Klíčová slova: informační věda, současná koncepce, teorie, metodologie
Summary: Paper is devoted to the current concept of information science. From a methodological point of view four conditions required for recognition of the comprehensive set of knowledge as the discipline of science are outlined. The contemporary view on the concept of information science is offered - its theoretical foundations, individual disciplines and application domains
Keywords: Information Science, current concept, theory, methodology
Beáta Sedláčková / Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav informatiky
Když se v českém prostředí vysloví termín informační věda, v reakci mnoha lidí to asociuje pojem označovaný termínem informatika. Není divu, mnoho informatiků se považuje za informační vědce. A mnoha dalším to zcela jasné není. I v anglosaské terminologii, kde se rozlišuje Information Science a Computer Science, při čtení odborných článků jakoby se smysl slova „information“ ztrácel pod významem slova „computer“. A co teprve, když se do toho připlete ještě termín „Library Science“.
V devadesátých letech dvacátého století převládl v českém odborném prostředí názor, že vznik informační vědy je spojen s ideovým projektem Vannevara Bushe, poradce amerického prezidenta F. D. Roosevelta pro vědu, který navrhl speciální mechanizovaný informační systém MEMEX (Memory Extender). Podstatu jeho fungování načrtl v článku „As we may think“, který vyšel v roce 1945 v časopise Atlantic Monthly.[1] MEMEX měl integrovat různé typy informací a umožňovat k nim nesekvenční přístup na základě spojení a odkazů. [2]Nejdůležitější myšlenkou bylo asociativní indexování.[3] Faktem je, že první formální použití termínu informační věda se datuje do roku 1958, kdy vznikl Ústav informačních vědců (Institute for Information Scientists, IIS) ve Velké Británii. Podle Jasona Farradana použití termínu informační vědec mělo za cíl odlišit informačního vědce od vědců v základním výzkumu vzhledem k tomu, že hlavním zaměřením členů IIS byl management vědeckých a technických informací.[4]
Jak zmiňuje Lazslo[5] většina lidí si plete vědu s jejími technologickými aplikacemi. Tyto jsou ovšem pouze „vedlejšími“ produkty vědy, i když opravdu ovlivňují a tvarují svět, v němž žijeme. Věda svět také ovlivňuje způsobem, který je mnohem nenápadnější, ale zároveň v mnohem zásadní. Věda je víc než technologie, ve své nejlepší podobě poskytuje skutečný vhled do povahy věcí. Vhledy zprostředkované vědou ovlivňují to, jak vnímáme sami sebe, společnost a to, co považujeme za prospěšné pro společnost.
Ve vědeckých komunitách je běžné přesvědčení, že to, co odlišuje vědu od ostatních socio-kulturních aktivit, je vědecká metoda jako cesta od výchozí situace k předem stanovenému cíli. Ovšem, jak se ptá Fajkus[6] je to algoritmus nebo závazný postup operací, který bezpečně vede k požadovaným výsledkům, anebo je to vědecká intuice a heuristika pramenící z lidské představivosti a vynalézavosti? Rozvoj vědeckého poznání ve všech oblastech lidské aktivity nastolil důležitou otázku, zda to, co spojuje nebo sjednocuje všechny vědecké disciplíny nezávisle na jejich předmětu zkoumání, a co je charakterizuje jako vědecké, je právě uvědomělé používání určitých metod. Současně s tím vzniklo přesvědčení, že cílevědomé používání vědeckých metod přispěje k prohloubení poznávací činnosti, a proto vznikla nauka o těchto metodách, a tou je vědecká metodologie.
A právě z pohledu vědecké metodologie informační věda ve svém vývoji zahrnovala nestejnorodá témata, od zpracování a zpřístupňování informací v různých oblastech lidské činnosti přes metody lidského přijímání a zpracování informací obecně až k individuálnímu využívání informaci ve vztahu k prostředí. Odborný článek je pokusem nastínit současnou koncepci informační vědy, její teoretickou základnu a aplikační úroveň.
Teoretická základna informační vědy
Jak jsem již zmiňovala,[7] z metodologického hlediska se ucelený soubor poznatků může oprávněně nazývat samostatným vědním oborem, jestliže splňuje čtyři hlavní podmínky. První podmínkou je, že má svůj předmět studia, přičemž předmět má mít vysoký stupeň organizovanosti a lze ho zkoumat z různých hledisek. Druhou podmínkou je, že má stanoveny a definovány pojmy odpovídající tomuto předmětu. Intenzita vytváření nových pojmů může kolísat v závislosti na šíři předmětu a na stadiu vývoje vědního oboru. Třetí podmínka požaduje formulování základního zákona vztahujícího se k předmětu zkoumání, tento požadavek ovšem neplatí absolutně, protože poměrně mladá věda nemůže přijít s hotovým zákonem, spíše lze požadovat hypotézu. Čtvrtou podmínkou je teorie, která odhaluje princip a objasňuje souhrn faktů. Stejně jako předchozí je možno i tuto podmínku splnit až po určitém období vývoje daného vědního oboru.
Z metodologického hlediska lze konstatovat, že předmětem informační vědy je informační proces, který má svůj stupeň organizovanosti a je možné ho zkoumat z různých hledisek. S ohledem na původní koncepci informačních vědců, kteří chtěli řešit určitý informační proces, i když velmi specifický, a s ohledem na vývoj řešení společenského informačního problému, lze souhlasit s vymezením informační vědy ve smyslu, že se jedná o teoreticko-praktický interdisciplinární vědní obor zaměřený na výzkum a ovlivňování informačně-komunikačních procesů ve společnosti.[8]
Informační věda má svoji teoretickou a aplikovanou část. V teoretické části dnes lze už celkem jasně vysledovat jednotlivé vědní disciplíny, jako jsou bibliometrie, informetrie, scientometrie, informační management, znalostní management, organizace poznání a vyhledávání informací včetně rešeršních strategií a informační podpory. V rámci těchto disciplín se vytvářejí teorie a vymezují pojmy. Je nutné podotknout, že v česko-slovenském prostředí většina odborníků, kteří se zabývají informačním managementem a především znalostním managementem, by pravděpodobně odmítla přirazení těchto disciplín k informační vědě, protože je považují za součást ekonomických věd. Ovšem Journal Citation Reports, soubor statistických údajů týkajících se světového reprezentativního vzorku odborných časopisů, uvádí v sekci „Subject Category“ s názvem „Information Science & Library Science“ odborné časopisy, které reprezentují všechny výše zmiňované vědní disciplíny.
Obr. 1 Informační věda: Teoretická základna a aplikační úroveň včetně mezioborových vztahů
Přehled jednotlivých disciplín informační vědy
Rozvoj jednotlivých disciplín informační vědy je podmíněn i vazbami na jiné vědní obory, např. počítačovou vědu, kognitivní vědu, kognitivní psychologii, sociologii, filozofii, statistiku, ekonomii. Nejdiskutovanější vazby jsou na počítačovou vědu, kde problém spočívá v rozlišení technologického, informačního a sociálního aspektu informačních procesů. Následující přehled nabízí pouze základní charakteristiku jednotlivých vědních disciplín a rozsah zaměření se snahou nastínit předpokládané trendy vývoje a výzkumu.
