V srpnu 2023 jsem uskutečnila svoji služební cestu realizované z projektu Erasmus+ Mobility (Vzdělávání dospělých). Mimo jiné jsem navštívila oddělení, které má na starosti vzdělávání (anglický název oddělení je Library System Development Consulting and Professional Training). Ve svém příspěvku bych ráda přiblížila tuto krásnou knihovnu a systém knihovnického vzdělávání pod vedením této instituce.
Národní a univerzitní knihovna Slovinska
Národní a univerzitní knihovna Slovinska (Narodna in univerzitetna knjižnica, dále NUK; https://www.nuk.uni-lj.si/) sídlí v hlavním městě Lublani v krásné budově, kterou projektoval Josip (Jože) Plečnik. Je to národní a ústřední státní knihovna Slovinské republiky a současně univerzitní knihovna pro Univerzitu v Lublani. Jejím posláním je shromažďovat, chránit a zajišťovat využívání národního fondu knihoven, poskytuje odbornou podporu knihovnám při poskytování veřejných služeb a budování národního bibliografického systému COBISS (viz níže). Zastupuje knihovny na mezinárodním poli. Pečuje o odkaz architekta Jože Plečnika. Více o knihovně také například zde https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2019-1/knihovny-a-informace/postaveni-narodni-knihovny-ceske-republiky-a-jeji-srovnani-s-dalsimi-vybranymi-evropskymi-narodnimi-knihovnami.
Funkci univerzitní knihovny plní díky zákonu o knihovnictví a navazující smlouvě mezi univerzitou v Lublani a Národní knihovnou. Financována je ministerstvem kultury, malou částí pak ministerstvem pro vzdělávání.
Plány pro stavbu této budovy předložil Jože Plečnik v letech 1930–1931. Do nové budovy, která je v těsném sousedství univerzity, se knihovna přestěhovala až v roce 1941. Plečnikova knihovna je kulturní památkou a chloubou (nejen) hlavního města Slovinska.
Prostory knihovny jsou však pro 21. století již nevyhovující. Asi dvacet let se mluví o stavbě nové budovy. Dokonce je ve vestibulu knihovny umístěna maketa představující novou knihovnu (viz foto). Nyní je projekt nové budovy známý pod názvem NUK2 (https://www.nuk2.si/).
NUK má ve fondech 2,9 milionu knihovních jednotek. Tento fond je složen z několika částí/sbírek: základní národní fond, fond základní vědecké literatury a fond speciálních knihovních materiálů. Speciální knihovní fond je rozdělen na sbírku rukopisů, sbírku starých tisků, hudební sbírku, kartografickou sbírku, sbírku obrazového materiálu (autorské původní nebo jakýmkoliv způsobem reprodukované grafiky, kresby, ilustrace, fotografie na libovolném médiu (pohlednice, fotografie, plakáty, kalendáře, grafické složky, jednotlivé grafické listy, ilustrace, kresby apod.1), fond knižních kolekcí Slovinců v zahraničí (exteriorika, slovinské knihy vydané v zahraničí, literatura zakázaná v letech 1945–1991, slovinské tisky z uprchlických táborů v Rakousku a Itálii v letech 1945–1949, emigrantské literární a archivní pozůstalosti. materiál, který do Slovinska přivezli navrátilci, ad.); sbírku drobných tisků a šedé literatury. Sbírka emigrantských dokumentů čítá 200 000 knih, fond obrazových dokumentů 100 000 položek. Kartografická sbírka obsahuje dokumenty z 16. do konce 18. století, jde o více než 23 000 plánů a map a více než 2000 atlasů atd.
Jádrem fondu NUK je sbírka písemného dědictví slovinského národa. Zahrnuje všechna díla, která byla vydána nebo vytištěna ve Slovinsku, vztahující se ke Slovinsku, napsaná ve slovinském jazyce nebo slovinskými autory. Tato tzv. Sbírka Slovenika má status kulturní památky. NUK má také ze zákona právo povinného výtisku, a to od roku 1945. NUK převzala svoji národní funkci právě až od roku 1945.
Vzdělávání knihovníků ve Slovinsku
Každá profese v současné době se musí přizpůsobovat rychle se vyvíjejícím požadavkům. Udržení kroku s dnešní stálou změnou a inovací je náročným úkolem vyžadujícím po každém knihovníkovi/knihovnici neustále se zlepšující profesní znalosti a dovednosti, aby udrželi krok s vývojem v oboru.
Formální vzdělání a odborná příprava knihovníků ve Slovinsku
Formální vzdělávání v oboru knihovnictví na vyšším stupni je realizováno Oddělením knihovnictví a informační vědy a knižních studií na Filozofické fakultě Univerzity v Lublani. Nabízí studijní programy tří stupňů: bakalářské, magisterský, doktorandský.
Pokračující profesní vzdělávání pro knihovníky
Pokračujícímu profesnímu vzdělávání a odborné přípravě se věnují různé profesní instituce a organizace, včetně Národní a univerzitní knihovny (dále NUK), Slovinské asociace knihoven, Institutu pro informační vědu v Mariboru (Institut informacijskih znanosti, IZUM, https://izum.si/), Vzdělávacího centra Městské knihovny v Lublani, Národního vzdělávacího institutu Slovinska aj.
NUK prostřednictvím oddělení vzdělávání připravuje a provádí širokou škálu pokračujícího formálního i neformálního vzdělávání pro knihovníky. Toto vzdělávání je rozděleno do tří oblastí:
Začátečnické kurzy cílené na adepty národní knihovnické zkoušky a jejich mentory.
Pokračující vzdělávací kurzy, které jsou zacíleny na profesní znalosti a kompetence a drží krok s novým vývojem v oboru.
Kurzy katalogizace zacílené na budoucí katalogizátory ve sdíleném národním bibliografickém systému COBISS2.
Mnoho knihovníků také absolvuje volně přístupné odborné kurzy, které jsou primárně zaměřeny na uživatele a poskytují znalosti i inovace nezbytné pro každodenní práci s uživateli. Toto odborné vzdělávání se soustřeďuje na úvod do práce s informačními zdroji, které jsou běžně užívány při řešení uživatelských informačních požadavků.
COBISS reprezentuje/představuje organizační model propojení knihoven do národního knihovnického informačního systému sdílené katalogizace. Téměř všechny knihovny ve Slovinsku jsou členy systému COBISS. Systém je hlavním vstupním bodem pro většinu knihovních katalogů ve Slovinsku. Toto je velký benefit pro uživatele.
Národní knihovnická zkouška
Podle slovinského knihovního zákona je každý knihovník pracující ve veřejné, akademické, speciální, Národní a univerzitní knihovně povinen složit národní knihovnickou zkoušku. Tyto zkoušky jsou dvojího druhu. První je pro knihovníky, kteří dokončili střední stupeň vzdělání, druhá je určena těm, kteří dokončili jeden z vyšších vzdělávacích programů.
Pro první z nich je doplňující podmínka, že kandidát pracuje v knihovně a musí absolvovat připravující kurzy v NUK na tuto zkoušku. Kandidát musí podstoupit profesní odbornou přípravu v práci.
Na uchazeče, kteří jsou absolventy vyššího vzdělání, jsou ještě vyšší požadavky, aby mohli složit zkoušku. Musí mít formální knihovnické vzdělání. Pokud nemají, potřebují získat kreditní body z oblasti knihovnictví a informační vědy. Musejí také napsat odbornou práci o vybraném profesním problému. Proces je velmi náročný zvláště pro nováčky.
Tato skupina silně závisí na vedení mentora, který je provází celou odbornou přípravou v práci. Úloha mentora v tomto procesu je velmi důležitá a náročná; spočívá hlavně v následujícím:
NUK je odpovědná za vedení knihovnických zkoušek. Její role spočívá také v poradenství při průvodcovství kandidátů a jejich mentorů celým procesem přípravy na knihovnickou zkoušku. Také připravuje periodické odborné vzdělávání pro kandidáty a jejich mentory.
Výjimku ovšem tvoří knihovníci ve školních knihovnách, kteří skládají jednodušší zkoušku zaměřenou na pedagogické znalosti a schopnosti. Podmínky pro složení zkoušky jsou: aktivní znalost slovinského písemného projevu, bakalářský stupeň vzdělání a pedagogické znalosti. Musí absolvovat 6 až 10 měsíců praxe před složením této zkoušky. Ve Slovinsku je 600–700 školních knihoven a zaměstnanci těchto knihoven skládají zkoušky organizované Ministerstvem pro vzdělávání (nikoli NUK).
Závěrem bych chtěla napsat, že vzdělávání v našem oboru je velmi zajímavá a rychle se rozvíjejíc oblast a Národní a univerzitní knihovna Slovinska v ní má své nezastupitelné místo. Počet knihoven je ve Slovinsku menší než v České republice (58 městských knihoven,10 regionálních, 269 poboček, 13 mobilních knihoven)3, a přesto mají tak dobře zpracovaný systém vzdělávání svých pracovníků. Jak již bylo řečeno výše, NUK vzdělává pouze knihovníky z veřejných, akademických, speciálních a z Národní a univerzitní knihovny. Školní knihovny a jejich pracovníci to mají jinak.
Poznámky
1 https://www.nuk.uni-lj.si/nuk/organizacija/slikovna-zbirka
2 https://www.cobiss.net/cobiss-platform.htm
3 https://www.ff.cuni.cz/2017/07/knihovnicke-nebe-ve-slovinsku/
Vchod do národní a univerzitní knihovny | Okna ve tvaru otevřené knihy |
Projekt na novou národní knihovnu | Výstava věnovaná historii Lublaně, včetně Plečnikova odkazu |
Moderní knihovny nejsou pouhými půjčovnami knih, do jejich současných kompetencí spadá daleko více činností a aktivit. Jednou z nich je i rozvíjení digitální gramotnosti, která je nedílnou součástí dnešní společnosti, ať už co se týká využívání nejrůznějších digitálních dokumentů, tak i komunikace s úřady, práce s technologiemi v zaměstnání a mnoho dalšího. Digitální svět se vyvíjí rychleji, než jsme schopni se mu přizpůsobovat, proto je vzdělávání v této oblasti nejen potřebné, ale doslova nutné, a to již od útlého věku.
Digitální gramotnost je relativně novodobým termínem, jehož definice ještě není plně ustálena. Její kořeny bychom mohli hledat v jiných, velmi blízkých, i když jednodušeji definovatelných pojmech, jimiž jsou počítačová a informační gramotnost. Počítačovou gramotnost lze definovat jako „dovednosti a znalosti potřebné k efektivnímu využívání IT systémů – obvykle se jedná o soubor konkrétních schopností používat hardware a standardní sotfwarové balíčky“ (Bawden a Robinson, 2017, s. 372–373). Pojem informační gramotnost obvykle znamená „schopnost vědět, kdy jsou informace zapotřebí, být schopný tyto informace identifikovat, najít, vyhodnotit a efektivně použít k řešení daného úkolu či problému“ (Bawden a Robinson, 2017, s. 372-373).
Neoddělitelnou součástí nově vzniklé digitální gramotnosti se staly již dříve existující e-dovednosti (někdy též e-skills) (MPO, 2013), bez nichž by lidé nebyli schopni základní obsluhy informačních a komunikačních technologií a orientace v prostředí internetu. (Anon, 2016)
Ačkoli byl pojem digitální gramotnost zmiňován některými odborníky a autory již dříve, populárním a více využívaným se poprvé stal až v roce 1997, kdy z něj Paul Gilster udělal hlavní téma své knihy, jež nese název Digital Literacy. Paul Gilster v rozhovoru s Carolyn Pool definoval digitální gramotnost jako „schopnost porozumění informacím a umění je využít, a to v různých formátech a ze širokého spektra zdrojů, v případě jejich prezentace prostřednictvím počítače“ (Pool, 1997), především s využitím internetu. Ve svém díle Digital Literacy (1997) dále vymezil čtyři klíčové digitální kompetence, které jsou potřeba k dosažení této gramotnosti, jimiž jsou shromažďování znalostí, hodnocení obsahu informací, vyhledávání na internetu a navigace pomocí hypertextu. Zároveň zdůrazňuje, že součástí digitální gramotnosti je i pochopení toho, kdy a jak je potřeba doplnit digitální formáty klasickými, nedigitálními zdroji informací.
Na rozdíl od současného přístupu byl P. Gilster přesvědčen, že digitální gramotnost je životní dovedností, nikoli však součástí formálního vzdělávání. (Bawden a Robinson, 2017, s. 380) Budoucí možnost práce s technologiemi ve školních třídách spatřoval především ve využití internetu a informací v něm obsažených a také v přenesení výuky do online prostředí, například pomocí videokonferencí na univerzitách, jež by mohly nabídnout alternativní možnost studia těm, kteří by nemohli studovat vysokou školu prezenční formou. (Pool, 1997)
Gilster nebyl jediný, kdo se snažil termín digitální gramotnost definovat a vymezit, s rozvojem modernější společnosti přicházely další, rozšířené definice této dovednosti. Zároveň si jako taková musela najít své místo mezi mnoha jinými, nově vzniklými gramotnostmi, kromě již výše zmiňovaných počítačové a informační to byly například také mediální, síťová či e-gramotnost. (Bawden a Robinson, 2017)
Nové dovednosti však do společnosti nepřinesly pouze moderní náhled na svět a širokou paletu výhod. Díky nim může docházet k novému rozdělování společnosti, a to na ty, kteří mají přístup k technologiím a umí s nimi zacházet, a na ty, kteří mají přístup k vybavení a potřebné schopnosti jeho ovládání jen v omezené formě nebo vůbec. Popsaný jev bývá označován jako digitální rozdělení (známější pod anglickým pojmem digital divide), případně digitální propast (známější pod anglickým pojmem digital gap). Zároveň je třeba brát v potaz, že zvyšování úrovně digitální gramotnosti ve společnosti může přinést velké množství problémů a rozdílů, ať už sociálních, společenských, ekonomických nebo politických, i do virtuálního prostředí, kde bude potřeba naučit se s nimi nově vypořádat. (Polakovič, 2016)
Dřívější pojetí digitální gramotnosti bychom dnes mohli považovat za současnou verzi běžné představy o tradiční gramotnosti. S rychlým rozvojem informačních a jiných technologií se však mění také potřeby lidí a způsob jejich běžného i pracovního života. Nová, globální ekonomika potřebuje nové, moderní technologie – a ty zase vzdělané pracovníky schopné s nimi pracovat. Digitální gramotnost proto přestává být pouze „schopnost určit, zařadit, rozumět, vyhodnocovat a analyzovat informace při používání digitálních technologií. Digitální gramotnost vyžaduje aktivní znalost technologií a porozumění tomu, jak mají být užívány“. (MPO, 2013)
V dnešní době tedy považujeme za digitálně gramotného toho, kdo umí technologie nejen ovládat pomocí jednoduchých, předem vytvořených a nastavených nástrojů, ale dokáže je i upravovat, formovat a jinak ovlivňovat dle vlastních potřeb a preferencí. Aby toho bylo možné dosáhnout, je třeba zařazovat digitální gramotnost do vzdělávání již od útlého věku. Za tímto účelem vznikla řada novodobých digitálních kompetencí, na nichž staví vzdělávací systémy ve většině vyspělých zemí. Napříč jednotlivými zeměmi se mohou znění a cíle digitálních kompetencí mírně lišit, i přesto však zůstávají ve stěžejních bodech stejné. Obecně lze říci, že se jedná o pomyslnou pyramidu, jejíž hlavní část tvoří základní vědomosti a dovednosti pro efektivní využití technologií a informací v digitální podobě, jimiž v současné době disponují všichni běžní uživatelé počítače a internetu. Druhým stupněm rozvoje digitálních kompetencí je schopnost komunikovat, spolupracovat, řešit problémy a spravovat informace v digitálním prostředí. Nejvyšší příčku zaujímá strategické, kritické a tvůrčí využívání technologií, a to samostatně, bez pomoci informačních či počítačových specialistů. (Svoboda, 2020) Ačkoli je naplnění digitálních kompetencí primárně vyžadováno od vzdělávacích institucí, systematicky od mateřských škol až po vysokoškolská studia, je také očekáváno, že se stane součástí přirozeného celoživotního učení běžných občanů, ať už pro účely pracovního, nebo soukromého života. Ti k tomuto účelu mohou využít instituce nabízející neformální vzdělávání, k nimž patří mimo jiné i knihovny. (MPO, 2013)
V České republice se první pokusy o zavedení digitální gramotnosti do vzdělávání objevily v roce 2014, kdy byla Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále MŠMT) vydána Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020 (MŠMT, ©2013–2023). Ta se zaměřovala na vytvoření vhodných podmínek pro nové metody výuky pomocí digitálních technologií a pro rozvoj kompetencí dětí v dané oblasti. V následujících letech byla zřízena tzv. DigiKoalice (©2021) a realizován projekt s názvem Podpora rozvoje digitální gramotnosti (©2023), jež měly za cíl přípravu pedagogů na vzdělávání v oblasti digitální gramotnosti a tvorbu metodických a didaktických materiálů.
Školní osnovy základních škol se současným trendům přizpůsobily v roce 2021, kdy se do rámcového vzdělávacího programu poprvé začlenily digitální kompetence, pro gymnázia byla tato změna účinná až od roku 2022. (MŠMT a NPI, ©2023)
Digitální kompetence jsou brány jako průřezové, což znamená, že bez nich není možné plně rozvíjet další klíčové kompetence. V praxi to představuje především využívání digitálních technologií při řešení problémů a při plnění různých činností téměř ve všech školních předmětech. (Růžičková, 2021)
I přes to, že cílem digitální gramotnosti není připravit každého žáka na odbornou práci s počítači, mělo by se každé z dětí setkat alespoň se základními algoritmy a principy programování a robotiky. (Boháčová, 2020) Fenoménem v této oblasti vzdělávání se staly především robotické technologie, odstupňované dle obtížnosti programování pro různé věkové kategorie, od dětí v mateřských školách až po středoškolské studenty.
