PhDr. Renáta Modráková
Publikace The Witchcraft Reader (ve volném překladu Studie o čarodějnictví) je komplexní, a přitom nesmírně zajímavý soubor statí od různých autorů. Pro české čtenáře je zajímavá nejen svým atraktivním titulem, ale také tím, že se zabývá tituly, kterou jsou běžnou součástí našich fondů (například Malleus Maleficarum, tedy Kladivo na čarodějnice). Některé studie zabíhají do oboru dějin knižní kultury, literatury, historie, dějin umění a dále. V neposlední řadě je také novinkou v příruční knihovně Oddělení rukopis a starých tisků Národní knihovny ČR.
Kniha sleduje recepci čarodějnictví, magie a kouzelnictví v soudobých rukopisných a tištěných pramenech až po současné projevy různorodých čarodějnických kultů, jak se odrážejí v odborných i populárních médiích. Celkem obsahuje 43 statí dělených do deseti kapitol. Každá kapitola je uvozena shrnující statí editora, která vysvětluje nejen rozřazení, ale také vyzdvihuje nejdůležitější fakta a zjištění z jednotlivých následujících statí. Některé statě jsou doprovázeny také obrazovou přílohou, i když ta je velice skrovná. Tato publikace vychází již ve třetím vydání. Editor v úvodu k celé knize a také v úvodních statích ke každému článku reflektuje doplňky a případná přepracování starších článků oproti předchozím vydáním.
První část je věnovaná období čarodějnických procesů pozdního středověku (klíčová a úvodní stať Richarda Kieckhefera „Witch Trials in Medieval Europe“) s přesahem do 16. a 17. století (zejména stať Wolfganga Behringera „Weather, Hunger and Fear: Origins of the European Witch-Hunt in Climate, Society and Mentality“). V této době exponenciálně rostl počet titulů věnovaných čarodějnictví, magii, nekromancii atd. Tehdejší literaturou odbornou i populární se prolínal strach z imaginárních čarodějnických kultů (například Gustav Henningsen ve stati „From Dream Cult to Witche´s Sabbath“). Vše bylo ovládáno náboženskými idejemi o ďáblu v kombinaci s genderovým aspektem (zejména Norman Cohn a jeho stať „The Demonisation of Medieval Heretics“). Publikace samozřejmě sleduje i zajímavé období útlumu a revize vnímání čarodějnictví (v 9. kapitole zejména Brian P. Levack „The Decline of Witchcraft Prosecutions“ nebo Marijke Gijswijt-Hofsra ve stati „Witchcraft after the Witch Trials“). Reminiscence negativního vnímání čarodějnictví ve společnosti vnímáme v oslabené míře i dnes, jak je dobře představeno v závěrečné části sborníku
Jednotlivé stati pokrývají prakticky celou oblast Evropy, i když tzv. východním zemím, mezi něž jsme – opět a bohužel – počítáni i my, je věnována podstatně menší pozornost. Těžiště se nachází zejména v oblastech dnešní Anglie (v samotné Anglii například Charlotte-Rose Millar ve stati „The Devil and Familiar Spirits in English Witchcraft“, ale také konkrétně například ve Skotsku u Joyce Miller „Witches and Charmers in Scotland“), Francii a Německu (například H. C. Erik Midelfot a jeho stať „The Devil and the German People“), i když v mnohých případech je též zmíněna situace ve Španělsku, Itálii a v severských zemích. Bohužel momenty důležité pro naše dějiny, které je třeba zasadit do celoevropských dějin „čarodějnického šílenství“, jakými byly například čarodějnické procesy na panství Velké Losiny, jsou zcela opomenuty. Stejně tak chybí pojetí čarodějnictví a kouzelnictví mimo katolickou sféru v českých zemích, tj. v raných fázích husitského hnutí a později v utrakvismu.
Čarodějnické procesy jsou v našem historickém vnímání obvykle spojovány s katolickou církví. Ve skutečnosti se objevovaly také v protestantském prostředí u různých nominací, i když v poněkud jiné síle a formě. Tomu se věnuje zejména čtvrtá kapitola. Stuart Clark se přímo zaměřil na srovnání čarodějnictví u protestantů a katolíků („Protestant Witchcraft, Catholic Witchcraft“). Alison Rowlands předložila kratší zpracování tématu u luteránů („A Lutheran Response to Witchcraft and Magic“). A konečně Gary K. Waite nabídl zajímavé pojetí ďábla u anabaptistů („Anabaptists and the Devil“).
Mezi sledované prameny nepatří jen výslechy obětí inkvizičních procesů nebo dobové polemiky. V řadě studií je reflektována také soudobá románová tvorba, novinové články, pamflety (například u Marion Gibson ve stati „The Decline of the Witchcraft Pamphlet“), tedy značně široký soubor materiálu. Pokud jde o současnost, je přihlédnuto také k televizní tvorbě a filmovému průmyslu. Sociální sítě prozatím stály mimo zájem autorů, ale třeba se jim dostane pozornosti v dalším revidovaném vydání.
Značná pozornost je věnována klíčovým spisům, které formovaly a akcelerovaly čarodějnické procesy. Jedním z titulů je Malleus Maleficarum Heinricha Kramera, který známe v četných vydáních (již od nejstarších prvotisků) i z našich knihoven. Recepce tohoto spisku v německých oblastech nabízí logické konsekvence také pro české země (zejména Hans Peter Broedel ve stati „The Malleus Maleficarum and the Construction of Witchcraft“). Sledovaných titulů je ale podstatně více a mnohé jsou pro české čtenáře zajímavé. Tak tomu je v případě Ulricha Molitora (zemř. před 1507). Tomu se výtečně věnuje Charles Zika ve svém revidovaném příspěvku („Ulrich Molitor and the Imagery of Witchcraft“).
Někteří autoři postavili své statě na základě sledování procesů s konkrétními jedinci (například Jacqueline Simpson ve stati „Margaret Murray´s Witch Cult“). Dlužno dodat, že vesměs se jednalo o ženy (například Louise Jackson „Witches, Wives and Mothers“). Ostatně v publikaci je na mnohých místech zdůrazněno, že až ze čtyř pětin byly oběťmi čarodějnických procesů ženy.
Otázce genderu a čarodějnictví je věnována samostatná sedmá část, zahájená úvodní statí Karen Jones a Michaelem Zellem („Women and Witchcraft before the Great Witch-Hunt“). Mezi sledovaná témata patří také úzké hranice mezi ženami – léčitelkami a porodními bábami, které byly nezřídka obviňovány (stať Jane P. Davidson „The Myth of the Persecuted Female Healer“). Tuto uvedenou část uzavírá E. J. Kent, zaobírající se otázkou maskulinity a mužských čarodějnických procesů v Anglii („Masculinity and Male Witches in Old and New England“).
Závěrečná kapitola pojednává o recepci čarodějnictví v současnosti. Sleduje nejen starší kulty pod vše shrnujícím názvem New Age (viz Diane Purkiss ve stati „Modern Witches and Their Past“), ale také různé varianty kultů Wicca ve stati Ethana Doyle White „Wicca as Witchcraft“. Zobrazení ďábla a jeho přisluhovačů ve filmech a soudobé literatuře nabízí zajímavé paralely k minulosti a ukazuje, jak je v soudobé společnosti stále ještě velmi živý strach, který je nadále živen (Julian Goodacre ve stati „Modern Western Images of Witches“). Nemluvě o možná poněkud úsměvných faktech, jako je třeba odsouzení populárních dětských knih Joan Rowlingové o Harrym Potterovi, na které upozorňuje Marion Gibson („Harry Potter in America“). Méně úsměvné je potom vyřazování těchto knih z dětských knihoven v některých amerických státech, popřípadě jejich rituální pálení. Není to nic, co bychom v minulosti neznali – stejně tak moc dobře víme, kam se vše může zvrhnout.
Daná publikace je vskutku komplexní prací sledující značnou šíři dílčích témat. Náročné odborné stati, pro někoho „těžko stravitelné“, se střídají s odlehčenými, populárněji zaměřenými příspěvky, takže po knize mohou sáhnout i méně poučení čtenáři, kteří nejsou specialisty na danou tematiku.
]]>doc. PhDr. Richard Papík, Ph. D. / Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Ostrava a knihovny. Letos jsou v „ocelovém srdci“ naší republiky dvě velká a zajímavá a vlastně hrdá výročí, která se k ostravským knihovnám vztahují. Knihovna města Ostravy a Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě jsou ve věkovém odstupu obdobně jako matka a dcera. Městská knihovna se dostala do klubu stoletých a krajská knihovna slaví sedmdesátiny. 70 let – věk, v němž je dnes mnoho seniorů ještě velice aktivních (a brzy to možná bude i hranice odchodu do důchodu, takže sedmdesátka je skoro i střední věk…). Prizmatem „cimrmanovské metodiky“ se obě výročí také dobře pamatují a jsou i v ideálním zapamatovatelném rozestupu. Přestože recenzně posuzuji publikaci o krajské vědecké knihovně, je pro mne milé a důležité zmínit obě jubilea. Jsou podstatná pro kraj a metropoli moravskoslezského území, a také pro celou naši pěknou zemi a pro naše knihovnictví, které svou kvalitou patří ve světě mezi uznávané – i když ve světě se také stále inspiruje v zájmu svého dalšího rozvoje, protože vždy je co zlepšovat.
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě (dále MSVK) patří mezi nejvýznamnější krajské knihovny v České republice a její historie a hlavně odborné činnosti jsou opravdu úctyhodné a nelze nepřejít tedy 70 let jejího činění.
Dílo, které vyšlo ke konci roku 2020 nejen v tištěné, celkem reprezentativní podobě, ale je dostupné i elektronicky, považuji za důležité nejen z pohledu knihovnicko-informačního, ale i historického a svým způsobem „politického“, neboť síť knihoven České republiky patří k nejhustším ve světě a pokračování této tradice (od roku 1919 založené zákonně) závisí na rozhodování vzdělaných politiků, kteří si uvědomují, jaký je význam knihoven pro rozvoj moderní a konkurenceschopné České republiky, a to v mnoha ohledech – odborných, ekonomických, ale také sociálních. Publikace nabízí nejen historii, ale i argumenty pro podporu knihoven a informačních institucí v ČR. Proto i úvodní slovo hejtmana kraje profesora Iva Vondráka dodává tomuto dílu o historii a vývoji MSVK důležitosti, stejně tak jsou zajímavá úvodní slova významného a dlouholetého emeritního ředitele Moravské zemské knihovny v Brně docenta Jaromíra Kubíčka.
Obsah díla je dobře a funkčně koncipován a členěn, staví na kvalitně a objektivně popsané minulosti rozdělené do několika kapitol (etap), doplňovaných podkapitolami vztahujícími se ke službám, fondům, prostorům a aktivitám knihovny, pochopitelně technologiím a jejich postupným nasazováním a lidem MSVK, a zároveň také nabízí vize do budoucna. Na historii knihoven si lze uvědomit vývoj celého knihovnicko-informačního oboru (knihoven, ale i dřívějších středisek VTEI) i období oněch 70 let, kterými Československo a Česká republika prošly od roku 1951.
Trochu mne zmátl název publikace a přemýšlel jsem o něm ve více souvislostech, než je oficiální, tedy 70 let vědecké knihovny v Ostravě. Možná bych z nejrůznějších důvodů navrhl delší název, včetně podnázvu – tak jak píši v nadpisu této recenze, ale to je jen úvaha recenzenta, nemá to možná žádné opodstatnění, jde jen o můj subjektivní a pocitový názor.
Oceňuji na díle soupis literatury a bibliografické přehledy, formální a grafickou úpravu lze respektovat. Kniha je po formální i obsahové stránce přehledná, fotografie a další obrazové přílohy jsou celkem kvalitní a komplementární k celému dílu a oživují je. Při pročítání a posuzování publikace už během jejího vzniku jsem si uvědomil, že podobná díla by někdy mohla být i zajímavým (v nadsázce konstatováno) doplňujícím učebním textem, který je propojen s teoriemi o knihovnách, jejich službách, historii, souvislostech s dalšími aspekty knihovnictví. Vše toto zmiňované jsem si při čtení uvědomoval a spatřuji v tom také jistou edukativní dimenzi této publikace, přestože její účel je především vzpomínkový, oslavný a historický. Dílu přeji ediční a čtenářský úspěch.
Richard Papík
]]>DOMBROVSKÁ, Michaela a ŠIDLICHOVSKÁ, Zuzana. Informační detox: jak si zjednodušit život v digitální době. První vydání. Praha: Grada, 2021. 191 s. ISBN 978-80-271-2920-1.
Vždy je příjemné, když lidé našeho oboru (knihovnictví a informační věda, informační studia a knihovnictví, ve světě se užívá pro náš obor termín library and information science, LIS) dokáží napsat publikaci, která míří spíše na běžné uživatele informačního světa v širším pojetí, i když si takové publikace mohou číst informační profesionálové včetně knihovníků, neboť vždy je něco nového a k poučení.