Bibliometrie
Podle Krištofičové [9] provázanost dokumentů prostřednictvím referencí je jedním z východisek bibliometrie, vědní disciplíny, která sleduje vědu tak, jak se projevuje prostřednictvím dokumentové komunikace. Hlavní funkcí vědeckých dokumentů je zprostředkovat výsledky vědeckého výzkumu, jak teoretického, tak i faktografického charakteru. Prezentují nejenom výsledky vlastního výzkumu autora, ale i východiska tohoto výzkumu. Toto se děje prostřednictvím citací a referencí, přičemž se vytvářejí vazby mezi dokumenty, informacemi a jejich tvůrci. Vzhledem k těmto vazbám je vědecký dokument nejenom nástrojem bezprostřední komunikace, ale má vysokou vypovídací hodnotu ohledně vědců, jejich výzkumu, vědního oboru apod. Termín „bibliometrie“ poprvé použil ve svém článku s názvem Statistické bibliografie nebo bibliometrie.[10]
Teoretickou základnu bibliometrie tvoří šest bibliometrických zákonů nazvaných podle jejich tvůrců. Za základní zákony jsou považovány zákony Bradfordův, Lotkův a Zipfův. Těmto třem objevům, které jsou v současnosti nesporně nejvýznamnějšími bibliometrickými zákony, byla věnována v době jejich vzniku relativně malá pozornost. Příčiny tohoto jevu mohou být v tom, že tyto tři zákony spatřily světlo světa v době, kdy byly tradiční metody vyhledávání informací stále ještě dostačující, a také proto, že každý z tvůrců je aplikoval na odlišné jevy a vzájemné vztahy mezi těmito zákony nebyly ještě úplně rozpoznány.
Situace se změnila poté, když Derek DeSolla Price, informační vědec, považovaný za otce scientometrie, v roce 1963 publikoval základní práci bibliometrie nazvanou Malá věda-velká věda, ve které analyzoval systém vědecké komunikace a uvedl první systematický přístup ke struktuře moderní vědy použitý na vědu jako celek. Čas dozrál k přijetí jeho myšlenek, jelikož vyhledávání vědeckých informací tradičními způsoby přestalo dostačovat a financování systémů založených na osobních znalostech a stanovování rovnocenných výsledků se stávalo čím dál obtížnější. V tomto čase byly položeny základy moderních technik hodnocení výzkumu.
Všechny bibliometrické metody vycházejí z předpokladu, že lidské poznání je fixováno v psané podobě, že na základě rozboru těchto psaných dokumentů můžeme zjistit trendy ve vývoji publikační činnosti, které odrážejí rozvoj lidského poznání a myšlení. Využívání těchto metod přináší teoretické poznatky, ale také praktické aplikace v rozhodovacích procesech při řízení vědy, výzkumu i jednotlivých odvětvových ekonomik. Mezinárodní srovnávání ohlasů vědeckých publikací z různých zemí se v posledních letech stalo důležitým nástrojem vědecké politiky.
V současné době je těžiště bibliometrických studií v předvídání směru technologického vývoje, zejména s dopadem na ekonomiku dané země. Velice progresivní oblastí je mapování struktur vědy a vědních oborů. Myšlenka identifikovat významné trendy výzkumu na bázi bibliografických citací vznikla ještě před vydáváním citačního rejstříku Science Citation Index. Protože vědecký výzkum má své specifické vlastnosti, je právě kocitační analýza[11] účinným diagnostickým nástrojem pro zjišťování tzv. front výzkumu.[12] Generovaný shluk informuje, že ve světě nebo v určité zemi skupina řešitelů považuje určitou problematiku za významnou a spolupracuje v této oblasti.
V této souvislosti nelze opomenout hypotézu José Ortegy y Gasset, španělského filosofa a sociologa, která vešla do povědomí odborné veřejnosti jako Ortegova hypotéza. Zformuloval ji v roce 1932 v následujícím znění: vědecké výsledky práce průměrných vědců podstatně přispívají k rozvoji vědy. V průběhu let vědci zabývající se tímto problémem vytvořili dva názorové tábory. Jedni podporují tuto hypotézu a souhlasí s jejím závěrem, že totiž pokrok vědy závisí na práci tisíců vědců přispívajících malými částmi do fondu vědy.[13] Druzí se přiklánějí k jejímu protikladu, k tzv. Newtonově hypotéze, že totiž jenom malá elitní skupina vědců přispívá k vědeckému pokroku.[14] Faktem zůstává, že navzdory dlouholetému úsilí stále nelze určit exaktně míru, kterou lidé rozdílného významu a kvality přispívají k vědeckému pokroku.
Scientometrie
Myšlenka, že vědecká aktivita je založena na určitých zákonech, že existuje jakási věda o vědě, se objevila před druhou světovou válkou, nejprve pod vlivem sociologů. Následně se rozvíjela v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Byla nazvána scientometrií a hodnocení produkce vědeckých článků založila právě na bibliometrických studiích a bibliometrické analýze. V té době Eugen Garfield, průkopník empirické informační vědy, bibliometrik a scientometrik, zakládá Institut pro vědecké informace (Institut for Scientific Information) ve Philadelphii a dotahuje myšlenku citačních analýz do praktické podoby světově známého rejstříku Science Citation Index (SCI), který poprvé vyšel v roce 1963 pro exaktní vědy, o deset let později pro sociální vědy a o čtrnáct let nato pro humanitní vědy. Od roku 1973 jako součást SCI vychází soubor statistických údajů pod názvem Journal Citation Reports, který každoročně poskytuje metodicky objektivní způsob vyhodnocení nejvýznamnějších vědeckých časopisů shromažďováním a tabelováním počtu citací a článků ze všech odvětví přírodních, sociálních a humanitních věd i technických oborů.
Bibliometrické analýzy využívané v rámci scientometrie slouží jako jeden z nástrojů hodnotících úroveň výzkumu v členských zemích OECD a v Evropské unii. Rozvoj metodiky ukazatelů hodnocení vědy a výzkumu je v rukách skupiny odborníků z univerzit a soukromých konzultačních firem, konkrétně v České republice tuto metodiku zpracovává a hodnocení provádí Rada pro vývoj výzkum a inovace. Prozatím není vytvořena žádná oficiální mezinárodně sjednocená metodologie sběru dat, jsou ovšem stanoveny a definovány základní bibliometrické ukazatele relativní produkce publikací (RPP), relativní produkce citací (RPC), relativního citačního impaktu země (RCI) a relativního citačního impaktu vědního oboru země (RCIO).
Ukazatel relativní produkce publikací (RPP) udává počet publikací vyprodukovaných výzkumem dané země, které připadají na 1000 obyvatel dané země, případně na 1000 vědců dané země.
Ukazatel relativní produkce citací (RPC) udává počet citací těch publikací, které byly vyprodukovány výzkumem dané země, připadající na 1000 obyvatel dané země.
Ukazatel relativní citační impakt země (RCI) je definován jako podíl citačního impaktu dané země (regionu) a citačního impaktu světového citačního rejstříku. Vyjadřuje průměrný počet citací připadajících na jednu publikaci vyprodukovanou výzkumem dané země (regionu) v letech bez rozdílu oborů. Hodnota RCI = 1 znamená, že daná země (region) má stejnou úroveň bibliometrické kvality [15] publikací, jako je úroveň průměru bibliometrické kvality publikací světového citačního rejstříku; pro RCIO > 1 jde o úroveň nadprůměrnou, zatímco pro RCIO < 1 jde o úroveň podprůměrnou.