Ne všechny školy však mají dostatečné materiální vybavení či proaktivní pedagogy ochotné vzdělávat se v robotických technologiích a práci s nimi. V takovém případě přichází na řadu neformální, mimoškolní vzdělávání, jež by mělo alespoň částečně reflektovat rámcový vzdělávací program a rozvíjet jednotlivé kompetence. V případě knihoven jsou neformální vzdělávání, spolupráce se školami a práce s digitálními technologiemi zakotveny v Koncepci rozvoje knihoven 2021–2027 s výhledem do roku 2030 (Národní knihovna ČR). V mnoha knihovnách bychom proto mohli najít nejen různorodé robotické technologie, ale také vzdělávací lekce pro školní kolektivy, jednorázové kurzy či pravidelné zájmové aktivity pro děti zaměřené na programování a robotiku.
V posledních letech se na trhu objevilo nepřeberné množství robotů pro děti, které se liší nejen podle výrobce, ale také podle způsobu ovládání a programování. Několik z nich je zřejmě oblíbenějších či známějších, proto je v českých knihovnách nacházíme častěji. Všechny tyto interaktivní hračky podporují rozvoj logického myšlení, dovednost plánování několika kroků dopředu, prostorovou orientaci, identifikaci a opravení vlastních chyb a pomáhají v procvičování jemné motoriky.
Pro nejmenší děti ve věku od tří do deseti let je často využíván Bee-Bot. Jedná se o „robůtka“ ve tvaru včely s několika tlačítky umístěnými na zádech. Pomocí těchto tlačítek děti stanoví směr jízdy, přičemž je možné zadat kombinaci až čtyřiceti pokynů, a pak robota vyšlou na určenou cestu. Bee-Bot může být využíván samostatně, často je však kombinován se speciálními mřížkovými podložkami umožňující zabývat se různými tématy a vzdělávacími oblastmi. Pro usnadnění je velikost mřížky shodná s délkou jednotlivých kroků robota. (Bee-Bot Včelka: Robotická hračka)
Hojně využíván je Ozobot, který nabízí možnost programování více způsoby. Základní programování, které zvládnou i nejmenší děti, je jízda po namalovaných čárách a plnění příkazů pomocí barevných kódů. Prostřednictvím bluetooth je možné propojení s tabletem a programování ve volně dostupných aplikacích. Poslední možností je internetová aplikace Ozoblockly, ve které se děti učí na různých úrovních obtížnosti blokové programování. (Ozobot, ©2023) Vzhledem k celosvětovému rozšíření Ozobota v oblasti vzdělávání existuje databáze již hotových zadání a aktivit, Ozobot Classroom (©2023), kde je možné se inspirovat či cokoli volně stáhnout.
Firma LEGO uvedla na trh několik robotických stavebnic, které jsou rozděleny podle věku a obtížnosti. Nejvyužívanějšími sety v knihovnách jsou LEGO Boost pro děti od sedmi let a LEGO Mindstorms pro cílovou kategorii od deseti let. Obě tyto varianty nabízejí možnost několika různých modelů, které lze po sestavení uvést do pohybu pomocí programovací aplikace. Pro mladší děti je připraveno blokové programování s piktogramy, starší se učí pokročilou techniku založenou na programovacím jazyku Scratch. (LEGO, ©2022)
Interaktivní hračka iRobot Root má multifunkční a věkově široce zaměřené možnosti programování. Robot obsahuje magnet, díky čemuž zvládá pohyb po vertikální magnetické tabuli, a na jeho těle bychom mohli nalézt úchyt pro fixu nebo pero. Lze jej také doplnit vlastními komponenty vytvořenými na 3D tiskárně. (Rambousková, 2020) Umí psát, kreslit, následovat předem zadané trasy podobně jako Ozobot či jezdit po mřížkových podložkách určených pro Bee-Boty. Obsahuje celkem tři úrovně programování, rozdělené dle obtížnosti – intuitivní obrázkové bloky, příkazy zadávané pomocí slovních bloků a programování prostřednictvím textových programovacích jazyků. (Kupilíková, 2020)
Ačkoli se v knihovnách objevují shodní či podobní roboti, práce s nimi se v jednotlivých institucích liší. Na základě informací získaných z webových stránek knihoven byly některé z nich osloveny e-mailem s dotazem, jak tyto technologie využívají.
Městská knihovna v Praze pořádá pro děti od pěti do dvanácti let jednorázové lekce robotiky, na nichž jsou předem připraveny metodiky, pracovní listy a aktivity podle věku a zkušeností účastníků. Akce probíhá pravidelně a zdarma, přičemž zájemci se musejí registrovat. Nabízeny jsou lekce s Bee-Boty a Ozoboty, rozdělené podle věku dětí. Ozoboti jsou také v kombinaci s 3D tiskárnou součástí rodinné únikové hry, při níž děti s rodiči hledají a shromažďují klíče k ukrytým speciálním hodinkám zajišťujícím bezproblémový „chod klasických knižních příběhů“.
Brněnská Knihovna Jiřího Mahena nabízí kroužek pro děti od osmi do třinácti let, konající se jednou za tři týdny. Jednotlivá setkání mají předem určená témata (Ozoboti, 3D tisk, LEGO apod.), na která se děti přihlašují na každé zvlášť, podle vlastního zájmu. Každého setkání se účastní průměrně deset dětí a dva lektoři, kteří jsou k dispozici po celou dobu. Díky přítomnosti dvou lektorů je možné v jedné lekci soustředit začátečníky a pokročilé, což podporuje také vzájemné sdílení dovedností mezi samotnými dětmi.
Knihovna města Olomouce organizuje robotický kroužek pro tři až čtyři účastníky starší deseti let. Jednotlivá setkávání probíhají dvakrát do měsíce a jsou na nich využívány stavebnice LEGO. Děti společně s lektorem tvoří domluvený model, ten se potom učí od základů programovat a plní nejrůznější aktivity a úkoly. Podle schopností a zkušeností dětí se postupuje od jednoduchého obrázkového programování až po složitější programovací jazyky.
V Krajské knihovně v Liberci prošly robotické kurzy poměrně velkým vývojem. V současnosti se ustálily jako půlroční kroužek pořádaný dvakrát do měsíce, do něhož je nutné se registrovat. Účastníci jsou podle věku rozděleni na dva samostatné kroužky – do deseti let a od deseti let. Kroužek pro mladší je veden formou volné zábavy s roboty, děti si samy určují, jakým způsobem a s jakými roboty budou pracovat. Na setkáních pro starší je využíván předem vytvořený koncept včetně aktivit a práce s roboty je rozvíjena postupně, systematicky.
Specifické místo mezi knihovnami zaujímá Městská knihovna Polička a její prostor Půda nabízející nepřeberné množství robotických hraček, které si zde mohou děti i dospělí vyzkoušet a hravě se vzdělávat v oblasti programování. Poličská knihovna také umožňuje krátkodobé výpůjčky některých robotů do škol či jiných knihoven v daném regionu, včetně zaškolení pověřených osob pro práci s nimi. (Městská knihovna Polička, 2008)
Díky mnohým projektům a většímu povědomí o tématu se robotické hračky dostávají i do menších knihoven, přičemž každá s nimi pracuje svým vlastním, originálním způsobem. Základy digitální gramotnosti tak lze šířit k širší cílové skupině (nejen) dětí a zároveň přilákat do knihoven také ty uživatele, kteří by jejich služby jinak nemuseli využít.
Závěr
Děti jsou oproti dospělým ve velké výhodě, protože se jim v rámci školní docházky dostává rozsáhlejšího vzdělávání v této oblasti. Aby však společnost fungovala, prosperovala a dále se vyvíjela, je potřeba zapojit technologie do života všech obyvatel všech věkových kategorií. A právě knihovny jsou institucemi, jež by mohly a měly cílit na tuto oblast celoživotního učení nejvíce. Knihovny nejen vzdělávají své uživatele, ale také se samy modernizují a využívají čím dál více technologií ve svůj prospěch. V současné době existuje jen málo knihoven, které nemají online katalog, novinkou již není ani digitalizace fondů. V některých institucích bychom mohli dokonce najít umělou inteligenci, jež do oboru knihovnictví proniká čím dál více. Díky ní mohou knihovny například nabízet komplexnější služby, pomocí chatbotů poskytovat ucelenější informace v kratším čase a čtenáři si mohou nechat doporučovat knihy přímo „na míru“. Aby to vše bylo možné nejen zavést, ale i smysluplně využívat, je potřeba zvýšit úroveň digitální gramotnosti nejen knihovníků, ale i čtenářů knihovny, kteří budou tyto služby následně také využívat.
Lego Boost | Lego Boost |
Ozobot | Modelování klíčenky na 3D tisk |
Fotografie: Archiv Knihovny Jiřího Mahena
Použité zdroje:
BAWDEN, David a Lyn ROBINSON. Úvod do informační vědy. Doubravník: Flow, 2017. 451 s. ISBN 978-80-88123-10-1.
BOHÁČKOVÁ, Petra a kol. Programování (nejen) v mezinárodních projektech: aktivity do výuky. Praha: Dům zahraniční spolupráce, 2020. 41 s. ISBN 978-80-88153-78-8.
DIGIKOALICE. Kdo jsme: O DigiKoalici. NPI: DigiKoalice [online]. ©2021 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://digikoalice.cz/my-jsme-digikoalice/.
DIGITÁLNÍ GRAMOTNOST. Projekt Podpora rozvoje digitální gramotnosti. Podpora rozvoje digitální gramotnosti [online]. © 2023 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://digigram.cz/.
GILSTER, Paul. Digital literacy. New York: John Wiley, 1997. 276 s. ISBN 0-471-24952-1.
Glossary:E-skills. In: Eurostat: Statistics explained [online]. 21 September 2016 [cit. 2023-07-07]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statisticsexplained/index.php?title=Glossary:E-skills
KUPILÍKOVÁ, Martina. Pojďme programovat robota Root. In: itfitness.cz [online]. 11. 5. 2020 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: http://itfitness.cz/pojdme-programovat-robota-root/.
LANKSHEAR, Colin and Michele KNOBEL. Digital Literacy and Digital Literacies: Policy, Pedagogy and Research Considerations for Education. Nordic Journal of Digital Literacy [online]. 2006-2016, p. 8-20 [cit. 2023-07-05]. ISSN 1891-943X. Dostupné z: https://core.ac.uk/download/pdf/303779381.pdf
LEGO [online]. The LEGO Group, ©2022 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.lego.com/cs-cz.
MĚSTSKÁ KNIHOVNA POLIČKA. Roboti pro region. Půda: Městská knihovna Polička [online]. 2008 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: http://puda.knihovna.policka.org/roboti-pro-region/.
MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU (MPO). Digitální Česko 2.0: Cesta k digitální ekonomice [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2. 4. 2013 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.mpo.cz/dokument127530.html.
MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY. Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. © 2013–2023 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-digitalniho-vzdelavani-do-roku-2020.
MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY a NÁRODNÍ PEDAGOGICKÝ INSTITUT ČESKÉ REPUBLIKY. Digitální kompetence v RVP ZV. Revize RVP: edu.cz [online]. ©2023 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://revize.edu.cz/digitalni-gramotnost-v-rvp-zv.
NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR. Koncepce rozvoje knihoven 2021–2027. IPK: Informace pro knihovníky [online]. 70 s. [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.nkp.cz/ipk/ipk/docs/koncepce-rozvoje-2021-2027/koncepce-rozvoje-knihoven-2021-2027/view.
Ozobot [online]. Ozo EDU, Inc., ©2023 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://ozobot.com/.
Ozobot Classroom [online]. Ozo EDU, Inc., ©2023 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://classroom.ozobot.com/account/login.
POLAKOVIČ, Peter a kol. Informačné a komunikačné technológie - prostriedok zvyšovania efektivity edukačného procesu. 1. vydání. Praha: ExtraSYSTEM, 2016. Didaktika - pedagogika, sv. 26, 104 s. ISBN 978-80-87570-31-9.
POOL, Carolyn R. A New Digital Literacy: A Coversation with Paul Gilster. Educational Leadership [online]. 1997, Vol. 55, No. 3 [cit. 2024-02-23]. ISSN 0013- 1784. Dostupné z: https://www.ascd.org/el/articles/a-new-digital-literacy-a-conversation-with-paul-gilster
RAMBOUSKOVÁ, Jitka. Seznamte se – robot Root. In: Co jsem vyzkoušela: ve škole a okolním vesmíru [online]. 7. 7. 2020 [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.cojsemvyzkousela.cz/?p=6553.
ROBOT WORLD. Bee-Bot Včelka: Robotická hračka. Robot World [online]. [Cit. 2024-02-14]. Dostupné z: https://www.robotworld.cz/bee-bot-vcelka#popis.
RUŽIČKOVÁ, Daniela a kol. Čtenářská, matematická a digitální gramotnost v uzlových bodech vzdělávání. 1. vydání. Praha: Národní pedagogický institut České republiky, 2021. 50 s. ISBN 978-80-7578-081-2.
SVOBODA, Petr a kol. Digitální kompetence učitelů středních odborných škol jako výzva současného vzdělávání. Brno: Paido, 2020. 291 s. ISBN 978-80-7315-272-7.
]]>Národní knihovna ČR zpracovala v roce 2023 dokument „Strategie rozvoje NK ČR na léta 2024–2027“1. Tato strategie vznikla díky společnému úsilí řady pracovníků knihovny, kteří se do její přípravy zapojili. Pro tuto náročnou úlohu bylo vedením knihovny sestaveno osm pracovních týmů z pracovníků různých oddělení knihovny. Každý tým přispěl k jedné kapitole dokumentu. Strategie prošla interním i externím připomínkováním. Průvodkyní celým procesem její tvorby byla PhDr. Bohdana Stoklasová.
Práce na strategii trvala téměř půl roku. Na začátku se uskutečnilo dvoudenní výjezdní zasedání pracovníků knihovny. Výsledkem jeho intenzivní práce byl popis současného stavu knihovny a formulace cílů, jichž by mělo být dosaženo do roku 2027, dále dosažení shody na tom, jaké máme příležitosti, kde vnímáme rizika, jaké jsou významné vnější a vnitřní vlivy. Během jednání se ukázalo důležité zabývat se dilematy, kterých bylo vytypováno šest, a vzájemně o nich mezi sebou diskutovat. Jedním z důležitých dilemat bylo postavení se k otázce, zda NK ČR chce do roku 2027 řešit výstavbu nové budovy nebo upřednostní aktivity související s oživením Klementina a areálu v Hostivaři. Výsledkem debat bylo, že upřednostníme oživení Klementina a dokončení výstavby nového depozitáře v Hostivaři před podnikáním aktivních kroků pro realizaci novostavby. Dalším bodem k rozhodování bylo, zda upřednostnit masivní vytváření nových dat před jejich lepší vyhledatelností, provázaností, využitím a propagací. V tomto bodě jsme se shodli, že se nejedná vlastně o dilema, že pro větší využitelnost našeho datového bohatství je kromě uživatelsky přívětivého rozhraní postaveného nad kvalitním systémem v zázemí důležitá i kvalitní a soustavná propagace směrem ke všem cílovým skupinám. Třetí dilema se týkalo vícezdrojového financování a fundraisingu, kde jsme došli k závěru, že je třeba aktivně usilovat o vícezdrojové financování s citlivostí vůči poslání organizace a unikátním prostorám zejména Klementina. Vše je třeba zároveň přizpůsobit charakteru a způsobu financování příspěvkové organizace. Další dilema se týkalo využití prostor knihovny. Výsledkem diskusí na toto téma bylo, že v knihovně může být širší nabídka akcí nového typu, u nichž je nutné počítat s občasným snížením komfortu knihovníků i uživatelů, ale nebudou zde pořádány akce, které by mohly ohrozit uložené knihovní fondy. Páté dilema se týkalo lidských zdrojů. Zde jsme se shodli, že je potřeba vyšší investice do lidského kapitálu, přestože to může znamenat snížení financování jiných oblastí. Posledním dilematem byla otázka míry otevřenosti k novým postupům a pozicím. NK ČR je do značné míry tradiční., tj. i konzervativní institucí, kde zásadní organizační změny a změny pracovních postupů neprobíhají často, z čehož logicky vyplývá lpění na určitých „zaběhaných“ stereotypech a odpor k jejich změnám. U tohoto dilematu jsme se shodli, že tento přístup je nutné zásadně změnit.
Jako významné vnější vlivy byly určeny tyto: rychlý rozvoj umělé inteligence a dalších technologií, změna charakteru dat (open data, smart data, propojená data), dezinformace / informační přesycenost / fake news, rozpad hodnotového ukotvení společnosti / rozrůstání společenských bariér, vnitřní a vnější politická situace a implementace cílů udržitelného rozvoje. K významným vnitřním vlivům patří: problematika ekonomické udržitelnosti instituce, sídelní strategie, potřeba modernizace agend / procesů, aktuální personální kapitál instituce, budování vnitřního oborového sebevědomí a mentální bariéry.
Shrneme-li stručně jednotlivé kapitoly, pak strategie vyzdvihuje postavení NK ČR jako ústřední knihovny České republiky a významné výzkumné organizace, zodpovědné za celou řadu činností a národních funkcí. Ke klíčovým činnostem NK ČR patří poskytování knihovnicko-informačních služeb, budování a zpracování sbírek, dlouhodobá správa a ochrana historických a novodobých fondů, vytváření České národní bibliografie, správa Souborného katalogu ČR a souborů národních autorit. Významnými aktivitami jsou též digitalizace fondů a zpřístupnění digitálního obsahu, výzkum v oblastech knižní kultury, hudební vědy, slavistiky, dlouhodobé ochrany knihovních a digitálních fondů, archivace webu a digitálního zpřístupnění fondů.
Strategie zdůrazňuje, jakým výzvám čelí a bude čelit NK ČR: jak plnohodnotně a dobře fungovat v podmínkách omezených finančních prostředků, nedostatečné infrastruktury, umístění fondů a pracovníků v různých lokalitách, zastaralého softwaru, nedostatečné obnovy areálu Klementina a dalších. Chybějící legislativní rámec pro odevzdávání elektronického povinného výtisku a nedostatečné zálohování dat představují rizika pro uchování kulturního dědictví.