Již v minulých několika desítkách let se relativně střídmě, ale ne zase tak úplně ztraceně, objevoval termín informační hygiena. Tento termín se v publikaci sice nepoužívá, ale odpovídá dřívějším pramenům k podobnému tématu, které si zvolily autorky pro jejich knihu. Před desítkami let se termínu informační hygiena dotknuli např. představitelé našeho oboru, jako byl Karel Janoš nebo Jiří Cejpek, také i další představitelé zejména sítě VTEI (vědecké, technické a ekonomické informace). Termín informační hygiena je sice staršího data, svým způsobem ale nadčasový, ne však zase tak zabydlený mezi knihovníky a informačními pracovníky, ale stojí za poznání.
Také se časem přidaly další termíny s podobným směřováním, i když přeci jen relativně jinak a ve struktuře více do šířky a obsahově více do vědecké hloubky. Takovým pojetím je termín informační ekologie (také není v publikaci používán, autor recenze dává jen do souvislostí). Koncept informační ekologie byl v minulém desetiletí publikačně více než u nás akcentován na Slovensku, např. profesorkou informační vědy z Univerzity Komenského v Bratislavě Jelou Steinerovou, a k tématu se vztahovaly projekty, mezinárodní konference a semináře, sborníky, články, diskuze, ale lidé z České republiky se na nich publikačně rovněž mírně podíleli nebo se jich účastnili a zapojovali do debat.
Určitě je dobře, že se tématy informační hygieny, která má v některých aspektech blízko k duševní hygieně (není to ovšem totéž, přestože řada lidí v tom téměř vidí totéž) v oboru zabýváme, neboť to souvisí s problematikou kvantitativního nárůstu informací označovaného někdy jako informační exploze, informační krize apod., a potažmo s tzv. informačním přetížením či informačním zahlcením, což jsou oblasti, kde se informační věda také ráda výzkumně pohybuje. V odborném článku vědeckého časopisu by asi termín informační detox působil pro mnohé dráždivě, v oblasti popularizace efektivní práce s informacemi, s informačními technologiemi a s uměním si od všeho i odpočinout je na místě, neboť je relativně srozumitelný.
Autorky díla mají částečný studijní původ v oboru informačních studií a knihovnictví (obě obhájily před několika lety dizertační práce na doktorském programu Informační věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy) a informační svět je zajímá po odborné i popularizační stránce. Mají za sebou více publikačních aktivit. Za zmínku stojí např. nedávná publikace Michaely Dombrovské. Rád bych na tomto místě připomněl její odbornou monografii (vycházející mj. z její dizertační práce) vydanou v roce 2018 pod názvem Informační gramotnost jako veřejný zájem, politika a norma.
Protože autorky mají i jiné zájmy (včetně např. jógy nebo témat lidského rozvoje), pojaly publikaci sice populárně, ale zároveň se opírají o vlastní zkušenosti čerpané ze studia informační vědy nebo z praxe a je cítit, že za čtivě a populárně psaným textem se ukrývají odborné argumenty a zkušenost.
Publikace má 5 bloků a několik desítek menších kapitol, které se dotýkají i jakéhosi harmonického uspořádaní záležitostí domova, práce, dokumentů, našich schopností soustředit se, zvládat kognitivní zátěže, anebo také odpočívat a relaxovat na různé způsoby, být si vědomi kritického myšlení, nepodléhat zmatku světa sociálních médií i dezinformací. Autorky nezapomněly zmínit i období covidové.
Po grafické a typografické stránce je publikace příjemná, čtivá a čitelná, zvýrazňovaná opěrná slova nebo věty umožňují rychlejší orientaci v textu i efektivní čtení, obrysové čtení, listování, kniha se nemusí číst lineárně, ale výběrově, skokově. Seznam použité a doporučené další četby je rozsahem celkem přiměřený, je také mezioborový, upozorňuje spíše na popularizující tituly publikací. Zde bych sice rád viděl více informačních pramenů z informační vědy, které byly napsány v minulých desetiletích zejména v zahraničí, a také mohla být vedena detailnější rešerše do tuzemských pramenů v historickém záběru několika desítek let, ale pak by dílo nemuselo působit tak uvolněně a bylo by spíše oborovou monografií. Cílem publikace tedy nebylo dělat nějaký výzkum, srovnání, odborné závěry, ale poskytnout populární pohled na náš život pracovní či osobní, někde poučit více, někde jen upozornit, naťuknout, jinde poskytnout návody, jak žít s informacemi a informačními technologiemi radostněji, vyrovnaněji a nenechat se tímto světem přetížit, naopak umět jej zvládat. A udělat si občas informační detox.
]]>
V čem mi tato kniha pomohla?
Tato kniha mne zaujala hned na první pohled. Potřebovala jsem prostě vědět, „jak na sítě“. Četla jsem ji delší dobu, nikoli proto, že by snad byla nečtivá, ale proto, že jsem se vracela k určitým místům několikrát. Ano, přiznám se, že na začátku ve mně vyvolávala otázky jako: Není to jenom pro komerční sféru? Copak já mám nějakou značku?
Kniha je napsaná srozumitelně i pro laiky jako jsem já. Začínala jsem jako asi každý založením svého profilu na Facebooku a zjistila jsem, že Facebook mi opravdu může sloužit jako moje kronika, přesně jak píšou autorky na s. 243. Nedlouho poté jsem se stala správcem stránky Knihovnický institut NK ČR – informační služby. A to bez zkušeností s vedením takové stránky. Napadaly mne otázky, jako: Jsou naše příspěvky dost čtivé/atraktivní? Čte je vůbec někdo, a jestli ano, tak kdo? Dá se vůbec knihovnickou tematikou, navíc vlastně knihovnickou metodikou, zaujmout? Jak často tam mám něco dát?
Kdyby tehdy byla na světě tato kniha, mnohé by mi bylo jasnější a srozumitelnější. Na většinu svých otázek jsem v knize našla odpověď. Je zřejmé, že ji psaly odbornice, které dané problematice rozumí.
Michelle Losekoot a Eliška Vyhnánková jsou držitelkami několika cen, mimo jiné ceny Křišťálová Lupa 2020 v kategorii Marketingová inspirace či Zlatý středník 2020 (1. místo v kategorii Využití sociálních sítí). Dlouhodobě se zabývají problematikou sociálních sítí.
V knize předkládají důvody, někdy překvapivé, proč založit sociální síť či proč pobývat v prostředí sociálních sítí. Dále autorky vysvětlují, že v prostředí sociálních sítí se musí přemýšlet jinak, neboť se v online prostředí celkově chováme odlišně než ve skutečném světě. V době, kdy na sociálních sítích trávíme čím dál více času, je potřeba o této oblasti více přemýšlet.
Popisují, proč na sociální sítě „chodíme“ a jak se na sociálních sítích chováme. Současně se zabývají důvody, zda a kdy potřebujeme placenou reklamu. Samy autorky nabádají k šetrnosti a umírněnosti. Můžeme vyhodnocovat například prostřednictvím Google Analytics. Současně vyvracejí i některé mýty a omyly s tím spojené, jako například „nic to nestojí“, „nemusíte na to nic umět“ apod.
Proč trávíme svůj volný čas na sociálních sítích? Kolik ho tam trávíme? Na kterých sociálních sítích – Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram, YouTube? Velice oceňuji, že autorky popsaly rozdíly mezi výše jmenovanými sociálními sítěmi. Napsaly, v čem jsou jedinečné, co si pohlídat a co funguje. Také uvedly, pro koho či pro jaké účely je která z těchto sociálních sítí nejvíce vhodná. Okrajově se věnují skrytým nebezpečím, která vyplývají z enormního trávení volného času v této oblasti, jako je sociální izolace apod. Možná by rizika mohla být více zdůrazněna a propracována, ale to by asi bylo na další knihu.
Dále předkládají strategie, jak vést sociální sítě, jak budovat a motivovat tým spravující profil, jak dělat marketing sociálních sítí.
Ač byla tato kniha vydána již v roce 2019 (záměrně píši již, neboť všichni víme, jak rychle běží čas v oblasti IT a sociálních sítí), má stále co nabídnout. Autorky předkládají čtyři klíčové dovednosti: Zaujmi. Naslouchej. Vyprávěj. Vyhodnocuj. Na konci knihy autorky doporučují další materiály ke studiu. Kniha byla trefně zařazena do edice Žádná velká věda. Člověk má po přečtení této knihy pocit, že vedení sociálních sítí není věda, ale jedno velké dobrodružství.
Věděli jste, že se musíte zabývat obsahovým marketingem? Že opravdu nemusíte dávat příspěvky na svůj profil denně? Že méně je někdy více i v této oblasti? Stačí dát jeden kvalitní a zapamatovatelný příspěvek jednou týdně. Nebo že je lépe, když sociální síť spravují dva správci, kteří k ní mají heslo a přístup. Že je důležité, aby profil byl veden v jednotném duchu a v jednotném jazyce/rétorice? Že obsah je lépe rozvrhnout a rozhodně se nemá na sociálních sítích lhát! Že máte sledovat přátele, ne známé, stanovit si hranice… ale více se dočtete v této výborné publikaci.
P.S. Jen je škoda, že redakce vydavatele se více nevěnovala českému jazyku, prohřešky proti češtině nemají místo ani v knize s „odlehčeným“ textem.
]]>
Když před cca patnácti lety sociolog Miloslav Petrusek publikoval soubor esejí Společnosti pozdní doby1, v němž nabídl sumář více než stovky různých charakteristik společností naší euroamerické, demokratické a na tržním hospodářství založené civilizace, tak pojmy „společnost metrická“ nebo „společnost hodnocení“ tehdy ještě nezmínil. Zdá se tedy, že v devadesátých letech 20. století, kdy Petrusek na knize převážně pracoval, nebyly tyto metafory ještě tak (samo)zřejmé jako dnes. Jedenáct let po vydání Společností pozdní doby (a pět let po Petruskově smrti) však již německý makrosociolog Steffen Mau, působící na Humboldtově univerzitě v Berlíně, věnoval oběma pojmům celou knihu, kterou nyní máme k dispozici také v češtině (po anglickém překladu jde teprve o druhý jazyk, do kterého byla převedena). A je nutné zdůraznit, že překladatel Jan Petříček odvedl vynikající práci, stejně jako nakladatelství Karolinum, do jehož edice Studia nových médií byla zařazena.
V samotném úvodu knihy Metrická společnost věnuje Steffen Mau relativně velký prostor mnohostrannému zhodnocení vlivu pronikání čísel, číselně vyjadřovaných hodnocení a vůbec obecně kvantifikace do našich životů. Upozorňuje, že jednostranná kulturní kritika těchto fenoménů by byla nespravedlivá a že i ony v sobě mohou skrývat emancipační potenciál. Mohou nám na příklad pomoci odkrýt některá diskriminační jednání nebo upozornit na zdánlivě „přirozené“ nerovnosti. Celkově je však text knihy nesen spíše v kritickém tónu, přičemž autor své precizně vystavěné argumenty dokládá celou řadou zcela konkrétních důkazů, zejména tam, kde se opírá o výzkumy provedené jinými badateli a badatelkami v minulosti. Poučený čtenář sice v knize nic zásadně překvapivého neobjeví, ale již kvůli důkladnosti myšlení, s nímž se na necelých dvou stech stranách shledá, stojí Mauova kniha určitě za přečtení. Její velkou předností je totiž myšlenková sevřenost, hutnost a preciznost argumentace.
Co tedy podle Maua charakterizuje dnešní metrickou společnost, resp. společnost hodnocení? Ve stručnosti to, že všechno a všechny podrobuje hodnocení na základě kvantitativních dat a že tomuto tlaku už takřka nelze uniknout. Mau ale zároveň v úvodních dvou kapitolách poukazuje na historický rozměr celého procesu a připomíná, že snadná dostupnost číselně vyjádřených informací a s tím související kvantifikace života občanů umožnily vznik moderního byrokratického aparátu, který se zároveň stal zásadním producentem dat a zpětně snadněji dokázal své snahy legitimizovat v očích těch, kteří do této činnosti nebyli „zasvěceni“. Tím také tento aparát nabýval značné symbolické moci. S odkazem na historii, ale i zcela aktuální současnost, připomíná Mau ambivalenci moci, na niž kladl důraz již Michel Foucault. Moderní, byrokratický stát, který má k dispozici nepřeberné množství dat, není ve snaze docílit minimálně vnějšího dohledu nad jedinci za pomoci výkonného aparátu zcela sám. Občané si totiž postupem času část těchto technik kontroly zvnitřnili, „optimalizují se“ a společně s druhými přispívají k budování „normalizující společnosti“, v níž se (auto)regulace a disciplinace vzájemně doplňují.
Historické příklady již detailně popsal právě Foucault a mnozí jeho následovníci. Mau se ale zabývá především dneškem, a tak důkladně popisuje, jak mnozí z nás přispívají k vlastní objektivizaci intenzivním využíváním technologických nástrojů (mobilní aplikace, chytré hodinky), které sledují, zaznamenávají a mnohdy i s dalšími lidmi sdílejí naše údaje. Mau v tomto kontextu odkazuje na italského filozofa Luciana Floridiho a jeho pojmy „průhledné tělo“ a „sdílené tělo“. První odkazuje ke zviditelňování ohromného množství tělesných dat, zatímco druhý k jejich proplétání s daty dalších lidí. V jiné části své knihy jde Mau dokonce ještě dále a s odkazem na korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana píše o tom, že v digitální době se každý subjekt sám spontánně „osvětluje“, a tak je zároveň svým vězněm i dozorcem, tedy „svým vlastním panoptikonem“. To vše je důležité shrnout proto, abychom si uvědomili, že tento v dějinách lidstva zcela mimořádný fenomén kvantifikace není pouze výsledkem nějakého vnějšího tlaku na nás, ale že se mu mnohdy poměrně ochotně – výměnou za domnělé nebo skutečné výhody – poddáváme.