Ukazatel relativní citační impakt vědního oboru země (RCIO) je definován jako podíl citačního impaktu oboru dané země (regionu) a citačního impaktu stejného vědního oboru světového citačního rejstříku. Porovnává úroveň bibliometrické kvality publikací daného vědního oboru v dané zemi (regionu) s úrovní světového průměru bibliometrické kvality publikací stejného vědního oboru v daném časovém období. Hodnota RCIO = 100 znamená, že vědní obor v dané zemi (regionu) má stejnou úroveň bibliometrické kvality publikací, jako je úroveň světového průměru bibliometrické kvality publikací stejného oboru, pro RCIO > 100 jde o úroveň nadprůměrnou, zatímco pro RCIO < 100 jde o úroveň podprůměrnou.
Obr. 2 Oborově normalizovaná citovanost publikací českých autorů v letech 2000–2010
Informetrie
Termín informetrie byl poprvé použit Ottem Nackem v roce 1979, odborníkem pro lékařskou dokumentaci, statistiku a zpracování dat, který tak označil vědní disciplínu hledající vztahy mezi systémem vědy a ostatními společenskými aktivitami, zejména ekonomickými a sociálními. Předmětem zkoumání jsou informační procesy, měření toku informací a také změny množství informací při jejich transformaci v průběhu společenského informačního procesu. Jde především o kvantifikaci informace, kvantitu zprostředkované informace, cirkulaci informací prostřednictvím médií apod. Lze tím podchytit takové jevy, jako jsou zastarávání informací a jejich šíření, účinnost informačních prostředků a služeb ve vědě, technice, výrobě, úloha různých typů dokumentů v procesu vědecké komunikace, pertinence a relevance informací.
S informetrií souvisí také kvantifikace informační činnosti librametrics. Jedná se o kvantitativní analýzu různých knihovnických aktivit, o aplikaci matematických statistických metod na řešení problémů v knihovnách. Ve srovnání s bibliometrií a informetrií má širší pole působnosti, protože se nezabývá jenom publikovanými dokumenty nebo informacemi, ale i problémy na obecnější úrovni. Oblastmi, kde se úspěšně uplatňuje kvantifikace knihovnické činnosti, jsou: práce s lidskými zdroji v knihovnách, např. určení optimálního počtu zaměstnanců pro jednotlivé druhy činnosti či zlepšení managementu; oblast rozvoje a kooperace knihovnických systémů na lokální, regionální i národní úrovni; oblast informačních služeb, např. analýza informačních požadavků uživatelů; statistiky obratu knihovního fondu. Cílem kvantifikace knihovnických činností je napomoci organizaci poznání a zpřístupnění tohoto poznání podle specifických požadavků uživatelů, a tím změnit poměry nákladů, efektivity a zisků v knihovnickém sektoru.
Informační management
Termín „informační management“ použil poprvé R. S. Taylor v roce 1966 pro ekonomické řešení technických úloh a pro efektivní práci s technickými informacemi. Na začátku sedmdesátých let minulého století byl tento termín použit v souvislosti s hromadným zpracováním dat na počítači. V osmdesátých letech minulého století byl chápán jako soustava manažerských doporučení pro postupy aplikace informačních systémů a informačních technologií do prostředí organizace a používali jej především odborníci z oblasti informačních technologií. V devadesátých letech minulého století označoval využití informačních technologií pro zabezpečení efektivního dosažení podnikatelské strategie organizace a kvalitní manažerské práce.
Pojetí informačního managementu na počátku tohoto století spojuje jak primární manažerská hlediska, tj. význam správného stanovení a dosahování cílů organizace, tak i ekonomického zajištění odpovídajících informačních procesů. Představuje novou koncepci integrace informační činnosti do managementu organizace.
Význam informací pro činnost jakéhokoliv podnikatelského subjektu, pro fungování tržního hospodářství i pro život globalizované společnosti neustále vzrůstá. Roste informovanost, konkurenceschopnost, rizikovost podnikání i rozhodování, význam adaptability i turbulentnost probíhajících procesů, jako jsou globalizace trhu, internacionalizace managementu atd. Pokud chce organizace uspět v globalizovaném konkurenčním prostředí soudobé vyspělé společnosti, musí mít vypracovanou strategii v oblasti zpracování a řízení informací. Pomocí informací lze řídit a regulovat procesy, které fungují na základním principu, a sice že informace na něco zapůsobí, něco ovlivní, něco uvedou do chodu a samozřejmě, že musí proudit zpět a musí být rozpoznatelné, jaké důsledky zásah měl. Skutečnost je jednoduchá: kdo rozhoduje, potřebuje informace a pokud spolehlivé informace chybí, má rozhodování náhodný charakter. Z toho vyplývají dva jednoduché závěry: za prvé, informace musí dojít tam, kde se rozhoduje, a za druhé, informace, která není relevantní pro konkrétní rozhodování, není potřebná.
V podstatě toto řeší každá organizace, firma či instituce v rámci své informační strategie, která obsahuje specifikaci klíčových informací, přehled uplatňovaných standardů, objem finančních prostředků a dalších zdrojů pro realizaci informační strategie a zásady pro vyhodnocování účinnosti informační strategie. Samotnou strukturu informační strategie tvoří podnikatelská strategie, informační systém, informační technologie a informační management.
Obr. 3 Informační strategie organizace (Vymětal, 2006)
Informační management dnes v praxi řeší zejména kdo, kde, kdy jak a v jaké formě má informace v organizaci dostávat (v odborné literatuře se pro tuto činnost používá termín info-flow).[16] Důležitou úlohu v informačním managementu má informační středisko organizace, které v informačním systému organizace plní úlohu hlavního zdroje a distributora externích informací. V současném globalizovaném podnikatelském prostředí nabývají stále více na významu informace o konkurenčních firmách a konkurenčním prostředí, které svým rozsahem, obsahem a významem již převýšily význam odborných a technických informací.[17] V současné době jsou tyto informace z hlediska podnikatelské strategie nejdůležitějšími informacemi vyžadovanými po informačním středisku. Význam informačního střediska tak stoupá, nastává další vývojová fáze, ve které je činnost informačního střediska úzce propojena s podnikatelskou strategií organizace.
Rozvoj informačního managementu lze v českých zemích obecně očekávat především v oblastech manažerských procesů, zavádění informačních technologií, informační strategie a celkové kultury v organizaci. Trendem, kterým se řeší složitost různých uživatelských aplikací a přebytek informací, je podnikový portál Enterprice Infomation Portal (EIP). Na portálu je pak příslušná informace ihned k dispozici a je přitom průběžně aktualizována. Výhodou je možnost práci orientovat více profesně a směřovat k podmínkám workflow.[18]
Znalostní management
Znalostní management jako disciplína informační vědy se začal postupně rozvíjet od sedmdesátých let dvacátého století a v dnešní době nabývá na důležitosti, což souvisí s poslední vývojovou fází realizace informačního procesu jak ve společnosti, tak i v organizacích.
Lidská společnost řídila znalosti vždy. Do konce sedmdesátých let dvacátého století však šlo o řízení intuitivní, založené na moudrosti zkušených lidí. Tam, kde takoví lidé chyběli, docházelo k různým dysfunkcím, nedostatku znalostí nebo problémům při používání znalostí při konkrétních činnostech, proto v sedmdesátých letech začalo hledání nástrojů a metod, které by pomohly manažerům řídit tok znalostí a jejich využití.