Přes všechna nynější omezení a těžkosti knihovna nerezignuje na nové trendy a zejména vzhledem k rychlému rozvoji umělé inteligence a robotiky se strategie zaměřuje na testování těchto moderních technologií v knihovnických procesech. Důraz je kladen na vzdělávání v této oblasti a spolupráci s mezinárodními partnery, zejména v oblasti digitalizace. Cílem je dosáhnout do roku 2027 výrazných změn nejenom v oblastech příjmu, zpracování, správy, ochrany fondů, poskytování služeb uživatelům, ale i v oblasti lidských zdrojů. Klíčovým bodem je vytvoření motivujícího pracovního prostředí a stabilního zázemí pro zaměstnance. K tomu patří i modernizace knihovních systémů, rozvoj digitálních nástrojů a spolupráce se vzdělávacími institucemi. Důležitou součástí je také otevřený dialog mezi vedením a zaměstnanci. Úspěšná realizace cílů stanovených strategií bude záviset na úzké spolupráci mezi jednotlivými útvary NK ČR, stejně jako na dostatečné finanční a legislativní podpoře ze strany zřizovatele. Vydáním strategického dokumentu práce na strategii nekončí, je to vlastně začátek činností, které z ní vyplynuly.
Poznámky
1 https://www.nkp.cz/soubory/ostatni/nkcr_strategie2024.pdf/
Konference TEI se konají od roku 2001 s výjimkou mimořádných událostí každý rok2. TEI (Text Encoding Initiative)3 je mezinárodní konsorcium specializující se na digital humanities a hledání popisných standardů pro popis historických dokumentů v digitálním prostředí. V konsorciu je Národní knihovna ČR také zastoupena. Konference TEI se poměrně záhy začali účastnit také zástupci Národní knihovny ČR. Tato každoroční setkání se snaží mapovat poslední trendy v tzv. digital humanities, a to zejména v oblasti zpracování historického písemného a tištěného materiálu ve virtuálním prostředí. Již druhým rokem se tato konference koná také hybridní formou. Přiznejme si však popravdě, že osobní setkání mají značnou váhu a umožňují díky osobním rozhovorům dořešení mnohých otázek, se kterými se i my v Národní knihovně při zpracování historických fondů musíme vypořádávat.
V době „pocovidové“ se konference více méně ustálily v Evropě. Pořadatelem tohoto ročníku konference konané ve dnech 4–8. září 2023 byla menší, zato značně moderní univerzita v Paderbornu4. Zvolený název Encoding cultures ukazuje, jakým směrem se v současnosti jedna z oblastí digital humanities ubírá. Značně osvěžující, i když na jednu stranu poněkud zavádějící, bylo spojení s konsorciem MEI (Music Encoding Initiative5), které se paralelně k TEI zabývá zpracováním hudebních zdrojů ve virtuálním prostředí. Oproti TEI se více orientuje na textové historické fondy. Jednotlivé prezentované příspěvky jsou v abstraktech přístupné na stránkách konference, online přenosy nebyly následně zpřístupněny z důvodu ochrany jednotlivých účastníků.
Účast pracovníků Národní knihovny ČR v konsorciu TEI je velmi cenná a představuje tak s krátkodobými výpadky již jistou tradici. Gudelines TEI6 jsou pro Národní knihovnu spolu se staršími tištěnými Zásadami popisu rukopisů7 výchozími při zpracování rukopisů v Oddělení rukopisů a starých tisků. Z toho důvodu je také zástupcem NK ČR v tomto konsorciu specialista na rukopisy (autorka textu).
Během konference byla zvoleným výborem TEI ohlášena řada změn, které odrážejí měnící se podobu konsorcia. Samotné konsorcium v první dekádě 21. století fungovalo jako aktivní centrum řešící problematiku zpracování historických dokumentů ve virtuálním prostředí. Je pochopitelné, že v této době převládali ve vedení osoby specializující se na problematiku IT, které byly méně orientovány na samotné historické fondy. Po stanovení základních návodných pravidel a postupů a zároveň vytvoření řady funkčních modelů začaly ve vedení převažovat osoby, které se zaměřují na využití popisných formátů TEI v praxi a také ve výuce. Tento měnící se trend, vedoucí k převaze specialistů na historické fondy a výuku, vedl a vede k hledání nových cest, kam se chce a bude konsorcium ubírat.
Konsorcium se také musí v současnosti vypořádat s oslabením své členské základny. Náznaky ekonomického oslabení jsou, obdobně jako v řadě institucí, patrny i v této organizaci, která tak bude muset hledat další aktivní zdroje financování.8 Vše je navíc umocněno tím, že konsorcium není pevně vázáno na některou ze státních institucí.
Významné proměny jsou patrny také v samotných Guidelines (tedy Zásady). V současnosti je již v přípravě další verze, která by měla být o něco přívětivější a uživatelsky vhodnější především pro technicky, respektive počítačově, méně zdatné specialisty. V tomto směru je nutno zdůraznit, že komunita TEI je velmi otevřená a vede živou komunikaci se specialisty stojící mimo TEI. Vhodnou formou je korespondenční platforma (e-mail), v které jsou problémy řešeny hned na základě jednotlivých zkušeností z praxe. Podobně je tomu také na samotných internetových/webových stránkách TEI. Značně komunikativní a otevřený je samotný Technical Council (tedy Technický výbor). Konsorcium TEI také sleduje nejrůznější současné trendy – jedním z intenzivně řešených témat je zaznamenání gender v TEI i v historických dokumentech a vliv AI (tedy umělé inteligence).
Jednou ze změn v TEI je také nová podoba loga. Původní žluto černé logo se změní na zajímavě pojaté logo ve čtverci. Leč na jeho konečnou podobu si ještě budeme muset chvíli počkat. Mimochodem, nová podoba loga je také námětem diskuze, která je otevřena všem zájemcům z řad široké veřejnosti.
Změna čeká také na samotné webové stránky TEI. Slovy Hugha Kaylese: „It is horrible and awful. It makes me sad. It looks like ass.“9 Nová podoba stránek je mnohem přívětivější, i když stále ještě značně technicky zaměřená. Na druhou stranu jsou tyto webové stránky mnohem přehlednější a umožňují rychlou orientaci. Jako odborník ze střední Evropy považuji za zbytečné vytvořit samostatný španělský profil.
Jednou z dalších aktivit TEI je také vydávání jTEI Publications10. V rámci této řady bylo v roce 2022 publikováno celkem 13 článků, které byly prezentovány na konferenci ve Štýrském Hradci v roce 2019. Každému zájemci o uvedenou problematiku mohu tyto články jen doporučit.
Aktivními skupinami jsou SIGs, malé skupiny pracující na specializovaných tématech. Pro Národní knihovnu ČR je důležité zejména SIG Manuscripts, pracující na vývoji zpracování rukopisů. Komunikace probíhá formou e-mailů pomocí ListServis a setkáním v průběhu konference během samostatné schůze. Popravdě řečeno byly aktivity této skupiny v minulém roce poněkud slabší. Hlavními problémy jsou v současnosti popisy rukopisů (<msDesc>), především s ohledem na uspořádání jednotlivých elementů kolidujících mnohdy s odlišnými zvyklostmi různých kulturních a jazykových oblastí.
Značným osvěžením celé konference je prezentace projektů a dalších novinek formou posterů. Samotné postery jsou vždy umístěny v chodbách před jednotlivými sály. Autoři mají možnost je prezentovat během samostatného bloku, každý z nich má na prezentaci vyhrazenu přesně jednu minutu. Letos to bylo celkem 23 posterů, přičemž jeden z nich prezentoval celý tým autorů. Dva postery byly zprostředkovány jako hudební produkce a další jako divadelní hra. Nechyběly barevně pojaté postery a animované prezentace. Témata byla skutečně rozmanitá, od digitálního zpracování buddhistických textů, přes Wagnerova díla až po indexaci Mahlerových dopisů. Pro české prostředí byl podstatný zejména poster zabývající se tzv. Biblí Václava IV., uloženou v současnosti v Rakouské národní knihovně ve Vídni11.
Jedním z důležitých úkolů každoročního setkání jsou také volby nového výboru (Board). Do vedení byly letos jmenovány dvě dámy (Diane Jakaci a Gimena del Rio Riande). Mimochodem, jsou reflexí toho, že IT problematika v historických fondech již dávno není mužská záležitost.
Na konci konference také došlo k ohlášení místa konání v roce 2024. Konference TEI se bude konat 17. – 22. 11. 2024 v Buenos Aires. Uvidíme, zda se této konference bude moci zástupce z Národní knihovny ČR zúčastnit.
Poznámky
1 Dostupné z: https://teimec2023.uni-paderborn.de/ [cit.12.9.2023].
2 Dostupné z: https://members.tei-c.org/Events/meetings [cit.12.9.2023].
3 Dostupné z: https://tei-c.org/ [cit.12.9.2023].
4 Více na webových stránkách univerzity v Paderbornu dostupných zde: https://www.uni-paderborn.de/ [cit.12.9.2023].
5 Dostupné z: https://music-encoding.org/ [cit.12.9.2023].
6 Dostupné z: https://tei-c.org/release/doc/tei-p5-doc/en/html/index.html [cit.12.9.2023].
7 Zásady popisu rukopisů. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Praha: Národní muzeum, 1983, 28(2), s. 49-96 (ISSN 0036-5351). Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/periodicke-publikace/amnphl/28-2/csav-komise-pro-soupis-a-studium-rukopisu-zasady-popisu-rukopisu [cit.12.9.2023].
8 Národní knihovna je uvedena jako podporovatel (s ročním poplatkem 250 USD) mezi dvaceti pěti dalšími podporovateli.
9 „Je to hrozné a strašné. Jsem z toho opravdu smutný. Vypadají jako …“ Upřímně, sama tento názor do jisté míry sdílím, i když bych nejspíše volila jiná slova. Webové stránky TEI si jistě zaslouží hezčí a přívětivější design. Neuškodilo by také jejich zjednodušení a lepší přehlednost. Současné webové stránky jsou dostupné z: https://tei-c.org/ [cit.12.9.2023].
10 Dostupné z: https://journals.openedition.org/jtei/ [cit.12.9.2023].
11 Dostupné z: https://teimec2023.uni-paderborn.de/contributions/118.html [cit.12.9.2023].
]]>Konference Bibliotheca Antiqua pořádaná Vědeckou knihovnou v Olomouci, respektive jejím Oddělením rukopisů a starých tisků probíhá kontinuálně již třicet jedna let. Je to specializovaná konference zaměřená na historické knižní fondy. Vedle četných odborných příspěvků a zpráv nabízí také prostor pro osobní setkání specialistů na historické fondy a zájemců o uvedenou problematiku, četné diskuze nad jednotlivými problémy, ale také odlehčené rozhovory o příjemných či nepříjemných novinkách na našich pracovištích.
V minulých letech se výše jmenovaná konference konala v půvabných historických interiérech Arcidiecézního muzea Olomouc. V roce 2023 se přesunula do nově opraveného Červeného kostela. Musím zdůraznit, že to bylo místo více než důstojné. Oprava tohoto vysokého novogotického kostela severoněmecké cihlové gotiky sice trvala trochu déle, než bylo původně plánováno, zato se více než vydařila. Především spojení zrekonstruovaného kostela s novou budovou knihovny vytvořilo jedinečný prostor. Samotná stavba již zvenku působí úctyhodně a vše korunují vkusně upravené vnitřky. Původní loď kostela je zajímavě pojatým místem, vhodným například právě ke konferencím. Zaujala mě jeho značná světlost a otevřenost, tolik odlišná od stísněných a tmavých vnitřních místností jiných historických budov. Je to místo, které se vyplatí navštívit a do kterého byla konference jedinečným způsobem zasazena.
Samotná konference se konala ve dvou dnech, a to 15.–16. listopadu 2023, ve kterých byly rovnoměrně rozvrženy příspěvky s tematikou rukopisných (v menší míře) a tištěných (ve větší míře) fondů. Příspěvek k nejstarším knižním dějinám jsem měla tentokráte já sama a týkal se zajímavého souboru rukopisů Kunhuty, dcery českého krále Přemysla Otakara II. a abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě.
Z Národní knihovny, respektive z Oddělení rukopisů a starých tisků, se ujala referování o posledních fázích projektu databáze e-ilustrace1 naše kolegyně Lucie Heilandová. S ohledem na to, že celý projekt Technologické agentury ČR (TAČR)2 byl realizován ve spolupráci s Knihovnou Akademie věd ČR, vystupovala společně s kolegou Vojtěchem Šíchou.
Na konferenci se již tradičně programově podíleli kolegové ze Slovenska. Zaměřili se zejména na mladší tištěné fondy ze slovenských knihoven a zprávy o posledních projektech a výzkumech tamtéž. Zejména Jana Cabadajová nabídla zajímavý příspěvek o dějinách knižních sbírek šlechtických majitelek.
Z jednotlivých příspěvků bych dále ráda zdůraznila prezentaci Aleny Černé věnovanou Danielovi Adamovi z Veleslavína a jeho vnímání Čech a cizinců. Byl to ten z příspěvků, kdy necháte prostřednictvím referujícího mluvit prameny a ponoříte se skrze tištěné knihy o několik století zpátky. A přitom si ani nevšimnete, že čas určený pro prezentaci příspěvku už dávno uplynul!
Druhý konferenční den byl zahájen dvěma příspěvky, ve kterých byly zhodnoceny výsledky činností dvou klíčových institucí. V prvním případě Jiří Dufka nabídl komplexní náhled na činnosti a výsledky Oddělení rukopisů a starých tisků Moravské zemské knihovny, ve druhém případě (v menším rozsahu) totéž přednesla Andrea Jelínková za Knihovědné oddělení Akademie věd ČR.
Podobně jako v předcházejících letech i tentokráte se mluvilo o probíhajících či končících projektech. Již výše jsem zmiňovala projekt databáze e-ilustrace Akademie věd ČR a Národní knihovny ČR. Mária Bôbová nabídla bližší informace o projektu Transkribus. A na samotný závěr – v neposlední řadě – Rostislav Krušinský, díky němuž se tato konference konala, přinesl zprávy o EODOPEN3.
Těm, kteří měli dostatek času po ukončení samotné konference, byla nabídnuta možnost zúčastnit se komentované prohlídky výstavy Marx?. Ta se konala v konferenčních prostorách a vedl ji osobně kurátor výstavy Lubomír Novotný.
Některé prezentace byly publikovány ve stejnojmenném sborníku, který je tradičně vydáván Vědeckou knihovnou v Olomouci. V celé řadě příspěvků se nejedná o prosté přepsání prezentovaných textů, ale o stěžejní a zajímavé vědecké články. Nově byl sborník také recenzován dvěma recenzenty.
Na závěr lze jen říci, že ač samotný koncept konference byl standardní, jednoznačnou novinkou byl prostor Červeného kostela. Pevně doufám, že se stane místem, kde se budeme potkávat při dalších konferencích. Ostatně Bibliotheca Antiqua je jedinou konferencí pro specialisty v oblasti historických fondů v České republice! Na závěr zejména děkuji Vědecké knihovně v Olomouci, hlavně Rostislavovi Krušinskému, za pořádání akce a jedinečnou možnost setkat se s kolegy z jiných knihoven, a to formálně i neformálně.
Poznámky
1 https://e-ilustrace.cz/ [citováno 2023-02-01].
2 https://starfos.tacr.cz/cs/projekty/TL05000157 [citováno 2023-02-01].
3 https://www.lib.cas.cz/o-knihovne/projekty/eodopen/ [citováno 2023-02-01].
Foto: archiv autorky
]]>Výstava Kniha a závoj byla věnována připomínce jedenácti set let od úmrtí svaté Ludmily. Národní knihovna se tím zapojila do mohutného proudu akcí, které se snažily přiblížit naší hlavní ženskou patronku. Tvůrci výstavy využili potencionálu Národní knihovny, tj. knih uložených v klementinských fondech. Pokusili se podívat na svatou Ludmilu prostřednictvím rukopisů a starých tisků a reflektovat tak vnímání osobnosti svaté Ludmily v průběhu věků na základě studia národního písemného dědictví.
Tato výstava patřila mezi největší akce, které se od počátku milénia v Národní knihovně podařilo uskutečnit. Během týdnů bylo v Galerii Klementina představeno celkem čtrnáct rukopisů a čtyřicet tři starých tisků, z nichž mnohé patřily k tomu nejcennějšímu z klementinských fondů. Pracovní listy určené pro děti doslova mizely pod rukama. Dlouhá fronta před Zrcadlovou kaplí na dalších osmnáct vzácných originálů během prodlouženého víkendu byla srovnatelná snad jen s výstavou Vyšehradského kodexu v roce 2015.
Pojďme se vrátit k počátkům celé výstavy a přiblížit si okolnosti vzniku celé akce. Přípravné práce probíhaly řadu let. Značnou inspirací byly aktivity Spolku Svatá Ludmila 1100 let, se kterým jsem také jako hlavní autorka od samotných prvopočátků spolupracovala. Spolek původně inicioval vznik rozsáhlého týmu autorů z různých institucí, který měl pracovat na přípravě velké národní výstavy. Díky mé spolupráci se Spolkem byly do scénáře včleněny také originály z klementinských sbírek a Národní knihovna měla zaštiťovat část výstavy věnovanou knižní tradici. Archeologové garantovali představení Ludmiliny doby, Pražské arcibiskupství ji vylíčilo jako patronku českého národa, Národní galerie ji představila v obrazech a kolegové z Akademie věd a Univerzity Karlovy se zaměřili na její vědecké zhodnocení. Již během tvorby prvního rámcového scénáře bylo zřejmé, bez kterých originálů se výstava neobejde (zejména breviář z kláštera benediktinek u sv. Jiří s jedním z nejstarších záznamů o sv. Ludmile, Velislavova bible, Latinský fragment Dalimila). Bohužel z důvodu politických a personálních změn se nepodařilo plánovanou velkou akci uskutečnit. Po ukončení společných aktivit došlo k souběžným přípravám dílčích výstav (viz na jaře 2021 výstava Svatá Ludmila – Žena na rozhraní věků uspořádaná Akademií věd ČR, na podzim 2021 výstava Svatá Ludmila – kněžna LIDU MILÁ uspořádaná Pražským arcibiskupstvím).