V něčem je ale celý proces utváření „metrické společnosti“ velmi specifický a pevně zakotvený v současných socioekonomických kontextech. Mau tento proces vidí přímo jako logickou součást neoliberalismu, který zavádí systém kontrol a zkoušek, v němž se musí každý jedinec neustále znovu osvědčovat. Ekonomizace všech oblastí života společnosti, tedy i např. školství či kultury, které se dříve řídily jinou logikou než hledisky finanční rentability, vede k neustálému hodnocení a srovnávání s druhými, přičemž se zaměřuje pouze na ty aspekty, které jsou kvantifikovatelné. Jedním z přímých důsledků dominance těchto principů tak je obtížné, ba takřka nemožné utváření solidárních sítí ve společnosti. Jak kategoricky tvrdí Mau v závěru knihy, „(m)etrická společnost je masa soutěžících jednotlivců, nikoli solidární nebo kooperativní společenství“ (s. 180).
Velmi podnětných postřehů lze v knize najít opravdu hodně. Mau například charakterizuje společnost hodnocení také jako společnost zpětných vazeb, ve které se z příležitostí podat zpětnou vazbou stává faktická povinnost, a tak mnozí z nás tráví hodiny ročně vyplňováním zpětnovazebních dotazníků. V této souvislosti stojí za zamyšlení, nakolik k tomu každý z nás přispívá, a také, zda s výsledky dotazníků pracujeme vždy tak, abychom maximálně využili dobrovolnou práci respondentů. Mau si totiž správně všímá, že v roli zákazníků všichni tak trochu přebíráme práci za vedení firem, jejichž produkty a služby si pořizujeme, a to vždy, když provádíme hodnocení spokojenosti s nákupem. V očích managementu mají zákazníci vždycky pravdu, a tak z něj tato hodnocení snímají část odpovědnosti za případnou kritiku. Společnost hodnocení je zkrátka společností, ve které každý neustále může, ba dokonce by i měl, hodnotit ostatní.
Velkým tématem zasahujícím hned do několika kapitol knihy, je vztah svobody jednání a všudypřítomného hodnocení. Steffen Mau se zaměřuje na velmi rozšířenou a mnohdy nekriticky přijímanou funkci různých rankingů a ratingů a ukazuje, jaké nezamýšlené důsledky mohou mít například na akademickou činnost. Nejen zde totiž vedou k „fetišizaci vnějšího obrazu“. To, na čem nově záleží, je vypadat dobře a ne nutně být dobrý. Mau připomíná minimálně všem v akademickém prostředí známou skutečnost, kterak důraz na umístění v různých osobních (H-index) či institucionálních (univerzitní rankingy) žebříčcích změnil praxi samotného výzkumu. Koneckonců český „kafemlejnek“, založený na sčítání bodů za dosažené vědecké výsledky a jejich mechanickém přepočtu na peníze, je ukázkovým příkladem tohoto globálního fenoménu, který českou vědu a výzkum ovlivnil na více než jedno desetiletí a jehož stínu jsme se nedokázali plně zbavit dodnes.
Knihu Steffena Maua tak lze číst i jako svého druhu varování: kvantifikace uvádí do hierarchického vztahu to, co dříve srovnatelné nebylo. Nově jsme konfrontováni s vyčíslováním skutečností, které byly tohoto režimu dosud ušetřeny, např. sektor veřejných služeb. Navíc se nejedná jen o činnost profesionálních byrokratů, kteří tento sektor novému režimu podrobují. Sami zástupci sledovaných sektorů si již tyto přístupy zvnitřnili, reprodukují je a tím i podporují. Mau proto svou knihu končí faktickým varováním: „...výkonnostní metriky tvoří hlavní součást společenského hodnocení; často jsou však založeny na reduktivní představě o tom, co bychom měli vnímat jako relevantní výkon. Systémy pozorování a hodnocení často zohledňují jen to, co je kvantifikovatelné“ (s. 187).
Kniha Steffena Maua přináší na relativně malé ploše velké množství témat dotýkajících se naší současné společnosti a vybízí nás k úvahám o jejich (ne)samozřejmosti. Poukazuje na historické kořeny naší posedlosti čísly, daty (dnes tak populární zásada „data based decision making“), žebříčky, skóre a hodnoceními. Na platformě Goodreads měla Mauova práce v době psaní tohoto textu hodnocení 3,57 z maxima pěti hvězdiček. Jsem přesvědčen, že si rozhodně zaslouží hodnocení vyšší.
Poznámky
1 PETRUSEK, Miloslav. Společnosti pozdní doby. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006. 459 s. Knižnice Sociologické aktuality; sv. 12. ISBN 80-86429-63-6.
]]>Tato publikace je součástí řady Daily Life alias Každodenní život, vydávané nakladatelstvím Greenwood Press Daily Life Through History Series. Tato série sleduje formou cíleně zaměřených textů různé formy každodennosti v historii lidstva, mezi různými skupinami obyvatelstva a také na pozadí rozličných sociálních jevů.3
Již samotný anglický jazyk naznačuje silnou orientaci na anglicky mluvící prostředí. Autorka si je zcela jista v tamních reáliích. Díky citované literatuře se více méně orientuje ještě v německém a francouzském prostředí. Bohužel ostatní oblasti Evropy zůstávají spíše opomíjeny, i když se nahodile citovanými pracemi snaží autorka zmínit i je. Při čtení publikace tak může čtenář snadno nabýt dojmu, že kulturní vývoj Evropy se odehrával jen v anglicky, německy a francouzsky mluvících oblastech. V podstatě vypadla celá oblast severní a centrální Evropy. Celý rozsáhlý slovanský region nestál autorce za bližší prozkoumání. České ženy ve středověku jsou až na dvě kratší zmínky zcela opomenuty.
Již název tedy naznačuje klady a zápory tohoto díla. Hlavním kladem je ucelený pohled na život žen ve středověku, který lze použít pro další výzkum nebo prostě jen pro lepší představu o životech středověkých žen. Velkým záporem je jednoznačná plochost a malý ponor do hloubky. Publikace je tedy vhodná pro široké spektrum čtenářů, od začínajících specialistů až po poučené laiky. Každý si v publikaci může najít to své.
Je nutné zdůraznit, že o podobné počiny se pokoušeli již jiní a tento je jen dalším příspěvkem do celé řady kompendií4. Jeho jednoznačným kladem je shrnutí moderní anglické literatury, která je zde, i když v nedostatečné šíři, reflektována. Pro české publikum je to tedy vhodné téma, zvláště uvážíme-li, že podobné moderní kompendium pro české středověké dějiny stále ještě chybí.5 Pevně věřím, že spolu se mnou by jej česká čtenářská obec uvítala.
Publikace je systematicky členěna do sedmi kapitol, přičemž poslední, sedmá kapitola obsahuje krátké medailonky zajímavých středověkých žen (mezi mnohými například Trota ze Salerna, Hildegarda z Bingen, Kristýna Pisánská a mnohé další). Jednotlivé kapitoly si pravidelně všímají šlechtičen, měšťanek, tzv. prostých žen, jeptišek i žen na okraji společnosti. V krátkosti jsou zahrnuty také ženy z minoritních náboženských skupin, zejména židovských a muslimských. Největší pozornost je potom s ohledem na dochované prameny věnována šlechtičnám. První obsáhlá kapitola, zabývající se manželstvím a sexualitou, je jednou z nosných a nejčtivějších kapitol celé knihy. Značná pozornost je také věnována druhé kapitole, sledující ženské životní cykly, plodnost a neplodnost, rození dětí a jednotlivé etapy života ženy. Bohužel v určitých pasážích je patrna určitá tendenčnost sledující návrat a oslavu tradičních společenských hodnot a návrat k ženství. Méně pozornosti se poté neprávem dostalo pracovním činnostem žen ve středověku. Čtvrtá kapitola si všímá jen šlechtičen, a to zejména v anglickém a francouzském prostoru. Pátá kapitola (náboženství a církev) je velmi oslabená a notně marginalizovaná. Autorka smíchala dohromady denní náboženskou praxi, nové i staré řády, laická bratrstva a bekyně, mysticismus a Johanku z Arku. Zmínila také Blaženu, údajnou českou princeznu (snad sestru svaté Anežky České), která měla v Miláně založit sektu. Tato kapitola je i svým rozsahem značně podceněná. Podobně zjednodušená je také předposlední kapitola sledující ženy na okraji společnosti. V ní jsou nahodile „rozpracovány“ čarodějnice spolu s heretičkami, kriminálnice (slovy dnešní společnosti) spolu s oběťmi násilí a mnohé další. Tyto kapitoly by si jistě zasloužily více zájmu. Mimochodem, z českého prostředí zde autorka akcentuje aktivity Milíče z Kroměříže a založení domu magdalénitek pro prostitutky na Starém Městě pražském.
V publikaci se objevují témata, která silně rezonují v naší moderní společnosti. Jedním z mnoha je především pojetí násilí v dějinách, ať už přímo násilí vůči ženám a dětem takříkajíc vnější (války, genocidy atd.), ale také vnitřní, v rámci rodin. Tady se přece jen autorce nepodařilo zůstat zcela nestrannou. Podobně jako v jiných kapitolách této publikace nepracovala přímo s prameny a nepodrobila je kritice. Spíše se zaměřila na sekundární literaturu, která také z povahy věci byla tendenční.
Zajímavým oživením publikace jsou četné černobílé obrázky z materiálů různého typu. Přinášejí českému čtenáři informaci o méně známých pramenech a dokumentují tak v plné šíři probíraná témata.
Celkově lze říci, že recenzovaná publikace může být prvním odrazovým můstkem v případě bližšího zájmu o pojetí každodennosti ve středověku. Českému čtenáři sice nenabídne adekvátní pramennou základnu pro české dějiny, ale umožní vytvořit si určitý přehledný obrázek. Pro českou vědeckou obec může být také vhodným signálem k sestavení obdobné publikace týkající se již jen našich reálií.
PhDr. Renáta Modráková
Poznámky
1 TUTEN, Belle S. Daily life of women in Medieval Europe. Santa Barbara, California; Denver, Colorado: Greenwood, an imprint of ABC-CLIO, LLC, 2022 (ISBN 978-1-4408-7234-1).
2 Autorka je profesorkou historie na Juniata College v Huntingdonu (Pennsylvania). Ve svém výzkumu se zaměřuje na historii žen, historii ženských klášterů a pojetí genderu ve středověké medicíně.
3 Do současnosti bylo v této řadě vydáno 84 titulů. Dostupné z: https://www.bloomsbury.com/uk/series/the-greenwood-press-daily-life-through-history-series/?Page=7 [citováno 2023-08-29].
4 Mezi mnohými zejména ENNEN, Edith. Ženy ve středověku. Praha: Argo, 2001; ERLER, Mary. Women, Reading and Piety in Late Medieval England. Cambridge: Cambridge University Press, 2002; PHILLIPS, Kim M. Medieval Maidens: Young Women and Gender in England, 1270–1540. Manchester: Manchester University Press, 2003; D´ARCENS, Louise, FEROS RUYS, Juanita. Maistresse of my Wit: Medieval Women, Modern Scholars. Turnhout: Brepols, 2004; KERBY-FULTON, Kathryn, OLSON, Linda (edd.) Voices in Dialogue: New Problem in Women´s Cultural History. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 2005; HAMBURGER, Jeffrey F., JÄGGI, Carola, MARTI, Susan, RÖCKELEIN, Hedwig (edd.) Frauen – Kloster – Kunst: Neue Forschungen zur Kulturgeschichte des Mittelalters. Beiträge zum Internationalen Kolloquium vom 13.-16. Mai 2005 in Mülheim/Ruhr. Turnhout: Brepols, 2007; RUSSELL, Jeffrey B., ALEXANDER, Brooks. A History of Witchcraft: Sorcerers, Heretics and Pagans. 2. ed. London: Thames and Hudson, 2007; CLASSEN, Albrecht. The Power of a Woman´s Voice in Medieval and Early Modern Literatures: New Approaches to German and European Women Writers and to Violence Against Women in Premodern Times. Berlin: De Gruyter, 2007; SIGNORI, Gabriela (ed.) Die lesende Frau. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2009; AMT, Emilie (ed.) Women´s Lives in Medieval Europe: A Sourcebook. 2. ed. London: Routledge, 2010; GREEN, Dennis H. Women Readers in the Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 2011; BENNETH, Judith M., KARRAS, Ruth Mazo (edd.) The Oxford Handbook of Women and Gender in Medieval Europe. Oxford: Oxford University Press, 2013; BURTON, Janet, STÖBER, Karen (edd.) Women in the Medieval Monastic World. Turnhout: Brepols, 2015; MORRISON, Susan Signe. A Medieval Woman´s Companion: Women´s Lives in the European Middle Ages. Oxford: Oxbow, 2016; WARD, Jennifer. Women in Medieval Europe, 1200–1500. 2. ed. London: Routledge, 2016.
