vedla vynikající dáma PhDr. Jitka Šimáková. Lubošovi se otevřely nové zdroje poznání. Přístup k více než 1 600 000 knih unikátně dochovaných na českých, moravských a slezských zámcích, hradech a v depozitářích Národního muzea však nebyl a není „zadarmo“. Málokteří z dnešních knihovníků si umějí představit černou a fyzicky náročnou stránku péče o tyto vzácné fondy. Oddělení zámeckých knihoven se v teplejších ročních období mění v kočovnou společnost, protože nekončící revize knihoven nelze pochopitelně provádět na dálku. V biografickém medailonu Lubošovy knihy Bestiář je tato zvláštní symbióza fyzického s duchovním popsána takto: „…za dobu, kdy (Antonín, pozn. MS) pracuje v oboru, fyzicky přestěhoval na tři sta tisíc knih: ze sklepů do věží (oblíbená disciplína knihovníky přirovnávaná k vrcholovému sportu), ze zámků na jižní Moravě do zámků na severní Moravě, ze zámků na severní Moravě do zámků v západních Čechách atd. Světlejší stránkou této špeditérské činnosti je ovšem to, že ještě mnohem větší množství knih mu při různých pracovních příležitostech prošlo rukama.“
Výsledkem tohoto kontaktu s knihami během stěhování, revizí a reinstalací byl dokonalý přehled o tom, kde se nacházejí prameny k naplnění jeho vlastních výzkumných zájmů a k tvorbě jeho autorských knih. Lubošovy nejvýznamnější knižní publikace byly: kniha–katalog o sakrální geometrii, alchymii, magii, astrologii, kabale a tajných společnostech vydaná 1997 pod názvem Opus magnum; Bestiář. Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy (2003, 2010); Hermetici a šarlatáni evropského rokoka. Cagliostro, Saint-Germain, Casanova. (2003); Zlatý věk svobodného zednářství v Čechách (2010). Nutno podotknout, že Lubošovy zájmy o „tajné vědy“ neměly povahu triviálního a intuitivního vztahu, jímž se dnes k této tematice poutá pozornost dosti širokých skupin amatérských vyznavačů. Luboš k nim přistupoval s průpravou vzdělaného a korektně připraveného badatele, který je považoval za legitimní součást evropské kultury. V případě tematiky svobodného zednářství souzněl i s jejím humanistickým ethosem v současnosti a byl členem jedné z pražských lóží.
Množství dílčích studií a bibliografických soupisů k zámeckým knihovnám bude ještě zhodnoceno v obsáhlejším odborném pohledu na Lubošovu tvorbu, který připravuje vedoucí oddělení zámeckých knihoven Petr Mašek. Stejně jako Lubošovy popularizační texty a přednášky. Důležité je ale zmínit ještě Lubošovy výstavy, které měl jako muzejní pracovník také v „popisu práce“. Bylo jich mnoho, autorských či spoluautorských, namátkou Regnum alchymiae (1994), Novum lumen chymicum (1998), podílel se na monumentálních výstavách Opus magnum (1997) a František Antonín hrabě Spork (1999), v Německu na obnovení výstavy Regnum alchymiae (1995) nebo na výstavě Magia naturalis (2000). V této tvorbě se projevily i jeho cestopisné zájmy - výstavy S mapou a puškou (2001), Menschen unterwegs... (2001) a nedávná vynikající výstava v našem Náprstkově muzeu – Zámořské objevy (2014). V roce 2014 přišel s námětem výstavy o Julesovi Verneovi a jeho díle. Moc lituji toho, že od ní nakonec ustoupil. Na zámku Zbraslav, dočasném útočišti oddělení zámeckých knihoven po dobu rekonstrukce historické budovy Národního muzea, už začal dokonce shromažďovat rekvizity. Zřejmě by tu výstavu pojal velmi moderně s přesahem do aktuální subkultury sci-fi, aspoň o tom svědčily jeho sympatizující zmínky o steampunku. Ale nikdo by ho nedonutil převést ji do modu „hravé výstavy pro všechny a zvláště děti“, jak se v dobrém smyslu snažíme v muzeu výstavně zpřístupňovat naše sbírky. Luboš nebyl jednoduchý člověk a nebylo mu tedy po chuti ani mainstreamové zjednodušování poznání minulosti naší civilizace v obraz s optimistickými rysy. Však i Verne viděl na pozadí technologického pokroku šalbu a nebezpečí jeho zneužití.
Douška. Dnes, kdy píšu o nebožtíku Antonínovi, přišla se mi představit jeho pravděpodobná nástupkyně v oddělení zámeckých knihoven, kterou si od jejích studentských let vychovávali kolegové Mašek a Antonín s pedagogickou pomocí kolegy Šípka. Má a bude mít úplně jinou životní zkušenost, než měl Luboš. Doufám, že vedle odborného růstu mohla by vyzrát i v originální tvůrčí osobnost. Je to jeden z tradičních znaků Knihovny Národního muzea, že se někteří její lidé poněkud vymykají běžným představám o knihovnickém povolání. Přesahují ho a míří i do jiných oborů.