Ve vývoji znalostního managementu se podle Mládkové [19] dají vysledovat čtyři základní fáze. První fáze znamenala práci s explicitními znalostmi a budování informačních systémů. Organizace vytvářely komplexní informační systémy podporované sofistikovaným technickým zázemím a učily své pracovníky využívat jejich ohromný potenciál.
Velmi brzo se ukázalo, že explicitní znalosti nestačí a je potřeba hledat nástroje jak pracovat i s druhou dimenzí znalostí. Fáze druhá představovala snahy začít pracovat s tacitními znalostmi.[20] Po prvotním podceňování těchto znalostí organizacemi se objevily pokusy je zahrnout do informačních systémů. Ukázalo se však, že tacitní znalosti jsou při přepisu do explicitní formy znehodnoceny. Proto současně se směrem managementu zaměřeného na explicitní znalosti se začal vyvíjet i směr věnovaný tacitním znalostem a jejich řízení.
Ovšem ani to nestačilo, a tak ve třetí fázi vývoje se přistoupilo ke tvorbě komplexních systémů řízení znalostí. Bylo potřeba najít způsob, jak správně pracovat s explicitními a současně i tacitními znalostmi v závislosti na konkrétních podmínkách konkrétní organizace. Ve všech předchozích fázích naráželi manažeři při řízení znalostí na fakt, že znalost jako taková je neoddělitelně spjata se svým nositelem, znalostním pracovníkem. Objevuje se tedy otázka, zda vůbec lze řídit něco, co je v hlavě druhého člověka, v případě tacitní dimenze znalosti dokonce v jeho podvědomí. Čtvrtá fáze je proto orientována nikoliv na hledání nových nástrojů práce se znalostmi, ale na hledání nástrojů řízení znalostních pracovníků, jde o management znalostních pracovníků.
Moderní pohled na organizaci chápe organizaci jako živý organismus. Organizace je tvořena lidmi a lidé jsou živými organismy, proto je naprosto nelogické chápat organizaci, tedy skupinu živých lidí, jako neživý objekt. Tento pohled na organizaci je v teorii managementu novým paradigmatem a zasloužil se o to světový „guru“ managementu Peter Drucker. Tak, jako v každém živém organizmu, i v organizaci jsou informace i znalosti jakýmsi „lepidlem“, které umožňuje organismu složenému z relativně nezávislých částí jednat jako celek. Znalosti a schopnost získávat je, přenášet, sdílet a využívat jsou proto zásadním faktorem ovlivňujícím existenci a úspěšnost organizace.
Organizace poznání
Organizace poznání je disciplínou informační vědy zabývající se metodami strukturace poznání včetně jeho reprezentace, transformace a klasifikace s cílem zabezpečit efektivní rešeršní činnost. I když je v češtině ustálen pojem organizace znalostí nelze ho bezvýhradně přijmout, proto je v článku dále použité spojení poznání/znalostí. [21] Je nutné zmínit, že některými odborníky je organizace poznání/znalostí považována za nový vědní obor, což zdůvodňují tím, že se v něm integrují jednak tradiční metody informačních jazyků, indexování, klasifikace, jednak metody z oblasti gnozeologie, sémiotiky, psychologie, umělé inteligence, znalostního inženýrství.[22]
Systematicky se organizací poznání/znalosti zabývá Mezinárodní společnost pro organizaci poznání/znalostí (International Society for Knowledge Organization - ISKO) se sídlem v Kodani, která funguje pod záštitou Královské knihovnické školy (The Royal School of Library and Information Science). Společnost vydává mezinárodní časopis, který je věnován otázkám teorie pojmů, tj. konceptuální teorie, klasifikace, indexace a reprezentace poznání/znalostí.
Organizace poznání/znalostí řeší otázky struktury poznání/znalostí, efektivního přenosu významu zpráv, tvorby, zpřístupnění a využívání údajů, informací a poznatků v různých typech informačních systémů v jednotlivých tematických oblastech za účelem efektivního využívání informačních zdrojů. Jurčacková [23] považuje za tradiční nástroje organizace poznání/znalostí katalogy, bibliografie, rejstříky, modernějšími nástroji jsou databáze. V současné době je potřeba chápat organizaci poznání/znalostí jako základní předpoklad efektivního využívání informací v širším záběru než je knihovnictví a informační činnost, protože poznání jako souhrn získaných poznatků je u člověka většinou výsledkem percepce, organizace a reprezentace informací.
Zdá se, že poznání se nerozšířilo natolik, jak by se dalo předpokládat podle množství existujících dokumentů. Skutečné jádro poznání je obsaženo v poměrně ohraničeném množství dokumentů. Cílem organizace poznání/znalostí je zařadit vznikající dokumenty do určitého souboru již existujících dokumentů a zároveň zhodnotit jejich kvalitu na základě stávajícího stavu poznání v dané oblasti; toto se děje prostřednictvím určitých odborných činností. Mezi ně patří transformace a organizace informací, klasifikace a reprezentace poznání.
Ve starší české odborné literatuře definoval organizaci informací pod termínem „pořádání“ Blahoslav Kovář [24] jako dílčí proces, který probíhá v rámci informačního procesu a navazuje na informační analýzu. Pod tento termín autor také zařadil tvorbu informačních jazyků a systematické uspořádání primárních dokumentů v knihovnách s volně přístupným fondem. Dále do této oblasti patřila i organizace katalogů, která se v tradičním knihovnickém přístupu chápala jako metodika a technika zařazování katalogizačních záznamů do katalogů včetně jejich vnější úpravy.
Podle definice přijaté v roce 1973 Mezinárodní federací pro informace a dokumentaci (International Federation for Information and Documentation - FID) se termínem klasifikace poznání/znalostí označovala jakákoliv metoda, která určuje vztahy mezi sémantickými jednotkami, nezávisle na stupni hierarchie systému, a také nezávisle na tom, zda se užívá v tradičním nebo automatizovaném vyhledávání. Modernější definice vymezuje klasifikaci jako uspořádání pojmů do tříd a podtříd za účelem vyjádření sémantických vztahů mezi nimi.[25]
U knihovnicko-bibliografických klasifikací se považuje určitá oblast poznání z extenzionální a terminologické stránky za ukončenou. V této oblasti se pracuje s výsledky poznání tak, jak jsou reprezentovány v dokumentech. Výzkumy v oblasti klasifikace se zaměřují na tvorbu, využití, srovnávání a hodnocení jakýchkoliv typů informačních jazyků využívaných za účelem zpracování, uložení a vyhledávání informací v informačních systémech.
Reprezentace poznání/znalostí je závislá na pojmovém a lingvistickém systému. Abychom mohli přijmout novou informaci, musíme ji přizpůsobit vlastní struktuře poznatků, kterou představuje systém pojmů, kategorií a atributů. Problematika různých způsobů formální i grafické reprezentace pojmových systémů je rozpracovaná v normativních materiálech ISO/TC37 Terminologie.