5 Je nutné zdůraznit, že nakladatelství Argo má ucelenou řadu Každodenní život, ve které vycházejí četné překlady sledující různé aspekty každodennosti v období středověku a novověku. V této řadě také vyšel titul ŠMAHEL, Karel a Martin NODL (eds.) Člověk českého středověku. Praha: Argo, 2002. Dále se tématu systematicky věnují Dana Dvořáčková Malá v rámci svého výzkumu dvorů a dvorské kultury (zejména DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana a Martin HOLÝ, Tomáš STERNECK, Jan ZELENKA a kolektiv. Děti a dětství: od středověku na práh osvícenství. Praha: NLN, 2019). Z posledních zejména KOLÁŘOVÁ TAKÁCSOVÁ, Kornélia. Ženy ve středověku: zakladatelky, mecenášky, matky. Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2022.
]]>
Dvě autorky, korektorky se zkušeností pořádání workshopů na téma e-mailové korespondence, shrnuly svoje zkušenosti a vytvořily sympatickou příručku pro ty, kteří při psaní e-mailů tápou. Jejich cílem bylo přispět ke zlepšení elektronické komunikace v českém prostředí.
Příručka se zabývá formální, firemní, oficiální korespondencí, ale pro srovnání obsahuje i příklady korespondence neformální. Autorky ukazují, jak při redakci e-mailů postupovat, a to od samého začátku: od vytvoření adresy, volby fotografie k e-mailu, správné formulace předmětu e-mailu (jsou uvedeny příklady, jak by předmět vypadat neměl). Jak správně formálně oslovit (a která oslovení jsou spíše neformální, tj. nevhodná v oficiálním písemném styku) a jak se rozloučit; jak se vypořádat s nepřechýlenými ženskými příjmeními a s víceslovnými příjmeními, jak správně a v jakém pořadí uvádět akademické a další tituly a jakých chyb se při používání titulů vyvarovat; jak má vypadat samotné sdělení (tělo e-mailu) a jak postupovat při jeho kontrole (jak vyzrát na „autorskou slepotu“); co do formální korespondence nepatří (pozor na zkratky, dvojsmysly, vtipy a emotikony), jak má vypadat e-mail po vizuální stránce (odstavce, oddělování oslovení, odstavců atd. mezerami), jak používat interpunkční znaménka typu vykřičníku, otazníku (jsou uvedeny příklady nevhodného užití), jaké jsou správné (české!) uvozovky, jaký je rozdíl mezi spojovníkem a pomlčkou atd. Autorky nezapomněly na kapitolu s přehledem klávesových zkratek pro znaky a symboly.
Je zařazena kapitolka o ochraně osobních údajů s uvedením pravidel a doporučení (jak vytvořit silné heslo, jak často ho měnit, zálohovat data…).
Styl publikace je odlehčený, text se dobře čte. Velmi sympatickým rysem této příručky je důraz na správnou češtinu, upozornění na obtížnější gramatické a stylistické jevy, uvedení příkladů správného zápisu – kromě již zmíněných titulů – kalendářních dat, časových údajů, používání malých a velkých písmen, hovorových a nespisovných výrazů a frází (Zejtra vám v 10 brnknu…).
Pár chyb a neobratností se ovšem objevuje i v autorském textu. Některé jsou spíše stylistické povahy (Podoba e-mailové adresy by tedy mohla vypadat…, příliš rušivé pozadí či pestrobarevné oblečení mohou působit rušivě…). Zamrzel mě ale výraz „potencionální“ (na str. 159, „e-mail od potencionální klientky“), správně je potenciální. To vše se dá spravit v dalším vydání…
Je však dobře, že autorky upozorňují na nešvary, které se v e-mailové korespondenci objevují v důsledku tlaku angličtiny. V knize je samostatná kapitolka o rozdílech českého a anglického úzu formální korespondence (oslovení, rozloučení – kde s čárkou a kde bez čárky?, pokračovat malým nebo velkým písmenem po oslovení adresáta?). V českých textech (a nejen v korespondenci) se pod vlivem angličtiny objevují „krkolomné fráze“ (hezká formulace z pera autorek) vycházející z doslovných nebo špatných překladů frází anglických; proto např. místo Mějte hezký den (Have a nice day) používejme raději české Přeji Vám hezký den. Karamboly mohou nastat při mechanickém použití překladačů (z řady uvedených příkladů jeden: Tvé oči září – Your Eyes September…).
Text příručky je doplněn mnoha konkrétními náměty, které čtenářům pomohou v jejich korespondenční praxi. Za každou kapitolou následuje krátké shrnutí a navíc cvičení – malý test (určit vhodné a nevhodné předměty e-mailů, jak oslovit adresáta ve formálním e-mailu, jak se správně představit, co je formální a co neformální rozloučení…); na konci knihy je pak klíč ke cvičením, a také nejčastější dotazy, které byly autorkám zadávány při workshopech, s odpověďmi.
Knížka je i zábavná – hned na straně 19 autorky varují před přílišným spoléháním se na funkci autokorekce při rychlé e-mailové komunikaci z chytrého telefonu a uvádějí výsledné formulace (vařený pane, odporná práce, vdaná faktura, souhlas s oplozením pozemku…). Ilustrace v publikaci jsou veselé, ale nevtíravé (ilustrátorkou je Anna Macková), celkové typografické řešení příjemné (snad jen kromě stránky s obsahem – bílé písmo na světle modrém pozadí není příliš čitelné). Autorkám však myslím můžeme poděkovat a popřát jim hodně sil do další práce, při níž se s námi budou dělit o své znalosti a zkušenosti.
]]>Bc. Dana Karulová
Metodická príručka Jak řídit knihovnu: příručka pro začínající vedoucí/ředitele knihoven, ktorá vyšla v Knihovnickém institutu Národní knihovny ČR, prináša prehľad kompetencií a postupov potrebných k zvládnutiu všetkých úloh spojených s riadením neziskovej inštitúcie poskytujúcej služby akou je knižnica. Cieľom publikácie nie je zahltiť čitateľa množstvom manažérskych definícií a postupov, ale poskytnúť mu praktický pohľad na činnosť a správu knižnice. Autori predkladanej publikácie sú sami riadiacimi pracovníkmi alebo zastávajú odborné pozície na rôznych úsekoch v knižniciach, čo je bezpochyby vidieť aj na výbere tém a ich spracovaní.
Knižnice ako informačné, kultúrne a vzdelávacie inštitúcie majú v spoločnosti dlhodobú históriu a tradíciu. Dnešné knižnice sa nachádzajú vo svete turbulentných zmien, ktoré prinášajú výzvy, ale aj existenčné riziká. Preto je zrejme potrebné, aby sa riadiaci pracovníci knižnice vedeli pripraviť na zmeny prostredia a adekvátne reagovať na nové potreby spoločnosti. Dôležitou činnosťou je aj prezentácia úloh a cieľov knižnice voči svojim zriaďovateľom a používateľom a napĺňanie inštitucionálnych a právnych rámcov knižnice. V neposlednom rade veľký dôraz by mal každý vedúci a riaditeľ klásť na vedenie a motiváciu svojich zamestnancov. Knižnica ako inštitúcia musí spĺňať pravidlá a zásady, ktoré jej vyplývajú z jej právnej a hospodárskej formy a z predmetu činnosti. Pre naplnenie týchto pravidiel a zásad je potrebné sa vedieť orientovať v mori právnych predpisov, metodik, noriem a ďalších dokumentov, ktoré ich určujú. Autori metodickej príručky Jak řídit knihovnu dokážu prostredníctvom vybraných kľúčových oblastí poskytnúť kompas k zorientovaniu sa v množstve administratívnych a právnych úkonov a odpovedať na otázky, s ktorými sa stretne väčšina vedúcich pracovníkov knižníc: Čo by mala obsahovať zriaďovacia listina? Aké ďalšie kroky je potrebné urobiť po založení knižnice? Čo je etický kódex? Aké zákony si treba preštudovať, aby sme sa vedeli vysporiadať k autorskými právami a ochranou osobných údajov? Aké sú práva a povinnosti riaditeľov príspevkových organizácií? Ako na organizačnú kultúru a manažérske činnosti knižnice? Akú agendu je potrebné viesť pre ekonomické riadenie knižnice, verejné zákazky a ako naložiť s majetkom knižnice? Ako motivovať a hodnotiť zamestnancov knižnice? Čo všetko by mali poskytovať knižničné služby a aká je regionálna funkcia knižníc? Čo je benchmarking knižníc? Ako môžeme spolupracovať s inými knižnicami a inštitúciami? Aké priestory a vybavenie by mala knižnica mať a ako zabezpečiť bezbariérový prístup? A čo ak potrebujem vedieť viac? V 14 kapitolách, ktoré obsahujú odporúčanú literatúru a prílohy tak čitateľ nájde odpovede na dané otázky a oboznámi sa s problematikou vonkajšieho a vnútorného procesu fungovania verejných knižníc v českom prostredí.
Obzvlášť vhodnou formou príručky je jej elektronická verzia, ktorá vyšla rok po vydaní tlačenej verzie a je voľné prístupná všetkým záujemcom. Elektronická verzia je rozšírená o ďalšie prílohy, ktoré obsahujú prehľady, návody, vzory dokumentov a príklady z knižníc. V elektronickej verzii sú priamo v texte odkazované dokumenty prepojené na ich online verziu, a tak si čitateľ môže pozrieť legislatívne, metodické a ďalšie dokumenty priamo. Ďalšou veľkou výhodou tejto elektronickej verzie príručky je prísľub priebežného aktualizovania. Príručka je prehľadná a doplnená o piktogramy, ktoré upozorňujú na doplňujúce informácie, ktoré by čitateľovi nemali chýbať.
Aj keby sa na prvý pohľad mohlo zdať, že príručka prináša ľahký úvod k problematike riadenia knižníc, po dôkladnom preštudovaní jednotlivých kapitol bude so mnou súhlasiť asi väčšina čitateľov, že sa jedná o prepracovaný a komplexný súbor pokynov, zákonov, noriem, štúdií a príkladov. Príručka sa tak stáva neoceniteľným nástrojom pre začínajúcich vedúcich pracovníkov, riaditeľov, ale aj pre študentov knihovníckych odborov. Myslím si, že príručka bude dobrým a prehľadným radcom aj pre skúsenejších riadiacich pracovníkov knižníc, ktorí chcú mať všetky potrebné informácie po ruke.
]]>Od knihoven pro knihovny: tři pilíře Koncepce rozvoje knihoven na léta 2021-2027 s výhledem do roku 2030. Praha: Městská knihovna v Praze, 2020. 17 stran, 5 nečíslovaných stran. Dostupné také z: https://issuu.com/mestskaknihovnavpraze/docs/brozura-koncepce-knihoven-web
Tato malá brožura vznikající v minulém roce v týmovém duchu pod střechou Městské knihovny v Praze (vydavatel) je nesmírně užitečným výstupem připraveným odborným a nadšeneckým redakčním kolektivem (ve složení Tomáš Tománek, Eliška Bartošová, Barbora Buchtová, Lenka Hanzlíková, Alena Tománková, úvodní slovo ve formě vzkazu má Vít Richter) v roce 2020.
Je založena, jak už vyplývá z názvu, na poměrně jasné koncepci knihoven do roku 2027 (s výhledem do roku 2030), která je dokumentově jistě zásadní a zajímavá, ale je škoda ji ponechat jen v archívech úředních dokumentů, na webových stránkách patřičných institucí, zmiňovat ji na setkáních zainteresovaných, neboť jde obecně o velmi zdařilý dokument, který je sice stažitelný ze stránek nejen Národní knihovny ČR, ale přes její obsahový náboj i přehlednost nebude nikdy tak atraktivní pro přiblížení tématu koncepce širší veřejnosti, jako to dokazuje právě recenzovaná brožura. Už jenom proto, že všechny koncepce knihoven, které jsou v posledních letech pod organizační taktovkou Ústřední knihovnické rady (poradní orgán ministra kultury ČR) a pracovních skupin kolem ní, jsou dokumenty strategickými a svým způsoby úředními a ty přitahují jen určitý okruh odborníků nebo lidí zajímajících se o knihovnicko-informační sféru.
Při pročítání této brožury jsem ožil, jak toto může být přehledným nejen popularizačním nebo zvýrazňujícím dokumentem, ale že to půjde jistě navrhnout (nejen) mým studentům jako učební materiál pro knihovnicko-informační školy a pro lidi, co rádi podstatné na několika stranách a přehledně, anebo rádi by se profesně vydali do sféry knihovnického sektoru, ať už knihoven veřejných, vysokoškolských nebo odborných, i když důraz a uváděné příklady v materiálu přeci jen více cílí na veřejné knihovny, které početně převažují nad těmi ostatními. Mohu rád konstatovat, že je tam v podstatě vše a „výjimky potvrzují pravidlo“ jsou spíše na diskuzi než na zatěžování běžného čtenáře.