Na konci roku 2020 jsem se s tehdejší vedoucí Oddělení rukopisů a starých tisků Veronikou Procházkovou rozhodla přenést naši část výstavy do prostor Národní knihovny. Na počátku roku také začal postupně vznikat autorský tým. Já sama jsem zůstala hlavní autorkou výstavy a z původního velkého autorského týmu národní výstavy jsem si oslovila Otu Halamu (Evangelická teologická fakulta), specialistu na husitství a protestantismus. Organizační záležitosti do značné míry převzal nový vedoucí ORST Jan Vojtíšek. Velkého dílu práce se vedle mě ujal David Mach z ORST, který vybral hlavně tisky z našich fondů. Významnou posilou se stal Jakub Izdný (Filozofická fakulta UK), hlavní editor publikace Svatá Ludmila. Na jeho přímé doporučení jsme oslovili prof. Jiřího Mikulce z Akademie věd, který se zaměřil na svatou Ludmilu v období baroka a následné rekatolizace. Pozvali jsme Lenku Panuškovou (Akademie věd ČR) patřící v současnosti k předním odborníkům a odbornicím na problematiku iluminace středověkých rukopisů Již v původních plánech jsem chtěla upozornit na hudební složku a pozvala jsem tedy muzikoložku Janu Vozkovou (Akademie věd ČR). L. Heilandová (ORST) se ujala zejména kramářských písní.
Během jarních měsíců roku 2021 vznikl pevný koncept celé výstavy. A také samotný název Kniha a závoj. Tato tři jednoduchá slova měla symbolicky spojit hlavní představované objekty, tedy knihy, a hlavní symbol její smrti, tedy závoj. Společně jsme se rozhodli rozčlenit výstavu do osmi bloků s tím, že každý blok měl svého garanta z autorského týmu. Kromě prvního bloku na každém pracovalo více autorů. První blok (Ludmilin život) byl ponechán Jakubu Izdnému. Význam tohoto bloku podtrhly také originály (zejména Velislavova bible a iluminovaný Breviář z kláštera benediktinek u sv. Jiří). Garantem druhého bloku (Ludmilin blok) jsem byla já sama, ale na jeho tvorbě spolupracovalo dalších pět autorů. Jeho dominantou byl především drobný breviář VI E 13 z druhé poloviny 12. století z kláštera benediktinek u sv. Jiří, obsahující jedny z nejstarších záznamů o svaté Ludmile, a ilustrovaná inkunábule Pasionálu z roku 1495. V širším autorském uskupení vznikal také třetí blok (Ludmila ve svatováclavské legendě), i když koordinace prací se ujal Jakub Izdný. Tento blok především propojil svatou Ludmilu s jejím vnukem, svatým Václavem. Mezi mnohými originály zmiňuji především Latinský fragment Dalimila a tisk Svaté cesta od Jana Tannera s jedinečnou obrazovou výzdobou. Blok Ludmila jako součást panteonu českých svatých, v pořadí pátý, zasadil světici mezi ostatní patrony (garantem Jiří Mikulec). Dominantami výstavních prostor byly rozměrná univerzitní teze Th 119 z roku 1707 a tištěné Obsequiale z roku 1520. Největší množství exponátů bylo představeno v rámci šestého bloku, Ludmila v dějepisectví, jehož se ujal zejména Jiří Mikulec a jehož cílem bylo představit kněžnu očima význačných českých vědců. Nemohli jsme opomenout takové velikány jako Václava Hájka z Libočan (a jeho Kroniku českou), Josefa Dobrovského (a jeho kritické zpracování Kristiánovy legendy), Bohuslava Balbína (a jeho Epitome historica rerum Bohemicarum) a mnohé jiné. Následující bloky byly již podstatně menší. V bloku Ludmila v kazatelství byla prostřednictvím Oty Halamy představena světice v kazatelské literatuře. Hudební blok (Ludmila a hudba) doslova rozezněl výstavní prostory, a to nejen na fóliích rukopisů (nejtěžší originál výstavy Malostranský graduál) a tisků (Adam Michna z Otradovic Muzika česká), ale také prostřednictvím reprodukované hudby, kterou vybrali kolegové z Hudebního oddělení (Schola Gregoriana Pragensis a Adam Michna z Otradovic). Výstavu uzavíral blok Ludmila jako přímluvkyně, který líčil Ludmilu jako objekt modliteb. Vyobrazení Ludmily v tisku Hortulu animae se stalo jedním z ikonických obrazů výstavy. Souběžně restaurátorské oddělení pracovalo na přípravě úctyhodného množství exponátů. Bohužel nakonec jsme některé díky špatnému fyzickému stavu představit nemohli (například rukopis Pasionálu z roku 1395 nebo opis děl Mistra Jana Husa).
Od léta se zintenzivnily práce na grafické podobě celé výstavy. Grafička Tereza Eliášová vtiskla výstavě nádhernou a nadějeplnou kombinaci modré a žluté barvy a zároveň vytvořila originální plakát, na němž je brutální scéna Uškrcení svaté Ludmily utlumena poněkud naivním výjevem téhož z drobného rukopisu z druhé poloviny 14. století. Zároveň se začalo pracovat na pracovních listech pro děti, které jsem nakonec vytvořila spolu s Veronikou Rákocy a Terezou Eliášovou.
Během podzimních měsíců byly zintenzivněny všechny práce. Do akcí se zapojila nová ředitelka Odboru komunikace Národní knihovny Martina Košanová, která připravila úspěšnou kampaň na sociálních sítích. Současně zkoordinovala práce na plánovaných doprovodných akcí. Některé se nakonec nepodařilo uskutečnit (jako například koncerty nebo čtení z Kristiánovy legendy, hra pro děti), některé v pozměněné podobě ano (pracovní listy pro děti, virtuální výstava) a některé byly novátorskými nápady paní ředitelky (propagační předměty, velkolepý závoj na fasádě Klementina a mnohé jiné).
13. prosince jsme nevěřili, že se podařilo první fázi výstavy v Galerii Klementinum opravdu uskutečnit. Covidová situace mě sice od samotných počátků nutila pracovat se třemi verzemi. To, že se podařilo otevřít a uskutečnit výstavu v plné verzi, tj. se všemi originály v Galerii ve dnech 13. prosince 2021 až 30. ledna 2022 a v Zrcadlové kapli ve dnech 14. až 16. ledna 2022, považuji dodnes za malý zázrak.
Druhým zázrakem pro mě bylo to, že díky spolupráci s Michaelem Lužným a Annou Pokornou z referátu Manuscriptoria a firmou AiP Beroun se v rekordním čase jednoho týdne podařilo překlopit celou fyzickou výstavu do virtuálního prostoru (https://beta.manuscriptorium.com/virtualni-vystava-kniha-a-zavoj/). Obě výstavy, fyzická i virtuální tak byly zpřístupněny ve stejný den.
Vrcholným okamžikem bylo vystavení osmnácti nejvzácnějších originálů v Zrcadlové kapli ve dnech 14. až 16. ledna. Velká mediální kampaň zprostředkovala skrze všechny významné televizní a rozhlasové stanice a významné noviny a deníky informace o výstavě. Největší zájem novinářů přirozeně upoutala čtveřice rukopisů (Velislavova bible, Latinský fragment Dalimila, Malostranský graduál a breviář s nejstarším záznamem). Ještě v pátek ráno jsme spolu s generálním ředitelem Tomášem Foltýnem prorokovali, že překročí-li návštěvnost hranici dvanácti set lidí, bude to velký úspěch. Konečné číslo návštěvníků se zastavilo zhruba u dvou tisíc.
Výstava měla obrovský úspěch, zejména s ohledem na nepříznivou epidemiologickou situaci a vzbudila zájem značného počtu návštěvníků. Razítko s vyobrazením světice v Galerii bylo vedle kliky u dveří jedním z nejvytíženějších předmětů. Některé neuskutečněné akce sice mrzí (třeba vernisáž nebo hra pro děti), celkový dobrý dojem zůstává.
Výstava nadále pokračuje ve virtuálním prostoru. Brzy také zpracujeme anglickou verzi tak, aby se o svaté Ludmile dozvědělo i mezinárodní publikum. Pod dojmem současných událostí se ukazuje, že posilování národních tradic je pro naši přítomnost a budoucnost nezbytné.
Tento rok bude také rokem stejnojmenné publikace Kniha a závoj. Na její tvorbě pracuje ten samý autorský tým, bohužel již bez Jany Vozkové. Krátké texty na panelech jsou jednotlivými autory přepracovány a rozšiřovány. Mnohé texty budou zcela nové a přinesou řadu dosud neznámých informací. Formou krátkých katalogových záznamů budou představeny jednotlivé originály a každý bude mít svou doprovodnou fotku.
Vlastně ani tímto rokem veškeré akce nekončí. Pomalu, ale jistě vyhlížíme k roku 2025, ve kterém si budeme připomínat tisíc sto let od translace (tedy přenesení těla) sv. Ludmily. Co tento rok přinese pro Národní knihovnu, ještě nevíme. Ale už teď víme, že rukopisy a tisky z klementinských fondů budou do případných akcí určitě zapojeny. Spolu s námi.
15. ročník této tradiční konference tentokrát konané v online prostředí zahájila ředitelka Moravskoslezské vědecké knihovny PhDr. Libuše Foberová, Ph.D. Ve svém příspěvku pochválila (i my chválíme) vedoucí konference Mgr. Michaelu Mrázovou a její tým za výbornou organizaci této online konference. Představila subjekty podílející se na organizaci konference tj. Moravskoslezskou knihovnu v Ostravě, Katedru bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědné fakulty Slezské Univerzity v Opavě, Sdružení univerzitních knihoven a Sdružení knihovníků a informačních pracovníků pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj. Dle jejích slov by konference měla být zaměřena na tři oblasti: knihovny jako komunitní a vzdělávací centra, Smart knihovny, trendy, jejichž poznáním se pokouší knihovna změnit.
Dále promluvil Mgr. Martin Tichý, Ph.D. zástupce vedoucího Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF SLU v Opavě, který vzpomněl například první ročník této konference konaný v roce 2004. Nakonec hovořil doc. PhDr. Richard Papík, Ph. D., který nejen shrnul celou oblast knihovnictví a přínosy tohoto oboru, ale současně i provázel dopoledním blokem přednášek.
První příspěvek měla PhDr. Marcela Katuščáková, PhD. vyučující na Univerzitě Komenského v Bratislavě, na fakultě sociálních a ekonomických věd, která se zajímá o problematiku znalostního managementu propojeného na problematiku LBD (Literature-based discovery) – objevování nových znalostí v databázích lékařských článků.
Ve svém příspěvku nás informovala o změnách v prostředí vědy. Mluvila o „oddělených ostrovech poznání“. Zmínila také profesora Don R. Swansona (1924-2012), který koncem 80. let 20. století upozornil na množinu vědeckých poznatků, které jsou rozptýleny ve velkém množství vědeckých časopisů čekajících na smysluplné propojení. Rozhodl se tedy rozšířit možnosti informačního průzkumu o objevení implicitních vztahů v rámci fragmentu poznání. Autorka příspěvku toto demonstrovala na případu Swansonova přítele, který měl Raynaudův syndrom a dr. Swanson slyšel, že tento syndrom se dá léčit pomocí rybího tuku. Prof. Swanson tedy vztah syndromu a rybího tuku, který by měl být popsán v odborné literatuře, začal zkoumat. V tehdejší době vše ručně bez pomocí počítačů. V současnosti je možné zjednodušit aplikaci náročné metody LBD pomocí nových informačních technologií. To může pomoci jak informačním pracovníkům, tak pracovníkům výzkumným. Největší pozornost je věnována použití metody LBD v biomedicíně, ale implementace této metody se jeví možná i v dalších oborech.
Druhou přednášející byla Mgr. Pavlína Tassanyi, vedoucí Oddělení vzdělávání, vědy, výzkumu, vývoje a digitalizace, která shrnula současný stav stavby Černé kostky a přednesla harmonogram plánované realizace. Přestavila 3D model budoucí knihovny, kde nechybí nahrávací studio, roboti, nejmodernější technologie, zařazení maker space dílny a herny virtuální reality apod. Popsala vnější a vnitřní dispozice stavby. Uvedla například, že Černá kostka by měla být chytrou a zelenou budovou. Příspěvek nám ukázal, jak nesnadné je plánovat technologii a služby budoucnosti v dlouhodobém horizontu. Současně popisuje činnost a úkoly vyplývající z činnosti týmu MVKOS, jenž se zabývá přípravou podkladů a návrhů souvisejících se stavbou.
Při seznámení se s organizátory konference, tj. Moravskoslezskou vědeckou knihovnou v Ostravě, kterou pochválil za vzornou organizaci, dále se spoluorganizátory Slezskou univerzitou v Opavě a Svazem knihovníků a informačních pracovníků, se doc. Papík zmínil o roli knihovnických časopisů z hlediska rozvoje vědy. Zmínil se o časopise Ikaros (následující přednášející je jeho šéfredaktorem), Duha, Čtenář, Knihovna plus a ITlib.
Závěrečný příspěvek dopoledního bloku měl PhDr. Pavel Farkas, ve kterém představoval knihovnu jako součást chytrých měst. V tomto příspěvku se objevovala slova jako user experience, práce s informacemi, informace ve veřejném prostoru, „jazyk města“, design informace, wayfinding, sémiotické vnímání informací….. Dále se věnoval popisu znaků, jaké vykazuje budova knihovny. Zdůraznil hodnotu informace, jak je důležitá pro navigaci nejen v prostoru města, ale i v knihovně samotné. Uživatelé se nám nebudou ztrácet. Ve svém příspěvku se zamýšlí nad hodnotami veřejných budov – knihoven, jako součást moderních měst. Dále, zda má použitelnost či uživatelský prožitek místo v architektuře knihoven a jakou roli mají knihovny ve společnosti plnit? Jelikož autor hodně cestuje, prezentace byla doplněna množstvím obrazového materiálu.
Odpolední blok byl vyplněn panelovou diskusí k tématu (nejen) národních knihoven z pohledu jejich postavení, poslání a klíčových úkolů. Diskutovali: Mgr. Pavla Rygelová, Mgr. Tomáš Foltýn, Ing. Josef Dzivák, prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD. Panel diskutujících vedla Mgr. Michaela Dombrovská, Ph.D. Diskutovalo se o roli Národní knihovny ve společnosti, digitalizaci, zpřístupnění děl, občanské vědě (zvláště na Slovensku), oblasti spolupráce národních a univerzitních knihoven, roli národních knihoven a Národní knihovny, role univerzitních knihoven v České republice a na Slovensku, věda a výzkum v Národní knihovně, která by měla být vůdčí, dále role oborových časopisů (založit či transformovat stávající časopisy na jeden vědecký časopis), problematika open access v českém i slovenském prostředí, zpřístupnění vědeckých článků a dat, financování lokálních i mezinárodních projektů, problematika autorského zákona a mnohé jiné.
]]>Rozhovor s paní Soňou Plhákovou vedla PhDr. Anna Machová.
Měla jsem příležitost zúčastnit se několika seminářů s knihovníky, které jste pro knihovníky vedla v rámci projektu zaměřeného na výzkum profesního vyhoření v knihovnách. Z těchto našich setkání si pamatuji, že jste se doposud pracovně věnovala spíš firemní oblasti, problematice personálního managementu, řešení krizových situací, můžete prosím stručně popsat, jakých konkrétních témat se tato práce týkala?
Původně jsem přišla z firemního prostředí. 10 let jsem pracovala v nadnárodní energetické korporaci Dalkia (dnes Veolia), kde jsem měla na starosti interní komunikaci a zastupovala jsem tiskového mluvčího. Když si představíte, že firma měla v té době až 3000 zaměstnanců, tak je zřejmé, že komunikace neprobíhala vždy úplně hladce. Byla jsem tedy poměrně trénovaná v oblasti komunikace, vyjednávání i řešení konfliktů a tyto dovednosti jsem pak využila ve své vlastní firmě. Zpočátku jsem spolupracovala především s malými a středními firmami. Později jsem spolu se studiem psychologie přidala i spolupráci s rozpočtovými organizacemi, jako byl azylový dům nebo domov pro seniory, a terapeutickou práci s individuálními klienty. Ve všech těchto oblastech moje práce začínala podobně – řešením konfliktů – těch vnitřních nebo na pracovišti mezi zaměstnanci či klienty. Teprve po vyřešení konfliktů přicházela i ta hezčí práce, jako je pracovní diagnostika, koučování, vzdělávání a rozvoj zaměstnanců. V čem jsem se asi od počátku od svých kolegů odlišovala, bylo, že jsem hluboce přesvědčena, že vleklé konflikty na pracovišti nevznikají jen proto, že by lidé nebyli zdatní v komunikaci, ale protože takoví lidé nebo jejich nadřízení nejsou spokojeni na svém pracovním místě. Zkrátka, že se osobnostní profil zaměstnance nepotkává s pracovní pozicí. V řadě případů ale chyběly i ty komunikační dovednosti, takže jsem začala vést i vzdělávací semináře.
Jak jste „přišla“ k tématu vyhoření a konkrétně k vyhoření ve spojitosti s knihovníky?
Někdy v roce 2013 jsem v rámci jednoho vzdělávacího projektu přednášela právě komunikaci, asertivitu a práci se stresem pro skupinu kulturních pracovníků, mezi nimiž byli i knihovníci. Vždycky jsem se snažila do svých seminářů vnášet praktické techniky, připravovala jsem případové studie odpozorované z praxe a v rámci stress managementu jsem vnášela do výuky prvky celostního přístupu k člověku. Asi tato kombinace zaujala knihovnice ze Studijní a vědecké knihovny v Ostravě a nabídly mi možnost přednášet pro knihovníky. Od komunikace jsme se posunuli ke konfliktům, a to už mělo blízko k syndromu vyhoření, který se v té době vynořil jako aktuální téma při dlouhodobé práci se čtenáři. V té době jsem už rozběhla také svou privátní psychologickou praxi a začali se objevovat klienti, kteří mluvili o „vyhoření“ při práci s pacienty, studenty, klienty.
Setkala jste se takto pracovně poprvé s oblastí tzv. veřejného, tedy nefiremního sektoru?