Základ pro organizaci poznání/znalostí tvoří konceptuální teorie (terminologie), která se zabývá pojmy a jejich reprezentací v odborných jazycích. Zakladatelem všeobecné teorie terminologie (General Theory of Terminology) je Eugen Wuster, rakouský jazykovědec, který se terminologií zabýval jak z hlediska teorie, tak i dokumentace.[26] zmiňuje, že v poválečném období, jako průkopník technické normalizace, byl v kontaktu také s československým Úřadem pro normalizaci a měření.
Terminologie je součástí vývoje každého vědního oboru, ovlivňuje jeho teorii i praxi, a proto je potřeba ji usměrňovat a předcházet živelnému vývoji. Problematika tvorby a aplikace terminologie je důležitá jednak pro vědeckovýzkumné práce, protože vědecká komunikace a dorozumění odborníků v dané specifické oblasti poznání v národním i mezinárodním měřítku si vyžaduje sjednocenou a ustálenou terminologii, a jednak pro odborný překlad, protože vícejazyčné terminologické slovníky umožňují aktualizovat odbornou terminologii, aby odpovídala nejnovější úrovni poznání v dané oblasti. Terminologické činnosti se věnuje ve světě patřičná pozornost. Mezi základní trendy patří rozvoj nových typů databází a metainformačních systémů a lze předpokládat, že vzroste potřeba terminologických dat a terminologických metod, stejně tak i nových typů informačních služeb.
Vyhledávání informací a informační podpora
Vyhledávání informací a informační podpora jako vědní disciplína se začíná přibližně od padesátých let minulého století vyčleňovat a stává se jednou z klíčových disciplín informační vědy. Vývoj výpočetní techniky a informačních technologií způsobil, že se tato oblast začíná spojovat s formalizovanými a matematickými aspekty vyhledávání informací. V současné době ještě nelze hovořit o všeobecně uznané teorii vyhledávání informací, spíše se jedná o vývojový proces. Základní problém vyhledávání informací vychází z deficitu informací uživatele, který se v odborné literatuře nazývá informační potřebou. Tato informační potřeba se musí vyjádřit dostatečně přesně informačním požadavkem, který se pak přeformuluje do rešeršního dotazu. Výsledkem je rešerše jako soubor relevantních informací, které umožní uživateli vyřešit situaci způsobenou nedostatkem informací.
Sociální vývoj společnosti směřující k informační společnosti orientované stále více na práci s informacemi ve všech sférách potvrzuje význam vyhledávání informací v souvislosti s organizací poznání/znalostí a informační analýzou. Na teoretické úrovni tvoří vyhledávání informací jádro této disciplíny informační vědy a na praktické úrovni představuje základní metody fungování informačního průmyslu v praxi.
Z hlediska výzkumu v oblasti vyhledávání informací Ellis[27] zmiňuje dvě paradigmata, která se vzájemně doplňují, a to věcné a kognitivní paradigma. Věcné paradigma se soustřeďovalo více na formalizaci a algoritmizaci procesů vyhledávání informací, zatímco kognitivní paradigma představovalo orientaci na obsah poznávacích procesů souvisejících s vyhledáváním informací a na samotné poznání a informace. Novější paradigmata informační vědy zdůrazňují sociální podmíněnost vyhledávání informací a klíčové postavení uživatele jako aktivního činitele v těchto procesech. Informační technologie, včetně výpočetní a telekomunikační techniky, představují v tomto kontextu formy, metody a techniky přístupu k informačním zdrojům.
S postupnou proměnou společnosti v informační společnost narůstal význam vyhledávání informací, které se stalo nezbytnou součástí aktivit ve všech oblastech lidské činnosti. Relevantní informace se staly v mnoha případech pro člověka podmínkou přežití a vyhledávání informací není už jenom doménou vědců a výzkumných pracovníků, stejně tak překračuje hranice knihoven a informačních středisek. Stává se nezávislé na tradičních institucích a integruje na různých úrovních zpracování informací. Vývoj internetu, především služby WWW, ukazuje, že je čím dál jednodušší stát se zároveň autorem i uživatelem obrovského množství informací nabízených v sítích.
Za zakladatele moderní teorie vyhledávání informací se považuje CJ Keith van Rijsbergen, počítačový vědec. Jeho přístupy k pojmu vyhledávání informací jsou výlučně pragmatické, zdůrazňuje relevanci a efektivnost vyhledávání informací jako klíčové problémy a pojem vysvětluje v souvislosti se systémem vyhledávání informací, kde za základní složky považuje informační struktury, vstupní a výstupní informační toky a procesor. Za důležité považuje informační analýzu a logickou organizaci informací s cílem jejich vyhledání a hodnocení.
Ve vztahu ke knihovnám Frederick Wilfried Lancaster, britsko-americký informační vědec, definuje vyhledávání informací jako proces prohlížení určitého souboru dokumentů s cílem identifikovat ty dokumenty, které se zabývají určitou problematikou.[28] Zdůrazňuje pojmové struktury a reprezentaci požadavku jako rovnocenné funkce systému vyhledávání informací. Vyslovuje názor, že prostředky výpočetní techniky mohou vykonat jedině funkci srovnávací. Ostatní subsystémy považuje za intelektuální činnost, kterou může vykonávat pouze člověk a právě na lidském faktoru závisí efektivnost systému. Pragmatické přístupy lze pozorovat i u dalších autorů orientujících se především na kognitivní přístup k vyhledávání informací, např. David Ellis [29] nebo Peter Ingwersen.[30] Moderní přístupy reflektují pokrok informačních technologií nabízejících další možnosti a zdůrazňují úlohu uživatele, kognitivní aspekt a vůbec lidský faktor a interaktivní vyhledávání informací. Pojem vyhledávání informací je zařazován do širšího kontextu „information seeking“ ve vztahu k informačním službám.[31]
Ze slovenských odborníků se teorií vyhledávání informací v kontextu informačního chování a vlivu informačních technologií zabýváJela Steinerová,[32]která definuje vyhledávání informací jako komplex procesů směřujících k vyhledání informací z informačních zdrojů odpovídajících informačnímu požadavku s výstupem jako specifickým způsobem interpretovanými, strukturovanými a prezentovanými informacemi. Pracuje s pojmy, jako jsou informační potřeba, informační požadavek, rešeršní dotaz a relevance, vzhledem k informačnímu systému s pojmy rozhraní, informační prostor a interakce. V české odborné literatuře se teorie vyhledávání informací rozvíjela v šedesátých letech minulého století ve výzkumném útvaru ÚVTEI[33] a v ústavech tehdejší ČSAV.[34] V letech sedmdesátých a osmdesátých minulého století se teorie orientovala pouze na standardizaci selekčních jazyků.[35]
Celkově se v odborné literatuře za nejvýznamnější funkci systému vyhledávání informací považuje transformace a reprezentace poznání/znalostí v rámci interakce člověka se systémem. Systém vyhledávání informací integruje lidský prvek, informační zdroje a informační technologie. Za další komponenty systému někteří odborníci považují kontext a situaci danou vymezením řešení určitého problému a kromě toho do systému vstupují kognitivní modely uživatele, zprostředkovatele a tvůrce informačních zdrojů.[36]
Samostatnou a velmi rozsáhlou problematiku tvoří vyhledávání informací na internetu. Jedním z trendů v oblasti vyhledávání informací v prostředí internetu byl postupný vznik portálů přibližně od roku 1996. Z hlediska dostupnosti informačních zdrojů je zapotřebí rozlišovat informační zdroje dostupné přímo, to znamená, že se jedná o zdroje, které mají zpravidla veřejný charakter, přístup k nim je bezplatný, lze je lokalizovat pomocí různých vyhledávacích služeb, a informační zdroje přístupné zprostředkovaně, v tomto případě jde především o profesionální a komerční databázová centra, kde je internet použit jako metoda přístupu. Je třeba si uvědomit, že internet je nejen monumentálním zdrojem informací, ale i zdrojem dezinformací. Materiály na internetu dnes publikují nejen firmy a organizace, ale tisíce jednotlivců, jejich názory jsou přirozeně různé, stejně tak i motivace a úroveň zkušeností. Způsoby vyhledávaní informací pomocí elektronických informačních služeb jsou dlouhodobě zkoumány jednak z hlediska informační vědy a jednak z pohledu dalšího vývoje systémů. Motivace výzkumu spočívá v aplikaci teoretických poznatků při řešení praktických problémů, zatímco softwarové firmy se snaží o efektivněji fungující systémy s pohodlnějším uživatelským rozhraním.