Líbí se mi, že barevně a graficky (Vojtěch Janoušek) a stylisticky (jazyková korektura Michaela Losíková) jde o přitažlivé dílko zvýrazňující na více místech 3 základní pilíře Koncepce rozvoje knihoven v ČR na léta 2021-2027 s výhledem do roku 2030. Těmi pilíři jsou (opakuji se po koncepci a po recenzovaném díle, ale opakování je důležité i právě v recenzích):
U všech pilířů jsou zdůrazněny strategické cíle a jsou uváděny milé a účelné příklady z té nejběžnější praxe, pochopitelně výběrově a stručně. Nejen laici, ale i samotní knihovníci a informační profesionálové potřebují vytěžit z celé koncepce to, co je v jejich praxi aplikovatelné a zdůrazněné, což brožura celkem velmi poutavě nabízí na několika stranách. Líbí se mi tento dokumentový výstup podporující naši pozornost a další kognitivní schopnosti ho vstřebat a hlavně zamyslet se. Přeji mu hodně štěstí a čtenářů.
]]>PhDr. Irena Prázová, Ph.D. / Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova v Praze
Publikaci Čtení jako dobrodružství vydává Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR (ÚČL AV ČR) a je věnována profesoru Jiřímu Trávníčkovi k jeho šedesátým narozeninám. Vychází na podzim roku 2020 v ÚČL AV v Brně.
Profesor Jiří Trávníček je známý literární teoretik a kritik věnující se české a evropské literatuře a rovněž výzkumům čtení, čtenářství a čtenářské kultuře. Je pracovníkem Ústavu české literatury Akademie věd ČR v Brně a vysokoškolským pedagogem.
Jak sami editoři uvádějí, kniha je především poctou Jiřímu Trávníčkovi – od jeho kolegů, přátel, bývalých studentů, spolupracovníků; poctou Trávníčkově tvorbě, jeho profesnímu zaměření, ale především jeho osobnosti. Na vytvoření knihy se podílelo 28 autorů převážně z Ústavu pro českou literaturu AV v Brně, Masarykovy univerzity, nakladatelství Host a dalších institucí. Kniha je rozdělena do tří částí: Pozdravy a konfese, Studie a interpretace a Čtení a kritika.
První část je nejvíce osobní, jedná se spíše o úvahy a osobní vzpomínky deseti přátel a spolupracovníků Jiřího Trávníčka. Příspěvky jednotlivých přispěvatelů jsou rozmanité, vážnější i vtipné, mají však dva společné jmenovatele, a to poctu literatuře a poctu profesoru Trávníčkovi, který se teorii literatury věnuje svůj celý profesní život.
Ilustrativním počinem této specifické kolektivní publikace je básnické dílo vysokoškolského pedagoga, teoretika literatury a dalšího Trávníčkova kolegy Jiřího Kotena s názvem „Sonet o brněnských znalcích literatury (kteří v hospodě končí většinou dřív než staří básníci)“:
Vzpomíná se tu na Kožmína
Dělá se knih prosýpání
A Bohouš okem sv. Antonína
O pivo zas prosí paní
Dnes Ondřej Sládek sedí v růžku
Daniel ze zdi čte nářek
A Jura rozdal novou knížku
Se statistikou čtenářek
V jedenáct zavírají
Sníh svítí pěnou bílou z piva
Trousí se domů znalci knih
Každý sed si do své tramvaje
Elektrika skřípe Zpívá
Že sníh zítra v Brně roztaje
Ve druhé části publikace Studie a interpretace se nabízejí literárně teoretické studie související s literaturou a četbou jako takovou. Každý z jedenácti příspěvků je uvozen pasáží o Trávníčkovu práci a osobnost a dále je zaměřen na vlastní autorovu specializaci.
Za zmínku v této části stojí například studie „Jak denní světlo osvětli tmu noci!“ Eschatologické čtení na stránkách Darmstadtské hagady od Daniela Soukupa, která pojednává o čtení židovských textů mužů a žen ve středověku.
Třetí, poslední část recenzované publikace, do níž je zahrnuto sedm autorů, je věnována především literárně kritickým pojednáním, které uvádí text Miroslava Balaštíka Krize důvěry: kritika versus čtenáři.
Není opomenuta ani literární kritika básnické tvorby, které se Trávníček kromě tématu čtení a čtenářství profesně také věnoval. V této části se více textů zabývá samotným čtenářstvím apod.
Autoři zmiňují Jiřího Trávníčka jako odborníka na českou literaturu, literárního teoretika a kritika a především jako milovníka literatury, četby a čtenářství. Klíč ke čtení této mnohovrstevné knihy autoři nenabízejí a naopak nechávají čtenáře najít si svoji cestu k více či méně oblíbené příspěvkům z oblasti teorie a filozofie čtení.
Kniha i přes svou netradiční formu splňuje kritéria vědecké publikace.
]]>Její význam spočívá především v tom, že reflektuje výsledky nového hmotného průzkumu obou zlomků. Do nejmenších podrobností zkoumá a popisuje jednotlivé pracovní postupy, a to vše na základě kvalitní obrazové dokumentace. A to do té míry, že není možné najít jednu jedinou chybně provedenou proceduru nebo bod. Zároveň se zcela distancuje od odpovědi na tolik zprofanovanou otázku: „Jsou oba rukopisů pravé?“ Na rozdíl od celé řady předcházejících prací toto nebylo jejím primárním cílem. Primárním cílem po celou dobu zůstal popis a zhodnocení dopadů dřívějších zkoumání těchto artefaktů na základě neinvazivních zobrazovacích a analytických metod.
Autoři recenzované publikace jsou všichni zaměstnanci Národního muzea. Odborné části popisu rukopisů se zhostila Jana Tvrzníková, zatímco ostatní tři kolegové zpracovávali samotné provedení výzkumu.
Tomu odpovídá i obsah publikace. Samotný text bezprostředně (a poněkud neobvykle) začíná autorskou poznámkou. Zpravidla bývá umístěna až za úvodem, na druhou stranu její užití hned takto „zkraje“ předem naznačuje skladbu celé publikace i její primární poslání. Následující úvod je klíčový pro pochopení celé publikace i jednotlivých postupů prací, včetně krátkého shrnutí důvodů těchto prací, jimiž byla především příprava rukopisů na jejich vystavení v rámci výstavy připomínající 200 let od jejich nalezení. Další pasáže jsou věnovány dějinám rukopisů se zaměřením především na jejich zkoumání, s postižením zlomových výzkumů, uvedení osobností na nich se podílejících a popisů jejich prací. To je doprovázeno rozsáhlým přehledem literatury vycházejícím ze starších publikovaných statí i publikací, mapujících starší pracovní postupy i dosažené výsledky. Jako odborník pohybující se ve výzkumu rukopisů delší dobu bych přece jen uvítala více prací paleografických, tedy zaměřených na zkoumání dějin a vývoje písma, a uměnovědných, specializujících se na popisy jednotlivých zdobných prvků. I přesto jejich absence text výrazně nenarušuje a odpovídá předem navrženému schématu publikace. Jako nesmírně cenné hodnotím také zmínění reflexe obou rukopisů v současné literatuře (viz stať na s. 21 pojednávající o rukopisech jako „synonymu literární mystifikace“).1 Neméně zajímavá je také kapitola věnovaná reflexi rukopisů v dalších uměleckých dílech, včetně jejich zpracování ve světě. S ohledem na primární založení celého průzkumu byla podrobně zpracována zejména kapitola přibližující rukopisy z hlediska zkoumání přírodních věd. Její pochopení usnadňuje další orientaci v knize. Pro osoby pracující s historickými sbírkami je tato kapitola stručným a dostatečným shrnutím chemických procesů, které mnohdy zanechaly stopy na stránkách leckterých historických děl různého stáří.
Autoři této publikace po celou dobu zůstávají přísně nestranní a důsledně se zdržují jakýchkoli komentářů o dříve provedených hmotných průzkumech či naznačení vlastních názorů na pravost či nepravost originálů. Tento historický rámec je zcela podstatný a umožňuje lepší orientaci v následném textu, který se již jednotlivými historickými detaily nezabývá.
Za klíčovou a nutnou k přečtení považuji zejména část věnovanou obecně podmínkám hmotného průzkumu, ve které jsou dopodrobna popsány užité metody a přístroje2. Jejich volba byla zaměřena především na dokumentaci a vyhodnocení fyzického stavu originálů, slovy autorů „jejich materiálové podstaty“. Stručné popisy s dovětkem, k čemu je konkrétní metoda dobrá a jak ji lze využít pro výzkum rukopisů, umožňují rychlou a stručnou orientaci pro ty z nás, kteří se ne zcela dobře orientujeme v jednotlivých restaurátorských problematikách a navazujících výzkumech. Na druhou stranu přesné popisy jsou klíčové pro odborníky, kteří mohou v budoucnu komparativně porovnávat nastíněné metodiky s vlastními závěry a postupy.
Samotné popisy výzkumu každého fólia jsou podrobné a ukazují preciznost průzkumu, s jakou byl veden. Tyto pasáže jsou možná pro neodborníky poněkud obtížnější na orientaci a čtení, na druhou stranu nabízejí jasné zmapování průzkumu. Velice kvalitní obrazová příloha je vhodným dokumentováním každého kroku a napravuje nejasnosti tam, kde mohly u čtenáře kvůli nedostatečné znalosti problematiky vzniknout. K dobru autorům je i to, že neustále citují relevantní starší literaturu a dodržují historickou linii s uvedením konkrétních výzkumů, takže se čtenář ani jednou neztratí během čtení a sledování celého procesu průzkumu.
Na textovou část plynule navazuje rozsáhlá fotografická příloha, která dokumentuje průběh jednotlivých postupů. Její podrobnost je takřka ohromující a kvalitní provedení přispívá k pozitivnímu vyznění publikace. Doprovodné popisy ke každému obrázku zabraňují všem nejasnostem ve výkladu.
Součástí publikace je také seznam literatury věnovaný nejen oběma rukopisům a jejich historii, ale také klíčovým publikacím restaurátorským. Tímto způsobem průzkum a jeho popis přispívá k propojení různých aspektů prací o rukopisech v jeden celek, který doposud při zpracování těchto tolik diskutovaných památek chyběl.
Jednoznačným kladem publikace je velice dobrá grafická úprava. Text je plynule doprovázen obrázky v kvalitním rozlišení. Obdobně tisk na křídovém papíru dokumentuje velkou pečlivost, která byla vydavatelem při zveřejnění práce vynaložena. A dlužno dodat, že tato publikace si to opravdu zaslouží. Je nesmírně těžké převést výsledky rozsáhlých restaurátorských průzkumů a zpráv do jazyka srozumitelného i laikům. Autorům se to v tomto případě povedlo. A tam, kde byla slova příliš odborná nebo suchopárná, vše dopověděla obrazová dokumentace. Nemluvě o tom, že publikace je vhodně využitelná pro studenty restaurátorství, pomocných věd historických a knihovědy, kteří se z ní mohou poučit o možnostech vhodných i zcela nevhodných průzkumů; má přesah, který je více než kladný.
Můj první dojem z publikace byl poněkud rozpačitý. Obávala jsem se příliš náročného stylu restaurátorských zpráv, kterému bych nepříliš rozuměla. Bez obav mohu říci, že publikace je vhodná i pro méně orientované čtenáře, jako jsem byla já. Texty jsou přehledné a vše vysvětlující a tam, kde se čtenář případně ztratí, zcela napomůže, jak bylo již řečeno výše, obrazová příloha. Její provedení je velkým benefitem této práce. Publikace se tedy sama o sobě nevěnuje otázce pravosti, ale může se stát stavebním kamenem pro řešení celé problematiky do budoucna.
PhDr. Renáta Modráková
1 V tomto směru odkazuji především na román Miloše Urbana Poslední tečka za Rukopisy. Nová literatura faktu. Praha: Argo, 2012 a komiks MATĚJÍČEK, Tomáš – JERIE, Karel: Šifra mistra Hanky. Praha: Garamond, 2007.
2 Fotografování v různých typech světel, mikroskopický průzkum, dokumentaci pomocí infračervené reflektografie a rentgenového záření i identifikaci pigmentů s použitím rentgenfluorescenční analýzy a Ramanovy spektroskopie.
]]>Pokud bychom měli stručně říci, co si pod filosofií informace vlastně v případě Floridiho představit, lze říci, že jde o kritickou reflexi toho, jak informace existují, jak je můžeme vnímat a jak strukturují naše myšlení, společnost a dějinnost. Floridi upozorňuje na to, že právě filosofie informace má potenciál stát se klíčovou filosofickou disciplínou 21. století, podobně jako ve století minulém filosofie jazyka či mysli.
Floridi hovoří o tom, že je třeba změnit zásadním způsobem struktury našeho nazírání na informace (a zřejmě také na informační vědu jako takovou). Předně je třeba říci, že do informačních interakcí podle Floridiho nevstupuje primárně člověk, ale inforg. Inforgem přitom Floridi myslí libovolnou entitu (agenta), který je schopen zpracovávat informace. Může jít o člověka, stroj nebo i biotickou strukturu. Druhým klíčovým momentem je to, že naše pozornost v popisu informačních interakcí by se neměla soustřeďovat na entity (proto jsou zcela mimo oblast Floridiho zájmu například entitně-relační modely nebo konceptuální modelování tak, jak se mu věnoval tým Barbory Drobíkové a Radky Římanové (DROBÍKOVÁ et al. 2018)), ale na prostředí. Neexistuje již žádné tady a tam, online či offline. Spojené prostředí informačních interakcí je polem, ve kterém bychom měli provádět výzkum.