Ne, už od roku 2011 jsem spolupracovala se sociálními pracovníky azylového domu, kteří byli ohrožení syndrom vyhoření. Práce v azylovém domě s jeho klienty je psychicky velmi náročná – potkáváte se s nejrůznějšími osudy lidí, kteří v životě zakusili hodně násilí, šikany, vyloučení, opovržení. Také se hodně angažujete v pomoci těmto klientům a jejich dětem, ale výsledky nebývají často podle vašich očekávání – spíše si tyto rodiny chvíli odpočinou, naberou dech a jdou dál. Sociální pracovnice postupně od nadšené angažovanosti docházely až do bodu pocitu zmaru, „kdy nic nemá smysl pro klienty dělat“. Začaly vykazovat projevy syndromu vyhoření – byly apatické, někdy až necitlivé, mívaly poruchy spánku apod. Ale některé rodiny se „povedly“, podařilo se zastavit zadlužování, stabilizovat je v práci, poléčit traumata, která si nesly např. z domácího násilí. A to dávalo sociální práci smysl. Nejlepší prevencí před vyhořením je nemít na začátku, při práci s novým klientem, žádná očekávání, nabídnout možnosti a čekat, kde se klient chytí, a předvídat, že několikrát „zrelapsuje“ do starých modelů (bude znovu lhát, krást, podvádět, smlouvat, nechá se využívat atd.). Někteří se ale chytí nabídnuté šance a svůj život změní.
Pokud se Vaše práce pro firmy týkala také problému vyhoření, můžete provést srovnání, s čím se potýkají zaměstnanci ve firmách a v knihovnách?
Ve firemním prostředí vnímám mnohem více jako zdroj vyhoření tlak na výkon, a s tím spojené nároky intelektového rázu na rychlost – musíte rychle reagovat na e-maily, rychle se zorientovat v prioritách, rychle reagovat na přání vnitřního nebo vnějšího klienta. Pokud nemáte dobrý „time management“ (sebeřízení v čase), jste vnímáni jako méně schopní. Tyto tendence samozřejmě můžete najít i v knihovnách např. v přímých službách, ale takový tlak na rychlost tu přece jen není. Co se naopak v knihovnách ukázalo jako poměrně výrazný zdroj vyhoření, je chybějící dovednosti knihovních manažerů v podávání zpětné vazby a obecně nižší úroveň manažerských kompetencí. Ve výzkumu, ale i poradenské praxi se potkávám velmi často s tím, že v knihovnách nejsou zadávány úkoly podle metody SMART: srozumitelně, s měřitelným výsledkem, s akceptací motivace (neboli proč se má daný úkol dělat), s jasně definovanou odpovědností za úkol, se zajištěním spolupráce dalších kolegů a exaktně daným termínem. Knihovníci jsou frustrováni, že se místo plnění úkolů „trefují“ do přání nadřízeného a ten jim v lepším případě úkol sice zadá, ale neposkytne ani primární zpětnou vazbu, zda byl úkol splněn dobře či špatně. Chvíli to vydržíte, ale když v takovém prostředí pracujete týdny, měsíce, roky… – nakonec to vzdáte, protože nevíte, co je vlastně správně. Dopad? Obvykle se takový dlouhodobý stres projeví na fyzickém zdraví, protože permanentní napětí snižuje obranyschopnost vašeho organismu.
Je něco, co byste nazvala charakteristickým rysem knihovníků? Jací jsou knihovníci, co je trápí?
Knihovníci jsou velmi vzdělaní a rádi se učí. Musím říct, že je s vámi radost pracovat. Když otázku vztáhnu blíže k výzkumu syndromu vyhoření, pak musím dodat, že je mezi knihovníky statisticky významná skupina introvertních analytiků. Pokud takový člověk musí pracovat např. ve službách, pak přemíra sociálních kontaktů spolu s dotazy spíše praktického než odborného rázu mohou způsobit senzorické přetížení a následné fyzické obtíže. Situace se ale mění k lepšímu. Občas mne spolupracující knihovny přizvou k výběrovým řízením a vnímám, že už se při výběru knihovníků do služeb přihlíží také k nastavení osobnosti zaměstnance, aby mu komunikace s návštěvníky byla příjemná, popřípadě aby byl schopen také prezentovat a vést odborné lekce.
Jak už jsem zmínila výše – výzkum ukázal, že knihovníci jsou sice velmi vzdělaní po odborné stránce, ale v oblasti manažerských a komunikačních dovedností mají proti firemním zaměstnancům opravdu co dohánět. Ukázal to i náš výzkum syndromu vyhoření, když jsme se dotazovali na úroveň vztahů na pracovišti. Je velmi znát, když některý ze zaměstnanců knihovny projde firemní zkušeností – obvykle ve firmě prochází pravidelným školením komunikačních a manažerských dovedností, které úzce souvisí s pro-klientským chováním a firemní politikou orientovanou na zákazníka. Mám radost, že se na národní úrovni už rozběhly aktivity typu „manažerských akademií“ i v knihovnách. Vzdělávání v této oblasti není samozřejmě samospasitelné, ale mít dobrý základ je nesporně výhoda, pak už záleží na jednotlivých knihovnících, jak tyto zkušenosti přetaví do dovedností, které jim umožní lépe zvládat změny, které se dějí v dnešním moderním světě.
Překvapilo Vás na knihovnících něco?
V rámci realizovaného výzkumu mne překvapily dvě věci:
Velmi mne překvapilo, jak silný vliv má na „vyhoření“ prostředí, ve kterém se knihovníci pohybují. Pocit nesvobody ve smyslu nemožnosti ovlivnit prostředí, v němž knihovníci pracují, je překvapivě silný zdroj vyhoření. Při vyhodnocování komentářů respondentů výzkumu jsem se doslova musela „probrodit“ tekoucími či nefunkčními toaletami, procházet kolem vlhkých zdí historických budov nebo snášet vedro v prosklených moderních budovách, či naopak omrzat pod klimatizací, kterou nelze regulovat. Každý knihovník má smysly jinak citlivé a dva lidé se spolu neshodnou; k tomu si přidejte fakt, že pokud chcete vykonávat svou práci knihovníka, tak si prostředí knihovny nemůžete zvolit – je to dáno budovou, v níž se knihovna nachází. Může vám to připadat banální a také můžete namítnout, že lidé třeba v chemické továrně také zrovna asi nad prostředím nejásají, ale oni jsou za toto nepřátelské prostředí dobře zaplaceni a mohou obdobnou práci dělat i jinde. Knihovníci nikoliv, obvykle je ve městě jen jedna knihovna, takže nemají na výběr. Myslím, že do budoucna se tady otevírá velké pole pro změny, aby prostředí pro práci bylo z hlediska dlouhodobé udržitelnosti zdravé a ergonomické a knihovníci v něm nalézali i takové příjemnosti jako relaxační zóny, kuchyňky, ergonomický nábytek či oddělené toalety.
Druhá věc, která mne u knihovníků překvapila, bylo to, jak vyhoření úzce souvisí s generací knihovníků, kteří jsou dnes ve věku 40–60 let. Tato věková skupina knihovníků tvořila 60 % respondentů výzkumu, a tak se na výsledky výzkumu musíte dívat také optikou této generace zaměstnanců. Asi nejvíce se to projevilo v oblasti dopadu vyhoření na fyzické tělo. Ukazuje se, že tato generace zaměstnanců ve věku 40+ je generací zaměstnanců, kteří si ještě nenavykli o své tělo pečovat, přestože po 40. roce věku se snižuje jeho regenerační schopnost. Tito knihovníci v průměru spí méně než osm hodin denně, aktivně se nevěnují žádné fyzické aktivitě a v péči o fyzické tělo převažují spíše její pasivní formy, jako je třeba masáž. Generace 40+ je generací, která zažila velké množství nejrůznější trendů ve stravování a zásady zdravého stravování si teprve osvojuje. Musíme si uvědomit, že tato generace knihovníků je první, která musela řešit fyzické i smyslové obtíže plynoucí z mnohahodinové práce u počítačů, přítomnost přístrojů, narůstající hluk z dopravy. Ve firemním prostředí je znát, že tam už zaměstnavatelé pochopili, jak je důležité tuto generaci na vrcholu pracovních dovedností podpořit např. formou zaměstnaneckých benefitů v podobě pravidelného cvičení na pracovišti, dostupného zdravého stravování v podobě fresh bister anebo řízené relaxace po skončení pracovní doby.
Vnímáte nějakou výraznou odlišnost knihovníků a jiných kategorií zaměstnanců?
Už jsem zmiňovala, že knihovníci patří mezi vzdělanou skupinu zaměstnanců, které je radost dále vzdělávat, mají rádi informace. Tady vnímám také určité riziko do budoucna, protože s rostoucími nároky na informace a používání nejrůznějších informačních technologií roste i senzorická přetíženost při práci s informacemi. Velmi oceňuji knihovny, které už na toto zareagovaly a jejichž manažeři svým zaměstnancům kombinují úvazky z různých pracovních pozic – mohou být tedy částečně ve službách, pak částečně pracovat v katalogizaci nebo jako organizátoři akcí či mít na starosti komunikaci na Instagramu. Zaměstnanci nejsou jednosměrně přetěžováni, a navíc si udržují přehled i v ostatních oblastech. Tento přístup sice klade větší nárok na organizaci, ale také podporuje odpovědnost jednotlivých knihovníků za svěřené úkoly. Knihovníci mají mnohem větší pocit smysluplnosti své práce, mají větší svobodu v tom, jak si zorganizují svůj čas, a prožívají mnohem větší pocit sounáležitosti s organizací. To všechno jsou ochranné faktory chránící lidi dlouhodobě před vyhořením.
Závěrečná zpráva z výzkumu již byla publikována 4, stejně jako několik článků o výsledcích průzkumu 5. Chtěla byste nyní, po uplynutí několika měsíců, ještě něco dodat nad rámec této zprávy?
Výzkum jsme realizovali před začátkem pandemie. Určitě by mne velmi zajímalo, jak se na syndromu vyhoření projevila, před několika měsíci naprosto nemyslitelná, práce v režimu home office. Velkým tempem také pokračuje digitalizace zdrojů a vynořují se problémy s nedostatečnou kapacitou pro ukládání dat. Jak se knihovníci vyrovnávají s těmito i dalšími výzvami doby, která přináší tlak na kvalitní, přesné a ověřené informace? Jak se knihovníci v městských knihovnách vyrovnávají s tím, že by se v budoucnu knihovny měly stát vzdělávacími a komunitními centry? Jak se všechny tyto a další podněty „propíšou“ do duševního zdraví knihovníků? Zajímalo by mne, jak by dopadl srovnávací výzkum třeba za pět let. Osobně vkládám naděje do změn, které sledují právě dlouhodobou udržitelnost nejen životního prostředí, ale i duševního zdraví zaměstnanců. Držím knihovníkům palce a připomínám jednu z největších předností práce knihovníka, kterou výzkum syndromu vyhoření ukázal, a tou je, že knihovníci ve své práci vidí smysl a práce je baví. To je něco, co Vám zaměstnanci z jiných odvětví mohou závidět a co činí knihovnu stále přitažlivou z pohledu zájmu o práci v ní.
Poznámky
1 Společným postupem sociálních partnerů k přípravě na změny v důchodovém systému. Dostupné z: https://old.skipcr.cz/akce-a-projekty/projekty-nabidky-sluzby/projekt-esf-201espolecnym-postupem-socialnich-partneru-k-priprave-na-zmeny-v-duchodovem-systemu201c
2 PILLEROVÁ, Vladana a Dana SMETANOVÁ. Prodlužování aktivního pracovního života – hrozby, překážky a jejich možná řešení v knihovnách. Knihovna: knihovnická revue, 2019, 30(1),101–113, ISSN 1801-3252. Dostupné také z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2019-1/knihovny-a-informace/prodluzovani-aktivniho-pracovniho-zivota-2013-hrozby-prekazky-a-jejich-mozna-reseni-v-knihovnach.
3 Společným postupem sociálních partnerů k řešení klíčových témat v odvětvích. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/projekty/spolecnym-postupem-socialnich-partneru-k-reseni-klicovych-temat-v-odvetvich
4 PILLEROVÁ, Vladana a Soňa PLHÁKOVÁ. Syndrom profesního vyhoření u pracovníků knihoven: výsledky průzkumu. Bulletin SKIP, 2021, 30(2). Dostupné z: https://bulletinskip.osvobozena-knihovna.cz/vsechna-cisla/prohlizet-cisla/2021-rocnik-30-cislo-2/syndrom-profesniho-vyhoreni-u-pracovniku
5 PILLEROVÁ, Vladana. Syndrom profesního vyhoření u pracovníků knihoven. U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje, 2021, 31(2), s. 36–37. ISSN 0862-9366. Dostupné z: https://www.svkhk.cz/SVKHK/u-nas-pdf_archiv/20210218.pdf.
]]>Nové technologie probouzejí zájem o historii a vzdělávání i zvyšují tržby
Abyste se mohli naplno ponořit do virtuálního, tj. uměle vytvořeného, světa a mohli se v něm svobodně pohybovat, budete potřebovat speciální brýle, headset či ovladače rukou. V případě tzv. rozšířené reality (z anglického augmented reality) jde spíše o obraz okolní reality obohacený o počítačem vytvořené prvky, jimiž mohou být např. létající drak, virtuální nábytek nebo mluvící historické postavy. Druhá technologie – tzv. virtuální realita – funguje i s pomocí smartphonu.
Virtuální a rozšířená realita, případně jejich kombinace, již několik let pomáhají interaktivně a efektivně prezentovat a prodávat produkty/služby, ale také upoutat pozornost a vzdělávat návštěvníky všech generací, kteří míří do historických památek, muzeí, galerií či knihoven. Ve firmách a závodech virtuální a rozšířená realita prokazatelně zefektivňují trénink pracovníků, kasteláni či provozovatelé muzeí a podobných institucí si zase pochvalují zvýšení popularity expozic, návštěvnosti a v důsledku toho i tržeb z prodaných vstupenek.
Dinosauři i románové postavy mohou ožít i ve vaší knihovně
Právě moderní knihovna – jako prostor pro čerpání informací i jitření fantazie – je dalším místem jako stvořeným pro využití těchto technologií. V USA o tom vědí své (nejen) dětští návštěvníci knihovny, pro něž zde připravili expozici o dinosaurech s rozšířenou realitou. Stegosaury, tyranosaury a další pravěké (po)tvory si zde můžete zobrazit v jejich realistických rozměrech, v 3D a „v akci“, jak ukazuje toto video.
Výhodou virtuální a rozšířené reality je naprostá svoboda a flexibilita, neboť na rozdíl od klasických exponátů lze naprogramovat prakticky cokoli. V případě knihoven je možné připravit tematickou expozici, kde s pomocí tabletu, brýlí či virtuálního kiosku „ožijí“ např. románové či historické postavy, orgány lidského těla, exotická fauna a flora. Pro dosažení maximálního vzdělávacího efektu a přínosu se animace provazují s příslušnými encyklopediemi a knihami, čímž se zvyšuje chuť a motivace čtenářů se do studia pořádně „zakousnout“.
Společnost Tasty Air připravila virtuální prohlídky významných českých památek
Studio Tasty Air zpracovalo již několik úspěšných projektů s využitím virtuální a rozšířené reality pro různorodé klienty, z nichž jmenujme např. Turistické informační centrum Brno, Zborovský hrad, klášterní kostel v Kadani či Muzeum umění Olomouc.
Právě projekt pro posledně jmenovanou instituci – „S virtuální realitou na prohlídku Olomouce ve 12. století“ – byl na loňské konferenci Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2021 zařazen mezi nejlépe hodnocené příspěvky. Společně s Mgr. Miroslavem Kindlem, PhD., vedoucím odboru starého umění v Muzeu umění Olomouc, studio připravilo autentickou prohlídku Paláce biskupa Jindřicha Zdíka na Václavském náměstí v Olomouci v jeho virtuálně rekonstruované podobě z 12. století. S pomocí 3D brýlí a interaktivních kiosků si tak návštěvníci mohou do detailu vychutnat skvosty této unikátní románské památky.
Závěr
Virtuální a rozšířená realita mají značný potenciál obohatit zážitky z prohlídky knihoven a dalších kulturních institucí. Jejich skutečný přínos spočívá nikoli v samotném vizuálním efektu, nýbrž v oslovení všech generací návštěvníků a stimulaci či prohloubení zájmu o témata z různých oborů včetně historie, zeměpisu, biologie a dalších.
Studio Tasty Air je připraveno zájemce o práci s virtuální nebo rozšířenou realitou bezpečně provést všemi fázemi navrhování a realizace připravovaných projektů.
]]>České knihovnictví se může pochlubit poměrně dlouhou a bohatou historií výzkumů četby a čtenářů. Výsledky těchto zkoumání vždy sloužily dalšímu rozvoji čtenářství, vzdělávání a také samotných knihoven. Škála provedených výzkumů je široká: výzkumy regionální, celostátní, mezinárodní, dlouhodobé, krátkodobé; zaměřené na celou populaci nebo na jeden z jejích segmentů či sociálních skupin (např. na studenty, učňovskou mládež, venkovské obyvatelstvo…). Předmětem zkoumání byly osobnost čtenáře, jeho čtenářské potřeby a zájmy, samotný proces četby (vnímání, porozumění, různé způsoby čtení), způsob, jak probíhá kontakt mezi knihou (dokumentem) a čtenářem. Zkoumala se problematika dostupnosti, dostatku či nedostatku literatury, požadavky různých čtenářských kategorií a jejich uspokojení, propagace literatury a služby knihoven. Byly využívány metody dotazníkových šetření, pozorování, rozhovorů (volných nebo řízených), čtenářských biografií aj.
Vývoj čtenářských výzkumů u nás
Zájem o zkoumání četby a čtenářů souvisí s rozvojem knihovnictví na počátku 20. století a se vznikem nauky, která se zabývala vlivem četby na duševní život člověka – bibliopsychologie. Významnou osobností, která položila vědecké základy čtenářského výzkumu a také bibliopsychologie jako disciplíny, byl Nikolaj Aleksandrovič Rubakin (1862–1946) [1], významný ruský vědec a bibliograf, žijící a působící od r. 1907 ve Švýcarsku. Zde, v Ženevě, založil v roce 1916 Mezinárodní ústav bibliologické psychologie, který prakticky okamžitě dosáhl mezinárodního uznání. Následovalo založení sekce bibliopsychologie v Mezinárodním bibliografickém institut v Bruselu, katedra bibliopsychologie na univerzitě v Lausanne.