Aplikační oblasti informační vědy
Aplikační úroveň informační vědy lze vymezit na základě informačních okruhů v současné společnosti. Knihovny tvoří institucionální základnu v informačním okruhu vědy a techniky a v informačním okruhu kultury a umění. Pro zachování kontinuity sledování určitých jevů je nutné krátké ohlédnutí do minulosti.
Jak zmiňuje Vlasák[37] samotný termín „informační okruhy“ se začal prosazovat mezi odborníky zabývajícími se různými druhy informační činnosti na území dnešní České republiky zhruba od poloviny sedmdesátých let minulého století. V té době se objevily snahy centrálně podchytit veškeré aktivity, které se vztahovaly ke sběru, zpracování a šíření informací v celém národním hospodářství. Z těchto snah se v roce 1973 podařilo zpracovat a ve federální vládě ČSSR obhájit základní koncepci rozvržení hlavních informačních okruhů v tehdejším národním hospodářství. Byly to okruhy: sociálně ekonomických informací (SEI), informací pro plán a rozpočet (IPSR) a okruh vědeckých, technických a ekonomických informací (VTEI). Tím, že okruh VTEI byl uznán jako jeden z hlavních okruhů, byl zařazován mezi státní programy rozvoje vědy a techniky a byl poměrně dobře státem financován. Podařilo se vytvořit poměrně vyspělou soustavu informačních služeb, zejména pro výzkumná pracoviště a vysoké školy v oblasti techniky a přírodních věd.
Současná reálná situace ve společnosti z hlediska informačních toků je taková, že pro celý informační sektor je základním dělítkem zveřejnitelnost a na druhém místě diskrétnost informací. Měřítkem vyspělosti společnosti se stává skutečnost, do jaké míry jsou neveřejné informace zabezpečeny před neoprávněným využitím, a naopak, do jaké míry jsou veřejně přístupné informace skutečně pro veřejnost dostupné. V současném vývojovém stadiu celého informačního sektoru lze vysledovat celkem šest informačních okruhů, a to okruh hromadných sdělovacích prostředků, okruh archivních fondů, okruh informací ve společenské správě, okruh informací v hospodářské sféře, okruh informací ve vědě a technice a nakonec okruh informací v kultuře a umění.
Okruh hromadných sdělovacích prostředků je zaměřen na zprostředkování informací v nejširším slova smyslu. Hlavní smysl je zveřejňovat. Jedná se o formy maximálně srozumitelného vyjadřování poznatků a údajů, v některých případech i s využitím uměleckých metod pro ztvárnění obsahu, který má být informačními kanály přenášen, a působit na příjemce těchto informací.
Co se týká okruhu archivních informačních fondů, je známo, že archivy organizují fondy zejména s cílem jejich selektivního zpřístupnění podle odborných informačních potřeb. Část tohoto okruhu náleží pochopitelně do sféry neveřejných informačních služeb, ale valnou část archivů a spisových zpráv lze zařadit do informačních činností veřejných. Smysl aktivit je uchovávat informační prameny, aby byl kterýkoli dokument nejen ochráněn před ztrátou či zničením, ale také kdykoli ze všech potřebných hledisek vyhledatelný a zpřístupnitelný.
Okruh informací ve společenské správě nelze zcela zahrnout do sféry veřejných informací. Ovšem s vývojem převažující části světa směrem k demokratickým formám vlády jde dnes stále více o informace veřejné povahy. Jsou to informace vznikající v oblasti působení vlád, parlamentů, místní správy. Vznikají zde dokumenty a informační služby, které se vztahují ke vzniku a působení různých mezinárodních organizací. Cílem informačních aktivit je řídit složité sociálně ekonomické a politické systémy fungující ovšem na demokratických principech. V současnosti se okruh informací ve veřejné správě označuje pojmem eGoverment, který v podstatě znamená možnost komunikace s institucemi státní a veřejné správy v elektronické podobě. Patří sem veškeré procesy s tím související, zejména tvorba příslušné legislativy a přechod úřadu na elektronickou verzi vedení agendy. V České republice je eGoverment plně v kompetenci Ministerstva vnitra České republiky.
U okruhu informací v hospodářské sféře se jedná o informace vztahující se k výrobě, obchodu, trhu, finančnictví a dalším aktivitám, které souvisejí s podnikáním. I zde část informací spadá do neveřejné sféry. Cílem je podpořit podnikání, a to tím, že bude zabezpečeno informování podnikatelského subjektu o jeho okolí a na druhé straně informování spotřebitele o nabídce, kterou podnikatelská sféra zabezpečuje. Typickým příkladem informačních aktivit je oblast marketingu, burzovní zpravodajství. Zde převažují systémy zcela závislé na výpočetní a telekomunikační technice.
Okruh informací ve vědě a technice se v současnosti označuje též jako Scientific, Medical and Technical (STM) a je dnes ve světě shodně chápan jako komplex knihovnicko-bibliografických činností společně s nadstavbou rešeršních a studijně-rozborových činností, které slouží pro výzkum, vývoj, projektování, vzdělávání, zdravotní péči, strategické řízení, prognózování, plánování. Informační metody, které slouží pro zpracování a využívání těchto informací a které jsou odvozené od informačních aktivit, lze využít ve všech ostatních informačních okruzích. Specifickým rysem je silná orientace na dokumenty jako hlavní zdroje informací. Uživatelé vyžadují analýzy toho, co dokumenty z hlediska relevantních informací pro jejich činnost obsahují. Smyslem je podpořit rozvoj vědy a techniky. Charakteristickým rysem informací je nadnárodní charakter, právě tak jako je nadnárodní věda a technika. Tento okruh informací má vyhraněnou institucionální základnu, kterou tvoří vědecké, akademické knihovny, informační střediska a databázová centra.
Do informačního sektoru v soudobé společnosti patří i okruh informačních procesů, které zajišťují uchovávání a zpřístupňování uměleckých děl všeho druhu a dalších kulturních statků. Jedná se o informace v kultuře a umění. Sem patří široce rozvíjená sféra veřejných knihoven s převahou fondu uměleckého, kulturního a všeobecně vzdělávacího charakteru v tištěné a elektronické formě. Smyslem je zpřístupňovat kulturu co nejširší veřejnosti. Institucionální základnu tvoří především veřejné knihovny, dále galerie, muzea, veškerá kulturní zařízení.