Poslední koncept, který je třeba zmínit, je pojem onlife – život v dnešní době je s technikou natolik spojený, že jeden z bytostných rysů, které určují, kým jsme a jak se chováme, je právě onlife. Výraz zdůrazňuje, že jednotlivé entity jsou spolu spojeny tak silně, že nemá smysl o nich uvažovat jednotlivě, ale je nutné zaměřit se právě na prostředí. Tyto koncepty se do celého textu monografie systematicky promítají.
Jednou z nejkomplexnějších knih, která se věnuje informační vědě a má silně filosofický přesah, je nesporně The Routledge Handbook of Philosophy of Information z roku 2016, kterou editoval Floridi. Nabízí pestrou paletu autorů, kteří se v ucelené mozaice věnují otázkám informace: co to vlastně informace je, jakým způsobem můžeme uvažovat o její sémantické nebo pravdivostní hodnotě nebo jakou roli informace hraje v literatuře a dalších oblastech. Jakkoli jsou některé kapitoly spojené s náročnějším logickým formalismem, kniha jako celek představuje přehledné vymezení klíčových témat v informační vědě jako takové a odpověď na otázku, proč by byla chyba oddělovat informační vědu od filosofie. Ta nemá v případě této knihy charakter něčeho odtrženého od života, ale naopak plní velice praktický úkol porozumět světu z jistého obecnějšího syntetizujícího pohledu.
Monografie je rozdělena do následujících částí: základní myšlenky, kvantitativní a formální aspekty, přírodní a fyzikální aspekty, lidské a sémantické aspekty. Poměrně značné množství témat působí neobvykle, ale přitom nabízí hluboké myšlenky – spirituální hodnota informace, filosofie dat, informace a kauzalita nebo mis- a dis- informace. Jde o nesmírně užitečné kompendium vhodné pro další podrobné studium partikulárních témat, která čtenáře zaujmou, ale současně držící jistou myšlenkovou semknutost a úplnost.
To vše ukazuje, jaký může být význam filosofie informace pro formování programu informační vědy. Zdá se, nebo Floridim editovaná monografie to naznačuje, že je možné nacházet mimořádně zajímavé souvislosti nejen s obvyklými disciplínami, ale také s uměnovědami či teologií. Je nutné poznamenat, že jakkoli jde o rozptyl poměrně široký, má smysl a nabízí vždy poměrně jasně formulované problémy, které jsou v dílčích kapitolách zkoumány.
Je přitom zajímavé sledovat jistý nesoulad diskursu mezi informační vědou, která je většinou chápana jako jistá pomocná disciplína a která má druhým vědním oborům pomoci s jejich vlastním bádáním, a tím, jak vystupuje filosofie informace. Ta je sebevědomou svébytnou disciplínou ukazující možnosti interdisciplinární spolupráce, nemá tedy plnit roli pouhého servisu či pomoci jiným vědám. Nachází nové výzkumné oblasti s možností integrace různých výzkumných metod, což vnímám jako zásadní výzvu směrem k oborové identitě informační vědy jako takové.
Sama kniha je koncipována tak, že by měla sloužit jak studentům, tak i filosofům a dalším odborníkům. Prvnímu požadavku vyhovuje tím, že ke každé kapitole nabízí soubor další literatury ke čtení, druhému pak svojí odborností. Nedokáži posoudit kvalitu nebo náročnost vzdělávání v anglosaském světě v oblasti filosofie informace, ale mohu říci, že ve stejnojmenném kurzu, který řadu let s kolegy v Brně vyučuji, by byla knihou příliš náročnou, jakkoli si dovedu představit, že jednu či dvě vybrané kapitolky by si student přečíst mohl.
První část knihy (s. 5–56) se věnuje tomu, co editor označuje jako základní myšlenky. Jde také o část textu, ve které jsou dva významné příspěvky samotného Floridiho – jeden o metodách abstrakce (což je vlastně základní metodologický text) a druhý o sémantickém aspektu informací. Další příspěvky se pak věnují fyzickým aspektům informace, vypočítatelnosti, algoritmickým problémům nebo matematickému pojetí informace.
Druhá část (s. 57–188) je zaměřena na kvantitativní a formální aspekty informace. Sleduje tak především témata z logiky, teorie sítí či formálního modelování. Pokud čtenář nedisponuje slušným základem z logiky (na úrovni vyšší než jedné či dvou univerzitních zkoušek běžné „filosofické“ náročnosti), bude předložený text pro něj asi náročný a méně přístupný. Sám Floridi se formalismu a logice nikdy nebránil, což je na výběru a struktuře textů také vidět. Za asi nejzajímavější text zde považuji příspěvek (s obtížně přeložitelným názvem) Information in the philosophy of AI and the symbol grounding problem od Selmera Bringsjorda.
Další dvě části mají společné to, že se primárně soustřeďují na spojení filosofie informace s dalšími oblastmi lidského poznání. Třetí část (s. 189–318) je tedy zaměřena na přírodu a přírodní vědy, příspěvky v ní sledují otázky kvantové informace, kauzality, filosofie dat (velice zajímavý text od Sabiny Leonelli) nebo pojetí informace v biologii či ve vědě jako takové. Jakkoli jsem čekal v této části hlubší „ponor“ například do oblasti fyziky nebo právě složitějších aspektů biologie, domnívám se, že kniha poslouží výborně pro sledování aktuálního diskursu, který je v českém prostředí stále ovlivněn literaturou jako je Informace a vnitřní struktura vesmíru (2002) od Toma Stoniera, tedy knihou, které se jeví jako nepříliš domyšlený koncept jen s malým praktickým využitím. Naopak Floridiho kniha je konkrétní, semknutá a jasná, což má za následek absenci více spekulativních kapitol.
Poslední část (s. 319–421), věnující se sémantickým a humanitním aspektům filosofie informace, sleduje význam informací pro kognici, morální rozhodování, společnost nebo spiritualitu (George Medley v této části postupuje velice zajímavě a originálně). Z témat tradičnějších je pak možné zmínit diferenci mezi mis- a dis- informacemi v příspěvku Dona Fallise. Tato část knihy působí nejvíce roztříštěným dojmem, ale i tak nabízí jasně uchopitelná témata pro aplikovaný výzkum.
Celek 33 kapitol netvoří úplné nebo jediné kompendium filosofie informace, které si lze představit. Ostatně o homogenní pojetí se snaží svými publikacemi především Luciano Floridi sám. Nabízí ale přehled osobností, které k tématu mají co říci, a jasně vymezuje jeden z možných směrů, kterým se může informační věda ubírat, pokud má mít možnost vlastního autonomního rozvoje. Vedle výzkumů informačního chování jsou to nesporně otázky, které se rodí z filosofie informace.
Současně je třeba říci, že téma filosofie informace není v našem prostředí nereflektované. Systematicky se mu věnuje především kolega Jiří Stodola (2015; 2019), Michal Černý (2017; 2018) a také Marek Timko (2015).
RNDr. Michal Černý
ČERNÝ, Michal. Epistemické otázky antropického principu ve vztahu k temné hmotě a energii. Proinflow, Brno: Masarykova univerzita, 2017, roč. 9, č. 2, s. 3–38. ISSN 1804-2406.
ČERNÝ, Michal. Vybrané kapitoly z fyziky a filosofie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018. 423 s. ISBN 978-80-210-9018-7.
DROBÍKOVÁ, Barbora, Radka ŘÍMANOVÁ, Jiří SOUČEK a Martin SOUČEK. Teoretická východiska informační vědy: využití konceptuálního modelování v informační vědě. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018. 136 s. ISBN 978-80-246-3716-7.
FLORIDI, Luciano (ed.). The Routledge handbook of philosophy of information. Routledge, 2016.
FLORIDI, Luciano. The ethics of information. Oxford University Press, 2013b.
FLORIDI, Luciano. The logic of information: a theory of philosophy as conceptual design. Oxford University Press, 2019.
FLORIDI, Luciano. The philosophy of information. Oxford University Press, 2013.
STODOLA, Jiří. The scope of the concept of information and the future of information science. Journal of Information and Organizational Sciences, University of Zagreb, Faculty of Organization and Informatics, 2019, roč. 43, č. 1, s. 73–98. ISSN 1846-3312. doi:10.31341/jios.43.1.5.
STODOLA, Jiří. Filosofie informace – metateoretická analýza pojmu informace a hlavních paradigmat informační vědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 191 s. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, sv. 437. ISBN 978-80-210-8011-9. doi:10.5817/CZ.MUNI.M210-8011-2015.
STONIER, Tom. Informace a vnitřní struktura vesmíru. Průzkum v informační fyzice. Praha, 2002.
TIMKO, Marek. The End of Capurro's Information Trilemma? (A Proposal of an Evolutionary-Ontological Solution). ProInflow, Masarykova univerzita, 2015, roč. 6, č. 2. ISSN 1804-2406.
V originále – The philosophy of information, The ethics of information, The logic of information: a theory of philosophy as conceptual design
]]>Redaktorka několika knihovnických periodik Kamila Fircáková podala kritický přehled periodik vydávaných bratislavskou Univerzitní knihovnou. Přehled začíná vydáváním národní bibliografie v době po 2. světové válce, kdy knihovna plnila roli slovenské národní knihovny. Následovaly různé řady tzv. novinek literatury, jak to vědeckým knihovnám ukládalo ministerstvo školství a jak knihovna pokládala za vhodné o novinkách informovat odbornou veřejnost. Odborné statě přinášel až Bulletin Univerzitnej knižnice, vydávaný od roku 1990, a od roku 2006 sborník Studia Bibliographica Posoniensia. Touto činností Univerzitná knižnica přispívá k rozvoji knihoven i propagaci svých sbírek. Sondu do českých knihovnických časopisů zpracovala Renáta Salátová. Spíše než jejich historický výčet a porovnání současných českých a slovenských knihovnických časopisů je zajímavá jejich charakteristika z hlediska definic, dále vystižení redakční práce a autorčino zamyšlení nad funkcí i budoucností knihovnických periodik.
Univerzitná knižnica v Bratislavě se soustavně podílí na zpracování retrospektivní bibliografie slovenských periodik. Bibliografie nepravých periodik jsou pro některé typy (kalendáře, výroční zprávy škol) již zpracovány a mají definitivní, tiskem vydanou podobu, a tak nyní dochází i na další dokumenty, jako jsou církevní schematismy a direktoria. O jejich stavu z 18. století a významu podaly zprávu Angela Škovierová s Míriam Ambrúžovou Poriezovou. Jde o první přehled, neboť tato periodika nacházející se v mnohých klášterních knihovnách byla dosud mimo zájem badatelů, a to nejen na Slovensku. Knihovědné odbornice z pořádající instituce tak svým vystoupením uvedly blok historických studií.
Ve sborníku o dějinách tisku má své místo práce o nejstarším listu tištěném na Slovensku. Prezentovala ji Agáta Klimeková, která s využitím dosavadních pramenů zhodnotila význam časopisu Mercurius Hungaricus (Uherský posel), který vycházel v letech 1705–1710 v Levoči a v historii zanechal výraznou stopu. Další práce Vlasty Okoličányové Poznatky z prírodných vied a medicíny publikované na Slovensku v 20.–40. rokoch 18. storočia v německých periodikách Sammlung von Natur- und Medicin (1717–1726) a Miscellanea Physico-Medico-Mathematica (1727–1730) rozvádí téma, které autorka příspěvku již publikovala ve sborníku Kniha 2011. Je pozoruhodné, kolik článků od tří slovenských mediků najdeme v časopisech vydávaných ve Vratislavi a jak tyto umožňují dokreslit jejich biografie. O tom, že vydávání periodik v 18. století nebylo snadné, svědčí příspěvek Judit Vizkelety-Ecsedy z maďarské národní knihovny, která rozvedla snahy o vydávání St. Georger Zeitung z roku 1793, které měly vycházet ve Sv. Juri, ale z důvodu možné konkurence nebyly povoleny.
Jazykově slovenské noviny a časopisy vydávané od roku 1783 ve slovenských tiskárnách se staly předmětem výzkumu Nikoly Ďungelové a Evy Augustínové z žilinské univerzity.
Autorky podaly jejich přehled podle zpráv uveřejňovaných v dobovém tisku a v obsahu zkoumaných periodik si všímaly anoncí souběžné vydavatelské produkce. Šlo spíše o redakční zprávy o novinkách na knižním trhu, vlastní reklama se začala v tisku prosazovat až od konce 19. století.
Studie Eleonóry Blaškové V znamení Uránie zachytila pronikání moderních médií, jak je v Košicích na počátku 20. století představoval biograf. K propagaci filmového umění ve městě vycházel v letech 1912 a 1913 týdeník Uránia, na svou dobu dobře vedený a graficky výpravný list, dokládající spolupráci umělců ve městě. Vydavatelské aktivity Vavro Šrobára od počátku 20. století zhodnotila Dana Hučková. Podrobně se zaměřila na obsah časopisu Nové časy (1913–1915), na jehož vydávání se Šrobár podílel. Poté, kdy se stal ministrem v nové vládě, redigoval Nedeľné čítanie (1921–1922). Podobnou tematiku zvolily Alexandra Pavličková s Lucií Mičianovou, když po výčtu 58 titulů slovenských pedagogických časopisů z první poloviny 20. století hodnotily obsah jen tří měsíčníků, určených pro národní školy, především z toho pohledu, jak se tyto časopisy podílely na formování slovenského národa.