Rubakinovy výzkumy čtenářů se staly předlohou pro výzkumnou práci v dalších státech, včetně Československa. Předmětem zkoumání v bibliopsychologii jsou psychologie autora a jeho knihy, distribuce knihy a její cirkulace (v různých společenských vrstvách), psychologie čtenáře. Vliv tohoto přístupu byl dlouhodobý a přinesl mnoho cenných poznatků. Výzkum v perspektivě psychologické či psychologicko-pedagogické se časem proměnil a dnes převažuje spíše sociologický přístup (kvantitativní a kvalitativní výzkumy).
20. – 50. léta 20. století
U nás byli propagátory výzkumů četby a čtenářů ve 20. a 30. letech 20. století například Ladislav Jan Živný, Bohuslav Koutník, Josef Poch, Jaroslav Frey. Ve 30. letech došlo v ČSR ke kvantitativnímu nárůstu výzkumů, které byly chápány jako opěrný bod akviziční politiky, řízení četby (zejména dětí a mládeže) a literární výchovy. Za druhé světové války nastal útlum výzkumné činnosti. Oživení přišlo koncem 50. let. První velký komplexní výzkum četby a zájmu o četbu mládeže (14–18 let) byl proveden v letech 1959–1962. Organizovala ho Katedra knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkum byl celostátní, zjišťování proběhlo ve všech tehdejších krajských lidových knihovnách i ve vybraných knihovnách okresních, městských a speciálních (internátních, školních). Výzkum se kromě hospodářských a sociálních charakteristik kraje či okresu zaměřil na zjištění podílu dospívající mládeže vzhledem k ostatním uživatelům knihovny, na poměr studující a pracující mládeže apod.
60. – 80. léta 20. století
V 60. letech 20. století se objevují mezinárodní aktivity týkající se četby, a to dokonce na úrovni UNESCO, které podnítilo zpracování prvních studií mapujících a porovnávajících závěry výzkumů četby a knihoven v různých zemích. Tato aktivita možná také podnítila další rozvoj výzkumné činnosti na tomto poli v řadě zemí.
V průběhu 60. let počet výzkumů i u nás roste. V období 1964–1970 se uskutečnil rozsáhlý projekt „Výzkum společenské funkce knihoven“, jehož součástí byly i dílčí výzkumy zaměřené na zkoumání četby, její intenzity a skladby. První etapa se zabývala knihovnami v obcích venkovského charakteru (Dalibor Vančura, Mirko Velinský, Věra Hyhlíková), druhá etapa knihovnami v sídlištích městského charakteru, řešiteli úkolu byli Dalibor Vančura a Mirko Velinský. Tehdejší Československé ústředí knižní kultury (existovalo v letech 1963–1968) iniciovalo projekt „Výzkum vztahu knihy a čtenáře v ČSSR“, k němuž byla zpracována poměrně důkladná komentovaná rešerše o výzkumech četby v ČSSR, jejíž první položky jsou datovány léty 1911–1912 (autory rešerše jsou Jaromír Jedlička a Ladislav Kurka).
V 60. letech pořádají čtenářské výzkumy nejen knihovny, ale i jiné kulturní a společenské organizace (tyto výzkumy jsou často součástí komplexních výzkumů v oblasti kultury). Také Československá akademie věd (ve spolupráci s Ústavem pro výzkum veřejného mínění) provedla statistické šetření Čtenáři a knihovny (hlavní řešitelé Ladislav Gawlik a Jiřina Kynclová, příslušná publikace vyšla v roce 1969).
Státní knihovna ČSR (nyní Národní knihovna ČR) byla řešitelkou rozsáhlých výzkumů v 60.–80. letech. Jejich výsledky byly publikovány knižně nebo jako články v časopisech.
V letech 1976–1979 se uskutečnil výzkum „Práce s dospívající mládeží ve veřejných knihovnách ČSR“, který zkoumal tuto skupinu jak ze sociodemografického hlediska, tak z hlediska sociopsychologického. V letech 1985–1990 Státní knihovna ČSR realizovala rozsáhlý výzkum „Podíl veřejných knihoven na estetické výchově obyvatelstva“. Významně se na něm podílel literární teoretik a historik literatury Aleš Haman, který v 80. letech působil v oddělení výzkumu dnešního Knihovnického institutu.
Projekty někdejšího oddělení výzkumu Státní knihovny ČSR (počátkem 90. let zlikvidovaného jako nepotřebné reziduum totality…) byly jako velice kvalitní zařazovány do státních plánů ekonomického i základního výzkumu, mnohé měly, jak již bylo uvedeno, dlouhodobý charakter a jejich výstupem byla řada zajímavých dílčích studií i praktických příruček (např. Model základního fondu krásné literatury pro veřejné knihovny). Oddělení bylo aktivně zapojeno i do dlouhodobého mezinárodního projektu, jímž byl výzkum Dynamika četby, koordinovaný moskevskou Státní knihovnou. Výzkumy tohoto typu přinášely cenná data o vývoji čtenářství, o četbě literatury různých typů a žánrů (včetně druhů odborné literatury) a došly také k otázce recepce uměleckého textu; ve svých dílčích studiích umožňovaly průběžně získávat a porovnávat data o institucionální základně četby. Posléze, díky nashromážděnému materiálu a zkušenostem, bylo možno přistoupit i k formulování metodologických závěrů týkajících se výzkumu četby a knihoven, a také mezinárodního komparativního výzkumu (otázky terminologie, problém srovnatelnosti ukazatelů četby, definování sociodemografických skupin, které se používá v různých zemích různě, potřeba standardizace metod sběru a analýzy informací atd.).
Významným výzkumným úkolem byla také Analýza knihovnických výzkumů a výzkumů četby v ČSR v letech 1960–1980 (Milena Horňáková), díky němuž byl zpracován detailní přehled výzkumných aktivit v uvedeném období, provedena jejich pasportizace, vymezení obsahových okruhů, charakteristika výzkumů v jednotlivých (pětiletých) obdobích. Byl učiněn závěr, že knihovnické výzkumy začaly být jednou z významných metod řízení knihovnické práce a již koncem 70. let se vědeckovýzkumná práce stala součástí plánu činnosti většiny větších knihoven a mnohé výsledky se promítaly do praxe knihoven. V dalším doplňování tohoto soupisu se vzhledem k uzavření „kapitoly sociologický výzkum knihoven“ v Národní knihovně ČR bohužel dále nepokračovalo…
Kromě celostátních výzkumů existovala i řada regionálních výzkumů četby a čtenářů, výzkumy četby určitých edic, určitého typu literatury (knižní i časopisecké). Ke koryfejům výzkumu knihoven a četby v naší republice patří již zmínění Dalibor Vančura, Mirko Velinský, Věra Hyhlíková, Aleš Haman, a také Miloš Papírník, Miloslava Nepovímová, Květoslava Neradová, Jana Sodomková, Jan Jílek, Vlastimil Hála, Ivan Zejda, Milena Horňáková a další. Dětskému čtenářství se dlouhodobě věnoval a systematicky o něm psal literární vědec, pedagog a prozaik Otakar Chaloupka.
Paralelně a v úzké spolupráci (minimálně na konzultativní úrovni, ale např. v případě Dynamiky četby i podle jednotné metodiky) byly prováděny obdobné výzkumy četby a knihoven na Slovensku. K autorům, kteří dosažené výsledky popsali v literatuře, patří Cyril Žuffa, Vladimír Čipka, Alojz Kuruc, Rudolf Lesňák, Peter Liba a další.
90. léta 20. století
Na počátku 90. let jako reakce na společenské změny vznikla řada nových nakladatelství, výrazně se zvýšil počet vydávaných knižních i časopiseckých titulů. Paradoxně však došlo k útlumu čtenářského výzkumu, k přetržení slibně se rozvíjející praxe, i když realita objektivně vyžadovala usilovnější činnost v tomto směru – potřeba průběžně mapovat proměny čtenářských zálib a preferencí, zjišťovat, do jaké míry a proč dochází k poklesu počtu čtenářů v knihovnách a snížení intenzity čtení, v jakých čtenářských kategoriích k tomuto jevu zejména dochází, jak se v této situaci chovají knihovny a co vůbec mohou aktivně ovlivnit (v 90. letech bohužel také významně pokleslo financování nákupu knižních fondů). S rozšířením počítačů a nových médií vznikla otázka, zda má vůbec kniha ve své klasické podobě budoucnost. Výzkum četby a čtenářů je významným faktorem, který pomáhá objektivně nahlédnout na tento komplex jevů a procesů spojených mj. i s úrovní vzdělanosti a s proměnami vzdělávání. Oživení výzkumných aktivit v tomto směru v následujícím období je proto nutno přivítat.
21. století
V letech 2007, 2010, 2013, 2018 byly provedeny statistické výzkumy čtenářských aktivit populace 15+ (ve spolupráci Národní knihovny ČR a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR). Paralelně s nimi probíhaly i výzkumy kvalitativní (2009–2019), a to prostřednictvím metody čtenářských životopisů. Zaměřují se na komplexní zmapování čtení v jeho různých aspektech – čtení knih (kolik přečteme, jak často čteme), čtení časopisů, tzv. e-čtení, způsoby nabývání knih, a také na působení veřejných knihoven, čtenářské preference, čtení ve srovnání s jinými mediálními aktivitami, na témata čtení a volný čas, čtení a zaměstnání, na výzkumy četby dětí. Jsou spojeny především se jmény Jiřího Trávníčka a Víta Richtera.
Výsledky výzkumů provedených v posledních letech zatím dokazují, že knihy a knihovny mají v životě lidí stále svoje důležité místo, na druhé straně i výzkumné aktivity k tomuto tématu jsou potřebné...
V roce 2021 bude proveden výzkum dětského čtenářství, který bude srovnávat svoje výsledky s výsledky výzkumu minulého. Dále se připravuje výzkum dospělé populace.
Daný článek není vyčerpávající studií na téma výzkumů četby a knihoven v České republice. Jeho cílem je upozornit na toto významné téma, připomenout dlouholetou tradici, která v naší zemi existovala a která by měla být dále rozvíjena, připomenout také osobnosti, které se výzkumným aktivitám v tomto ohledu věnovaly – to vše v přímé návaznosti na výstavu o čtení, která je v době psaní tohoto textu již připravena:
Panelová výstava „ČTEME. ČTEME? ČTĚME!“ vytvořená kolektivem autorů pod vedením Jiřího Trávníčka a Renáty Salátové byla zpracována mj. i na základě výsledků nedávných čtenářských výzkumů. Upozorňuje ale také obecněji na fenomén čtení jako takový, vztah rodiny, školy a četby, na milníky čtenářského života, na zajímavé a zlomové okamžiky čtenářského života. Zabývá se historií čtení v našem prostředí, fenomény českého čtenářství, charakteristickými rysy četby v jednotlivých historických etapách, srovnáním se zahraničím. Uvádí zajímavý ilustrativní materiál včetně výroků respondentů z jednotlivých výzkumů. Bylo by dobré, kdyby výstava přispěla k dalšímu oživení práce na zkoumání fenoménu čtenářství a četby, který je dnes obohacen (nebo spíš komplikován?) existencí e‑světa, e‑knih, e‑čtenářství…
[1] O významu N. A. Rubakina pro současnost svědčí např. i jeho „znovuobjevení“ v podobě obsáhlé biografie „Navrácený Rubakin“ (Vozvraščennyj Rubakin) z pera prof. Ju. N. Stoljarova, která vyšla v roce 2019 a ruskou odbornou obcí byla velmi příznivě přijata.
]]>V době jarního „covidového lockdownu“ (jaro 2020) představil Památník národního písemnictví (PNP) postavičku Karantéňana, který v době distanční výuky za pomoci výzvy „napiš příběh, udělej knihu“ motivoval děti k tvorbě autorské knihy. Z téměř třiceti zaslaných prací vybrala porota tři autorské knihy, které nechala profesionálně vytisknout a svázat. Animovaný hrdina se nyní vrátil a prostřednictvím nového videa představuje (nejen) dětem téměř zapomenutý fenomén ex libris neboli knižní značky.
V pořadí druhé video s názvem Karantéňan II. Udatný vzniklo ve spojení s projektem Trienále českého ex libris, které pravidelně v tříletém intervalu (a v loňském roce poprvé virtuálně) oceňuje nejlepší současné tvůrce ex libris. Mezi oceněnými umělci loňského ročníku jsou také výtvarníci Martin Mulač a Barbora Bieylonovič. S jejich pomocí Karantéňan a kurátorka sbírky ex libris Barbora Vlášková ve videu představují nejen stručnou historii fenoménu ex libris, ale přinášejí také kompletní vizuální návod, jak si originální knižní značku (razítko) vyrobit doma.
Karantéňan v novém videu vyhlašuje také další výzvu k samostatné tvorbě. Až do 23. března 2021 přijímá ukázky vlastnoručně vytvořených ex libris – knižních značek ve formě razítka. Vítězové budou odměněni u příležitosti Dne knihy, který připadá na 23. dubna. Výzva je otevřena pro jednotlivce, skupinky i školní kolektivy, které jsou v době nouzových opatření odkázány na online výuku a samostudium. Podrobné informace k soutěži zveřejňuje Karantéňan na svých sociálních sítích pod hashtagem #objevexlibris #vyryjznacku a na webu.
Druhý online projekt Památníku národního písemnictví doprovází Virtuální galerii Jiřího Karáska ze Lvovic, která byla zveřejněna v lednu 2021 u příležitosti 150. výročí básníkova narození. Jiří Karásek, zakladatel časopisu Moderní revue a výrazný činitel kulturního života na přelomu 19. a 20. století, byl totiž nejen spisovatelem, ale také vášnivým bibliofilem a sběratelem umění. S oběma polohami pracuje doprovodný online program k výstavě, který formou animovaných videí, podcastů a pracovních listů představuje život a dobu Jiřího Karáska ze Lvovic. Edukační část virtuální galerie zaměřená primárně na děti, pedagogy a seniory je dostupná zde.
Plakát Karantéňan II. Udatný objevuje ex libris, archiv PNP
Virtuální galerie Jiřího Karáska ze Lvovic, edukační část, archiv PNP
]]>Autor článku děkuje za spolupráci, dodání podkladů a cenné připomínky Ing. Janu Kaňkovi z Krajské knihovny F. Bartoše ve Zlíně.
V době opatření potřebných k zastavení šíření nemoci Covid-19 přicházejí knihovny s řadou inovativních řešení. Jedním z nich je služba Zásilka od Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně (KFBZ). Díky této službě si čtenáři registrovaní v knihovně mohou online vypůjčit tištěné knihy, časopisy a knihy z fondu ústřední knihovny KFBZ a vyzvednout si výpůjčky ve vybraném výdejním místě Zásilkovny. Při doručení do výdejního boxu Zásilkovny, Z-boxu, jde o bezkontaktní vypůjčení. Jde o extra hrazenou službu, cena 100 Kč[1] za vypůjčení až 3 knih, časopisů nebo map do celkové váhy až 5 kg pokrývá náklady za doručení a hradí se v aplikaci nebo ve výdejním místě Zásilkovny. Při vyzvednutí v Z-boxu proběhne platba kartou v aplikaci Zásilkovny, při vyzvednutí na výdejním místě Zásilkovny je možné vybrat mezi platbou kartou nebo v hotovosti. Vrácení výpůjčky se může uskutečnit prostřednictvím výdejního místa Zásilkovny, odkud jsou dokumenty odeslány zpět do knihovny. Pro odeslání zatím nelze využít Z-box. Doručení výpůjčky je možné po celé České republice, vypůjčení zatím nemohou využít zájemci v zahraničí.
Další podrobnosti ke službě Zásilka jsou uvedeny na stránce https://www.kfbz.cz/sluzba-zasilka.
Čtenáři, kteří si knížku, časopis nebo mapu najdou ve fondu knihovny například prostřednictvím Centrálního portálu knihoven ČR https://www.kfbz.cz/registrace.
Účet mojeID čtenáři využijí také pro přihlášení do katalogu knihovny KFBZ, do Centrálního portálu knihoven[2], do katalogů dalších knihoven, v řadě e-shopů a nově také při přihlášení ke službám veřejné správy.[3]
Registraci v KFBZ mohou čtenáři využít též pro on-line vypůjčování e-knih na platformě Palmknihy[4] nebo pro přístup k digitálním knihovnám Národní knihovny ČR, Národní technické knihovny, Knihovny Akademie věd ČR a Moravské zemské knihovny[5]. Čtenáři registrovaní v KFBZ mohou mít současně vypůjčené dvě e-knihy. Podrobnosti k vypůjčování e-knih včetně videonávodu jsou uvedeny na stránce https://www.kfbz.cz/evypujcky.
Zásilkovna doručuje zásilky i do zahraničí[6], v budoucnu tedy v KFBZ mohou zvážit nabídnutí služby Zásilka například i krajanům pobývajícím v cizině.
Od 13.11.2020 do 5.2.2021 bylo realizováno 105 zásilek pro 81 osob. Zásilky byly doručeny v rámci Zlína a do Uherského Hradiště, Otrokovic, Luhačovic, Fryštáku, Brna, Březolup, Holešova, Brumova-Bylnic, Vizovic, Vsetína, Kojetína, Jedovnic, Kroměříže, Slavičína, Prahy, Želechovic nad Dřevnicí, Slušovic, Uherského Brodu.
[1] Cena 100 Kč je kalkulována pro doručení do výdejního místa Zásilkovny. Při doručení přímo na adresu jde o 150 Kč.
[3] https://www.mojeid.cz/cs/kde-pouzit/
]]>Sedmý ročník konference Do černého, který 18. ledna 2021 uspořádala Městská knihovna v Praze (MKP), byl oproti předchozím ročníkům „jiný“. V době uzavřených knihoven a přísných protiepidemických opatření se totiž konference vůbec poprvé konala online. Nebyla to však vynucená, nýbrž plánovaná změna. Umožnila zajistit i přednášející, kteří by se do sálu knihovny z časových či jiných důvodů nemohli dostavit. Konferenci sledovala knihovnická i neknihovnická veřejnost prostřednictvím videokonferenčního nástroje Zoom a streamu na Youtube kanálu MKP.