Závěr
Ve světle diskusí, které proběhly k vymezení informační vědy, je zajímavé a také podstatné pro její pochopení, že to byla právě aplikovaná úroveň informační vědy, která přispěla k založení oboru a k jeho následnému uznání. Tento druh evoluce, z praxe ve vědu, je stejný, jaký proběhl v medicíně téměř před dvěma sty lety. V průběhu dvou dekád, zhruba od roku 1958 do roku 1977, se informační vědci snažili definovat základní sféry výzkumu v informační vědě a vymezit její hranice s dalšími obory. Výchozí bod (od knihoven a dokumentační praxe k teorii a konstituování informační vědy) vedl k tomu, že se přebíraly metodologické prvky z jiných oborů, např. matematika zabezpečila obor statistickými metodami. Od sedmdesátých let začaly mít vliv na obor zase prvky ze sociologické teorie a informační věda se na své cestě ke konstituování oboru nevyhnula ani psychologickým přístupům. Právě sociálně-kognitivní paradigma, které nastupuje od sedmdesátých let minulého století, postavilo do středu zájmu člověka jako aktéra informačního procesu, který zde vystupuje v trojroli jako tvůrce, zprostředkovatel a uživatel informací. Byl to kvalitativní posun od pouhého sledování toku informací přes jejich zpracování až po zpřístupnění.
Literatura
BAWDEN, David a Lynn ROBINSON. 2012. Introduction to Information Science. London: FacetPublishing. ISBN 978-1-85604-810-1.
BROOKES, Bertram C. 1980. The foundation of Information Science. Part I. Philosophical Aspects. Journal of Information Science, June, vol. 2, no. 3- 4. Print version ISSN 0165-5515.
BUCKLAND, Michael. 1999. The landscape of Information Science. Journal of the American Society for Information Science, Vol. 50, pp. 970-974. ISSN 0002-8231.
CEJPEK, Jiří. 1996. Saarbruckenský model informační vědy. In: Acta Bibliothecalia et Informatica 1996. Opava: Slezská univerzita, s. 52-63. ISBN 80-85879-30-1.
COLE, Jonathan R. and Stephen Cole.1972. The Ortega hypothesis.. Science, New Series, Vol. 178, No. 4059, pp. 368-375.
ČABRUNOVÁ, Anna. 2002. K formovaniu informačnej vedy jako vedy. In: Knižničná a informačná veda 19. Bratislava: FFUK, s. 73-100.
DRUCKER, Peter F. 2004.To nejdůležitější z Druckera v jednom svazku.. Praha: Managemnet Press. ISBN 80-7261-066-X.
ELLIS, David. 1996. Progress and problems in information retrieval. London: Library Association Pub. ISBN 1856041239
FAJKUS, Břetislav. 2005. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia. ISBN 80-200-1304-0.
FISCHER, Roman. 2012. Teoretické a praktické aspekty získávání informací z internetových portálů. [online]. Praha: Fischer Software s. r. o.
HESS, David J. 1997. Science Studies: an advanced intruduction. New York University Press. ISBN 978-0814735640.
INGWERSEN, Peter. 1992. Information and Information Science. Libri, Vol. 42, No. 2, pp. 99-135.
JURČACKOVÁ, Zora. 1996. Organizácia poznania v dokumentovej komunkácii. Bratislava: Centrum VTI SR. ISBN 80-85165-61-9.
JURČACKOVÁ, Zora. 2002. Terminológia: základné zásady, metódy a ich aplikácia. Bratislava: Centrum VTI SR. ISBN 80-85165-85-6.
KATUŠČÁK, Dušan a MATTHEIDESOVÁ, M. a NOVÁKOVÁ, M. 1998. Informačná výchova: Terminologický a výkladový slovník. Bratislava: SPN. ISBN 80-08-02818-1.
KOVÁŘ, Blahoslav. 1982. Věcné pořádání informací a selekční jazyky. Praha: ÚVTEI. KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. 1997. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. Bratislava: CVTI SR. ISBN 80-85165-62-7.
LASZLO, Ervin. 2005. Věda a ákášické pole: integrální teorie všeho. Praha: Pragma. ISBN 80-7205-216-0.MICHAJLOV, Nikolaj a Anatolij ČERNYJ a Rudžero Sergejevič GILJAREVSKIJ. 1968. Osnovy informatiky. Moskva, Vsesojuznyj institut naučnoj i techničeskoj informacii VINITI.
MLÁDKOVÁ, Ludmila. 2008. Management znalostních pracovníků. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-013-3.
MOLNÁR, Zdeněk. 2012. Competitive Intelligence aneb jak získat konkurenční výhodu. Praha: Vysoká škola ekonomická. ISBN 978-80-245-1908-1.
NEW Grolier Electronic Encyclopedia on a single CD-ROM.1991. Danbury, Grolier Electronic Pulishing, Inc.
ONDRIŠOVÁ, Miriam. 2011. Bibliometria. Bratislava: Stimul. ISBN 978-80-8127-035-2.
ØROM, Anders. 2000. Information Science: historical changes and social aspects. A nordic outlook. Journal of Documentation, Vol. 56, pp. 1-16. ISSN 0022-0418.
PAPÍK, Richard. (2009) Competitive Intelligence, informační služby, Internet a informační profese.
Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 4 [cit. 2009–03–24]. ISSN 1212–5075. Dostupné z www: http://www.ikaros.cz/node/739.
PRITCHARD, Alan. 1969. Statistical bibliography or bibliometrics? Journal of Documentation 25(4) Dec 1969, 348-349.
RANKOV, Pavol. 2014. Znalostní pracovník v informační společnosti. Opava: Slezská univerzita. ISBN 978-80-7510123-5.
SARACEVIČ, Tefko. 1970. Introduction to Information Science. New York: R. R. Bowker Co.
SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Kapitolky z informační vědy: informační proces. In Acta Bibliothecalia et Informatica. Opava: Slezská univerzita, 2014. ISBN 978-80-7510-042-9.
SENGE, Peter M. 2007. Pátá disciplína. Praha: Management Press. ISBN 978-80-7261-162-1.
SKLENÁK, Vilém. 2001. Data, informace, znalosti a Internet. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-71-79-409-0.
STEINEROVÁ, Jela, Mirka GREŠKOVÁ a Jana ILAVSKÁ. 2010. Informačné stratégie v elektronickom prostředí. Bratislava. Univerzita Komenského. ISBN 978-80-223-2848-7.
STEINEROVÁ, Jela. 2005. Informačné správanie: pohl'ady informačnej vedy. Bratislava: CVTI SR. ISBN 80-851-6590-2.
VAN RIJSBERGEN, C. J. 1984. Research and Development in Information Retrieval. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0521268656.
VLASÁK, Rudolf. 1993. Světové informační systémy a služby: informační průmysl. Praha: Karolinum. ISBN 80-7066-801-6.
VLASÁK, Rudolf. 1996. Informační dálnice a knihovny. Praha: SKIP. ISBN 80-85851-05-9.
VYMĚTAL, Jan a Miriam VÁCHOVÁ. 2000. Úvod do studia odborné literatury. Praha: Orac. ISBN 80-86199-19-3.
VYMĚTAL, Jan, Anna DIAČIKOVÁ a Miriam VÁCHOVÁ. 2006. Informační a znalostní management v praxi. Praha: LexisNexis. ISBN 80-86920-01-1.