Referát o politických novinách Ľudová politika, vydávaných na Slovensku za první republiky, přinesl Michal Marťák. Pro svůj příspěvek vytěžil korespondenci redaktorů novin. Naproti tomu Pavel Suk v příspěvku o protektorátním týdeníku Arijský boj vycházel z archivních policejních materiálů a poukázal na jeho štvavý obsah.
Metodickou povahu má příspěvek Viktora Szabó, jenž na příkladu některých místních východoslovenských novin zhodnotil jejich význam pro zpracování regionálních dějin Velké války. Podobně Peter Zmátlo navázal meziválečným obdobím a poukázal, jaký význam má politický tisk pro historiky. Uvolnění cenzury a rozvoj tisku a kulturního života v demokratizačním procesu po lednu 1968 sledovala ve svém vystoupení Elena Londáková. Vycházela ze zákonných předpisů, podobně jako následující vystoupení Ondreje Podolece, který se zaměřil na charakteristiku státního monopolu ve vydávání tisku v letech 1948 až 1966.
Tematicky velký blok příspěvků je zaměřen na exilová a v zahraničí pro Slováky vydávaná periodika. Uvedl jej Ján Ďurica vystoupením o periodiku Posol Božského Srdca Ježišovho. Ten začal vycházet na Slovensku v roce 1897, po jeho zastavení v roce 1949 jej obnovili slovenští katolíci v Kanadě a na Slovensko se vrátil v roce 1991. Slovenské časopisy Rím a Hlasy z Ríma, vydávané po roce 1948, zhodnotila Beata Katrebová Blehová. Pokus o širší přehled periodik slovenského politického exilu s těžištěm v severní Americe podal Josef M. Rydlo, který poukázal, jak fondy slovenských knihoven jsou v jejich výskytu neúplné. Za vrcholové periodikum slovenského exilu je pokládán Bulletin Svetového kongresu Slovákov z let 1971–1989, jak jej představil Peter Jašek.
Několik vystoupení je monotematicky zaměřených na některé časopisy vydávané pro slovenské jazykové menšiny v zahraničí. Ve Francii to byl od roku 1974 časopis Slovenské katolické misie Život – La Vie; pojednal o něm Imrich Tóth. V Rumunsku to byl Slovenský týždenník (1929–1932) a Naše snahy (1936–1941), s jejich významem a redaktory seznámila Marta Dobrotková. V Srbsku vychází pro slovenskou národnostní menšinu od roku 1944 Hlas ľudu, o jeho významu pojednala Vladimíra Dorčová-Valtnerová. Novodobým časopisem je Slovenčinár, vydávaný od roku 1991 v Maďarsku s určením pro slovenské školy; takto jej charakterizovala Edita Pečeňová. Od roku 1996 vychází Budapeštianský Slovák, jeho význam pro slovenskou komunitu přiblížila Anna Kováčová. V Chorvatsku si Slováci založili v roce 1992 časopis Prameň, s jeho vznikem a osudy seznámil Andrej Kuric. Nejmladším periodikem zahraničních Slováků je pak Slovenský svetový kalendár, vydávaný od roku 2017 v Srbsku; s jeho vznikem seznámila Katarína Mosnáková-Bagľašová. Celkový přehled slovenských periodik v Maďarsku po roce 1989 popsala ve svém vystoupení Alžběta Uhrinová-Hornoková. Podobně výčet slovenských novin a časopisů v Srbsku přinesl Vladimír Valentík.
Závěr konferenčního sborníku tvoří dva příspěvky o technickém zpracování a ochraně periodik. Tomáš Fiala seznámil účastníky s digitalizací sbírek bratislavské Univerzitní knihovny a Petra Vávrová hovořila o odkyselování periodik v Národní knihovně České republiky.
Obsah sborníku svědčí o širokém záběru, v němž největšího prostoru se dostalo historii. I když některé příspěvky seznámily se souběžnými periodiky, vycházeli jejich autoři z historických pramenů a často využili vzpomínky pamětníků. Zachytili tak ve svých vystoupeních události, které se stanou výchozím pramenem pro další studium. Za uspořádání konference a vzorně vydaný sborník příspěvků si Univerzitná knižnica v Bratislavě zaslouží naše uznání.
Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.
]]>Počátek dějin knihovnické metodiky v Rusku autor klade do roku 1908, kdy v Petrohradě vznikla Společnost pro knihovnickou nauku (Obščestvo bibliotekovedenija), jejímž cílem bylo zlepšovat knihovnickou praxi cestou podpory vzájemné výměny zkušeností, rozvíjet průběžné sledování a hodnocení stavu ruských knihoven, zpracovávat instruktivní materiály pro knihovny, organizovat šíření odborných tiskovin (zprávy, přehledy, katalogy…), studovat činnost zahraničních knihoven, zavádět do praxe progresivní formy a metody práce. Společnost začala v roce 1910 vydávat vůbec první odborný knihovnický časopis – Knihovník (Bibliotekar´). Periodikum přinášelo informace o tuzemských i zahraničních knihovnách, o nových pracovních postupech a zkušenostech a stalo se brzy dobrým pomocníkem knihovníků. Společnost organizovala porady, semináře, konference, v roce 1911 byla spoluorganizátorem Prvního Všeruského sjezdu knihovníků. Sjezd ve svých závěrech vyzval k demokratické reformě zemských a městských knihoven, k vytváření městských a újezdních knihovních sítí, otevření knihovnických kurzů.
Bohužel ne všechno z těchto záměrů se podařilo uskutečnit. Státem organizovaná metodická pomoc knihovnám se objevuje až v roce 1917, kdy v rámci nové vlády vznikl Lidový komisariát osvěty (Narkompros) a Rada pro mimoškolní vzdělávání s oddělením knihoven. V tomto období byly zpracovány první programové dokumenty o službách knihoven v Rusku. Na počátku 20. let byly po celé zemi vytvářeny ústřední knihovny autonomních republik, krajů a oblastí, které se staly metodickými centry těchto regionů. V roce 1922 byl přijat dokument o centrálních gubernských a újezdních knihovnách (podle tehdejšího administrativního dělení), jimž se také ukládala povinnost metodického vedení příslušné sítě. Se vznikem SSSR v roce 1922 došlo v metodické práci ke změnám, metodika se zaměřila i na rozvoj vztahů knihoven republik, které vešly do svazku SSSR, na rozvoj odbornosti knihovníků a na využívání zkušeností nejlepších knihoven. Vytvářely se národní republikové knihovny, přičemž metodická pomoc knihovnám se stala také jednou z jejich funkcí. Dalšího knihovnického sjezdu (1924) se již účastnili zástupci knihoven všech svazových republik. Ze závěrů sjezdu vyplynul úkol přeměny knihoven ve střediska vzdělávání, propagace a výuky čtení (reakce na potřebu všeobecné alfabetizace, v této souvislosti se pak např. široce rozvinula doporučující bibliografie). Již tehdy zazněl požadavek zabývat se vědeckou organizací práce a vytvářením systému knihovních služeb pro všechny kategorie čtenářů. Národním centrem knihoven, tedy i centrálním článkem metodiky, se stala nově ustavená (1924) Státní knihovna SSSR, která v 50. letech získala status všesvazového metodického centra. S touto událostí je spojen vznik Vědeckometodického kabinetu knihovnictví.1
Autor stručně připomíná programové dokumenty, které byly přijaty v letech 1959, 1974 a 1984 – podle tehdejšího obyčeje šlo o usnesení komunistické strany (KSSS).
V 70. a 80. letech 20. století byl kladen důraz na rozvoj sítě dětských knihoven a knihoven pro mládež, na vybudování oblastních knihoven, které byly také pověřeny výkonem metodických funkcí, na rozvoj systému depozitního uchovávání fondů, na další zefektivnění práce centralizovaných systémů knihoven. V Ruské federaci v tomto období vznikly jako specializovaná metodická centra unikátní Ústřední republiková dětská knihovna a obdobná ústřední knihovna pro mládež.
Formování systému metodického vedení (resp. řízení) bylo v 80. letech 20. století prakticky završeno, jeho součástí bylo několik subsystémů, vybudovaných s ohledem na úrovně státní správy.
Fungování systému metodiky bylo založeno na principu centralizovaného řízení. V důsledku toho byla metodická práce definována jako forma státního řízení knihoven, která se uskutečňovala direktivně orgány státní správy prostřednictvím metodických center. Metodická centra na nižších úrovních byla povinna plnit příkazy a doporučení vyšších článků řetězce (normativní dokumenty, kontrola, vzdělávání, výměna zkušeností…). Cílem bylo dosáhnout vyšší kvality práce knihoven prostřednictvím metodického působení. Podle autora tento systém metodického řízení v podmínkách centralizovaného řízení státu bezpochyby přispěl k dosažení vyšší úrovně rozvoje knihovnictví jako celku: došlo k uspořádání sítí a systému knihoven, tím i ke zlepšení obsluhy obyvatelstva, zavedly se jednotné normy a standardy. Současně však direktivní způsob, kterým se stanovovala unifikovaná pravidla a postupy i pro řešení dílčích, specifických otázek, svazoval pracovníky metodiky v jejich aktivitě; jednotně se zaváděly metody práce, z nichž některé neodpovídaly reálným možnostem knihoven, „zabetonovala“ se určitá jednotvárnost, namísto aktivního uvažování o zavádění nových postupů se objevila pasivita.
Metodická práce prodělala zásadní změnu v 90. letech 20. století. S koncem existence SSSR se všechny doposud svazové republiky staly nezávislými státy. V roce 1993 byla přijata nová Ústava Ruské federace (RF). Podle tohoto dokumentu jsou otázky výchovy a vzdělávání, vědy, kultury, tělovýchovy a sportu obecně předmětem řízení Ruské federace a jejích subjektů (oblastí, krajů, autonomních republik a autonomních okruhů a oblastí). Knihovnictví jako součást kultury, informační, kulturně výchovné a vzdělávací činnosti je také předmětem tohoto řízení. Zároveň je stanoveno, že knihovny, měst, obcí a okresů jsou zřizovány příslušnými orgány samosprávy, které je financují a řídí jejich činnost v souladu s federálními a regionálními zákony.
Zákon Ruské federace o knihovnictví byl přijat v roce 1994. Jeho základem je nový přístup ke knihovnictví jako odvětví. V důsledku decentralizace a demokratizace zůstalo ve zřizovatelské působnosti ministerstva kultury (MK) RF devět knihoven federálního významu. Všechny oblastní, krajové, okružní a republikové knihovny (autonomních republik) jsou nyní zřizovány orgány správy těchto subjektů a knihovny měst, okresů a obcí místními orgány samosprávy. Změnil se i systém metodické práce. Zatímco dříve mělo MK RF povinnost vykonávat obecné metodické řízení knihoven a koordinovat jejich práci bez ohledu na resortní příslušnost, nyní je definován systém metodické pomoci. Podle federálního zákona o knihovnictví mají federální orgány státní moci zabezpečovat podporu vědeckému výzkumu a metodickému vedení v oblasti knihovnictví, a také materiálně zajišťovat tyto činnosti. Národní knihovny jsou podle zákona vědeckovýzkumnými organizacemi pro knihovnictví, bibliografickou vědu a knihovědu, metodickými, vědecko informačními a kulturními centry federálního významu. Knihovny na nižších úrovních státu (republiky RF, autonomní okruhy a oblasti, samosprávy) mohou pověřovat příslušné knihovny funkcí ústředních knihoven. Tyto ústřední knihovny pak mají povinnost poskytovat knihovnám metodickou pomoc. Hierarchický model postavený na subordinaci tak byl vystřídán modelem metodické obsluhy založeným na paritě, rovnoprávnosti ve vztazích knihoven a metodických center různých úrovní. To způsobilo velké změny jak v obsahu, tak v organizaci metodické práce. Ta pružněji reaguje na aktuální otázky a potřeby knihoven Významně vzrostl počet zaměstnanců zapojených do metodiky, všeobecně již bylo přijato pojetí, že nejen speciální metodická oddělení, ale všechny odborné útvary knihovny, která plní funkci metodického centra, se zapojují do metodické práce. Rozšířil se okruh otázek, jež metodické služby zpracovávají. Změnil se i název – používá se sousloví „inovačně-metodická činnost“ – o tomto tématu ještě později.
Dříve v této oblasti hrály hlavní úlohu ministerstvo kultury a federální knihovny, které zpracovávaly normativní a instruktivní dokumenty. Nyní je proces metodické práce soustředěn v zásadě do dvou úrovní: 1) ústřední knihovny republik, oblastí a krajů a 2) ústřední knihovny měst a okresů. Změnily se pravomoci a funkce MK RF, které nyní v oblasti metodické práce značně zúžilo svoje aktivity; zabývá se realizací porad, vědecko praktických konferencí vedoucích pracovníků oblastních, krajových a republikových knihoven, vydává odbornou literaturu a normativní dokumenty, zpracovává koncepční materiály.