Příspěvky, které na konferenci zazněly, přímo či nepřímo reagovaly na zásadní posuny ve světě technologií a změny v životě společnosti a nabídly také inspiraci pro blízkou i vzdálenější budoucnost. Pozvání přijali zástupci ze soukromého sektoru, akademické sféry i neziskových organizací.
Úvodní slovo patřilo řediteli MKP a předsedovi Sdružení knihoven ČR Tomáši Řehákovi, který ve svém příspěvku představil možné odpovědi na otázku „Jak surfovat na vlnách chronické krize?“. Podle něj totiž nestačí pouze šetřit, je třeba být proaktivní a zároveň si tuto situaci „užít“. Následující dva příspěvky byly věnovány budoucnosti práce a novým dovednostem a kompetencím. Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar mluvil o potřebě celoživotního vzdělávání. Loučil se s publikem sdělením, že knihovny jsou „sexy“ a pro podnikatele potenciálně velmi zajímaví partneři ke spolupráci. Lukáš Němec, který má v prostředí odborových svazů na starosti rozvíjení politiky dovedností, nastínil, jakým způsobem by se knihovny mohly stát důležitými aktéry v oblasti trhu práce, který se bude zásadně proměňovat.
Druhý blok odstartoval příspěvek Elišky Bartošové a Lindy Kovářové o resilientních (odolných) komunitách – proč je potřebujeme a jak jim mohou knihovníci a knihovnice pomoci. Velkou pozornost vyvolal vstup Sary Polak z iniciativy prg.ai o umělé inteligenci (AI), kterou přednášející představila jako jeden z dalších a logických vývojových stupňů technologické evoluce, jehož se není třeba obávat. Podle Sary mohou právě knihovny výrazně přispět k šíření povědomí o AI v široké veřejnosti. Fenomén mastermind skupin představil „punkový podnikatel“ Pavel Ovesný. Jedná se o pravidelná řízená setkávání v malé uzavřené skupině lidí s podobným cílem, kde se zejména podnikatelům „na volné noze“ dostává tolik potřebné zpětné vazby od kolegů a kolegyň. Druhý blok příspěvků uzavřel sociolog Filip Vostal zamyšlením nad dlouhodobě akcelerující globální produkcí publikací, a to se zvláštním ohledem na akademické publikování. Co s těmito texty bez čtenářů a naopak, co se čtenáři, kteří žijí v úzkostech, že nestíhají číst vše, co je zajímá? K odpovědi jsme se nedobrali, ale cílem konference bylo především klást otázky.
Závěrečný blok patřil ukázkám virtuální reality a zamyšlením nad jejím využitím ve vzdělávání – prezentovali Martin Bukáček a Michal Mizerák ze startupů Corinth a Lifeliqe. O zkušenosti z výzkumu mezi dánskými seniory se podělila známá novinářka Judita Matyášová. Podle ní rozhodně neplatí zjednodušená představa, že v Dánsku vše funguje lépe než v Česku. Nicméně se ukázalo, že v některých oblastech bychom se u Dánů inspirovat přece jen měli. Například v tom, jak o seniorech informujeme – v Dánsku jsou primárně vnímáni jako aktivní členové společnosti, kteří jí stále mají co nabídnout, třeba z pozice dobrovolníků. Závěr konference patřil Petře Havlíkové z organizace Nesehnutí, která shrnula zkušenosti s nehierarchickým řízením, jež by mohlo být podnětné i pro české knihovnické prostředí.
Webinář Zoom se ve spojení se streamem na Youtube ukázal být vhodnou technologickou volbou pro uspořádání konference v čase pandemie. Prostřednictvím těchto dvou platforem konferenci sledovalo minimálně 450 lidí. Určitě budou proto využívány i v budoucnu.
Záznamy přednášek jsou dostupné na adrese http://l.mlp.cz/ytdocerneho21
]]>
Jak ses k trénování paměti dostala? Co bylo spouštěcím „impulsem“?
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě začala nejprve nabízet aktivity klubu Mozkový jogging. Tehdy jsme ještě neměli v knihovně certifikovaného trenéra paměti, ale viděli jsme, že o aktivity spojené s procvičováním mozkových závitů je velký zájem. I mne osobně tato problematika začala zajímat, a tak jsem v lednu 2020 absolvovala kurz a stala se trenérkou paměti. Bohužel však vzápětí přišla covidová pandemie, a tak jsem se trénování mohla naplno začít věnovat až v roce 2021.
Jaké vzdělání je potřeba k tomu, aby se člověk stal trenérem paměti? Je možné se vzdělávat i dál?
Trénování paměti v České republice zaštiťuje Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging. Ta jednou ročně pořádá kurz, po jehož úspěšném absolvování je možno získat certifikát trenéra paměti 1. stupně a začít pořádat kurzy pro laickou veřejnost. Vážní zájemci pak mohou získat po absolvování dalších fází vzdělávání i certifikáty 2. a 3. stupně.
Průběžné proškolování trenérů paměti je nejen možné, ale i povinné. Je nutno sbírat kredity v rámci kontinuálního vzdělávání, které společnost připravuje.
Jak často vědecká knihovna organizuje kurzy trénování paměti? Jsou všechny stejné?
Základním kurzem je v naší knihovně kurz pro začátečníky, který se skládá z 10 lekcí. Účastníci se scházejí jedenkrát týdně a během kurzu si vyzkoušejí základní mnemotechniky a také řadu dalších cvičení. Na tento kurz pro začátečníky pak navazují kurzy pro pokročilé, kde se věnujeme již složitějším technikám nebo prohlubujeme ty základní.
Kromě všeobecně zaměřených lekcí je naší specialitou kurz trénování paměti pro studium cizích jazyků, v němž obecné principy a zásady trénování paměti aplikujeme na snahu o zapamatování si slovíček či pravidel gramatiky.
Kromě dlouhodobějších kurzů pravidelně nabízíme i jednorázové ukázkové lekce. Ty mohou být zaměřeny podle potřeb knihovny na různá témata. V loňském roce jsme například připravili lekci Trénování paměti s Mendelem, která byla součástí oslav 200. výročí narození genetika Gregora Johanna Mendela. Pro Noc vědců jsme přichystali workshop Trénujeme všechny smysly, který během čtyř hodin navštívilo více než 180 účastníků. V létě jsme se pro změnu vydali s trénováním paměti ven a vyzkoušeli si techniku loci (spojení informací a specifického místa) v prostředí parku za knihovnou.
Jaká skladba (věk, pohlaví, povolání) lidí navštěvuje tyto kurzy?
Je zažitou představou, že kurzy trénování paměti jsou určeny především seniorské populaci. To samozřejmě platí i v naší knihovně, ale v poslední době výrazně vzrůstá zájem i mezi lidmi v produktivním věku, a to bez ohledu na profesi. Co však platí dlouhodobě, je převaha žen.
Děláte něco i pro školy a studenty?
Ano, postupem času o naše akce projevilo zájem i několik středních škol. Chystáme pro ně buď klasické ukázkové lekce, kde se studenti dozvědí základní informace o různých typech paměti a vyzkoušejí si v praxi několik mnemotechnik, nebo připravujeme speciální lekce na míru. Ty jsou většinou zaměřeny na techniky a strategie učení, protože to je téma, které je s pamětí úzce propojeno a je pro úspěšné studium klíčové. Ve školách mu přitom málokdo věnuje dostatečnou pozornost.
Novinkou loňského roku pak bylo to, že jsme akce pořádali i pro všechny tři univerzity Moravskoslezského kraje (Ostravská univerzita, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava a Slezská univerzita v Opavě).
Jsou nějaké speciální kurzy pro lidi s handicapem, resp. v čem se liší od běžných kurzů?
Při přípravě lekcí je samozřejmě nutno brát v potaz typ handicapu. Například pro zrakově znevýhodněné uživatele nemůžeme začleňovat klasická cvičení na pozornost zaměřená na využití zraku. Vždy se dá ale najít k jednotlivým typům aktivit nějaká alternativa.
Kolik trenérů paměti má MSVK? Kolik zorganizuje za rok lekcí?
V loňském roce jsme v MSVK uspořádali celkem 58 lekcí pro 758 účastníků.
Trénování paměti se nyní věnujeme dvě. Osvědčilo se nám pořádat lekce a kurzy ve dvojici, což není úplně běžným standardem. Máme tak více času věnovat se individuálně našim klientům a zároveň jsou lekce díky tomu pestřejší.
Ani jedna z nás se samozřejmě nevěnuje trénování paměti na plný úvazek – já pracuji jako projektový pracovník a zástupkyně ředitelky a kolegyně Jana Slezáková si k trénování „odskakuje“ z mateřské dovolené.
Jak se připravuje lekce či celý běh/kurz?
Řekla bych, že lekce a kurzy se připravují vlastně nonstop. Někdy ty správné nápady přicházejí samy, jindy je potřeba se inspirovat u kolegů, z knih či videí. Naštěstí materiálů je dnes k dispozici spousta, a tak dá někdy největší práci promyslet, jak lekci co nejefektivněji uspořádat a sestavit.
V čem může absolvování kurzu, podle Tebe, pomoci absolventům? Zvláště seniorům, lidem v produktivním věku či studentům?
Věřím, že absolventi kurzu získají sebevědomí, protože si uvědomí, že jsou schopni si toho zapamatovat mnohem více, než si dosud mysleli. Snažíme se dávat praktické rady pro každodenní situace – například pro zapamatování si jmen a tváří. Pro ty, kteří se potřebují něco naučit, je určitě užitečné znát základní principy toho, jak náš mozek funguje (např. křivku zapomínání a metody správného opakování).
Co je však neméně důležité, je možnost smysluplného trávení volného času ve společnosti podobně aktivních lidí. Snažíme se, aby v našich lekcích panovala příjemná atmosféra a aby trénování paměti byla hlavně zábava. Podle dotazníků spokojenosti se nám to snad daří.
Je nějaké celoroční setkání trenérů paměti či jak se sdružují (např. SKIP?)?
Knihovníci-trenéři paměti jsou sdruženi v samostatné sekci SKIP, která má aktuálně 60 členů. Každoročně se scházíme na dvoudenní dílně, která je pro všechny účastníky vždy velmi inspirativní. Letos se bude konat v dubnu v Kutné Hoře.
Jaké jsou plány do budoucna?
Nyní nás čeká velmi rušný březen – kromě klasických kurzů budeme realizovat několik lekcí pro střední a vyšší odborné školy a také ukázkové lekce, které pořádáme v rámci Národního týdne trénování paměti. Tentokrát jsme zvolili témata Jak si zapamatovat hesla a Umění koncentrace.
V dlouhodobější perspektivě plánujeme i nadále rozšiřovat naši nabídku.
Za rozhovor děkuje Renáta Krejčí Salátová
Úvodem
V květnu 2018 nabylo účinnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), známé pod zkratkou GDPR (General Data Protection Regulation) (dále jen „Nařízení“). Toto Nařízení korigovalo dosavadní právní rámec ochrany osobních údajů v procesech správy a zpracování osobních údajů včetně archivní praxe.
Základní právní úpravu nakládání s osobními a citlivými osobními údaji v archiváliích a archivních souborech v České republice představuje zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové služby (dále jen „Zákon“), který ve svých ustanoveních upravuje proces výběru archiválií včetně archiválií s osobními či citlivými osobními údaji, ale také následné ryze archivní procesy, jako je jejich zpracování a zpřístupňování.
Problematika nakládání a ochrany osobních a citlivých osobních údajů v archivních souborech při výběru archiválií, zpracování a zpřístupňování představují minimálně v poslední dekádě skutečnou výzvu pro archivy i odborné archiváře.1 Nejjednodušší část právní úpravy představují ta ustanovení archivního zákona, která se týkají výběru archiválií. Pokud se v procesu výběru archiválií objevují dokumenty, které obsahují osobní či dokonce citlivé údaje žijících osob, ustanovení zákona umožňují výběr dokumentů s osobními a citlivými osobními údaji k trvalému archivnímu uložení bez omezení. Stávající právní úprava v ustanovení § 13 odst. 3 Zákona („K výběru archiválií z dokumentů obsahujících osobní údaje a k jejich trvalému uchovávání se nevyžaduje souhlas fyzické osoby podle zvláštního právního předpisu.“) výběr k trvalému uložení umožňuje, a to bez souhlasu subjektu údajů a je tak zcela konzistentní s úpravou čl. 17 Nařízení.
Je však důležité zdůraznit, že uložením do veřejného archivu se archiválie, a to ani archiválie s osobními či citlivými osobními údaji, nestávají automaticky veřejnými.
K vlastní implementaci Nařízení do archivních procesů je nutné uvést, že archivy jako správci osobních údajů zavedly pravidla Nařízení do svých procesů před nabytím jeho účinnosti, a to zejména v oblasti provozní. Zpracovaly Záznamy o činnostech zpracování podle čl. 30 Nařízení, určily své pověřence, přijaly potřebné interní předpisy, přizpůsobily své weby a učinily zadost informačním a dalším povinnostem plynoucím z přímo účinného Nařízení, např. z čl. 13 Nařízení. Hned v úvodní fázi implementace Nařízení se archivy spolu s Ministerstvem vnitra soustředily na eliminaci negativního vlivu mediálně zkratkovité interpretace čl. 17 Nařízení (právo být zapomenut), a to zejména směrem k původcům, kdy jednoznačně na veřejných fórech či v pracovních skupinách kladly důraz na úplnost interpretace uvedeného článku, který v případě „práva být zapomenut“ upravuje výslovně výjimku z tohoto práva právě pro účely archivnictví.2 Ve spolupráci archivů a Ministerstva vnitra byla připravena a vydána metodika „Ochrana osobních údajů při výkonu spisové služby, zejména v informačních systémech spravujících dokumenty u veřejnoprávních původců“3. Důsledná implementace do celého procesu zpracování archiválií si však vyžádala další úsilí včetně nepřetržité a dodnes neskončené pravidelné edukace odborných archivářů včetně oborových nováčků pro udržení vysokého standardu a v zájmu pokračování snahy o odhalení slabých a kolizních míst v archivních procesech. Jednoznačné ztížení představuje komplikovanější úprava ochrany osobních a citlivých osobních údajů žijících osob versus výjimky z ní definované v Zákoně z důvodu přístupnosti archivních souborů pro účely vyrovnávání se s totalitní minulostí. O tom, o jak komplikovaný proces se jedná, ostatně svědčí i sám fakt, že proces zpřístupňování archiválií a výjimka z ochrany osobních a citlivých osobních údajů se dokonce staly předmětem přezkumu Ústavním soudem.4
Právní úprava a ochranná lhůta
Zpřístupnění pro nahlížení a s tím související ochrana osobních a citlivých osobních údajů jsou řešeny v § 37 archivního Zákona. V ustanovení § 37 odst. 1 jde o obecnou třicetiletou lhůtu pro předkládání archiválií k nahlížení, nestanoví-li zákon jinak.5 Podmínkou uplatnění ochranné třicetileté lhůty je, že se nejedná o archiválie již zveřejněné nebo se nejedná o archiválie, které byly zveřejněné jako dokumenty. V případě těchto výjimek by uplatnění 30leté ochrany nedávalo smysl, jestliže by se jednalo o informace již předtím zveřejněné. Ochranná třicetiletá lhůta nepředstavuje úpravu s přímým vlivem na ochranu osobních či citlivých osobních údajů žijících osob. Ve skutečnosti se ochrana osobních či citlivých osobních údajů k ochranné třicetileté lhůtě jen mimoděk připojuje, ale i bez existence tohoto ustanovení o ochranné třicetileté lhůtě by byly osobní či citlivé osobní údaje žijících osob chráněny, protože opora pro jejich ochranu se nachází v jiných ustanoveních Zákona a také v dalších právních předpisech včetně Nařízení.
Právní úprava a souhlas subjektu údajů6
Další části téhož ustanovení (§ 37 odst. 2, 3 a 5, 6 Zákona)7 obsahují speciální právní úpravu pro procesy k získání souhlasu osoby, které se osobní nebo citlivé osobní údaje uvedené v archiváliích týkají. S tím souvisí také určité disonantní využívání pojmu osobní a citlivý osobní údaj v národní legislativě a v Nařízení, se kterým se musela česká národní úprava při implementaci Nařízení vyrovnat. To, co evropské právo definuje jako osobní údaj, národní právo člení jemněji na osobní a citlivý osobní údaj, přičemž na první a druhou definici národního pojmosloví váže v Zákoně různé procesní postupy související s ochranou osobního údaje / citlivého osobního údaje žijící osoby v archiváliích. Zatímco u „obyčejného“ osobního údaje (údaj, kterým lze identifikovat konkrétní osoby) se lze za určitých okolností spolehnout na pasivní souhlas (vyvěšení informace o tom, že archiválie s osobními údaji žijící osoby bude zpřístupněna konkrétnímu badateli, a pokud se dotčená osoba nevyjádří, má se za to, že se zpřístupněním pro nahlížení souhlasí; pokud se dotčená osoba vyjádří negativně, archiválii samozřejmě nelze zpřístupnit). U citlivého osobního údaje je situace přesně opačná: pokud se dotčená osoba nevyjádří, pak platí, jako by vyjádřila s nahlížením nesouhlas. Celou situaci pak pro archivní zpracování komplikuje správná úprava procesů souvisejících s archivním zpracováním, jak je formulován v čl. 89 Nařízení.
„Zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely podléhá v souladu s tímto nařízením vhodným zárukám práv a svobod subjektu údajů. Tyto záruky zajistí, aby byla zavedena technická a organizační opatření, zejména s cílem zajistit dodržování zásady minimalizace údajů. Tato opatření mohou zahrnovat pseudonymizaci za podmínky, že lze tímto způsobem splnit sledované účely. Pokud mohou být sledované účely splněny dalším zpracováním, které neumožňuje nebo které přestane umožňovat identifikaci subjektů údajů, musí být tyto účely splněny tímto způsobem.“
Archivy se v souvislosti s tímto článkem v poslední fázi implementace Nařízení zaměřily na činnosti a procesy zpracování s cílem zavést vhodná technická a organizační opatření (včetně případné minimalizace či pseudonymizace, či speciálních postupů při zpracování).