WIESENBERGER, Ivan. 1973. Efektivní formy odborné informační činnosti. Praha, Státní ped. nakl.
WILLITS, J. Database design and construction. 1992. London: Library Association.
ŽATKULIAK, Ján G. 1973. Základy informatiky. Bratislava, SPN.
[1] BUSH, Vannevar. As we may think.[online] The Atlantic, 1945, July.Dostupný z http://www.theatlantic.com/magazine/archive/1945/07/as-we-may-think/303881/
[3] Dnes známé jako metoda automatické indexace, kdy se indexační termíny nalezené v dokumentech rozšiřují o příbuzné termíny získané z asociační mapy termínů.
[4] INGWERSEN, Peter. Information and Information Science. Libri, 1992, Vol. 42, No. 2, pp. 99-135.
[5] LASZLO, Ervin. Věda a ákášické pole: integrální teorie všeho. Praha: Pragma, 2005. ISBN 80-7205-216-0.
[6] FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academi, 2005. ISBN 80-200-1304-0.
[7] SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Kapitolky z informační vědy: informační proces. In Acta Bibliothecalia et Informatica. Opava: Slezská univerzita, 2014. ISBN 978-80-7510-042-9.
[8] KATUŠČÁK, Dušan, MATTHEIDESOVÁ, M. a NOVÁKOVÁ, M. (1998). Informačná výchova: Terminologický a výkladový slovník. Bratislava: SPN. ISBN 80-08-02818-1.
[9] KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. Bratislava: CVTI SR, 1997. ISBN 80-85165-62-7.
[10] PRITCHARD, Alan. Statistical bibliography or bibliometrics? Journal of Documentation 25(4) Dec 1969, 348-349.
[11] Kocitace dvou článků znamená, že jsou společně citované v jiném článku. U této bibliomerické metody se vychází z předpokladu, že pokud se dva články opakovaně vyskytují v soupisu citací, potom se silně zvyšuje jejich kocitace, tzn. že kocitační analýza se soustřeďuje na reference, které se často vyskytují spolu, vytvářejí pár. Používá se také označení paralelní citace nebo souběžná citace. Zde je potřeba si uvědomit rozdíl mezi referenci a citací. Reference je potvrzením toho, že jeden dokument odevzdává něco druhému dokumentu (citing). Citace je potvrzením toho, že jeden dokument přebírá něco z jiného dokumentu (cited).
[12] ONDRIŠOVÁ, Miriam. Bibliometria. Bratislava: Stimul, 2011. ISBN 978-80-8127-035-2.
[13] COLE, Jonathan R. and Stephen Cole. The Ortega hypothesis. 1972. Science, New Series, Vol. 178, No. 4059, pp. 368-375.
[14] HESS, David J. 1997. Science Studies: an advanced intruduction. New York University Press. ISBN 978-0814735640.
[15] Bibliometrická kvalita je daná celkovým počtem citací přiznaných příslušné publikaci (článku). Tento údaj uvádí soubor statistických údajů Journal Citation Reports v části Cited Journal Listing.
[16] VYMĚTAL, Jan, Anna DIAČIKOVÁ a Miriam VÁCHOVÁ. Informační a znalostní management v praxi. Praha: LexisNexis, 2006. ISBN 80-86920-01-1.
[17] VYMĚTAL,Jan, ref15
[18] Workflow je tok informací v podnikovém procesu.
[19] MLÁDKOVÁ, Ludmila. Management znalostních pracovníků. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-013-3.
[20] Samotná problematika znalostí je velmi komplikovaná a vše záleží od lidského faktoru a s tím souvisejícím kontextem. Ten je důležitý pro rozlišení různého významu znalosti, protože teprve zasazením informace do kontextu vznikne znalost. O něco jednodušší to je u explicitní kodifikované znalosti, která je schopna přenosu a je možné ji sdílet, uchovávat, archivovat. Zatím nepřehledná je tacitní znalost stejně tak, jak nepřehledný je lidský faktor. Tacitní znalost je těžko modifikovatelná a přenositelná, je skrytá v mysli člověka a založená na osobních zkušenostech, je těžké ji formalizovat a zatím jediný způsob předání je sdílením zkušeností za pomoci mentálních modelů, jak o tom píše Peter M. Senge ve své knize Pátá disciplína.
[21] Veškeré lidské poznání je uloženo v různých typech dokumentů, či už v tradiční nebo novodobé formě. V rámci organizace poznání jde především o to, jak tento soubor poznatků systemizovat, klasifikovat a vytvořit k nim přístupový mechanizmus. K poznání se člověk dostává ve vzdělávacím procesu, či už individuálním nebo skupinovém, a získává ho formou různých informací a vědomostí. Jestli dojde k přeměně vědomosti na znalosti, závisí u každého jedince jednak od úrovně jeho kognitivních schopností, a jednak od schopnosti či dovednosti aplikovat získané vědomosti v praxi. Podle autorky, pokud se zabýváme organizaci poznání, tak řešíme organizaci a reprezentaci informací, které jsou mimo člověka, aby byl schopen v případě zájmu se k nim dostat. Pokud začneme hovořit o organizaci znalostí, řešíme management znalostních pracovníků, nositelů příslušných znalostí.
[22] KATUŠČÁK, Dušan, ref.7
[23] JURČACKOVÁ, Zora. Organizácia poznania v dokumentovej komunkácii. Bratislava: CVTI SR, 1996. ISBN80-85165-61-9.
[24] KOVÁŘ, Blahoslav. Věcné pořádání informací a selekční jazyky. Praha: ÚVTEI, 1982.
[25] KATUŠČÁK, Dušan, ref7
[26] JURČACKOVÁ, Zora. 2002. Terminológia: základné zásady, metódy a ich aplikácia. Bratislava: Centrum VTI SR. ISBN 80-85165-85-6.
[27] ELLIS, David. Progress and problems in information retrieval. London: Library Association Pub., 1996. ISBN 1856041239
[28] NEW Grolier Electronic Encyclopedia on a single CD-ROM. Danbury, Grolier Electronic Pulishing, Inc., 1991.
[29] ELLIS, David, ref26
[30] INGVERSEN, Peter, ref3
[31] KATUŠČÁK, Dušan, ref7
[32] STEINEROVÁ, Jela, Mirka GREŠKOVÁ a Jana ILAVSKÁ. Informačné stratégie v elektronickom prostředí. Bratislava. Univerzita Komenského, 2010. ISBN 978-80-223-2848-7.
[33] Ústředí vědeckých technických a ekonomických informací
[34] Československá akademie věd
[35] KOVÁŘ, Blahoslav, ref23
[36] WILLITS, J. Database design and construction. London: Library Association, 1992.
[37] VLASÁK, Rudolf. Světové informační systémy a služby: informační průmysl. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-801-6.
Sedláčková, Beáta. Současná koncepce informační vědy: teoretická základna a oblasti aplikace = Current concept of information science: theoretical foundations and aplication domains. Knihovna plus [online], 2015, 11(2) [cit. 2014-11-25]. ISSN 1801-5948. Dostupné z: http://knihovnaplus.nkp.cz/aktualni-cislo/informace-a-konference/soucasna-koncepce-informacni-vedy-teoreticka-zakladna-a-oblasti-aplikace-current-concept-of-information-science-theoretical-foundations-and-aplication-domains.
]]>