Jedním z hlavních směrů práce na federální úrovni se stal výzkum, příprava specialistů pro administrativní článek řízení a bezprostředně metodiků, vzrostla orientace na přípravu distančních elektronických forem (přednášky, konzultace…), a také analytická práce. Regionální střediska začala aktivněji rozvíjet „horizontální vztahy“ – se sousedními regiony a knihovnami dalších resortů, což se mj. projevuje zapojením do přípravy komplexních cílových územních programů rozvoje knihoven. Na municipální úrovni se metodická pracoviště stávají generátory nových idejí, iniciátory zavádění novinek. Jejich hlavním zájmem jsou potřeby uživatelů, kvalita uspokojování těchto potřeb, efektivita knihoven v tomto směru. Metodika se zbavila nadměrné reglementace, dosáhla vyšší pružnosti ve smyslu reagování na konkrétní podmínky, je schopna rozpoznat a efektivně zavádět inovativní postupy a strategie, zvládla metody a postupy výzkumu, celkově se zvýšila kultura metodické práce. Na druhé straně bylo oslabeno vertikální propojení, chybí normativní dokumenty, které by vedly k uspořádání vzájemných vztahů mezi federálními, regionálními, městskými a okresními metodickými centry a knihovnami, jejich povinností a odpovědností. Autor zdůrazňuje, že není třeba odmítat pozitivní výsledky předchozích desetiletí. Doby, kdy metodik nařizoval a knihovník nařízení plnil, je pryč. Ale reglementace činnosti knihoven existuje, je dána státními normami a dalšími dokumenty, které mají zavazující charakter. Úkolem metodiků je pomoci realizovat to, k čemu se knihovna rozhodne, avšak v souladu s obecnými normami.
V nových podmínkách vznikají i nové struktury metodické pomoci knihovnám. Všeobecné uznání už získal moskevský Innocentr vybudovaný na bázi Knihovny I. S. Turgeněva (je ústřední knihovnou Centrálního administrativního okruhu Moskvy). Jiným příkladem jsou meziregionální koordinační sdružení pro poskytování metodické pomoci: tak Zonální vědeckometodické sdružení knihoven Uralu propojuje metodická střediska pěti regionů a zapojuje i knihovnickou vysokou školu v Čeljabinsku a oblastní vědeckou knihovnu jako centrum shromažďování statistických a výzkumných dat. V řadě regionů vznikají teritoriální meziresortní metodické služby, jejichž cílem je zvýšení úrovně knihovnictví bez ohledu na resortní příslušnost knihoven.
Významnou úlohu hraje také Ruská knihovnická asociace (RBA), především její sekce „Knihovnická profese, kádry, celoživotní vzdělávání“. Rozsáhlou metodickou práci vykonávají Ruská asociace školních knihoven, Asociace elektronických knihoven, Meziregionální sdružení knihoven v oblasti podnikání.
Neustala ani spolupráce knihoven Ruské federace s knihovnami bývalých svazových republik. V roce 1992 bylo vytvořeno Knihovnické shromáždění Euroasie, které propojuje knihovny zemí zapojených ve svazku Společenství nezávislých států. Cílem této platformy je výměna zkušeností, organizace kulatých stolů, konferencí, a tím také uchování kontaktů, celistvosti informačního prostoru, který za léta fungování SSSR vznikl a zahrnuje také určitou společnou intelektuální rovinu, způsob a úroveň odborného myšlení.
V uvažování o dalším zdokonalování metodických služeb se objevují myšlenky o posílení funkcí v oblasti výzkumu, o intenzifikaci inovativních aktivit knihoven, návrhy vytvářet profesionální konzultantské organizace mimo dosavadní knihovnické struktury, tak jak fungují v řadě západních zemí. I v RF začaly vznikat nezávislé konzultantské instituce, které poskytují placené odborné služby (právo, ekonomika, marketing, reklama, psychologie, personální management). Bohužel mnohé knihovny si tyto placené služby nemohou dovolit.
Autor věnuje značnou pozornost koncepci „inovatiky“ v knihovnách a zkoumá význam, který se inovacím přičítá i v knihovnické metodice. Existuje zde řada přístupů a zatím se nepodařilo je sjednotit. Někteří autoři uvádějí, že hlavním smyslem metodické práce je „řízení změn“, jiní, že podstatou všech funkcí metodického centra je „řízení rozvoje“. „Řízení změn“ se jeví jako rozpor s ohledem na kritiku, která ještě nedávno zaznívala na adresu „silového“ sovětského systému metodického řízení knihoven. Manažerská činnost přece zahrnuje organizování, plánování, práci s financemi, koordinaci, kontrolu atd. Samotná metodická centra tyto funkce plnit nemohou, jsou navázána na konkrétní knihovny a o nich a jejich směřování rozhodují zřizovatelé, kteří mají rozhodovací a kontrolní pravomoci. Budeme-li zužovat metodickou práci na řízení změn, budeme značně ochuzovat její obsah. Autor se ztotožňuje s názorem, že metodická práce také představuje mechanismus uchování a obnovování profesních norem a hodnot, že zavádění inovací je jen jednou ze součástí bohaté škály činností a funkcí metodiky zaměřené na celkový rozvoj knihoven včetně zvyšování odbornosti jejich pracovníků.
Publikace je doplněna přílohami: v prvním souboru příloh jsou publikovány aktuálními normativní dokumenty (Základy státní kulturní politiky, Modelový standard činnosti veřejně přístupné knihovny, Metodická doporučení k organizaci knihovních služeb obyvatelstvu, vzorový dokument o vědecko-metodické práci ústřední knihovny subjektu Ruské federace ad.), druhá část příloh přináší výběr článků z dobového knihovnického tisku, které dokreslují vývoj metodické práce knihoven v letech 1910–2010.
1 Připomeňme si vznik našeho Ústředního vědecko-metodického kabinetu, ÚVMKK – dnešního Knihovnického institutu – v téže době! Další paralelu můžeme vysledovat v souvislosti s formulací požadavku, aby vědecké knihovny pomáhaly všeobecně dostupným (lidovým či masovým) knihovnám. Tak i v České republice byla postupně vytvořena síť krajských metodických center převážně ve velkých všeobecně zaměřených nebo vědeckých knihovnách, které se staly Státními vědeckými knihovnami (jako takové získaly i právo povinného výtisku a další funkce) a jejichž úkolem bylo zabývat se obecně rozvojem knihovnictví v příslušném kraji, přičemž se zaměřením na koordinaci činnosti knihoven různých resortů a oborového zaměření.
PhDr. Anna Machová
]]>Originál knihy (The Shallows, what the Internet Is Doing to Our Brains) vydalo americké nakladatelství W. W. Norton & Company v roce 2011. Od té doby se toho v oblasti internetu a digitálních technologií hodně změnilo. Je zajímavé porovnávat názory a odhady autora v oblasti elektronického čtení, jeho rozvoje a vlivu na čtení tištěného textu, se skutečností. Mnohdy ho vývoj určitě překvapil. Vybírám věci, které mne nejvíce zaujaly.
Kniha obsahuje deset kapitol a několik „odboček“. Neobsahuje rejstříky, což zde není na škodu. V kapitolách jsou průběžně číslovány poznámky a vysvětlivky pod čarou, což přispívá k větší přehlednosti a srozumitelnosti textu. Publikace se dotýká témat jako historie knihy, myšlení čtenáře, mapy, hodiny, technologie intelektuálních dějin, počítače, internet a umělá inteligence.
Když jsem otevřela a začala číst tuhle knihu, říkala jsem si „aha, další skeptik ohledně sociálních sítí, internetu. Další autor (mimo například Manfreda Spitze či Jareda Cohena), který si myslí, že nás internet zničí“. V mnohém lze s autorem souhlasit, v mnohém také ne.
V první kapitole autor tvrdí, že se jeho mozek či jeho myšlení změnilo v důsledku používání internetu. Uvádí zde výhody užívání internetu zvláště pro spisovatele, ale daleko více se zabývá nevýhodami. „Nečtu knihy, nevydržím u nich, jsem informačně přesycen,“ apod. Toto vyplývá z první kapitoly. Druhá část této kapitoly je věnována historii počítačů a nástupu internetu. Zajímavé by bylo srovnání s čtenářskými výzkumy prof. Jiřího Trávníčka (viz například Trávníček, Jiří. Čtenáři a internauti: obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení (2010). Vyd. 1. Brno: Host, 2011. 191 s. ISBN 978-80-7294-515-3).
Druhá kapitola se věnuje vývoji výzkumu fungování lidského mozku, způsobu myšlení, reakcí mozku na různé nehody či zranění, jeho adaptabilitu. Věda již přinesla důkaz plasticity, tvárnosti, mozku, což je téma, které se prolíná celou knihou (dopad intelektuálních technologií na fungování mozku proces mentální a sociální adaptace na tyto technologie). Existuje riziko „nežádoucích plastických adaptací“ a „možnost intelektuálního úpadku je nedílnou součástí tvárnosti našeho mozku“ (str. 54).
Ve třetí kapitole je do souvislostí s revolucí v myšlení dávána kartografie. Co mapa udělala s prostorem, to například hodiny udělaly s časem. Mechanické hodiny změnily vnímání nás samotných i způsob našeho myšlení (totéž udělala mapa). Jsou s námi neustále a neustále nám připomínají, kolik máme času, zda něco stíháme či nikoliv. Na s. 65 najdeme čtyři kategorie technologií. První kategorie zvětšují naši fyzickou sílu, zručnost a houževnatost. Druhá kategorie rozšiřuje škálu a citlivost našich smyslů. Třetí nám umožňuje přetvářet přírodu, aby nám lépe sloužila, čtvrtá kategorie technologií podporuje naše mentální schopnosti. Autor píše, že technologie jsou tu nezávisle na nás (ale člověk je musel vymyslet a dát do oběhu!) s ohledem na politické, ekonomické, geografické faktory. Jsou dobrým sluhou a špatným pánem. Technologie mají někdy bohužel svůj vlastní život a svůj vlastní vývoj, mnohdy to tak vynálezci ani nezamýšleli.
Čtvrtá kapitola pojednává o vzniku knihy, vynálezu knihtisku, jeho vlivu na vzdělanost a rozšíření čtení, přetrvávajícím vlivu orality, ústní tradice a jejím potlačení s tím, jak se vyvíjel text (oddělování slov mezerami, pravidla slovosledu…). Také se okrajově věnuje vzniku knihoven a posunu čtení jako volnočasové aktivity. Taktéž je zajímavé porovnání četby a vnímání obsahu tištěné a elektronické verze stejného textu, úvaha nad tím, zda komunikace na internetu nepřispěje k návratu „ke ztracenému orálnímu světu“ (autor na str. 110 uvádí Waltera Onga: Psaní, tisk a počítač jsou všechno formy technologizace slova, a jakmile je jednou slovo technologizované, nemůže být detechnologizované…). Až v závěru této kapitoly je popisován vznik nových médií rozhlasu, televizi, filmu.
Pátá kapitola popisuje vynález internetu (Alan Turing). Nové médium mění to staré. Jak se tedy změnila kniha? Elektronická kniha či zdigitalizovaná kniha? Kniha však neměnila obsah na rozdíl od ostatních médií. Na s. 137-138 je popsána měnící se role knihoven. Myslím si, že autor v době vydání knihy (2011) věci viděl moc černě (možno porovnat Trávníček, Jiří. Překnížkováno: co čteme a kupujeme (2013). 1. vyd. Brno: Host, 2014. 190 s. ISBN 978-80-7491-256-6).
V šesté kapitole, pojednávající o knize jako takové, o změnách psaní a prezentování knih, jsou nové (alespoň pro mne) termíny „sms romány“ či „voots“. Velmi zajímavá polemika nad osudem tištěné knihy. Polemika nad tím, kdo má dnes čas číst klasické romány (v knize uveden román „Vojna a mír“). Myslím si, že čtení knih je rozhodnutím o prioritách člověka. Kdo chce číst, ten si čas najde. Stejně jako si najde čas, který stráví na sociálních sítích. Dále se autor věnuje HTML odkazům, multimediálním obsahům a prezentacím, problému tištěného versus elektronického textu, jejich vnímání, vlivu na lidskou psychiku, zapamatování si textu. Také se dotýká problematiky zdravotnických informací. Na „jeden klik“ lze zjistit všechno (autor sebohužel se nezabývá problematikou lékařských dezinformací).
Poslední tři kapitoly jsou věnovány internetu, fenoménu Google (zvláště jeho roli v digitalizaci knih a fondů knihoven), vlivu internetu na lidskou psychiku, digitálním technologiím, měnící se inteligenci v závislosti na používání počítačů (nejen internetu), lidské paměti dlouhodobé a krátkodobé také vlivu počítačů na paměť člověka (biologická paměť vs. paměť počítače – lidé by neměli zapomínat, že jen osobní paměť, ne databanka, udržuje kolektivní vědomí a lidskou kulturu).
Co mi kniha přinesla? Rozhodně nové znalosti, nové termíny, náměty k přemýšlení. Dále vědomí, že stejně jako autor jsem zastáncem „klasického čtení“, neboť čtení obohacuje můj vlastní život. Publikace mi přinesla také vědomí, že se chci dále danou problematikou zabývat. Nejvíce mne zaujala celistvost autorova myšlení. Také jeho obrana klasického čtení, knihoven apod. Knihu doporučuji k přečtení.
Renata Salátová
]]>