V roce 2019 schválilo Ministerstvo vnitra ČR výzkumný projekt z programu bezpečnostního výzkumu „Analýza zpracování osobních údajů v archiváliích“. Mezi sledované cíle projektu patřila ochrana osobních a citlivých osobních údajů žijících osob a její výjimky pro účely poznání a vyrovnání se s totalitní minulostí, zpřístupňování versus zveřejňování, zpřístupňování online versus in situ, anonymizace versus pseudonymizace a procesy ochrany „by design“/při vzniku nebo v archivu při archivním zpracování. Pro získání zdrojových údajů, na základě kterých došlo k dílčí právní úpravě a vzniku mj. dvou metodik, vznikly v roce 2019 při řešení projektu dotazníky, jejichž smyslem bylo získat data k procesům ochrany osobních údajů z jednotlivých archivů či k jednotlivým konkrétním archivním souborům. První dotazník, zaměřený na informace z obecných procesů ochrany v archivech, byl strukturován do následujících bloků:
Blok obecného managementu archivů
Blok procesů skartačního řízení / výběr archiválií
Blok procesů zpracování archivních souborů
Blok nahlížení/využívání
Blok budoucí politika archivu
Druhý dotazník se pak zaměřil na typologii archivních souborů obsahujících osobní a citlivé osobní údaje zejména žijících osob, a to dotazy směřovanými ke konkrétním vytypovaným archivním souborům ve struktuře:
Dotazníky se zaměřily také na slovně popsané situace a zkušenosti odborných správců archivních souborů, a to nejen v současnosti, ale také v minulosti, a dále na komplex činností od akvizice archivního souboru přes zpracování ke zpřístupňování a na rizika v jednotlivých fázích.
Pro dotazníkovou akci zaměřenou na konkrétní archivní soubory byly vytypovány soubory podle evidence archivních souborů v ČR – PEvA, a to tak, aby obsahovaly dokumenty a činnosti sloužící ke shromažďování osobních údajů jako např. osobní spisy, členské kartotéky politických stran, chorobopisy, badatelské listy, sčítací operáty, spisy kádrové a personální, soudní a rehabilitační agendy.
Následně pak byla v druhém kole přidána další kritéria, a to:
Aby, i přes uvedený výběr, nedošlo k opominutí některých podstatných archivních souborů, byly po konzultaci se státními oblastními a okresními archivy doplněny fondy územní samosprávy jako národní výbory / obecní úřady, školy, podnikové fondy a osobní fondy, a dále Archiv bezpečnostních složek navrhl sbírku Správy vyšetřování StB – vyšetřovací spisy, Hlavní správu rozvědky SNB – svazky, Personální spisy příslušníků ministerstva vnitra; specializované archivy přispěly dle svého zaměření archivními soubory jako např. spisy poslanců, studentů a úvěrovými spisy. Výsledný výběr se promítl ve srovnání s ostatními archivními soubory v zúčastněných archivech takto (tab 1).
Archivní soubory v analýze a jejich podíl na celkovém archivním fondu dle zúčastněných archivů |
|||||
Archiv v analýze |
Počet fondů v analýze |
% z celkového počtu fondů |
bm v analýze |
bm v archivu celkem |
% fondů v analýze z celkového počtu fondů v archivu |
Národní archiv |
29 |
12 % |
11737,48 |
131355,1 |
9 % |
SOA Praha–centrála |
76 |
33 % |
5842,845 |
84254,73 |
7 % |
Archiv bezpečnostních složek |
3 |
1 % |
4778,74 |
20257,71 |
24 % |
Archiv hlavního města Prahy |
3 |
1 % |
550,3 |
24340,17 |
2 % |
SOA Hradec Králové/Zámrsk |
5 |
2 % |
166,76 |
72376,16 |
0 % |
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR |
3 |
1 % |
38,96 |
5775,01 |
1 % |
Archiv Poslanecké sněmovny |
1 |
0 % |
2,88 |
1031,92 |
0 % |
Archiv ČNB |
7 |
3 % |
347,43 |
7354,84 |
5 % |
Archiv Pražského hradu |
3 |
1 % |
313,31 |
986,91 |
32 % |
Archiv Senátu |
1 |
0 % |
1,2 |
318,53 |
0 % |
Archiv ČVUT |
95 |
41 % |
955,19 |
2233,1 |
43 % |
KPR |
3 |
1 % |
500,13 |
1448,84 |
35 % |
MZA |
4 |
2 % |
237,9 |
129784,2 |
0 % |
Celkem |
233 |
100 % |
25473,13 |
481517,2 |
5 % |
Tab 1 (vysvětlivky: SOA = státní oblastní archiv, KPR = Kancelář prezidenta republiky, MZA = Moravský zemský archiv)
Vzhledem k tomu, že záměrem bylo sledovat zejména archivní soubory, kterými procházejí osobní a citlivé osobní údaje žijících osob, v celkovém objemu uložených archivních souborů se množství sledovaných archivních souborů projevilo tak, jak ukazuje obrázek 1.
Obr.1 Graf znázorňující množství sledovaných fondů v poměru k celkovému počtu archivních souborů v jednotlivých archivech
Časový rozsah sledovaných archivních souborů odpovídal záměru, tj. jednalo se o fondy obsahující osobní a citlivé osobní údaje žijících osob, jak ukazuje následující obrázek.
Obr. 2 Časový rozsah analyzovaných archivních fondů (Data nezahrnují archivní soubory ČVUT)
Obecné 30leté ochranné lhůtě podléhaly sledované archivní soubory v tomto poměru (viz obr 3).
Obr. 3 Celkové množství i procentuální zastoupení fondů podléhajících či nepodléhajících 30leté ochranné lhůtě u zkoumaných souborů
V rámci dotazníkové akce byly archivům položeny předem připravené otázky týkající se digitalizace, opatření k ochraně údajů, interních předpisů, případně konkrétní rizikové situace. Výběrově lze představit některé z výstupů:
Na otázku: „Zaznamenali jste případy neoprávněného zveřejnění osobních údajů z archiválií badatelem nebo archivem (příklad: historik pro svoji publikaci si neopatřil souhlas dotčených osob)?“ – odpověděly archivy v pěti případech pozitivně.
Na připravenou dotazníkovou otázku: „Přijali jste nějaká specifická opatření již během procesu zpřístupňování (zpracování) archiválií?“ – odpověděly archivy u sledovaných archivních souborů takto:
Souhrn jednotlivých odpovědí |
Počet |
NE – fond není zpracovaný, nepředkládá se, není přístupný |
122 |
ANO – upozornění na výskyt osobních a citlivých osobních údajů v agendě v inventáři, manipulačním seznamu, řádné označování materiálu |
4 |
ANO – přístup jen po souhlasu dárce pozůstalosti |
72 |
ANO – pokud se jedná o období 40. let a výše, ověříme si životní data subjektu údajů (jestli nežije) |
13 |
ANO – vystavení výpůjčního reverzu pro původce |
1 |
ANO – probíhá pseudonymizace osobních/citlivých osobních údajů |
1 |
ANO – přístup k archivní pomůcce má jen správce fondu |
2 |
NE – nedochází ke klasickému archivnímu zpracování – využívají se původní pomůcky původce |
2 |
Tab 2
Pokud šlo o zavedení specifických opatření v archivech, výsledky odpovědí byly následující (Obr. 4):
Obr. 4 Výsledky odpovědí jednotlivých archivů pro specifická opatření při nahlížení
V otázce návrhů na řešení situace archivy preferovaly zejména přenesení odpovědnosti za osobní a citlivé osobní údaje žijících osob v archivních souborech na badatele. Ostatní způsoby, jako získání souhlasu subjektu údajů před zpřístupnění archivem, případně anonymizace / pseudonymizace, preferenčně značně ztrácely, jak ukazuje obrázek 5.
Obr. 5 Návrhy na řešení sledovaných problémů - celkové množství i procentuální poměr
V zásadě se ve svých názorech představených v obou dotaznících shodli účastníci na nezbytnosti přijetí
1) archivní obci i badatelům srozumitelné a aplikovatelné realistické právní úpravy (např. legislativní znemožnění získat archivním nahlížením celé datové sady, jejichž jádrem jsou konkrétní subjekty a jejich osobní údaje, důsledná aplikace jen osobního nahlížení identifikovaným badatelem, přesnější vyhodnocení a cílenější struktura ochranných lhůt po vzoru okolních států, cílené modelování zpřístupňování podle stavu zpracování archivního souboru, stáří archiválie, účelu nahlížení a typu badatele, vypracování srozumitelného „manuálu“ pro badatele pro jejich lepší orientaci při využití získaných informací včetně osobních a citlivých osobních údajů třetích osob),
2) přenesení odpovědnosti na badatele a rozvinutí závěru Ústavního soudu, že zpřístupnění není totéž, co zveřejnění,
3) zásady kvalitního zpracování archivních souborů včetně kvalitního popisu archivních entit (např. zaznamenání přítomnosti osobních údajů v archivním souboru do evidence PEvA, připojení archivů na základní registry veřejné správy),
4) principů důsledného zabezpečení informačních systémů (archivní zpracování, digitální archivy),
5) průběžné proškolování archivářů / správců fondů o procesech souvisejících se zpracováním archivních souborů a jejich zpřístupňováním.
Kromě uvedené analýzy, která přinesla konkrétní zjištění z archivních procesů z pohledu archivářů, proběhly v rámci výše uvedeného výzkumného projektu z programu bezpečnostního výzkumu „Analýza zpracování osobních údajů v archiváliích“ také dva workshopy za účasti širší veřejnosti. První byl uspořádán ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy na téma „Právní aspekty ochrany osobních údajů v kontextu jejich uchovávání a zpřístupňování“8, druhý navazující workshop ve spolupráci s Filozofickou fakultou Masarykovy Univerzity s názvem „Prameny mlčí... naší vinou? Perspektivy výzkumu serielních pramenů v kontextu ochrany osobních údajů“9. Dále byla uspořádána mezinárodní konference s názvem „Osobní údaje v archivech: soukromí a otevřenost v informačním věku“ za účasti předních odborníků na toto téma.10 Dále byla publikována závěrečná knižní monografie11 a řada odborných studií.12
Analýza a data z ní získaná posloužily také jako podklad k přípravě dvou metodik, publikovaných ve Věstníku Ministerstva vnitra (VMV). První metodika je obecným posouzením vlivu zpracování osobních údajů v archivech podle čl. 35 Nařízení (DPIA) a je publikována ve VMV 91/2022[13]. Druhá zveřejněná metodika s názvem „Ochrana osobních a citlivých osobních údajů v archivní praxi“ (VMV 92/2022)14 se zaměřuje na procesy archivního zpracování archivních souborů s osobními údaji žijících osob, a to v celém životním cyklu archiválie od posouzení hodnoty dokumentu ve skartačním a mimo skartační řízení, přes převzetí k trvalému uložení, zpracování včetně archivního popisu až po zpřístupnění pro nahlížení a posouzení rizikovosti archivních souborů podle časového a obsahového kritéria.
Cílem projektu a provedeného analytického sběru dat bylo v návaznosti na původní řešení v analogovém prostředí popsat problém ochrany osobních a citlivých osobních údajů v nových souvislostech při zakotvení České republiky do evropského právního prostředí a ve stejně tak novém prostředí digitálního světa, a dále ukázat odborné i laické veřejnosti toto téma v detailu archivních procesů a nelehkost jeho řešení při střetávajících se či přímo kolizních společenských zájmech otevřeného přístupu k informacím souběžně s ochranou osobnosti zejména v prostředí expanze sociálních sítí a digitálního sdílení informací. Tato práce projektem nikterak nekončí.
Poznámky
1 Souhrnně v mezinárodním kontextu k ochraně osobních údajů, osobnostních práv a soukromí ve vztahu k archivům a správě dokumentů srv. ČTVRTNÍK, Mikuláš. Archives and Records – Privacy, Personality Rights, and Access. Palgrave Macmillan, Cham (Switzerland) 2023. DOI: https://doi.org/10.1007/978-3-031-18667-7.
2 K „právu být zapomenut“ v českém a mezinárodním kontextu srv. ČTVRTNÍK, Mikuláš. Archives and Records – Privacy, Personality Rights, and Access. Palgrave Macmillan, Cham (Switzerland) 2023. DOI: https://doi.org/10.1007/978-3-031-18667-7; ČTVRTNÍK, Mikuláš. Právo být (ne)zapomenut. Výmazy dějin, inflace historických pramenů, ochrana soukromí, vy(zne)užívání dat a prekérní situace archivů v mladém 21. století ‒ podněty k diskusi. Archivní časopis 68, 2018, č. 3, s. 266–297; ČTVRTNÍK, Mikuláš. Přístup k dokumentům, archiváliím a informacím. Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 2022.
3 Ochrana osobních údajů při výkonu spisové služby, zejména v informačních systémech spravujících dokumenty u veřejnoprávních původců [online]. In: Ministerstvo vnitra, 4. 12. 2017 [cit. 2023-02-10]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/gdpr/clanek/metodicka-podpora-a-konzultace-spisova-sluzba-spisova-sluzba.aspx.
4 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/14 [online]. [cit. 2022-03-07]. Dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/Pl._US_3_14_vcetne_disentu.pdf. Ústavní soud zamítl v nálezu návrhu na zrušení ustanovení, které prolamuje ochranu osobních a citlivých osobních údajů v archivních souborech, a postavil se na stranu veřejného zájmu v poznávání totalitní minulosti, nicméně v nálezu zdůraznil, že nahlížení do archiválií není totéž, co zveřejnění. Badatel je tedy zavázán respektovat ochranu osobních a citlivých osobních údajů, a to i přes to, nebo právě proto, že mu byly na základě výjimky z ochrany poskytnuty k volnému nahlížení. V nálezu však zůstala nedořešena otázka přenesené odpovědnosti na badatele a nemožnost uplatnit zákonné postupy podle Zákona v některých situacích (např. získání souhlasu fyzické osoby – cizince, na kterého nelze získat kontakt, zahraniční studenti, emigrace atd.).
5 K ochranným lhůtám včetně jejich historického vývoje srv. ČTVRTNÍK, Mikuláš. Closure periods for access to public records and archives. Comparative-historical analysis. Archival Science 21(4), 2021, s. 317–351. DOI: https://doi.org/10.1007/s10502-021-09361-4; ČTVRTNÍK, Mikuláš, Ochranné lhůty pro přístupnost k veřejným archiváliím a dokumentům. Komparativně-historická analýza. Archivní časopis 69, 2019, č. 4, s. 341–370.
6 ŠIMŮNKOVÁ, Karolína. Ochrana osobních údajů a osobnostních práv v českých archivech: sběr dat ve veřejných archivech české republiky v roce 2020 ve vytipovaných archivních souborech a jejich analýza. Slovenská archivistika [online]. Bratislava: Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky – Odbor archívov a registratúr Ministerstva vnútra Slovenskej republiky a Slovenský národný archív, 2022, 52(1), 46–64 [cit. 2023-02-11].
7 Ve znění od 1. 2. 2022, ve znění do 31. 1. 2022 se jednalo o odstavce 2, 3 a 11, 12 § 37 Zákona.
8 Prezentace z workshopu dostupné online: https://digi.nacr.cz/pravniaspekty/. Záznam workshopu Právní aspekty ochrany osobních údajů v kontextu jejich uchovávání a zpřístupňování [online]. In: Právnická fakulta UK [cit. 2023-02-10]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=bYHlVco4RGU (2,1 tis. shlédnutí).
9 Stránky a odkazy na akci https://digi.nacr.cz/pramenymlci; Záznam z workshopu Prameny mlčí... naší vinou? [online]. In: Ústav pomocných věd historických a archivnictví FF MU [cit. 2023-02-11]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=64LHH-LnCHA (563 shlédnutí).
10 Webové stránky akce a záznamy z ní: Konference Osobní údaje v archivech [online]. In: Národní archiv [cit. 2022-03-07]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/konference-a-seminare/osobni-udaje-v-archivech.
11 ČTVRTNÍK, Mikuláš. Archives and Records – Privacy, Personality Rights, and Access. Palgrave Macmillan, Cham (Switzerland) 2023. DOI: https://doi.org/10.1007/978-3-031-18667-7.
12 Mimo jiné jde o následující studie: ČTVRTNÍK, Mikuláš. Public versus private status of records and archives and analysis of the implications for their access. An example demonstrating top political representatives of political power in the United States, France and Germany. Archival Science 22(4), 2022 (Published: 02 November 2021), s. 437–464. DOI: https://doi.org/10.1007/s10502-021-09375-y; Mikuláš ČTVRTNÍK, Classified Records and the Archives. Archival Science 22(2), 2022 (Published: 18 October 2021), s. 129–165. DOI: https://doi.org/10.1007/s10502-021-09370-3; Mikuláš ČTVRTNÍK, Closure periods for access to public records and archives. Comparative-historical analysis. Archival Science 21(4), 2021 (Published: 03 April 2021), s. 317–351. DOI: https://doi.org/10.1007/s10502-021-09361-4; Mikuláš ČTVRTNÍK, Ochrana osobnosti a test veřejného zájmu ve Spojeném království. Slovenská archivistika 50, 2020, č. 1, s. 123–145. https://www.minv.sk/swift_data/source/verejna_sprava/odbor_archivov_a_registratur/archivnictvo/slovenska_archivistika/Slovenska%20archivistika_1-2020.pdf; Mikuláš ČTVRTNÍK, Přístup k archiváliím ve Francii a nástroje pro otevírání přístupu k uzavřeným archiváliím. Archivní časopis 70, 2020, č. 3, s. 229–251; Mikuláš ČTVRTNÍK, Právně jisté – Archivy a jejich právní rámec. Německý archivní sjezd v Suhlu v roce 2019. Archivní časopis 71, 2021, č. 1, s. 49–76; Mikuláš ČTVRTNÍK, Otevřené archivy. Konference „Offene Archive“ ve Stasi-Zentrale v Berlíně v roce 2019. Archivní časopis 70, 2020, č. 4, s. 382–394.
13 VMV čá. 91/2022 na webových stránkách Ministerstva vnitra, In: Ministerstvo vnitra [cit. 2023-02-11]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/vestnik-ministerstva-vnitra-vestnik-ministerstva-vnitra.aspx.
14 VMV čá. 92/2022 na webových stránkách Ministerstva vnitra, In: Ministerstvo vnitra [cit. 2023-02-11]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/vestnik-ministerstva-vnitra-vestnik-ministerstva-vnitra.aspx.
]]>